10 As 141/2024- 73 - text
10 As 141/2024 - 74 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: L. V., zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem, Veselá 169/24, Brno, proti žalované: Česká advokátní komora, Národní 118/16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 1. 2023, č. j. 10.32 000467/22
007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, čj. 11 A 140/2023 90,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Ing. Štěpánu Dražkovi se přiznává odměna za zastupování ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalobkyně (stěžovatelka) se u městského soudu domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí České advokátní komory (žalovaná), kterým nebylo vyhověno její žádosti a nebyl jí určen advokát k poskytnutí bezplatné právní služby podle § 18c zákona o advokacii. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že stěžovatelka (1.) neuvedla a nedoložila, že by jí dva konkrétní advokáti odmítli poskytnout právní službu, a (2.) neprokázala příjmové a majetkové poměry společně posuzovaných osob. Žalovaná také konstatovala, že stěžovatelka podala již 22 žádostí o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní pomoci, přičemž jí bylo vyhověno nejméně v 8 případech a lze tak důvodně předpokládat, že stěžovatelce jsou dobře známy podmínky, za kterých jsou advokáti žalovanou určováni.
[2] Městský soud následnou žalobu stěžovatelky zamítl.
[3] Stěžovatelka podala nejprve dne 29. 7. 2024 značně nesrozumitelný návrh, označený jako „kasace a stížnost k ČAK“. Dne 4. 8. 2024 obdržel Nejvyšší správní soud kasační stížnost, podanou advokátem, jejímž obsahem je tvrzení, že stěžovatelka o určení advokáta nežádala pouze z důvodu majetkových poměrů a nachází se ve složité situaci, kdy není schopna doložit svoji konkrétní majetkovou situaci a ani to, že se neúspěšně pokusila zajistit si poskytnutí právní služby alespoň dvěma oslovenými advokáty. Postup žalované a poté i městského soudu tak způsobil odepření přístupu k soudu. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení § 18c odst. 3 zákona o advokacii.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost (nepřihlížel k předchozímu značně nesrozumitelnému návrhu sepsanému samotnou stěžovatelkou a zaslanému navíc pouze emailem bez elektronického podpisu – srov. § 37 odst. 2 soudního řádu správního; s. ř. s.) v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal rovněž, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5] Podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii platí, že „[n]ejde li o poskytnutí právní služby na náklady státu podle § 23 odst. 3, je žadatel povinen v žádosti podle odstavce 2 doložit, že se neúspěšně pokusil zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.“ Jak k tomu plyne z obsahu správního spisu, stěžovatelka tuto kogentní zákonnou podmínku nesplnila, jelikož neuvedla jméno žádného advokáta, který by jí odmítl poskytnout právní služby, a ani konkrétně netvrdila (natož doložila) bližší okolnosti, pro které byla při své snaze zajistit si právní zastoupení neúspěšná.
Za splnění této podmínky Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nemůže považovat sdělení stěžovatelky (viz formulář žádosti o právní službu – str. 3): „AK známo i z její činnosti, viz ex offo 2020 atd.“ Proto městský soud zcela v souladu se zákonem dospěl k závěru, že tuto zákonnou podmínku pro určení advokáta žalovanou nesplnila a rozhodnutí žalované bylo proto vydáno zcela po právu. Tento závěr městského soudu považuje Nejvyšší správní soud za plně akceptovatelný a tato stížnostní námitka proto není důvodná.
[6] Namítá li stěžovatelka, že není schopna doložit svoji konkrétní majetkovou situaci, odkazuje Nejvyšší správní soud na § 18c odst. 4 věta první zákona o advokacii, podle které „[k] žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně musí žadatel přiložit doklady o výši příjmu žadatele a společně s ním posuzovaných osob za období 6 kalendářních měsíců předcházejících podání žádosti, jakož i doklady o jeho majetkových poměrech.“ Obsah vyplněného formuláře žádosti o právní službu totiž zcela zjevně není dostatečně konkrétní, srozumitelný a ani konzistentní (stěžovatelka např. uvádí zjevně chybný údaj o výši invalidního důchodu mladšího syna 200 000 Kč; nespecifikuje dluhy a nekonkretizuje výši výdajů).
Ani tento zákonný požadavek proto stěžovatelka nesplnila, jak se podává z obsahu správního spisu, obou citovaných rozhodnutí a koneckonců i ze samotné kasační stížnosti, ve které stěžovatelka výslovně uvádí, že svoji konkrétní majetkovou situaci není schopna doložit. Stěžovatelka totiž sice žalované zaslala velké množství různých dokladů (složenky, podací lístky apod.), ze kterých však nebylo lze dovodit ucelenou informaci o jejích skutečných a reálných majetkových poměrech a o příjmech osob společně posuzovaných.
Proto i tuto stížnostní námitku shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Jak je ostatně již zmíněno výše, žalovaná zohlednila rovněž okolnost, že stěžovatelka obdobné žádosti podávala již v několika desítkách případů a opakovaně jí bylo vyhověno, takže lze očekávat, že je schopna tuto svoji povinnost splnit i v tomto případě.
[7] Tvrdí li stěžovatelka, že v důsledku rozhodnutí žalované a městského soudu došlo k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), neboť zástupce potřebovala s ohledem na zákonný advokátní přímus v řízení před Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem, nezbývá než připomenout, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo každého domáhat se „stanoveným postupem“ svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinými slovy vyjádřeno, věcnému posouzení každého návrhu na zahájení řízení soudem předchází posouzení splnění podmínek řízení, přičemž ze shora uvedeného se dostatečně podává, že tyto podmínky řízení stěžovatelka nesplnila.
Právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) je samozřejmě zaručeno i tomu, kdo si kvůli tíživé finanční situaci nemůže dovolit služby advokáta, to ale neznamená, že se tak má dít bez dalšího. Tohoto práva se lze dovolávat, pokud jsou splněny zákonné podmínky [srov. nález ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 682/16 (N 46/84 SbNU 541), bod 22]. Zmíněné základní právo stěžovatelky proto porušeno nebylo.
[8] Konečně k požadavku stěžovatelky na podání návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení § 18c odst. 3 zákona o advokacii, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento návrh by podal jen tehdy, dospěl li by k přesvědčení o rozporu tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem. Nic takového však v nyní posuzované věci nezjistil.
[9] Jak totiž plyne i ze shora uvedeného, bezplatné poskytnutí právních služeb představuje určitý benefit, poskytovaný ze strany veřejné moci, přičemž protiústavnosti by mohla zákonná úprava dosáhnout teprve tehdy, když by z práva na právní pomoc právně či fakticky vylučovala některou skupinu případných účastníků řízení, a to z důvodů, které by byly diskriminační, nerozumné či jinak svévolné. Nic takového však Nejvyšší správní soud nyní nezjistil, protože citované zákonné ustanovení zakotvuje toliko požadavek před podáním žádosti o poskytnutí právní služby Českou advokátní komoru pokusit se zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou oslovených advokátů.
Jinak řečeno, logika zákonné úpravy je zřejmá: určení advokáta má představovat až krajní možnost (ultima ratio) určenou pro případy, kdy žadatel objektivně není schopen si zajistit poskytnutí právní služby sám. Doložení tohoto neúspěšného pokusu pak nepředstavuje nic jiného, než prokázání vynaložení skutečného úsilí takovéhoto žadatele. Jak přitom správně uvedl městský soud, „doložení“ tohoto pokusu nepředstavuje žádný formální postup a žadatel není povinen opatřit si jakési „potvrzení“ od advokátů, že ho odmítli zastupovat.
Postačuje zcela neformálně doložit, že k tomu skutečně došlo, a to např. zamítavou odpovědí v e mailu, nereagováním na mail, svědectvím další osoby atp. Nic takového přitom stěžovatelka městskému soudu nenabídla a ani netvrdila.
[10] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nesplnila ani jednu ze dvou zákonných podmínek pro určení advokáta Českou advokátní komorou, přičemž pro vyhovění její žádosti musely být splněny podmínky obě. Za těchto okolností rozhodl městský soud zcela v souladu se zákonem, kasační stížnost proto není důvodná a proto ji Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[11] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované, která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, žádné náklady nevznikly.
[12] Městský soud ustanovil stěžovatelce k zastupování advokáta Mgr. Ing. Štěpána Dražku a podle § 35 odst. 10 věta poslední „[z]ástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.“ V takovém případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta stát. Její výši určil soud v souladu s vyhláškou č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3 100 Kč a režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna advokáta tedy činí 3 400 Kč. Tato částka bude vyplacena advokátovi z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Vojtěch Šimíček předseda senátu