10 As 253/2024- 31 - text
10 As 253/2024 - 32 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. T. T., proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. K. M., II. Ing. P. M., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2024, čj. KUKHK 18166/ZP/2024 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2024, čj. 30 A 48/2024 63,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Městský úřad Trutnov, odbor životního prostředí (městský úřad) vydal ve smyslu § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povolení k nakládání s vodami. Tímto rozhodnutím povolil vypouštění odpadních vod do vod podzemních z čistírny odpadních vod – Domovní čistírna odpadních vod ČOV EKO SRB BIO I. Bazénplast Bělá – na pozemku parc. č. X v katastrálním území Ú. a zároveň stanovil podmínky pro jejich vypouštění.
[2] Proti rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl pro nepřípustnost ve smyslu § 92 odst. 1 správního řádu.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Protože se řízení před žalovaným týkalo pouze otázky, zda byl žalobce opomenutým účastníkem v řízení před městským úřadem, zabýval se krajský soud pouze námitkou co do jeho účastenství. Krajský soud dovodil, že rozhodnutím městského úřadu nemohla být přímo dotčena žádná práva žalobce ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu, a proto žalobu zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d), tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[5] Stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci § 115 odst. 1 vodního zákona. Toto ustanovení prý totiž nedopadá pouze na řízení o umístění a povolení vodních děl, ale i na jiná vodoprávní řízení. Stěžovatel z něj dovozuje, že „stavbu vodního díla nelze povolit bez povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona, povolení k nakládání s vodami v daném případě pak nemůže být opakovaně vydáno bez řádně povolené a provedené stavby vodního díla,“ a proto je nezbytné nahlížet na řízení o nakládání s vodami podle cit. § 8 odst. 1 písm. c) jako na řízení týkající se vodního díla. S ohledem na výše uvedené nelze § 115 odst. 1 vodního zákona vykládat striktně ve vztahu k povolování záměru stavby vodního díla nebo vodohospodářských úprav, nýbrž extenzivně.
[6] Stěžovatel tvrdí, že extenzivní výklad § 115 odst. 1 vodního zákona zamýšlel též zákonodárce, a proto odkaz na stavební zákon zakotvil právě v prvním odstavci § 115. V opačném případě by toto pravidlo umístil mezi specifické odchylky od obecného pravidla institutu účastenství. Stěžovatel se proto domnívá, že je opomenutým účastníkem řízení ve smyslu § 28 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 115 odst. 1 a § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[7] Žalovaný ke kasační stížnosti uvádí, že v řízení nebyla zjištěna žádná práva stěžovatele, která by mohla být rozhodnutím o povolení nakládání s vodami dotčena. Stěžovatel tak nebyl účastníkem řízení před městským úřadem ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že ani rozsudkem krajského soudu nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[8] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. III. Posouzení věci NSS
[9] NSS se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Podle judikatury NSS se za nepřezkoumatelné rozhodnutí považuje až takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jaké skutečnosti považuje soud za rozhodné, popř. na jakých úvahách soud své rozhodnutí založil. Nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost pak trpí takové rozhodnutí, které postrádá základní náležitosti nebo z něhož není seznatelné, zda soud žalobu zamítl, nebo o ní odmítl rozhodnout.
[10] Z nyní posuzovaného rozsudku je však dostatečně zřejmé, o jaké věci krajský soud rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Krajský soud jasně a srozumitelně uvedl, z jakých skutečností při hodnocení žalobních bodů vycházel, a s odkazem na právní úpravu náležitě odůvodnil, jaké okolnosti jej vedly k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky účastenství ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Z rozsudku je rovněž patrné, proč nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, který své postavení účastníka správního řízení dovozuje z § 115 odst. 1 vodního zákona. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku je navíc ze strany stěžovatele pouze obecná, neboť stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, pro které shledává napadený rozsudek nepřezkoumatelným, tzn. co v něm skutečně postrádá.
[11] Lze tak učinit dílčí závěr, že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, a proto NSS přistoupil k jeho věcnému přezkumu.
[12] NSS se zabýval stěžejní kasační námitkou, a to, zda krajský soud pochybil při výkladu účastenství podle vodního zákona. Stěžovatel své postavení účastníka v řízení o povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních ve smyslu § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona dovozuje z § 115 odst. 1 téhož zákona. Podle stěžovatele nelze řízení podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona vykládat samostatně, neboť je silně provázáno s řízením o povolení vodního díla, a proto by se i na nyní posuzovanou věc měl aplikovat § 115 odst. 1 vodního zákona, a tedy i speciální úprava účastenství ve smyslu § 94k písm. e) stavebního zákona, podle kterého je účastníkem též osoba, „jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno.“
[13] Z § 115 odst. 1 vodního zákona se podává, že pokud zákon „nestanoví jinak, postupují vodoprávní úřady při řízení o věcech upravených vodním zákonem podle stavebního zákona, jde li o rozhodování týkající se vodních děl a vodohospodářských úprav.“ Z jazykového výkladu daného ustanovení tak zjevně vyplývá, že stavební zákon, a tedy i zmiňovaný § 94k písm. e) stavebního zákona, se použije tehdy, když se vodoprávní řízení týká vodního díla nebo vodohospodářských úprav. Přestože jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikaci právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08), dotčené ustanovení vodního zákona je zcela jasné a jednoznačně odkazuje na řízení, která se týkají vodoprávních děl a vodohospodářských úprav.
[14] Vodní zákon institut účastenství zakotvuje v § 115, který však pouze doplňuje obecnou úpravu ve správním řádu. Podle § 115 odst. 3 vodního zákona jsou účastníkem řízení „obce, v jejichž územním obvodu může dojít rozhodnutím vodoprávního úřadu k ovlivnění vodních poměrů nebo životního prostředí“, a podle odst. 4 je v řízení týkající se vodního toku účastníkem též správce vodního toku. Podle odst. 5 téhož zákona je účastníkem řízení rovněž „právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle jejího zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejné zdraví.“ Touto úpravou vodního zákona je však pouze rozšířen okruh účastníků řízení ve vztahu k obecné úpravě uvedené v § 27 správního řádu.
[15] Samotné řízení o povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních ve smyslu § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona však není řízením o povolení a umístění vodního díla, jak namítá stěžovatel. Okruh účastníků řízení se tak určuje podle § 27 správního řádu (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 3. 2024, čj. 5 As 44/2023 29 nebo ze dne 11. 12. 2024, čj. 7 As 81/2024 42). Proto krajský soud postupoval v souladu se zákonnou úpravou, když uvedl, že „v případě vodoprávního řízení, které se týká pouze povolení k nakládání s vodami, nejde o rozhodování o povolení samotného vodního díla jako takového (domovní ČOV samozřejmě je vodním dílem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona), ani o povolení vodohospodářských úprav. V případě předmětného vodoprávního řízení proto nejde o společné územní a stavební řízení ve smyslu ustanovení § 94k písm. e) stavebního zákona, neboť to se vztahuje na řízení o povolení samotného zamýšleného záměru žadatelů spočívajícího ve stavbě (mimo jiné) předmětné domovní ČOV. Společné územní a stavební řízení v daném případě probíhá vedle vodoprávního řízení, resp. na něj navazuje, a jeho účastníkem žalobce bezpochyby je.“
[16] Krajský soud se zabýval i další otázkou, totiž zda stěžovatel nebyl účastníkem podle § 27 odst. 2 správního řádu. Tyto jeho úvahy však stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil, a NSS proto jejich správnost nezkoumal. IV. Závěr
[17] NSS konstatuje, že krajský soud žalobu stěžovatele zamítl zcela v souladu se zákonnou úpravou a ustálenou judikaturou. Proto NSS kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
[19] Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. NSS však osobám zúčastněným na řízení žádnou takovou povinnost neuložil, proto nemají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2025
Vojtěch Šimíček předseda senátu