10 Azs 92/2023- 34 - text
10 Azs 92/2023 - 36
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: V. K., zast. advokátem Mgr. Jurajem Koprdou, Konopišťská 1153/6, Praha 10 – Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2022, čj. OAM
836/ZA
ZA11
D07
2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2023, čj. 21 Az 11/2023
33,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalobce (stěžovatel) je občan Kazachstánu. V září 2022 požádal v Česku o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo nicméně označilo žádost za nepřípustnou podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavilo. Státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 3 nařízení č. 604/2013 (Dublin III) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění), Úř. věst. L 180, 29.6.2013, s. 31—59.
je Německo, stěžovatel byl totiž v době podání žádosti držitelem platného německého víza. Proti rozhodnutí ministerstva se stěžovatel neúspěšně bránil žalobou před městským soudem.
[2] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu obsáhlou kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ministerstvo ani soud prý dostatečně nevzaly v úvahu, že o mezinárodní ochranu požádal současně s několika dalšími členy rodiny a že má v Česku vnučku, která zde s rodinou trvale žije. Ministerstvo nesprávně vyhodnotilo vzájemný vztah stěžovatelovy dcery a jejího nezletilého syna, v jejich případě musí být k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Česko. Proto se ministerstvo ani soud dostatečně nevypořádaly např. s požadavkem na zvážení všech dostupných důkazů ohledně přítomnosti členů rodiny žadatele na území členských států v čl. 7 odst. 3 nařízení Dublin III či s možností využít oprávnění podle čl. 17 nařízení. Stěžovatel též opakovaně označuje úvahy ministerstva a městského soudu za nepřezkoumatelné a tvrdí, že nemají oporu ve spisu.
[3] Ministerstvo navrhlo kasační stížnost zamítnout. Upozornilo, že řada kasačních námitek se ve skutečnosti netýká přímo stěžovatele, ale jeho dcery a vnuka, resp. jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Stěžovatel si též nesprávně vykládá čl. 10 nařízení Dublin III – na situaci, kdy rodinní příslušníci podávají žádosti o mezinárodní ochranu současně, dopadá čl. 11 nařízení.
[4] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se po posouzení přípustnosti kasační stížnosti NSS zabývá podle § 104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není
li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021
28, body 10–12).
[5] Kasační stížnost je zčásti přijatelná, není však důvodná.
[6] Kasační stížnost je přijatelná v části, ve které se stěžovatel vymezuje proti použití, resp. nepoužití jednotlivých kritérií v kapitole III nařízení, a to ve spojení s tím, že současně o mezinárodní ochranu požádali další členové jeho rodiny. K tomu, jak se na podobnou situaci vztahuje definice rodinného příslušníka v čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, se totiž NSS dosud (alespoň ne celistvě) nevyjadřoval.
[6] Kasační stížnost je přijatelná v části, ve které se stěžovatel vymezuje proti použití, resp. nepoužití jednotlivých kritérií v kapitole III nařízení, a to ve spojení s tím, že současně o mezinárodní ochranu požádali další členové jeho rodiny. K tomu, jak se na podobnou situaci vztahuje definice rodinného příslušníka v čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, se totiž NSS dosud (alespoň ne celistvě) nevyjadřoval.
[7] Městský soud zamítl žalobu správně, byť je jeho argumentace (především v bodu 14) poměrně stručná. NSS proto některé úvahy, ze kterých vycházel i městský soud, rozvedl. Pro přehlednost dále NSS uvádí, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu současně s dalšími členy své rodiny – s dcerou a dvěma vnuky (jeden z nich je dosud nezletilý). V Česku též žije jeho další vnučka s rodinou (manželem a dítětem). V souvislosti s tím pak stěžovatel v kasační stížnosti namítl porušení celé řady ustanovení nařízení Dublin III a vymezil se (často opakovaně) proti tomu, že ministerstvo neurčilo příslušný členský stát podle jiných kritérií v kapitole III nařízení, než je nyní použitý čl. 12.
[8] Pro nynější věc je klíčová definice rodinného příslušníka v čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, podle kterého se rozumí „rodinným příslušníkem“ tito členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud tato rodina existovala již v zemi původu:
- manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právu nebo praxi dotčeného členského státu přistupuje podobně jako k párům sezdaným podle jeho právních předpisů o státních příslušnících třetí země,
- nezletilé děti párů uvedených v první odrážce nebo žadatele, pokud jsou svobodné, a bez ohledu na to, zda se jedná o děti manželské, nemanželské nebo osvojené ve smyslu vnitrostátního práva,
- je
li žadatelem svobodná nezletilá osoba, její otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se dospělá osoba nachází,
- je
li osoba požívající mezinárodní ochrany nezletilá a svobodná, otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se osoba požívající mezinárodní ochrany nachází. (zvýraznění doplnil NSS)
[9] Pro účely nařízení Dublin III tedy stěžovatel není rodinným příslušníkem nikoho z dalších členů jeho rodiny, kteří současně s ním požádali o mezinárodní ochranu (tedy jeho dospělé dcery, dosud nezletilého vnuka ani již dospělého vnuka). Není ani rodinným příslušníkem své další vnučky, která již v Česku žije. Stěžovatel má pravdu, že podle čl. 2 písm. g) nařízení jsou navzájem rodinnými příslušníky jeho dcera a její nezletilý syn. Tam ale pojem rodinný příslušník podle nařízení končí [stěžovatel je z pohledu svých vnuků pouze příbuzným podle definice v čl. 2 písm. h) nařízení] a vzájemný vztah dcery a jejího syna jako rodinných příslušníků podle čl. 2 písm. g) nařízení nemá další význam pro posouzení jeho věci. Od toho se odvíjí i nemožnost použít kritéria, která v kapitole III nařízení Dublin III předcházejí čl. 12 nařízení (přesněji čl. 12 odst. 2).
[9] Pro účely nařízení Dublin III tedy stěžovatel není rodinným příslušníkem nikoho z dalších členů jeho rodiny, kteří současně s ním požádali o mezinárodní ochranu (tedy jeho dospělé dcery, dosud nezletilého vnuka ani již dospělého vnuka). Není ani rodinným příslušníkem své další vnučky, která již v Česku žije. Stěžovatel má pravdu, že podle čl. 2 písm. g) nařízení jsou navzájem rodinnými příslušníky jeho dcera a její nezletilý syn. Tam ale pojem rodinný příslušník podle nařízení končí [stěžovatel je z pohledu svých vnuků pouze příbuzným podle definice v čl. 2 písm. h) nařízení] a vzájemný vztah dcery a jejího syna jako rodinných příslušníků podle čl. 2 písm. g) nařízení nemá další význam pro posouzení jeho věci. Od toho se odvíjí i nemožnost použít kritéria, která v kapitole III nařízení Dublin III předcházejí čl. 12 nařízení (přesněji čl. 12 odst. 2).
[10] Čl. 8 nařízení se vztahuje na situace, kdy je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu. Pro tyto situace určuje nařízení jako příslušný stát ten, kde se nachází např. rodinný příslušník nebo příbuzný tohoto nezletilého (čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení). V nynější věci však o tuto situaci nejde (stěžovatel nezletilou osobou není; a pro úplnost lze dodat, že nezletilou osobou bez doprovodu podle čl. 8 nařízení není ani jeho dosud nezletilý vnuk).
[11] S ohledem na definici rodinného příslušníka v čl. 2 písm. g) nařízení se dále na situaci stěžovatele skutečně nemohly vztahovat ani čl. 9 až čl. 11 nařízení. Tyto články buď odvozují členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu od postavení nějakého rodinného příslušníka (čl. 9 a čl. 10 nařízení), nebo se snaží zabránit rozdělení rodinných příslušníků, kteří podali žádosti o mezinárodní ochranu současně (čl. 11 nařízení).
[12] V případě stěžovatele je tak skutečně relevantní až čl. 12 odst. 2 nařízení, podle kterého pokud je žadatel držitelem platného víza [podle čl. 7 odst. 2 nařízení k okamžiku podání první žádosti o mezinárodní ochranu], je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. Stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu podal dne 12. 9. 2022, v té době (do 21. 9. 2022) měl platné německé vízum, na které spolu s rodinou přicestoval do EU. NSS v reakci na jednu z dílčích kasačních námitek uznává, že ministerstvo v napadeném rozhodnutí mohlo výslovně vymezit, který z odstavců čl. 12 nařízení na věc použilo, vzhledem k okolnostem je však zjevné, že šlo o čl. 12 odst. 2. Nejde tedy o nedostatek, který by založil nezákonnost rozhodnutí ministerstva.
[13] Důvodná pak není ani námitka ohledně čl. 7 odst. 3 nařízení, podle kterého s ohledem na uplatňování kritérií uvedených v článcích 8 a 10 a 16 zohlední členské státy jakékoli dostupné důkazy o přítomnosti rodinných příslušníků, příbuzných nebo jiných členů rodiny žadatele na území některého členského státu pod podmínkou, že takový důkaz je předložen předtím, než jiný členský stát přijme žádost o převzetí dotčené osoby podle článku 22 nebo o jejím přijetí zpět podle článku 25, a že o dřívějších žádostech žadatele o mezinárodní ochranu ještě nebylo vydáno první rozhodnutí ve věci samé.
[13] Důvodná pak není ani námitka ohledně čl. 7 odst. 3 nařízení, podle kterého s ohledem na uplatňování kritérií uvedených v článcích 8 a 10 a 16 zohlední členské státy jakékoli dostupné důkazy o přítomnosti rodinných příslušníků, příbuzných nebo jiných členů rodiny žadatele na území některého členského státu pod podmínkou, že takový důkaz je předložen předtím, než jiný členský stát přijme žádost o převzetí dotčené osoby podle článku 22 nebo o jejím přijetí zpět podle článku 25, a že o dřívějších žádostech žadatele o mezinárodní ochranu ještě nebylo vydáno první rozhodnutí ve věci samé.
[14] Čl. 7 odst. 3 nařízení Dublin III je totiž pouze ustanovením o dokazování. Neobsahuje samostatné kritérium pro určení členského státu, který má posoudit žádost o mezinárodní ochranu. NSS již vysvětlil, proč se čl. 8 a čl. 10 nařízení na věc nepoužijí – ministerstvo proto nemohlo porušit čl. 7 odst. 3 nařízení. Z ničeho též neplyne, že by na situaci stěžovatele měl být použitelný čl. 16 nařízení (ten se sice vztahuje na situace závislosti na jiné osobě např. z důvodu vysokého věku, předpokladem pro jeho použití je však, že alespoň jeden z dvojice „závislý – poskytující pomoc závislému“ již oprávněně pobývá na území členského státu).
[15] V této části tedy ministerstvo postupovalo správně (jeho rozhodnutí je přezkoumatelné a má oporu ve spisu) a městský soud pak napadeným rozsudkem (který rovněž podobnými namítanými neduhy netrpí) správně žalobu zamítl.
[16] Dále se stěžovatel ohradil proti úvahám ministerstva a městského soudu ohledně využití diskrečního oprávnění v čl. 17 nařízení. Tato kasační námitka je však již nepřijatelná.
[17] Podle čl. 17 odst. 1 nařízení odchylně od čl. 3 odst. 1 [podle něhož žádost o mezinárodní ochranu posuzuje stát, který je podle pravidel kapitoly III nařízení pro její posouzení příslušný] se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Podle bodu 17 odůvodnění nařízení lze diskreční oprávnění využít zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny.
[18] Případný postup podle čl. 17 odst. 1 nařízení podléhá správnímu uvážení. Role soudů při přezkumu správního uvážení je omezena na ověření, zda ministerstvo nepřekročilo zákonné meze správního uvážení či správní uvážení nezneužilo (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Nahradit správní uvážení soudy nemohou. Přezkoumávají proto především, zda ministerstvo nezapomnělo úvahu o použití čl. 17 učinit (pokud to bylo namístě), případně, zda logicky a srozumitelně odůvodnilo, proč oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení nevyužilo (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 22. 3. 2023, čj. 5 Azs 24/2023
23, body 17
18, či ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016
24, body 33
34). Ministerstvo však důvody, proč výše zmíněné oprávnění podle čl. 17 nařízení nevyužilo, vysvětlilo stručně, výstižně, a především způsobem, který nedává důvod k zásahu správních soudů. NSS odkazuje na bod 16 rozsudku městského soudu, který důvody ministerstva reprodukuje.
[18] Případný postup podle čl. 17 odst. 1 nařízení podléhá správnímu uvážení. Role soudů při přezkumu správního uvážení je omezena na ověření, zda ministerstvo nepřekročilo zákonné meze správního uvážení či správní uvážení nezneužilo (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Nahradit správní uvážení soudy nemohou. Přezkoumávají proto především, zda ministerstvo nezapomnělo úvahu o použití čl. 17 učinit (pokud to bylo namístě), případně, zda logicky a srozumitelně odůvodnilo, proč oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení nevyužilo (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 22. 3. 2023, čj. 5 Azs 24/2023
23, body 17
18, či ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016
24, body 33
34). Ministerstvo však důvody, proč výše zmíněné oprávnění podle čl. 17 nařízení nevyužilo, vysvětlilo stručně, výstižně, a především způsobem, který nedává důvod k zásahu správních soudů. NSS odkazuje na bod 16 rozsudku městského soudu, který důvody ministerstva reprodukuje.
[19] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti NSS již nerozhodoval, jelikož rozhodl rovnou o věci samé.
[20] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému pak žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2023
Zdeněk Kühn
předseda senátu