I. Při přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, v němž byl příslušník propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, není zprošťující rozsudek vydaný o stejném jednání v trestním řízení vždy a bez dalšího důvodem ke zrušení rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru. II. K rozsudku vydanému v trestním řízení až po nabytí právní moci rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, správní soud přihlíží pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že soud v trestním řízení vyslovil závěry, které zpochybňují zákonnost posouzení služebního funkcionáře, a tato svá tvrzení odůvodňuje.
I. Při přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, v němž byl příslušník propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, není zprošťující rozsudek vydaný o stejném jednání v trestním řízení vždy a bez dalšího důvodem ke zrušení rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru. II. K rozsudku vydanému v trestním řízení až po nabytí právní moci rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, správní soud přihlíží pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že soud v trestním řízení vyslovil závěry, které zpochybňují zákonnost posouzení služebního funkcionáře, a tato svá tvrzení odůvodňuje.
[21] Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce konstatuje, že městský soud
nepochybně důkaz zprošťujícím rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 provedl, neboť po jeho přijetí od zástupce stěžovatele
při ústním jednání sdělil jeho obsah, dal
prostor žalovanému, aby se k němu vyjádřil .
Poté v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto důkazu vyhodnotil, že není rozhodné,
zda stěžovatel byl či nebyl trestně odsouzen,
neboť pro posouzení je rozhodné to, jakého
konkrétního faktického jednání se dopustil .
Dle názoru městského soudu doklady založené ve spisovém materiálu svědčí o tom, že
se stěžovatel jednání, pro které byl ze služebního poměru propuštěn, dopustil, přičemž
toto jednání mělo znaky trestného činu .
K námitce nezákonného postupu při nahlížení do trestního spisu městský soud na úvod
konstatoval, že tato námitka nebyla uplatněna v zákonné žalobní lhůtě . S ohledem na
povahu této námitky k ní však věcně uvedl,
že se Městské státní zastupitelství v Praze
nezabývalo skutečností, že ani žalovaný, ani
správní orgán I . stupně nebyli pouze v pozici
zaměstnavatele, nýbrž byli současně v pozici
správního orgánu, který je zákonem nadán
rozhodovací pravomocí . Z vyrozumění státního zastupitelství ani policie přitom nevyplývá absolutní nemožnost správních orgánů
postupovat způsobem, který byl v této věci
zvolen; ani jeden z těchto orgánů se navíc nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž
postupem orgánů činných v trestním řízení .
[21] Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce konstatuje, že městský soud
nepochybně důkaz zprošťujícím rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 provedl, neboť po jeho přijetí od zástupce stěžovatele
při ústním jednání sdělil jeho obsah, dal
prostor žalovanému, aby se k němu vyjádřil .
Poté v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto důkazu vyhodnotil, že není rozhodné,
zda stěžovatel byl či nebyl trestně odsouzen,
neboť pro posouzení je rozhodné to, jakého
konkrétního faktického jednání se dopustil .
Dle názoru městského soudu doklady založené ve spisovém materiálu svědčí o tom, že
se stěžovatel jednání, pro které byl ze služebního poměru propuštěn, dopustil, přičemž
toto jednání mělo znaky trestného činu .
K námitce nezákonného postupu při nahlížení do trestního spisu městský soud na úvod
konstatoval, že tato námitka nebyla uplatněna v zákonné žalobní lhůtě . S ohledem na
povahu této námitky k ní však věcně uvedl,
že se Městské státní zastupitelství v Praze
nezabývalo skutečností, že ani žalovaný, ani
správní orgán I . stupně nebyli pouze v pozici
zaměstnavatele, nýbrž byli současně v pozici
správního orgánu, který je zákonem nadán
rozhodovací pravomocí . Z vyrozumění státního zastupitelství ani policie přitom nevyplývá absolutní nemožnost správních orgánů
postupovat způsobem, který byl v této věci
zvolen; ani jeden z těchto orgánů se navíc nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž
postupem orgánů činných v trestním řízení .
[22] V úvodu vypořádání námitky týkající
se povinnosti správního soudu přihlížet k rozhodnutí vydanému v trestním řízení Nejvyšší
správní soud odkazuje na důvody uvedené
v § 42 zákona o služebním poměru pro propuštění příslušníka ze služebního poměru .
Pro rozhodnutí dle prvních tří, tj . uvedených
pod písmeny a) – c), je rozhodnutí vydané
v trestním řízení zcela nezbytný předpoklad .
V projednávané věci byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn dle § 42 odst . 1
písm . d) zákona o služebním poměru, které
stanoví, že „[p]říslušník musí být propuštěn,
jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má
znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru“ . Pro
naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného
ustanovení tedy jednání příslušníka nemusí
být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení, ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru a především mít znaky trestného činu . Použití
tohoto ustanovení pro propuštění ze služebního poměru je z hlediska odůvodnění velmi
náročné . Kromě dalších podmínek musí služební funkcionář přesvědčivě odůvodnit, že
jednání propouštěného příslušníka naplnilo
znaky trestného činu, aniž se předpokládá,
že má při rozhodnutí k dispozici rozhodnutí
o vině v trestním řízení . Je přitom pravděpodobné, že v takových případech, tj . dopustí-
-li se příslušník jednání vykazujícího znaky
trestného činu, bude zároveň s případným
propuštěním ze služebního poměru probíhat i trestní řízení . Je však nutné akceptovat,
že zákonodárce nezůstal u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího rozsudku
v trestním řízení (v kombinaci se zproštěním
výkonu služby dle § 40 zákona o služebním
poměru), ale výslovně zakotvuje i důvod
k propuštění ze služebního poměru, který
předpokládá rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění před ukončením trestního
řízení . V takovém případě je nutnou součástí
rozhodnutí o propuštění i posouzení jednání
z hlediska naplnění znaků trestného činu služebním funkcionářem . Pokud by tuto úvahu
mohl provést pouze soud v trestním řízení,
§ 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru by bylo zcela obsoletní a nikdy by prak-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem.
ticky nemohlo být použito . Je tedy nutno
akceptovat úmysl zákonodárce postihnout
s důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající znaky trestného činu, které z jakéhokoliv důvodu nebylo předmětem
posouzení v trestním řízení, případně není
shledáno trestným činem . Jako příklad lze
uvést jednání příslušníka, u něhož je vedení
trestního stíhání podmíněno souhlasem poškozené osoby . V případě odvolání souhlasu
s trestním stíháním musí být trestní řízení
zastaveno, což však neznamená, že služební funkcionář ho neposoudí jako naplňující
všechny podmínky § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru . Ustanovení § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru
je nutno chápat jako možnost služebního
funkcionáře autonomně posoudit, zda jednání příslušníka má znaky trestného činu .
[22] V úvodu vypořádání námitky týkající
se povinnosti správního soudu přihlížet k rozhodnutí vydanému v trestním řízení Nejvyšší
správní soud odkazuje na důvody uvedené
v § 42 zákona o služebním poměru pro propuštění příslušníka ze služebního poměru .
Pro rozhodnutí dle prvních tří, tj . uvedených
pod písmeny a) – c), je rozhodnutí vydané
v trestním řízení zcela nezbytný předpoklad .
V projednávané věci byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn dle § 42 odst . 1
písm . d) zákona o služebním poměru, které
stanoví, že „[p]říslušník musí být propuštěn,
jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má
znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru“ . Pro
naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného
ustanovení tedy jednání příslušníka nemusí
být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení, ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru a především mít znaky trestného činu . Použití
tohoto ustanovení pro propuštění ze služebního poměru je z hlediska odůvodnění velmi
náročné . Kromě dalších podmínek musí služební funkcionář přesvědčivě odůvodnit, že
jednání propouštěného příslušníka naplnilo
znaky trestného činu, aniž se předpokládá,
že má při rozhodnutí k dispozici rozhodnutí
o vině v trestním řízení . Je přitom pravděpodobné, že v takových případech, tj . dopustí-
-li se příslušník jednání vykazujícího znaky
trestného činu, bude zároveň s případným
propuštěním ze služebního poměru probíhat i trestní řízení . Je však nutné akceptovat,
že zákonodárce nezůstal u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího rozsudku
v trestním řízení (v kombinaci se zproštěním
výkonu služby dle § 40 zákona o služebním
poměru), ale výslovně zakotvuje i důvod
k propuštění ze služebního poměru, který
předpokládá rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění před ukončením trestního
řízení . V takovém případě je nutnou součástí
rozhodnutí o propuštění i posouzení jednání
z hlediska naplnění znaků trestného činu služebním funkcionářem . Pokud by tuto úvahu
mohl provést pouze soud v trestním řízení,
§ 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru by bylo zcela obsoletní a nikdy by prak-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem.
ticky nemohlo být použito . Je tedy nutno
akceptovat úmysl zákonodárce postihnout
s důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající znaky trestného činu, které z jakéhokoliv důvodu nebylo předmětem
posouzení v trestním řízení, případně není
shledáno trestným činem . Jako příklad lze
uvést jednání příslušníka, u něhož je vedení
trestního stíhání podmíněno souhlasem poškozené osoby . V případě odvolání souhlasu
s trestním stíháním musí být trestní řízení
zastaveno, což však neznamená, že služební funkcionář ho neposoudí jako naplňující
všechny podmínky § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru . Ustanovení § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru
je nutno chápat jako možnost služebního
funkcionáře autonomně posoudit, zda jednání příslušníka má znaky trestného činu .
[23] V této souvislosti je vhodné připomenout, že oproti předchozí právní úpravě
trestního zákona z roku 1961*) došlo v definici trestného činu (§ 13 trestního zákoníku
z roku 2009) k vypuštění tzv . materiálního
znaku („pro společnost nebezpečný čin“),
a nová kodifikace trestního práva vychází
z formálního pojmu trestného činu . Materiál-
ní korektiv je uplatňován prostřednictvím
zásady subsidiarity trestní represe (viz § 12
odst . 2 trestního zákoníku z roku 2009) . Orgán činný v trestním řízení tak při posuzování
otázky, zda skutek je či není trestným činem,
si nejprve po potřebném zjištění skutkového
stavu věci učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio
trestní odpovědnost pachatele (k tomu blíže
srov . Šámal, P . a kol . Trestní zákoník . 2 . vyd .
Praha : C . H . Beck, 2012, s . 127–187) .
[23] V této souvislosti je vhodné připomenout, že oproti předchozí právní úpravě
trestního zákona z roku 1961*) došlo v definici trestného činu (§ 13 trestního zákoníku
z roku 2009) k vypuštění tzv . materiálního
znaku („pro společnost nebezpečný čin“),
a nová kodifikace trestního práva vychází
z formálního pojmu trestného činu . Materiál-
ní korektiv je uplatňován prostřednictvím
zásady subsidiarity trestní represe (viz § 12
odst . 2 trestního zákoníku z roku 2009) . Orgán činný v trestním řízení tak při posuzování
otázky, zda skutek je či není trestným činem,
si nejprve po potřebném zjištění skutkového
stavu věci učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio
trestní odpovědnost pachatele (k tomu blíže
srov . Šámal, P . a kol . Trestní zákoník . 2 . vyd .
Praha : C . H . Beck, 2012, s . 127–187) .
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že služební funkcionář při propuštění ze služebního
poměru z důvodu dle § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru neposuzuje (a nesmí posuzovat – viz níže), zda byl spáchán
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
trestný čin . Jeho úvaha se soustředí pouze
na to, zda jednání má znaky trestného činu,
v čemž je nutno spatřovat rozdíl . Logicky je
tedy nutno akceptovat závěr, že rozhodnutí
vydané v trestním řízení o tom, že nebyl spáchán trestný čin, není bez dalšího způsobilé
prokázat nezákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z důvodu § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru .
[25] Nejvyšší správní soud se na základě námitky stěžovatele zabýval otázkou, zda
městský soud správně a v souladu se zákonem vyhodnotil důkaz – zprošťující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 vydané
v trestní věci stěžovatele po právní moci napadeného správního rozhodnutí .
[25] Nejvyšší správní soud se na základě námitky stěžovatele zabýval otázkou, zda
městský soud správně a v souladu se zákonem vyhodnotil důkaz – zprošťující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 vydané
v trestní věci stěžovatele po právní moci napadeného správního rozhodnutí .
[26] Dle § 52 odst . 2 s . ř . s . je soud „vázán
rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán
trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných
otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu
však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází,
popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení,
aby takové rozhodnutí vlastním návrhem
vyvolal.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 21 . 9 . 2007, čj . 4 As 58/2006-95, dovodil, že „[s]myslem citovaného ustanovení
[…] je zajistit soulad jednotlivých vzájemně
souvisejících rozhodnutí, tzn. zabezpečit obsahovou shodu různých aktů veřejné správy, které se týkají podobné otázky“ . V této
souvislosti dospěl dokonce k závěru, že § 52
odst . 2 s . ř . s . je „vzhledem ke svému smyslu,
účelu a rozsahu speciálním ustanovením
ve vztahu k § 75 odst. 1 s. ř. s. a představuje
legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu
byl v době rozhodování správního orgánu“ .
Služební funkcionář však v řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1
písm . d) služebního zákona nečiní závěr
o tom, zda byl spáchán trestný čin (viz body
[22] a [23]), provádí pouze část úvahy týkající se naplnění znaků trestného činu .
[27] V projednávané věci byl stěžovatel
v trestním řízen zproštěn obžaloby z důvodu
uvedeného v § 226 písm . b) trestního řádu,
dle kterého „soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem
a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran, v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem“ .
[27] V projednávané věci byl stěžovatel
v trestním řízen zproštěn obžaloby z důvodu
uvedeného v § 226 písm . b) trestního řádu,
dle kterého „soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem
a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran, v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem“ .
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem městského soudu, že zprošťující
rozhodnutí vydané v trestním řízení neznamená automaticky, že důvod k propuštění dle
§ 42 odst . 1 písm . d) služebního zákona neobstojí . Žádný z důvodů pro zproštění obžaloby
uvedený v § 226 trestního řádu není formulován zcela shodně s některou z podmínek § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru,
tj . zejména, že jednání má znaky trestného
činu . Je však nutno připustit, že je-li obžalovaný zproštěn obžaloby dle § 226 odst . 1
písm . b) trestního řádu, tj . protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným
činem, je pravděpodobné, že v trestním řízení bylo hodnoceno, zda jednání má znaky
trestného činu . Jestliže tento závěr učinil
soud v trestním řízení, jedná se o nejvýše
povolaný subjekt k posouzení otázek trestního práva . Pro rozhodnutí o propuštění ze
služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . d)
zákona o služebním poměru sice není rozhodnutí soudu o vině v trestním řízení předběžnou otázkou, která musí být zodpovězena
a na které rozhodnutí vždy závisí, ale i posouzení uvedené v odůvodnění rozhodnutí, zda
jednání, pro které došlo k propuštění ze služebního poměru, naplňuje znaky trestného
činu, je vzhledem k autoritě soudu v trestním
řízení natolik významné, že musí být k případnému návrhu propuštěného příslušníka zváženo v každé fázi jakéhokoliv řízení,
v němž je otázka naplnění skutkové podstaty
trestného činu relevantní .
[29] Nejvyšší správní soud tedy považuje
za nutné upřesnit závěr městského soudu,
dle něhož není rozhodné, zda byl stěžovatel
v trestním řízení odsouzen . V řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru
sice není rozhodující, zda dotyčný příslušník
v trestním řízení byl či nebyl odsouzen, ale
k návrhu příslušníka je vždy nutno zohlednit případný závěr trestního soudu ohledně
toho, zda jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty, či nikoliv . Je však třeba mít na
paměti, že pro rozhodnutí o vině v trestním
řízení mohou být významné i jiné skutečnosti, nežli je naplnění znaků skutkové podstaty
u předmětného jednání . Trestní řízení je ovládáno velmi přísnými pravidly, v případě pochybností o objektivní či subjektivní stránce
trestného činu je postupováno ve prospěch
pachatele . Závěry soudu v trestním řízení je
v řízení o propuštění ze služebního poměru
nutno respektovat, je však nutno posoudit,
zda vyvracejí správnost úvahy služebního
funkcionáře, nebo nikoliv .
[29] Nejvyšší správní soud tedy považuje
za nutné upřesnit závěr městského soudu,
dle něhož není rozhodné, zda byl stěžovatel
v trestním řízení odsouzen . V řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42
odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru
sice není rozhodující, zda dotyčný příslušník
v trestním řízení byl či nebyl odsouzen, ale
k návrhu příslušníka je vždy nutno zohlednit případný závěr trestního soudu ohledně
toho, zda jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty, či nikoliv . Je však třeba mít na
paměti, že pro rozhodnutí o vině v trestním
řízení mohou být významné i jiné skutečnosti, nežli je naplnění znaků skutkové podstaty
u předmětného jednání . Trestní řízení je ovládáno velmi přísnými pravidly, v případě pochybností o objektivní či subjektivní stránce
trestného činu je postupováno ve prospěch
pachatele . Závěry soudu v trestním řízení je
v řízení o propuštění ze služebního poměru
nutno respektovat, je však nutno posoudit,
zda vyvracejí správnost úvahy služebního
funkcionáře, nebo nikoliv .
[30] Vzhledem k tomu, že zákon propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1
písm . d) zákona o služebním poměru nepodmiňuje existencí rozhodnutí v trestním
řízení, nejedná se o skutečnost, kterou by
správní orgán či správní soud musel zjišťovat
z úřední povinnosti . Případné závěry soudu
v trestním řízení musí do řízení o propuštění
vnést propuštěný příslušník . Je na něm, aby
prokázal, že soud v trestním řízení vyslovil závěry, které zpochybňují zákonnost posouzení
služebního funkcionáře .
[31] Nejvyšší správní soud na základě
výše uvedených úvah dospěl k závěru, že pokud se v jakékoliv fázi řízení o propuštění ze
služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . d)
zákona o služebním poměru (včetně přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví)
domáhá propuštěný příslušník zohlednění
závěrů vyslovených v rozhodnutí vydaném
v jeho věci v trestním řízení, týkajících se
toho, zda totožné jednání má či nemá znaky
trestného činu, je nutno takový návrh připustit a věcně se s ním vypořádat . Břemeno tvrzení a důkazní nese příslušník propuštěný ze
služebního poměru, je na jeho odpovědnosti,
aby přesvědčivě přednesl nutnost porovnání správnosti úvahy služebního funkcionáře
ohledně naplnění znaků trestného činu se
závěry soudu v trestním řízení .
[31] Nejvyšší správní soud na základě
výše uvedených úvah dospěl k závěru, že pokud se v jakékoliv fázi řízení o propuštění ze
služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . d)
zákona o služebním poměru (včetně přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví)
domáhá propuštěný příslušník zohlednění
závěrů vyslovených v rozhodnutí vydaném
v jeho věci v trestním řízení, týkajících se
toho, zda totožné jednání má či nemá znaky
trestného činu, je nutno takový návrh připustit a věcně se s ním vypořádat . Břemeno tvrzení a důkazní nese příslušník propuštěný ze
služebního poměru, je na jeho odpovědnosti,
aby přesvědčivě přednesl nutnost porovnání správnosti úvahy služebního funkcionáře
ohledně naplnění znaků trestného činu se
závěry soudu v trestním řízení .
[32] V projednávané věci však stěžovatel
toto břemeno neunesl . Pouhým předložením rozhodnutí vydaného v trestním řízení
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
a obecným konstatováním, že je jím zpochybněno dostatečné zjištění skutkového stavu ze
strany žalovaného, nebyly závěry žalovaného
o tom, že se stěžovatel jednání, za které byl
propuštěn ze služebního poměru, dopustil,
a že mělo znaky trestného činu, vyvráceny .
Městský soud jím předložený důkaz připustil,
provedl a v souladu s výše uvedeným správně
vyhodnotil . Nejvyšší správní soud si je vědom
zvýšené obtížnosti splnění břemene tvrzení i důkazního v případě vydání rozhodnutí
v trestním řízení ve zjednodušené podobě, tj .
bez odůvodnění . Ani v takovém případě však
není nemožné závěry vyslovené v trestním
řízení zjistit a přednést, dále je nutno zdůraznit, že vydání zkráceného rozhodnutí v trestním řízení je závislé na souhlasném projevu
vůle i ze strany propuštěného příslušníka, lze
tedy dosáhnout vydání rozhodnutí obsahujícího odůvodnění .
[33] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nesplnění podmínek pro aplikaci § 184
odst . 2 zákona o služebním poměru s tím, že
usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být dostatečným podkladem pro zjištění
skutkového stavu věci bez důvodných pochybností . V této souvislosti rovněž zpochybňoval způsob, jakým si žalovaný opatřil listiny
z trestního spisu, a správním orgánům vytýkal, že v řízení neprovedly vlastní dokazování a vycházely pouze z důkazů pořízených
v rámci vedeného trestního řízení .
[33] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nesplnění podmínek pro aplikaci § 184
odst . 2 zákona o služebním poměru s tím, že
usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být dostatečným podkladem pro zjištění
skutkového stavu věci bez důvodných pochybností . V této souvislosti rovněž zpochybňoval způsob, jakým si žalovaný opatřil listiny
z trestního spisu, a správním orgánům vytýkal, že v řízení neprovedly vlastní dokazování a vycházely pouze z důkazů pořízených
v rámci vedeného trestního řízení .
[34] Stěžovatelem namítaný § 184 odst . 2
zákona o služebním poměru stanoví, že „[p]rv-
ním úkonem může být doručení rozhodnutí o propuštění, jestliže služební funkcionář
uvedený v odstavci 1 zjistil takový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí “ . Citované ustanovení představuje
specifikum řízení o propuštění ze služebního poměru, neboť prvním úkonem v řízení
může být doručení rozhodnutí o propuštění .
V řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru podle § 42 odst . 1 písm . d) zákona
o služebním poměru tedy v prvoinstančním
řízení nemusí probíhat klasické dokazování, a účastník řízení tak podle § 174 odst . 1
písm . b) zákona o služebním poměru nemá
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
možnost předkládat důkazní návrhy, vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, případně
navrhnout jejich doplnění . Plná možnost
k uplatnění všech uvedených procesních
práv je účastníku řízení dána v řízení odvolacím .
[35] Nejvyšší správní soud ze správního
spisu ověřil, že služební funkcionář čerpal
veškeré informace pro vyslovení závěru o splnění podmínek pro propuštění stěžovatele
ze služebního poměru z usnesení o zahájení trestního stíhání . V odůvodnění tohoto
usnesení jsou shrnuty výpovědi jednotlivých
svědků a veškeré skutkové okolnosti týkající
se jednání stěžovatele, pro které byl propuštěn ze služebního poměru . Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v daném případě
představovalo usnesení o zahájení trestního
stíhání dostatečný podklad pro postup služebního funkcionáře dle § 184 odst . 2 zákona o služebním poměru . Městský soud se
námitkou stěžovatele podrobně zabýval na
s . 10 a 11 napadeného rozsudku a správně
poukázal na skutečnost, že stěžovatel v žalobě neuvádí žádná konkrétní tvrzení, kterými
by zjištěný a popsaný skutkový průběh jeho
jednání zpochybňoval, a soustředí se výlučně
na procesní otázky .
[35] Nejvyšší správní soud ze správního
spisu ověřil, že služební funkcionář čerpal
veškeré informace pro vyslovení závěru o splnění podmínek pro propuštění stěžovatele
ze služebního poměru z usnesení o zahájení trestního stíhání . V odůvodnění tohoto
usnesení jsou shrnuty výpovědi jednotlivých
svědků a veškeré skutkové okolnosti týkající
se jednání stěžovatele, pro které byl propuštěn ze služebního poměru . Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v daném případě
představovalo usnesení o zahájení trestního
stíhání dostatečný podklad pro postup služebního funkcionáře dle § 184 odst . 2 zákona o služebním poměru . Městský soud se
námitkou stěžovatele podrobně zabýval na
s . 10 a 11 napadeného rozsudku a správně
poukázal na skutečnost, že stěžovatel v žalobě neuvádí žádná konkrétní tvrzení, kterými
by zjištěný a popsaný skutkový průběh jeho
jednání zpochybňoval, a soustředí se výlučně
na procesní otázky .
[36] Ve vztahu k průběhu odvolacího
řízení Nejvyšší správní soud konstatuje, že
stěžovateli byl před skončením řízení dán
prostor pro uplatnění veškerých jeho procesních práv, a jak již konstatoval městský
soud, nic mu nebránilo v tom, aby nejen
navrhoval důkazy, ale rovněž se vyjadřoval k obsahu důkazů již pořízených . S tím
souvisí námitka stěžovatele, že žalovaný
vycházel pouze z listinných důkazů pocházejících z trestního řízení, aniž ve věci provedl vlastní dokazování . Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 30 . 1 . 2008, čj . 2 Afs
24/2007-119, č . 1572/2008 Sb . NSS, konsta toval, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být
podkladem pro rozhodnutí . Uvedené listiny musí být účastníku řízení zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem
a případně navrhnout další důkazy, které by
zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily . Zmiňovaná podmínka byla
v daném případě splněna, neboť jak již bylo
uvedeno výše, stěžovateli bylo umožněno se
s předmětnými listinami seznámit, stěžovatel však svého práva nevyužil, zůstal důkazně pasivní a k úplnosti či správnosti zjištění
skutkového stavu se ani nevyjádřil . Součástí
listinných důkazů opatřených z trestního
řízení byly jak výpovědi jednotlivých svědků, tak i výpověď stěžovatele v pozici obvi něného . Za této situace proto nelze vytýkat
žalovanému, že nepřistoupil k vlastnímu
dokazování, neboť stěžovatel se takového
postupu nedomáhal a žádný z důkazních
prostředků nezpochybnil, nežádal doplnit
či opakovat dokazování . Shromážděné důkazy poskytovaly dostatečný podklad pro
vydání rozhodnutí . Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že za těchto okolností není rozhodné,
kdy přesně byly předmětné listinné důkazy
založeny do správního spisu, pokud se tak
stalo nejpozději před vyzváním stěžovatele
k seznámení se s jeho obsahem .
[36] Ve vztahu k průběhu odvolacího
řízení Nejvyšší správní soud konstatuje, že
stěžovateli byl před skončením řízení dán
prostor pro uplatnění veškerých jeho procesních práv, a jak již konstatoval městský
soud, nic mu nebránilo v tom, aby nejen
navrhoval důkazy, ale rovněž se vyjadřoval k obsahu důkazů již pořízených . S tím
souvisí námitka stěžovatele, že žalovaný
vycházel pouze z listinných důkazů pocházejících z trestního řízení, aniž ve věci provedl vlastní dokazování . Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 30 . 1 . 2008, čj . 2 Afs
24/2007-119, č . 1572/2008 Sb . NSS, konsta toval, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být
podkladem pro rozhodnutí . Uvedené listiny musí být účastníku řízení zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem
a případně navrhnout další důkazy, které by
zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily . Zmiňovaná podmínka byla
v daném případě splněna, neboť jak již bylo
uvedeno výše, stěžovateli bylo umožněno se
s předmětnými listinami seznámit, stěžovatel však svého práva nevyužil, zůstal důkazně pasivní a k úplnosti či správnosti zjištění
skutkového stavu se ani nevyjádřil . Součástí
listinných důkazů opatřených z trestního
řízení byly jak výpovědi jednotlivých svědků, tak i výpověď stěžovatele v pozici obvi něného . Za této situace proto nelze vytýkat
žalovanému, že nepřistoupil k vlastnímu
dokazování, neboť stěžovatel se takového
postupu nedomáhal a žádný z důkazních
prostředků nezpochybnil, nežádal doplnit
či opakovat dokazování . Shromážděné důkazy poskytovaly dostatečný podklad pro
vydání rozhodnutí . Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že za těchto okolností není rozhodné,
kdy přesně byly předmětné listinné důkazy
založeny do správního spisu, pokud se tak
stalo nejpozději před vyzváním stěžovatele
k seznámení se s jeho obsahem .
[37] Námitka nezákonného postupu
správních orgánů při nahlížení do trestního spisu nebyla včas uplatněna v žalobě,
městský soud nicméně k předkládanému
důkazu sděleními Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství
Praha IV o chybném postupu orgánu činného v trestním řízení konstatoval, že ani
z jednoho z těchto dokumentů nevyplývá
absolutní nemožnost správních orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci
zvolen . Upřesnil, že ani jeden z orgánů se
nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných v trestním
řízení . Nejvyšší správní soud ověřil, že včas
uplatněnou žalobní námitkou „kdo a kdy
jednotlivé listinné důkazy opatřil“ stěžovatel poukazoval pouze na to, že služební
funkcionář listiny opatřené z trestního řízení k dispozici neměl, stěžovatel se s nimi
neseznámil a žalovaný ve věci neprovedl
vlastní dokazování s tím, že není možné
směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru . Uvedenou
námitku městský soud řádně vypořádal
na s . 11 napadeného rozsudku . Nejvyšší
správní soud se za této situace ztotožňuje se závěrem městského soudu, že důkaz
sděleními o chybném postupu orgánu
činného v trestním řízení nic nevypovídá
o správnosti postupu správních orgánů,
a požadavek kladený na městský soud, aby
se postupem správních orgánů při obstarávání listinných důkazů z trestního řízení
zabýval, je nad rámec včas uplatněných žalobních námitek .
[37] Námitka nezákonného postupu
správních orgánů při nahlížení do trestního spisu nebyla včas uplatněna v žalobě,
městský soud nicméně k předkládanému
důkazu sděleními Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství
Praha IV o chybném postupu orgánu činného v trestním řízení konstatoval, že ani
z jednoho z těchto dokumentů nevyplývá
absolutní nemožnost správních orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci
zvolen . Upřesnil, že ani jeden z orgánů se
nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných v trestním
řízení . Nejvyšší správní soud ověřil, že včas
uplatněnou žalobní námitkou „kdo a kdy
jednotlivé listinné důkazy opatřil“ stěžovatel poukazoval pouze na to, že služební
funkcionář listiny opatřené z trestního řízení k dispozici neměl, stěžovatel se s nimi
neseznámil a žalovaný ve věci neprovedl
vlastní dokazování s tím, že není možné
směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru . Uvedenou
námitku městský soud řádně vypořádal
na s . 11 napadeného rozsudku . Nejvyšší
správní soud se za této situace ztotožňuje se závěrem městského soudu, že důkaz
sděleními o chybném postupu orgánu
činného v trestním řízení nic nevypovídá
o správnosti postupu správních orgánů,
a požadavek kladený na městský soud, aby
se postupem správních orgánů při obstarávání listinných důkazů z trestního řízení
zabýval, je nad rámec včas uplatněných žalobních námitek .
[38] Stěžovatel dále v kasační stížnosti
argumentoval čestným prohlášením poškozeného Vlastimila A ., který měl obsah
učiněného trestního oznámení označit za
smyšlený s tím, že k jeho podání byl motivován pomstou stěžovateli . Toto prohlášení
mělo být obsahem trestního spisu v době,
kdy si z něj žalovaný pořizoval kopie . Uvedená námitka je ve smyslu § 104 odst . 4 s . ř . s .
nepřípustná, neboť ji stěžovatel v řízení
před soudem neuplatnil včas v žalobě, ač
tak učinit mohl, nýbrž až v podané replice .
Nad rámec Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel měl možnost
vyjádřit se k úplnosti obsahu podkladů pro
rozhodnutí žalovaného v rámci odvolacího
řízení, této možnosti však nevyužil . Ani v žalobě stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
které by zpochybnily skutkový stav zjištěný
správními orgány . Stejně tak v replice podané v žalobním řízení pouze obecně konstatuje, že došlo k odchylkám v jednotlivých
výpovědích svědků a rozporům ve výsleších
poškozeného Vlastimila A ., z čehož opakovaně ryze v procesní rovině dovozoval nedostatečně zjištěný skutkový stav žalovaným .
Institut plné jurisdikce, jehož se stěžovatel
domáhá, není nástrojem ke zhojení jeho ničím neodůvodněné pasivity v průběhu řízení před žalovaným . (…)
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Jiří R . proti Generálnímu ředitelství cel o propuštění ze služebního poměru, o kasační přímé vymahatelnosti se projevuje v nutnosti
jejich zákonného vymezení, které je pak
současně i podmínkou konkrétní realizace
jednotlivých sociálních práv.“ [23] S ohledem na výše uvedená východiska Nejvyšší správní soud neshledal, že
by zákonodárce překročil přípustnou míru
uvážení, pokud se rozhodl poskytnout rodičovský příspěvek rodiči v určité době vždy
pouze jednou, a to bez ohledu na to, o kolik ních sborů (v textu jen „zákon o služebním poměru“)