Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být odmítnut obecně s tím, že jde © informace o „rozhodo- vací činnosti soudů“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, neboť takový výklad tohoto pojmu je výkladem ne- přípustně rozšiřujícím. Vždy je nutno jednoznačně zjistit nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci a posoudit, zda by omeze- ním tohoto práva nedošlo k nepřiměřenému ohrožení zájmů chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob. V tomto smyslu zavazuje povinné subjekty $ 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být odmítnut obecně s tím, že jde © informace o „rozhodo- vací činnosti soudů“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, neboť takový výklad tohoto pojmu je výkladem ne- přípustně rozšiřujícím. Vždy je nutno jednoznačně zjistit nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci a posoudit, zda by omeze- ním tohoto práva nedošlo k nepřiměřenému ohrožení zájmů chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob. V tomto smyslu zavazuje povinné subjekty $ 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Svoboda projevu a právo na informace (vedle práva pokojně se shromažďovat, práva petičního a práva svobodně se sdružovat a práva podílet se na správě věcí veřejných) patří podle Listiny, která je součástí ústavní- ho pořádku České republiky, mezi základní politická práva. Podle čl. 17 odst. 1 až 5 Listi- ny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vy- hledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a infor- mace bez ohledu na hranice státu; cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhle- dávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod dru- hých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou po- vinny přiměřeným způsobem poskytovat in- formace o své činnosti. Podmínky a provede- ní stanoví zákon. Jde tak o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a navíc jen za pod- mínek stanovených samotnou Listinou (ome- zení tohoto práva proto nemůže být provede- no podzákonným právním předpisem). Jako výkladové pravidlo pro zákonem sta- novená omezení základních práv a svobod pla- tí podle čl. 4 odst. 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a ta- ková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud v této souvislosti mnohokrát judikoval, že rozsah omezení základních práv a svobod je třeba z těchto důvodů vykládat restriktivně. Rovněž tak jako Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v případě tvrzeného zá- sahu státu do základních lidských práv a svo- bod vychází ze základních premis, a to, zda zá- sah do takového práva byl učiněn na základě zákona, zda šlo o zásah nezbytný v demokra- tické společnosti a zda byl zásah přiměřený vzhledem k chráněným právům a svobodám druhých. Na omezení stanovená zákonem (vnitřní úpravou státu) stran výkonu práva na informace je nutno nahlížet a jejich výklad uči- nit nejen ústavně konformním způsobem, ale při respektování závazků, k nimž stát přistoupil. Právo na svobodu projevu zahrnuje i prá- vo na informace dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svo- bod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“). Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým for- malitám, podmínkám, omezením nebo sank- cím, které stanoví zákon a které jsou nezbyt- né v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti ne- bo veřejné bezpečnosti, předcházení nepo- kojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo mo- rálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní mo- ci. Nutnost restriktivního výkladu zákonných omezení práva na svobodu projevu včetně práva na informace nesporně vyplývá i z roz- sudků Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) podle něhož: Svoboda pro- jevu, v podobě, v jaké ji zakotvuje čl. 10, pod- léhá výjimkám, které ovšem musí být úzce in- terpretovány, přičemž nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě prokázána. Ověření „nezbytnosti v demokratické společ- nosti“ pro Soud znamená zabývat se otázkou, zda inkriminované „zasahování“ odpovídalo na „naléhavou společenskou potřebu“, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cí- li a zda jsou důvody, na něž se odvolaly vnit- rostátní orgány pro jeho ospravedlnění, „rele- vantní a dostatečné“ (např. Nilsen a Johnsen proti Norsku, 1999, Lehideux a Isorni proti Francii, 1998, Feldek proti Slovensku, 2001, Jerusalem proti Rakousku, 2001, a další). Úmluva v čl. 17 rovněž stanoví zákaz zneužití práv v Úmluvě uvedených a na druhou stranu i zákaz zneužití omezení těchto práv (čl. 18). Za stěžejní Městský soud v Praze proto po- važuje námitku, zda se rozhodnutí žalovaného řádným způsobem vypořádalo s interpretací omezení práva na informace zakotveného v $ 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodo- vací činnosti soudů, a tedy zda v rámci dané míry uvážení, kterou je povinný subjekt na- dán, zde v zájmu sledovaného legitimního cí- le na zachování autority a nestrannosti soud- ní moci, je dána potřeba (je nezbytné), aby stanovené omezení dopadalo i na výkon prá- va na informace způsobem požadujícím ano- nymizovanou podobu již pravomocných roz- sudků v konkrétních věcně vymezených sporech a jejich spisových značek, pod nimiž byly u soudu tyto spory vedeny. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v naznačeném smě- 715 1270 ru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvo- dů ve smyslu $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poskytnutí požadované informace - tj. anonymizovaných pravomocných rozsudků soudem ve sporech vedených jím podle záko- na o svobodném přístupu k informacím a je- jich spisových značek - bylo v daném případě odůvodněno pouze odkazem na $ 11 odst. 4 písm. b) zákona s tím, že takto je omezení zá- konem stanoveno a že spisové značky a pí- semná vyhotovení rozsudků jsou nade vší po- chybnost informací o rozhodovací činnosti soudu. Žalovaný pod pojem „rozhodovací činnost soudu“ užitý v zákonem stanoveném omezení přístupu k informacím podřadil veš- kerou činnost soudu související s projedná- ním konkrétní právní věci od podání návrhu a jeho evidencí pod spisovou značku až po sa- motný výsledek rozhodovací činnosti, tj. roz- hodnutí ve věci samé (a to pravomocné), resp. jeho písemné vyhotovení. K takto širo- ce vymezenému výkladu pojmu „rozhodovací činnosti soudů“ byl dále veden tím, že podle jeho názoru ohrožení práva na spravedlivý a nestranný proces není možno posuzovat v rámci řízení správního o poskytnutí infor- mací, ale mohou jej posuzovat jen předsedo- vé senátu, tedy soudci, a to postupem podle $ 44 odst. 2 0. s. ř. Takto uvedené důvody odmítnutí poskyt- nout informaci o pravomocně skončeném soudním sporu v podobě anonymizovaného písemného vyhotovení rozsudku nemohou bez dalšího obstát. Předně zákon o svobodném přístupu k in- formacím a předpisy upravující procesní po- stup soudů v řízení občanskoprávním, nebo ve správním soudnictví (pomineme-li, že v daném případě ve sporech vedených podle zákona o svobodném přístupu k informacím mohlo být vedeno řízení po 1. 1. 2003 dle soudního řádu správního) nejsou vzájemně k sobě v postavení předpisu obecného a zvláštního, neboť předmět právní úpravy každého z nich je samostatný - autonomní. Zákon o svobodném přístupu k informacím v $ 11 odst. 4 nadto sám stanoví právě ve vzta- hu k vymezení oblastí pod písm. a) až e), že ustanovení zvláštních zákonů o poskytování 716 informací v uvedených oblastech tím nejsou dotčena (s odkazem např. na $ 8a trestního řádu). Podle názoru tohoto soudu je tak nut- no lišit právo na informace, jako jedno ze zá- kladních lidských práv, které je odrazem principu veřejné kontroly fungování státu v demokratické společnosti (a omezení záko- nem nastavená pro výkon tohoto práva), a právo nahlížet do spisu, jako jedno ze zá- kladních procesních práv účastníka konkrét- ního vedeného řízení, jehož účelem je garan- tovat právo na obhajobu a zajistit rovnost zbraní v konkrétním procesu, a které v odů- vodněných případech může být přiznáno in- dividuálně i jiným osobám. Ani jedno z těch- to práv není neomezené, při výkladu omezení je nutno vycházet i ze vzájemné sou- vislosti obou úprav a z podstaty a smyslu je- jich zakotvení (k tomu srov. např. nález Ústav- ního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/04, publikovaný pod. č. 20/2006 Sb.) Pokud jde o výklad pojmu „rozhodovací činnost soudu“ v $ 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ve vzta- hu k zachování práva na spravedlivý a nestran- ný proces, nelze opomenout, že stanovená procesní pravidla vedení sporu a rozhodová- ní soudu jsou jen do určité fáze a ve vymeze- ných oblastech nastavena tak, že omezují vstup veřejnosti do procesu v jeho průběhu, i vstup do vlastního rozhodování (porada se- nátu), ale naopak samo jednání před soudem je ústní a veřejné (výjimky stanoví zákon) a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně (čl. 96 Ústavy ČR), přičemž zásada veřejnosti a úst- nosti jednání je považována za jeden z princi- pů sloužících zachování práva na spravedlivý a nestranný proces a výjimky (důvody vylou- čení veřejnosti) jsou stanoveny rovněž proto, aby byla zajištěna ochrana práv a zájmů ji- ných osob nebo zájmů chráněných státem (viz i shora uvedený nález Ústavního soudu). Případný střet práva na informace s jiným zá- kladním lidským právem, např. na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základ- ních práv stojících na stejné úrovni, je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu posoudit, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána přednost (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. FV. ÚS 154/97, publi- kovaný pod. č. 17/1998 Sb. ÚS). Omezení práva na informace o rozhodo- vací činnosti soudů tak není v principu zalo- ženo na odmítnutí přístupu veřejnosti k ja- kýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudu, ale je limitováno požadavkem nezasa- hovat do vlastní rozhodovací činnosti soudu v průběhu procesu, a to v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci, a dále je limitováno nezbytnými opatřeními pro ochra- nu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdra- ví a mravnosti, resp. nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celist- vosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, za- bránění úniku důvěrných informací. Požadavek na poskytnutí anonymizova- ných pravomocných rozsudků ve věcech ur- čitého druhu nemůže být proto odmítnut obecně s tím, že jde o informace o „rozhodo- vací činnosti soudů“, neboť takový výklad to- hoto pojmu je nepřípustně rozšiřujícím vý- kladem, ale je nutno nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci jednoznačně zjistit a posoudit, zda v daném případě je omezení tohoto práva ne- zbytné, protože by tím došlo k nepřiměřené- mu ohrožení zájmů chráněných jinými před- pisy či zásahu do práv jiných osob, jejichž ochrana je nezbytná. V tomto smyslu podle názoru soudu také zavazuje povinné subjekty $ 12 zákona o svo- bodném přístupu k informacím, podle něhož všechna omezení práva na informace prove- de povinný subjekt tak, že poskytne požado- vané informace včetně doprovodných infor- mací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod ode- pření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá. Městský soud v Praze shledal proto námit- ku v žalobě uplatněnou za důvodnou, když je obecně nutno přisvědčit tvrzením v žalobě i v tom, že zveřejnění anonymizovaných pra- vomocných rozsudků - a to zejména ve sféře práva veřejného, tj. vydávaných soudy ve správním soudnictví - je přiměřeným poža- davkem v zájmu předvídatelnosti rozhodnutí a výkonu státní správy, rovněž tak předvída- telnosti rozhodnutí soudních. Soud má za opodstatněnou rovněž výhradu žaloby proti samotnému odkazu na $ 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť toto ustanovení jednoznačně míří na zvláštní právní úpravu práva na poskytnutí informací založenou např. zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a dalšími předpisy, které ve vymezeném rozsa- hu přístup k informacím upravují samostatně. 1271 Právo na informace: povinnost předat informace povinnému subjektu k $ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“ Ustanovení $ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, stanoví, že povinný subjekt neposkytne informaci, která byla předá- na osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnu- tím informace souhlasí. Zmíněnou povinností dotčené osoby uloženou zákonem je nutno chápat povinnost předat informace povinnému subjektu podle zvláštního zá- kona, nikoliv povinnost poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím.
Spolek ©. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací.