I. Ústavnost z dnešního pohledu zjevně diskriminačních ustanovení vystěhovaleckého patentu č. 2557/1832 Sb. z. s. nelze posuzovat optikou současných lidskoprávních katalogů. II. Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu č. 2557/1832 Sb. z. s., které zbavovalo ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu, bylo součástí československého právního řádu až do 23. 6. 1947.
Klíčovou otázkou této věci je ústavnost a aplikovatelnost § 19 vystěhovaleckého patentu, který zbavoval ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu .
Žalobci žádali o vydání potvrzení o státním občanství České republiky jejich zemřelé matky Anny Marie R .-F ., rozené H ., nar . 1906, zemř . 2001 . Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím ze dne 24 . 3 . 2015 dospěl k názoru, že matka žalobců nebyla českou, resp . československou občankou, neboť sňatkem s maďarským státním příslušníkem dne 1 . 8 . 1928 ztratila československé občanství . Žalovaný odvolání žalobců zamítl .
Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť aplikovalo neplatnou protiústavní normu . Městský soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 3 . 8 . 2016, čj . 3 A 159/2015-39, s tím, že matka žalobců platně pozbyla československé občanství .
státního občanství.
ných úředních záznamů . Napadená správní rozhodnutí i rozsudek jsou tak nezákonnými, jelikož jsou postaveny „na důkazech“ (listinách), jejichž použití je ex lege zakázáno . (…)
Žalobci (stěžovatelé) se kasační stížností domáhali zrušení rozsudku městského soudu a správních rozhodnutí . Stěžovatelé v první řadě namítali, že v době svatby účinný § 19 vystěhovaleckého patentu byl z důvodu své diskriminační povahy vůči ženám v rozporu s § 106 a § 128 odst . 1 zákona č . 121/1920 Sb ., ústavní listiny Československé republiky . Dále tvrdili, že není možno směšovat tehdejší znění vystěhovaleckého patentu, který mluvil o pozbytí vlastností rakouských poddaných, s pojmem „státní občan“ . Nadto stěžovatelé zmiňovali, že dle potvrzení Ministerstva vnitra ze dne 12 . 8 . 1945 byla matka stěžovatelů vyňata z opatření vůči maďarským státním příslušníkům a že s ní mělo být nakládáno jako s Čechy . Výklad městského soudu, že se potvrzení mělo vztahovat pouze na opatření vydaná v rámci poválečného uspořádání, je třeba posoudit jako příliš zužující . Jejich matka nebyla nijak spojena s Velkoněmeckou říší, proto konfiskace jejího majetku v pováleč-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
ném období vedla ke zjevné nespravedlnosti, kterou městský soud nesprávně aproboval .
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odů-
vodněním městského soudu .
Nevyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Podle § 19 vystěhovaleckého patentu „ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, a stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných.“
[9] První argument stěžovatelů míří k tomu, že se tato norma nemohla na jejich matku vztahovat jednoduše proto, že v roce 1928 nebyla „rakouskou poddanou“ . K tomu lze uvést, že podle čl . 2 zákona č . 11/1918 Sb ., o zřízení samostatného státu československého, „[v]eškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ . V platnosti tak zůstal a nadále byl aplikován i vystěhovalecký patent . Termín „poddaný“ původně označující příslušnost k panovníkovi jakožto suverénovi se v průběhu času, nejpozději právě prohlášením československého státu, proměnil v termín „občan“, který naopak vyjadřuje právní vztah mezi občanem jako fyzickou osobou a státem jakožto veřejnoprávní korporací . „Rakouským poddaným“ proto od roku 1918 nutno rozumět československé státní občany, což plyne i z prvorepublikové rozhodovací praxe (srov . např . nálezy Nejvyššího správního soudu ze dne 30 . 1 . 1926, č . 5335/1926 Boh . A, nebo ze dne 17 . 2 . 1931, č . 9076/1931 Boh . A) .
[10] Druhým argumentem stěžovatelů je, že § 19 vystěhovaleckého patentu byl v roce 1928 v rozporu s tehdejší ústavní listinou Československé republiky . K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující . Je nepochybné, že § 19 vystěhovaleckého patentu by byl neslučitelný se současnými lidskoprávními standardy, neboť zjevně diskriminuje ženy
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
oproti mužům, kteří státní občanství sňatkem s cizinkou neztráceli . Ústavnost § 19 vystěhovaleckého patentu v podobě, jak byl aplikován na právní skutečnost z roku 1928, však není posuzována ve vztahu k dnešním lidskoprávním katalogům . To stěžovatelé ani netvrdí a namísto toho namítají protiústavnost § 19 ve vztahu k ústavní listině Československé republiky . Tomuto argumentu však již přisvědčit nelze .
[11] Události, které se děly v meziválečné Evropě i v době krátce poválečné, nelze vnímat optikou soudobé úrovně ochrany lidských práv (srov . obecně nález pléna Ústavního soudu ze dne 8 . 3 . 1995, sp . zn . Pl . ÚS 14/94, č . 55/1995 Sb . – Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky) . Stejně tak nelze celou otázku diskriminace žen v roce 1928 obejít tím, že se dobové ústavní dokumenty vyplní obsahem z počátku 21 . století . Zákaz diskriminace žen byl vnímán zcela jinak v roce 1928 a zcela jinak je vnímán dnes (srov . k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 20 . 12 . 2004, sp . zn . I . ÚS 43/03, týkající se srovnatelné skutkové situace) . Ústavní listina Československé republiky (zákon č . 121/1920 Sb ., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky), které se stěžovatelé dovolávají, v § 106 odst . 1 obecně prohlásila, že „[v]ýsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“ . Ovšem již další ustanovení, na které stěžovatelé poukazují, vůbec nepamatuje na diskriminaci na základě pohlaví – podle § 128 odst . 1 „všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství“ .
[12] Jak uváděla dobová judikatura, „[ž]e- na provdaná, jejíž manželství nebylo rozvedeno soudem ani prohlášeno za neplatné, nemůže samostatně nabýt státního občanství, nýbrž sleduje […] v tomto směru svého manžela“ (viz nález Nejvyššího správního soudu ze dne 3 . 9 . 1923, č . 2599/1923 Boh . A) . Tento z dnešního pohledu zjevně diskriminační právní závěr vyplýval nejen ze samotného vystěhovaleckého patentu, ale z celkového vnímání postavení žen v 19 . století i v první půli
a) Ilona H . a b) Nicolas G . R . F . H . proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání potvr- zení o státním občanství České republiky, o kasační stížnosti žalobců . *) S účinností od 1. 10. 1949 zrušen zákonem č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého žební orgán i městský soud mohly a měly přinejmenším provést výslech stěžovatele i svědků, aby byly schopny zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nikoli se spokojit pouze s obsahem zmíně- a č . 9076/1931 Boh . A .