10 Azs 187/2024 – Nejvyšší správní soud

10 Azs 187/2024- 39 - text

10 Azs 187/2024 - 42 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: D. D., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., Poděbradská 5, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany, evidované pod sp. zn. OAM 354766/DO

2024, žalobci jako nepřijatelné dne 17. 5. 2024, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2024, čj. 57 A 34/2024 31,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Vymezení věci

[1] Nyní posuzovaná věc se týká otázky vrácení žádosti o udělení pobytového oprávnění cizinci, který získal takové oprávnění již v jiném členském státě Evropské unie. Je proto stěžejní, zda na situaci dopadající důvod vrácení žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina), je slučitelný s právem Evropské unie. Za tímto účelem NSS řešil otázku přípustnosti sekundárního pohybu v rámci Evropské unie ve vztahu k osobám vymezeným v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382).

[2] Žalobce je státní příslušník Ukrajiny a dne 17. 5. 2024 požádal o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Žalovaný ale žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobci jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, neboť zjistil, že žalobci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie.

[3] Proti postupu žalovaného se žalobce bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud v Plzni žalobu věcně projednal, a to navzdory soudní výluce stanovené v § 5 odst. 2 lex Ukrajina, kterou shledal rozpornou s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (směrnice 2001/55/ES) a současně též s právem na účinné prostředky nápravy před soudem zaručené čl.

47 Listiny základních práv Evropské unie. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že cizinci žádající o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany mohou požívat toto oprávnění pouze v jednom členském státě. Současně však vyhodnotil, že vnitrostátní úprava ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina vymezuje pro žadatele méně příznivé podmínky a jeho použití brání nepřímý účinek směrnice č. 2001/55/ES, která v čl. 28 odst. 1 upravuje vyčerpávající výčet důvodů, pro které lze určitou osobu vyloučit z dočasné ochrany.

Krajský soud rovněž připomněl, že se státy při přijetí prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 zřekly možnosti využít čl. 11 směrnice 2001/55/ES, čímž vyjádřily úmysl umožnit volný pohyb osob s dočasnou ochranou mezi členskými státy.

1. Vymezení věci [1] Nyní posuzovaná věc se týká otázky vrácení žádosti o udělení pobytového oprávnění cizinci, který získal takové oprávnění již v jiném členském státě Evropské unie. Je proto stěžejní, zda na situaci dopadající důvod vrácení žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina), je slučitelný s právem Evropské unie. Za tímto účelem NSS řešil otázku přípustnosti sekundárního pohybu v rámci Evropské unie ve vztahu k osobám vymezeným v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382). [2] Žalobce je státní příslušník Ukrajiny a dne 17. 5. 2024 požádal o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Žalovaný ale žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobci jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, neboť zjistil, že žalobci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie. [3] Proti postupu žalovaného se žalobce bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud v Plzni žalobu věcně projednal, a to navzdory soudní výluce stanovené v § 5 odst. 2 lex Ukrajina, kterou shledal rozpornou s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (směrnice 2001/55/ES) a současně též s právem na účinné prostředky nápravy před soudem zaručené čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že cizinci žádající o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany mohou požívat toto oprávnění pouze v jednom členském státě. Současně však vyhodnotil, že vnitrostátní úprava ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina vymezuje pro žadatele méně příznivé podmínky a jeho použití brání nepřímý účinek směrnice č. 2001/55/ES, která v čl. 28 odst. 1 upravuje vyčerpávající výčet důvodů, pro které lze určitou osobu vyloučit z dočasné ochrany. Krajský soud rovněž připomněl, že se státy při přijetí prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 zřekly možnosti využít čl. 11 směrnice 2001/55/ES, čímž vyjádřily úmysl umožnit volný pohyb osob s dočasnou ochranou mezi členskými státy.

2. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalovaný (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu brání kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [5] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť vyhodnotil, že § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina je rozšířen okruh osob, které jsou z dotčené ochrany vyloučeny. Stěžovatel je ale toho názoru, že konstatováním nepřijatelnosti další žádosti o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany nevylučuje osobu, která již získala pobytové oprávnění v jiném členském státě, z dočasné ochrany. Dříve poskytnutou ochranu přitom Česká republika nijak neodnímá ani ji jinak neupírá. Stěžovatel je přesvědčen, že dočasné ochrany nelze požívat ve více členských státech, což ostatně vyplývá z dikce čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES. Ustanovení čl. 28 směrnice 2001/55/ES přitom upravuje jiné situace, kdy je cizinci dočasná ochrana odepřena zcela, a to přestože by cizinec jinak podmínky pro její udělení splňoval. Směrnice ani nepočítá s možností opakovaného podání žádostí v různých státech, z čehož rovněž plyne, že jedním z cílů této směrnice je zabránit druhotnému pobytu osob v režimu dočasné ochrany. [6] Stěžovatel má za to, že směrnice 2001/55/ES žalobci nedává právo požívat práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě, ledaže by splnil podmínky jejího čl. 15 [§ 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (zákon o dočasné ochraně cizinců)]. Popřípadě by splňoval podmínky podle čl. 26 směrnice 2001/55/ES, ve smyslu přemístění v rámci dohody mezi členskými státy. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina tedy pouze zaplňuje mezery ve stručné a minimalistické úpravě směrnice 2001/55/ES a současně není v rozporu s žádným jejím ustanovením. [7] Podle stěžovatele nebyly naplněny ani podmínky l’acte clair, aby krajský soud mohl konstatovat rozpor vnitrostátního práva s právem Evropské unie, aniž by věc předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU). Výklad směrnice 2001/55/ES nemohl krajský soud provést sám, neboť NSS v souvislosti s § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina položil předběžnou otázku k SDEU, a to ve věci pod sp. zn. 8 Azs 93/2023.

3. Přerušení řízení s ohledem na řízení vedené před Soudním dvorem [8] V době podání kasační stížnosti bylo před SDEU vedeno řízení týkajících se slučitelnosti důvodů nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a soudní výluky podle § 5 odst. 2 téhož zákona s právem Evropské unie (usnesení ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Azs 93/2023 37). Jelikož rozhodnutí o této žádosti mělo význam i pro nyní posuzovanou věc, soud usnesením ze dne 18. 10. 2024, čj. 10 Azs 187/2024 21, řízení o kasační stížnosti přerušil. [9] SDEU rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, ve věci C 753/23 Krasiliva (rozsudek SDEU Krasiliva), zodpověděl položené předběžné otázky takto: „1) Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala. 2) Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.“ [10] Vzhledem k uvedenému odpadla překážka řízení a předseda senátu usnesením ze dne 5. 3. 2025, čj. 10 Azs 187/2024 26, rozhodl o jeho pokračování. [11] Stěžovatel v reakci na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva doplnil kasační stížnost a současně uvedl, že v něm uvedené závěry nedopadají na posuzovanou věc, tzn. na žádosti cizinců, kteří již získali dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Z rozsudku SDEU Krasiliva prý naopak vyplývá, že za nedůvodnou je možné považovat žádost cizince, který je držitelem pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany v jiném členském státě. Sekundární oprávnění v jiném členském státě je možné získat jen za předpokladu, že se uplatní buď čl. 15 směrnice 2001/55/ES, nebo postup podle čl. 26 stejné směrnice, který však může aktivovat pouze členský stát, do kterého má být cizinec přemístěn. Právo cizince vybrat si další členský stát, kde bude práva z dočasné ochrany požívat, nelze dovodit ani z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Prováděcí rozhodnutí příslušníkům Ukrajiny umožňuje pouze bezvízový pobyt tak, že jim je během 90denního bezvízového pobytu umožněno, aby si zvolili vhodný členský stát, kde o dočasnou ochranu požádají. [12] Žalobce má za to, že rozsudek SDEU Krasiliva neodpovídá na část první předběžné otázky týkající se situace, na kterou dopadá důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Tedy na situaci, kdy cizinec podá žádost o pobytové oprávnění na území České republiky, přestože mu již bylo uděleno povolení v jiném členském státě. Právo členského státu ověřit, zda žadatel o udělení dočasné ochrany není jejím držitelem v jiné zemi, brání tomu, aby tento žadatel požíval dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jeho právo plynoucí z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, aby si zvolil, v jakém členském státě bude dočasné ochrany požívat, zůstává nicméně nezměněno. Osobu, která požívá dočasné ochrany v jednom členském státě a rozhodne se přestěhovat do jiného členského státu, ale nelze v tomto druhém státě ponechat jejímu osudu a toliko „tolerovat“ její neoprávněný pobyt bez odpovídající právní ochrany. Kasační stížnost stěžovatele proto podle žalobce není důvodná.

4. Posouzení věci NSS [13] NSS se nejdříve zabýval výlukou ze soudního přezkumu vrácení žádosti o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina ve spojení s § 5 odst. 2 téhož zákona, z něhož se podává, že v případě, kdy „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.“ [14] Výlukou ze soudního přezkumu se NSS zabýval již v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, čj. 2 Azs 178/2022 46, ve kterém stanovil, že výluka je konformní s právem Evropské unie i ústavním pořádkem. V řízení před krajským soudem žádný z účastníků nenamítl nepřípustnost žaloby ve smyslu § 5 odst. 2 lex Ukrajina. Krajský soud se přesto zabýval přípustností žaloby a dospěl k závěru, že výluka ze soudního přezkumu není slučitelná s právem Evropské unie, a žalobu věcně posoudil. Otázkou věcného přezkumu se následně zabýval rovněž SDEU ve věci Krasiliva, v němž potvrdil, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie je zaručeno právo každého, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, na účinné prostředky nápravy před soudem. Podle uvedeného rozsudku tak § 5 odst. 2 lex Ukrajina odporuje právu Evropské unie a nelze jej použít. Ve světle judikatury SDEU následně přehodnotil svůj závěr rovněž NSS a v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42 a 1 Azs 336/2024 42, a ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/203 27, stanovil, že vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina je přezkoumatelné soudem. Od tohoto právního závěru nemá NSS důvod se nyní jakkoliv odchylovat. [15] NSS se dále zabýval klíčovou otázkou, zda je institut nepřijatelnosti žádosti z důvodu, že cizinci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, slučitelný s unijním právem. [16] Z rozsudku SDEU Krasiliva, který se týká obdobné otázky, vyplývá, že členský stát nemůže žádost odmítnout jako nepřijatelnou z důvodu, že cizinec podal žádost o povolení k pobytu v jednom členském státě Evropské unie, následně odcestoval do jiného členského státu, kde podal obdobnou žádost, za předpokladu, že o první podané žádosti nebylo doposud rozhodnuto. SDEU tak uzavřel, že členský stát nemůže žádost odmítnout pro nepřijatelnost pouze z důvodu souběžného řízení o obdobných žádostech ve více členských státech. Na rozsudek SDEU Krasiliva navázal NSS, který v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42 posuzoval, zda lze jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina označit žádost cizince, kterému již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Jelikož je tato otázka sporná i v nyní posuzovaném případě, vycházel soud ze závěrů prvního senátu i v této věci. [17] Z § 5 odst. 1 písm. d) se podává, že „žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie.“ [18] NSS připomíná, že dočasná ochrana je udělována hromadně již na unijní úrovni, a to pro skupinu osob definovanou vždy v prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382 ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES. Dočasná ochrana ve smyslu české právní úpravy představuje oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem požívání práv z dočasné ochrany vyplývajících (viz § 2 lex Ukrajina a § 2 odst. 1 zákona o dočasné ochraně cizinců). Institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina se nevztahuje k udělení dočasné ochrany jako takové, nýbrž pouze k poskytnutí oprávnění k pobytu z dočasné ochrany plynoucího (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, ze dne 3. 4. 2025, 10 Azs 4/2025). Povinnost udělit oprávnění k pobytu držitelům dočasné ochrany přitom členským státům výslovně vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, podle kterého platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany.“ Omezení těchto práv tak musí být v souladu s touto směrnicí a současně též s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. [19] Role členských států je tak v tomto systému omezena na ověření, zda daný žadatel skutečně spadá pod některou ze skupin osob vymezených v citovaném prováděcím rozhodnutí, a následné vydání odpovídajících dokladů umožňujících přístup k čerpání dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany, jako je oprávnění k pobytu (čl. 8 2001/55/ES) a s ním dále spojená práva na zaměstnání (čl. 12 směrnice 2001/55/ES), přiměřené ubytování a zdravotní péči (čl. 13 směrnice 2001/55/ES) nebo přístup do vzdělávacího systému hostitelského členského státu (čl. 14 směrnice 2001/55/ES). [20] Krajský soud nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem dovodil především s ohledem na taxativní výčet důvodů pro vyloučení osob z dočasné ochrany podle čl. 28 směrnice 2001/55/ES a konstrukce směrnice jako minimální harmonizace, která připouští pouze příznivější úpravu členských států. Tento závěr však NSS nepovažuje za přiléhavý, neboť tento článek směřuje k vyloučení osob z dočasné ochrany jako takové, a to z vážných důvodů, jako je například ochrana bezpečnosti státu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina se těchto osob netýká, neboť dopadá na situace, kdy státní příslušník Ukrajiny již získal oprávnění k pobytu v jiném členském státě. [21] Podle stěžovatele má směrnice 2001/55/ES bránit druhotnému pohybu osob. Opakovaným podáním žádosti tak dochází ke zneužití práva, které svědčí cizincům podle prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Stěžovatel je přesvědčen, že i když z tohoto prováděcího rozhodnutí státním příslušníkům Ukrajiny plyne právo zvolit si členský stát, ve kterém požádají o poskytnutí práv vyplývajících z dočasné ochrany, toto jejich právo je vyčerpáno výběrem prvního hostitelského členského státu. [22] Pro nyní posuzovanou věc je proto rozhodné, zda osoby, kterým bylo v některém z členských států uděleno (prvotní) povolení k pobytu, mají právo na druhotné přemístění do jiného jimi zvoleného členského státu. A zároveň, zda z unijního práva plyne povinnost přijmout žádost o poskytnutí dočasné ochrany od osob usilujících o sekundární přemístění v rámci Evropské unie a za tímto účelem jim vydat povolení k pobytu. Pokud by držitelům dočasné ochrany toto právo sekundárního přemístění náleželo, nemůže institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina obstát. [23] Krajský soud rozpor § 5 odst. 1 písm. d) s právem Evropské unie shledává rovněž z důvodu vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES, z něhož se podává, že „členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat.“ Podle krajského soudu je účelem čl. 11. směrnice 2001/55/ES to, aby osoba požívající dočasné ochrany pobývala ve státě, který jí poskytl povolení k pobytu jako jedno z práv vyplývajících z dočasné ochrany. Naopak výslovným vyloučením aplikace čl. 11 této směrnice členské státy vyjádřily úmysl umožnit volný pohyb osob s dočasnou ochranou mezi členskými státy. [24] Z rozsudku SDEU Krasiliva se podává, že státní příslušníci Ukrajiny se v rámci 90denního bezvízového režimu mohou volně pohybovat po Evropské unii a vybrat si členský stát, ve kterém žádost podají (body 27 a 28 rozsudku). Členský stát má pak povinnost ve smyslu § 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES oprávnění k pobytu udělit. V tomto kontextu SDEU ale rovněž stanovil, že členské státy jsou oprávněny ověřit, zda osoby, které podaly žádost, již nezískaly povolení k pobytu v jiném členském státě (bod 30 rozsudku). Nemožnost žádost odmítnou jako nepřijatelnou tedy SDEU omezil do doby, než žadatel získá povolení k pobytu v některém z členských států (bod 33 rozsudku). Dopad článku 11 směrnice posoudil v kontextu odpovědi na první předběžnou otázku jako irelevantní, aniž se však již zabýval významem dohody členských států, které ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny uplatnění tohoto článku vyloučily. [25] Otázkou, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na vydání sekundárního oprávnění k pobytu, se zabýval NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024

42. V tomto rozsudku NSS dospěl k závěru, že režim směrnice 2001/55/ES nepočítá s právem držitelů o dočasnou ochranu zvolit si stát pobytu ani s vydáním sekundárního oprávnění k pobytu v jiném členském státě, neboť v opačném případě by mechanismy přemisťování držitelů dočasné ochrany a jejich nuceného navrácení do hostitelského státu postrádaly význam (srov. body 48 – 51 rozsudku). Směrnice 2001/55/ES ale musí být vykládána ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které bylo doplněno o dohodu států o vyloučení čl. 11 směrnice 2001/55/ES, který popsaný režim podle směrnice obrací. Podle rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024 je tak držitelům dočasné ochrany přiznáno právo primární volby členského státu, ve kterém má být soubor práv s touto ochranou spojených poskytnut. V této souvislosti je též dáno najisto, že tento režim zahrnuje volbu sekundární (srov. body 54–69). Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina tudíž tomuto právu odporuje. [26] NSS tak v rozsudku pod sp. zn. 1 Azs 174/2024 dovodil, že z práva Evropské unie plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění do jiného členského státu. Za účelem zajištění procesní realizace práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb v rámci Evropské unie stěžovatel musí přijmout žádost k věcnému posouzení a o skutečnosti, že nelze vydat druhé pozitivní rozhodnutí o udělení dočasné ochrany za platnosti rozhodnutí vydaného jiným členským státem, žadatele poučit. Bude li žadatel trvat na přemístění do České republiky, stěžovatel musí zkoumat, zda v důsledku udělení povolení k pobytu na území České republiky zanikne podle právní úpravy hostitelského členského státu tam udělené oprávnění k pobytu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024 42, body 71–73). [27] Je však nutné zdůraznit, že nelze požívat práva plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech zároveň, a tudíž ani pobytového oprávnění, jež je součástí souboru práv plynoucích z dočasné ochrany [srov. bod 30 rozsudku SDEU Krasiliva, Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (str. 9), bod 67 rozsudku NSS sp. zn. 1 Azs 174/2024]. Samotné sekundární přemístění a žádost o dočasnou ochranu přitom nepředstavuje zneužití práva. Nelze však vyloučit, že se žadatel v individuálním případě takového zneužití práva dopustí. To musí být následně zdůvodněno a prokázáno správním orgánem (srov rozsudky NSS z 24. 1. 2025, čj. 5 Azs 190/2024 20, bod 50 a ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, bod 80). [28] NSS proto uzavírá, že vrácení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina není slučitelné s právem Evropské unie. Krajský soud tak nepochybil, jestliže toto ustanovení nepoužil. Vrácením žádosti stěžovatel nezákonně zasáhl do práv žalobce. Žaloba proto byla důvodná a stěžovatel je tak povinen upustit od pokračování v zásahu a obnovit stav před přijetím žádosti.

4. Závěr [29] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. [30] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, náleží vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Ze spisu ale nevyplývá, že by žalobci v souvislosti s řízením o kasační stížnosti jakékoli náklady vznikly, a proto mu NSS náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. května 2025

Vojtěch Šimíček předseda senátu

Plný text rozhodnutí