10 Azs 5/2025 – Nejvyšší správní soud

10 Azs 5/2025- 29 - text

10 Azs 5/2025 - 31 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: N. H., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 30. 10. 2024, zaevidovanou pod čj. OAM 0409148/DO

2024, jako nepřijatelné, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, čj. 5 A 126/2024 38,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Vymezení věci

[1] Nyní posuzovaná věc se týká otázky vrácení žádosti o udělení pobytového oprávnění cizinky, která získala takové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie. Je proto určující, zda na situaci dopadající důvod vrácení žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina) je slučitelný s právem Evropské unie. Za tímto účelem NSS řešil otázku přípustnosti sekundárního pohybu v rámci Evropské unie osob vymezených v čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382).

[2] Žalobkyně je státní příslušnice Ukrajiny. Dne 30. 10. 2024 podala žádost o pobytové oprávnění, kterou žalovaný vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, neboť zjistil, že jí již bylo uděleno na území Slovenské republiky. Žalobkyně se následně dne 12. 11. 2024 na Slovensku uděleného oprávnění vzdala a dne 21. 11. 2024 se znovu pokusila podat žádost na území České republiky. To jí však nebylo umožněno a ústně jí bylo sděleno, že již jednou v České republice žádost podala a ta byla posouzena jako nepřijatelná.

[3] Proti postupu žalovaného se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud v Praze žalobu věcně projednal, a to navzdory soudní výluce stanovené v § 5 odst. 2 lex Ukrajina, z důvodu zjevného rozporu s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (směrnice 2001/55/ES) a současně též s právem na účinné prostředky nápravy před soudem podle čl.

47 Listiny základních práv Evropské unie. Městský soud přisvědčil žalovanému, že cizinci žádající o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany mohou požívat toto oprávnění pouze v jednom členském státě. Současně však uvedl, že vnitrostátní úprava [§ 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina] vymezuje pro žadatele méně příznivé podmínky a jeho použití brání nepřímý účinek směrnice č. 2001/55/ES, která v čl. 28 odst. 1 upravuje vyčerpávající výčet důvodů, pro které lze osobu z dočasné ochrany vyloučit.

1. Vymezení věci [1] Nyní posuzovaná věc se týká otázky vrácení žádosti o udělení pobytového oprávnění cizinky, která získala takové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie. Je proto určující, zda na situaci dopadající důvod vrácení žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina) je slučitelný s právem Evropské unie. Za tímto účelem NSS řešil otázku přípustnosti sekundárního pohybu v rámci Evropské unie osob vymezených v čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382). [2] Žalobkyně je státní příslušnice Ukrajiny. Dne 30. 10. 2024 podala žádost o pobytové oprávnění, kterou žalovaný vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, neboť zjistil, že jí již bylo uděleno na území Slovenské republiky. Žalobkyně se následně dne 12. 11. 2024 na Slovensku uděleného oprávnění vzdala a dne 21. 11. 2024 se znovu pokusila podat žádost na území České republiky. To jí však nebylo umožněno a ústně jí bylo sděleno, že již jednou v České republice žádost podala a ta byla posouzena jako nepřijatelná. [3] Proti postupu žalovaného se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud v Praze žalobu věcně projednal, a to navzdory soudní výluce stanovené v § 5 odst. 2 lex Ukrajina, z důvodu zjevného rozporu s čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (směrnice 2001/55/ES) a současně též s právem na účinné prostředky nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Městský soud přisvědčil žalovanému, že cizinci žádající o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany mohou požívat toto oprávnění pouze v jednom členském státě. Současně však uvedl, že vnitrostátní úprava [§ 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina] vymezuje pro žadatele méně příznivé podmínky a jeho použití brání nepřímý účinek směrnice č. 2001/55/ES, která v čl. 28 odst. 1 upravuje vyčerpávající výčet důvodů, pro které lze osobu z dočasné ochrany vyloučit.

2. Kasační stížnost [4] Žalovaný (stěžovatel) se proti rozsudku městského soudu brání kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [5] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť vyhodnotil, že § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina je rozšířen okruh osob, které jsou z dotčené ochrany vyloučeny. Stěžovatel je ale toho názoru, že konstatováním nepřijatelnosti další žádosti o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany osobu, která již získala pobytové oprávnění v jiném členském státě, z dočasné ochrany nevylučuje. Dříve poskytnutou ochranu přitom Česká republika nijak neodnímá ani ji jinak neupírá. Stěžovatel je přesvědčen, že dočasné ochrany nelze požívat ve více členských státech, což ostatně vyplývá z dikce čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES. Ustanovení čl. 28 směrnice 2001/55/ES přitom upravuje jiné situace, kdy je cizinci dočasná ochrana odepřena zcela, a to i když by cizinec jinak podmínky pro její udělení splňoval. Směrnice ani nepočítá s možností opakovaného podání žádostí v různých státech, z čehož rovněž plyne, že jedním z jejích cílů je zabránit druhotnému pobytu osob v režimu dočasné ochrany. [6] Stěžovatel tvrdí, že směrnice 2001/55/ES žalobkyni nedává právo požívat práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě, ledaže by splnila podmínky čl. 15 stejné směrnice [§ 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (zákon o dočasné ochraně cizinců)]. Popřípadě by splňovala podmínky podle čl. 26 směrnice 2001/55/ES, ve smyslu přemístění v rámci dohody mezi členskými státy. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina tedy pouze zaplňuje mezery ve stručné a minimalistické úpravě směrnice 2001/55/ES a současně není v rozporu s žádným jejím ustanovením. [7] V souvislosti s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C 753/23 Krasiliva (rozsudek SDEU Krasiliva) stěžovatel doplnil, že závěry uvedené v tomto rozsudku nedopadají na nyní posuzovanou věc, tzn. na žádosti cizinců, kteří již získali dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Naopak z rozsudku SDEU Krasiliva vyplývá, že za nedůvodnou je možné považovat žádost cizince, který je držitelem pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany v jiném členském státě. Sekundární oprávnění v jiném členském státě je možné získat jen za předpokladu, že se uplatní buď čl. 15 směrnice 2001/55/ES, nebo postup podle čl. 26 stejné směrnice, který však může aktivovat pouze členský stát, do kterého má být cizinec přemístěn. Právo cizince vybrat si další členský stát, kde bude práva z dočasné ochrany požívat, nelze dovodit ani z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Toto rozhodnutí příslušníkům Ukrajiny umožňuje pouze bezvízový pobyt tak, že jim je během 90denního bezvízového pobytu umožněno, aby si zvolili vhodný členský stát, kde o dočasnou ochranu požádají.

3. Posouzení věci NSS [8] NSS konstatuje, že SDEU ve výše uvedeném rozsudku ve věci Krasiliva odpověděl na předběžné otázky položené zdejším soudem, a to tak, že: „1) Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.

2) Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.“ [9] SDEU potvrdil, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU je zaručeno právo každého, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, na účinné prostředky nápravy před soudem. Podle uvedeného rozsudku tak § 5 odst. 2 lex Ukrajina odporuje právu EU a nelze jej použít. Městský soud tak postupoval správně, pokud § 5 odst. 2 lex Ukrajina v posuzované věci neaplikoval. [10] NSS se dále zabýval klíčovou otázkou, zda je institut nepřijatelnosti žádosti z důvodu, že cizinci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, slučitelný s unijním právem. [11] Z rozsudku SDEU Krasiliva vyplývá, že členský stát nemůže žádost odmítnout jako nepřijatelnou z důvodu, že cizinec podal žádost o povolení k pobytu v jednom členském státě EU, následně odcestoval do jiného členského státu, kde podal obdobnou žádost, za předpokladu, že o první podané žádosti nebylo doposud rozhodnuto. SDEU tak uzavřel, že členský stát nemůže žádost odmítnout pro nepřijatelnost pouze z důvodu souběžného řízení o obdobných žádostech ve více členských státech. Na tento rozsudek navázal NSS, který v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42 posuzoval, zda lze jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina označit žádost cizince, kterému již bylo uděleno pobytové oprávnění vyplývající z dočasné ochrany v jiném členském státě. Jelikož je tato otázka sporná i nyní, vycházel soud ze závěrů prvního senátu, neboť neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit. [12] Z § 5 odst. 1 písm. d) se podává, že „žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie.“ [13] NSS připomíná, že dočasná ochrana je udělována hromadně již na unijní úrovni, a to pro skupinu osob definovanou vždy v prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382 podle čl. 5 směrnice 2001/55/ES. Dočasná ochrana ve smyslu české právní úpravy představuje oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem požívání práv z dočasné ochrany vyplývajících (viz § 2 lex Ukrajina a § 2 odst. 1 zákona o dočasné ochraně cizinců). Institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina se nevztahuje toliko k udělení dočasné ochrany jako takové, nýbrž pouze k poskytnutí oprávnění k pobytu plynoucí z dočasné ochrany (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, ze dne 24. 4. 2024, čj. 10 Azs 4/2025 49). Povinnost udělit oprávnění k pobytu držitelům dočasné ochrany přitom členským státům výslovně vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, podle kterého platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany.“ Omezení těchto práv tak musí být v souladu s touto směrnicí a současně též s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. [14] Role členských států je proto v tomto systému omezena na ověření, zda daný žadatel skutečně spadá pod některou ze skupin osob vymezených v prováděcím rozhodnutí, a následné vydání odpovídajících dokladů umožňujících přístup k čerpání dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany, jako je oprávnění k pobytu (čl. 8 2001/55/ES) a s ním dále spojená práva na zaměstnání (čl. 12 směrnice 2001/55/ES), přiměřené ubytování a zdravotní péči (čl. 13 směrnice 2001/55/ES) nebo přístup do vzdělávacího systému hostitelského členského státu (čl. 14 směrnice 2001/55/ES). [15] Městský soud s odkazem na jiné rozsudky krajských soudů dovodil nesoulad § 5odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem především s ohledem na taxativní výčet důvodů pro vyloučení osob z dočasné ochrany podle čl. 28 směrnice 2001/55/ES a konstrukce směrnice jako minimální harmonizace, která připouští pouze příznivější úpravu členských států. Tento závěr NSS nepovažuje za přiléhavý, neboť tento článek směřuje k vyloučení osob z dočasné ochrany jako takové, a to z vážných důvodů, jako je například ochrana bezpečnosti státu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina se těchto osob netýká, neboť dopadá na situace, kdy státní příslušník Ukrajiny již získal oprávnění k pobytu v jiném členském státě. [16] Podle stěžovatele má směrnice 2001/55/ES bránit druhotnému pohybu osob. Opakovaným podáním žádosti tak dochází ke zneužití práva, které svědčí cizincům podle prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Stěžovatel je přesvědčen, že i když z prováděcího rozhodnutí státním příslušníkům Ukrajiny plyne právo zvolit si členský stát, ve kterém požádají o poskytnutí práv vyplývajících z dočasné ochrany, toto jejich právo je vyčerpáno výběrem prvního hostitelského členského státu. [17] Pro nyní posuzovanou věc je proto rozhodné, zda osoby, kterým bylo v některém z členských států uděleno (prvotní) povolení k pobytu, mají právo na druhotné přemístění do jiného jimi zvoleného členského státu. A zároveň, zda z unijního práva plyne povinnost přijmout žádost o poskytnutí dočasné ochrany od osob usilujících o sekundární přemístění v rámci Evropské unie a za tímto účelem jim vydat povolení k pobytu. Pokud by držitelům dočasné ochrany toto právo sekundárního přemístění náleželo, nemůže institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina obstát. [18] Z rozsudku SDEU Krasiliva se podává, že státní příslušníci Ukrajiny se v rámci 90denního bezvízového režimu mohou volně pohybovat po Evropské unii a vybrat si členský stát, ve kterém žádost podají (body 27 a 28 rozsudku). Členský stát má pak povinnost podle § 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES oprávnění k pobytu udělit. SDEU ale rovněž stanovil, že členské státy jsou oprávněny ověřit, zda osoby, které podaly žádost, již nezískaly povolení k pobytu v jiném členském státě (bod 30 rozsudku). Nemožnost žádost odmítnout jako nepřijatelnou tedy SDEU omezil do doby, než žadatel získá povolení k pobytu v některém z členských států (bod 33 rozsudku). [19] Otázkou, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na vydání sekundárního oprávnění k pobytu, se zabýval NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024

3. Posouzení věci NSS [8] NSS konstatuje, že SDEU ve výše uvedeném rozsudku ve věci Krasiliva odpověděl na předběžné otázky položené zdejším soudem, a to tak, že: „1) Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.

2) Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.“ [9] SDEU potvrdil, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU je zaručeno právo každého, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, na účinné prostředky nápravy před soudem. Podle uvedeného rozsudku tak § 5 odst. 2 lex Ukrajina odporuje právu EU a nelze jej použít. Městský soud tak postupoval správně, pokud § 5 odst. 2 lex Ukrajina v posuzované věci neaplikoval. [10] NSS se dále zabýval klíčovou otázkou, zda je institut nepřijatelnosti žádosti z důvodu, že cizinci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, slučitelný s unijním právem. [11] Z rozsudku SDEU Krasiliva vyplývá, že členský stát nemůže žádost odmítnout jako nepřijatelnou z důvodu, že cizinec podal žádost o povolení k pobytu v jednom členském státě EU, následně odcestoval do jiného členského státu, kde podal obdobnou žádost, za předpokladu, že o první podané žádosti nebylo doposud rozhodnuto. SDEU tak uzavřel, že členský stát nemůže žádost odmítnout pro nepřijatelnost pouze z důvodu souběžného řízení o obdobných žádostech ve více členských státech. Na tento rozsudek navázal NSS, který v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42 posuzoval, zda lze jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina označit žádost cizince, kterému již bylo uděleno pobytové oprávnění vyplývající z dočasné ochrany v jiném členském státě. Jelikož je tato otázka sporná i nyní, vycházel soud ze závěrů prvního senátu, neboť neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit. [12] Z § 5 odst. 1 písm. d) se podává, že „žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie.“ [13] NSS připomíná, že dočasná ochrana je udělována hromadně již na unijní úrovni, a to pro skupinu osob definovanou vždy v prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382 podle čl. 5 směrnice 2001/55/ES. Dočasná ochrana ve smyslu české právní úpravy představuje oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem požívání práv z dočasné ochrany vyplývajících (viz § 2 lex Ukrajina a § 2 odst. 1 zákona o dočasné ochraně cizinců). Institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina se nevztahuje toliko k udělení dočasné ochrany jako takové, nýbrž pouze k poskytnutí oprávnění k pobytu plynoucí z dočasné ochrany (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, ze dne 24. 4. 2024, čj. 10 Azs 4/2025 49). Povinnost udělit oprávnění k pobytu držitelům dočasné ochrany přitom členským státům výslovně vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, podle kterého platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany.“ Omezení těchto práv tak musí být v souladu s touto směrnicí a současně též s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382. [14] Role členských států je proto v tomto systému omezena na ověření, zda daný žadatel skutečně spadá pod některou ze skupin osob vymezených v prováděcím rozhodnutí, a následné vydání odpovídajících dokladů umožňujících přístup k čerpání dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany, jako je oprávnění k pobytu (čl. 8 2001/55/ES) a s ním dále spojená práva na zaměstnání (čl. 12 směrnice 2001/55/ES), přiměřené ubytování a zdravotní péči (čl. 13 směrnice 2001/55/ES) nebo přístup do vzdělávacího systému hostitelského členského státu (čl. 14 směrnice 2001/55/ES). [15] Městský soud s odkazem na jiné rozsudky krajských soudů dovodil nesoulad § 5odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem především s ohledem na taxativní výčet důvodů pro vyloučení osob z dočasné ochrany podle čl. 28 směrnice 2001/55/ES a konstrukce směrnice jako minimální harmonizace, která připouští pouze příznivější úpravu členských států. Tento závěr NSS nepovažuje za přiléhavý, neboť tento článek směřuje k vyloučení osob z dočasné ochrany jako takové, a to z vážných důvodů, jako je například ochrana bezpečnosti státu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina se těchto osob netýká, neboť dopadá na situace, kdy státní příslušník Ukrajiny již získal oprávnění k pobytu v jiném členském státě. [16] Podle stěžovatele má směrnice 2001/55/ES bránit druhotnému pohybu osob. Opakovaným podáním žádosti tak dochází ke zneužití práva, které svědčí cizincům podle prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Stěžovatel je přesvědčen, že i když z prováděcího rozhodnutí státním příslušníkům Ukrajiny plyne právo zvolit si členský stát, ve kterém požádají o poskytnutí práv vyplývajících z dočasné ochrany, toto jejich právo je vyčerpáno výběrem prvního hostitelského členského státu. [17] Pro nyní posuzovanou věc je proto rozhodné, zda osoby, kterým bylo v některém z členských států uděleno (prvotní) povolení k pobytu, mají právo na druhotné přemístění do jiného jimi zvoleného členského státu. A zároveň, zda z unijního práva plyne povinnost přijmout žádost o poskytnutí dočasné ochrany od osob usilujících o sekundární přemístění v rámci Evropské unie a za tímto účelem jim vydat povolení k pobytu. Pokud by držitelům dočasné ochrany toto právo sekundárního přemístění náleželo, nemůže institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina obstát. [18] Z rozsudku SDEU Krasiliva se podává, že státní příslušníci Ukrajiny se v rámci 90denního bezvízového režimu mohou volně pohybovat po Evropské unii a vybrat si členský stát, ve kterém žádost podají (body 27 a 28 rozsudku). Členský stát má pak povinnost podle § 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES oprávnění k pobytu udělit. SDEU ale rovněž stanovil, že členské státy jsou oprávněny ověřit, zda osoby, které podaly žádost, již nezískaly povolení k pobytu v jiném členském státě (bod 30 rozsudku). Nemožnost žádost odmítnout jako nepřijatelnou tedy SDEU omezil do doby, než žadatel získá povolení k pobytu v některém z členských států (bod 33 rozsudku). [19] Otázkou, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na vydání sekundárního oprávnění k pobytu, se zabýval NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024

42. Zde NSS dospěl k závěru, že režim směrnice 2001/55/ES nepočítá s právem držitelů o dočasnou ochranu zvolit si stát pobytu, ani s vydáním sekundárního oprávnění k pobytu v jiném členském státě, neboť v opačném případě by mechanismy přemisťování držitelů dočasné ochrany a jejich nuceného navrácení do hostitelského státu postrádaly význam (srov. body 48 – 51 rozsudku). Směrnice 2001/55/ES ale musí být vykládána ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které bylo doplněno o dohodu států o vyloučení čl. 11 směrnice 2001/55/ES. [20] Z čl. 11 směrnice 2001/55/ES se přitom podává, že „členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat.“ Vyloučením tohoto ustanovení se tak režim podle směrnice obrací. Podle rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024 držitelům dočasné ochrany přiznává právo primární volby členského státu, ve kterém má být soubor práv s touto ochranou spojených poskytnut. V této souvislosti je též podle stejného rozsudku dáno najisto, že tento režim zahrnuje volbu sekundární (srov. body 54–69). Úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina tudíž tomuto právu odporuje. [21] NSS tak v rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024 dovodil, že z práva Evropské unie plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Za účelem zajištění procesní realizace práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb v rámci Evropské unie stěžovatel musí přijmout žádost k věcnému posouzení, a o skutečnosti, že nelze vydat druhé pozitivní rozhodnutí o udělení dočasné ochrany za platnosti rozhodnutí vydaného jiným členským státem, žadatele poučit. Bude li žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, stěžovatel ověří, zda udělením oprávnění k pobytu na území České republiky podle práva hostitelského členského státu automaticky zanikne předchozí oprávnění k pobytu. V případě kladného zjištění stěžovatel udělí držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení oprávnění k pobytu v hostitelském členském státě. [22] V nyní posuzované věci je však zjevné, že stěžovatelka již dne 12. 11. 2024 učinila kroky k ukončení oprávnění k pobytu na území Slovenské republiky. I tuto skutečnost tak stěžovatel musí v dalším řízení zohlednit. [23] S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto soud uzavírá, že vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina není slučitelné s právem EU. Městský soud tak nepochybil, dospěl li k závěru, že toto ustanovení nebylo možno použít. Vrácením žádosti proto stěžovatel nezákonně zasáhl do práv žalobkyně. Žaloba tedy byla důvodná a stěžovatel je povinen upustit od pokračování v zásahu a obnovit stav před přijetím žádosti.

4. Závěr [24] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. [25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, náleží vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Ze spisu ale nevyplývá, že by žalobkyni v souvislosti s řízením o kasační stížnosti jakékoli náklady vznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. května 2025 Vojtěch Šimíček předseda senátu

Plný text rozhodnutí