ho občanství České republiky, ve znění zákona č. 357/2003 Sb. (v textu též „zákon o státním občanství“) Smyslem a účelem podmínky pro udělení státního občanství dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České repub- liky, je vyloučit z možnosti nabytí státního občanství České republiky žadatele, kte- rý po dobu svého dosavadního pobytu na území České republiky porušoval pobyto- vý režim cizince, neboť je zde oprávněné nebezpečí, že by takový cizinec pokračoval v závažném porušování právních povinností i jako občan České republiky, a je zde tudíž veřejný zájem na tom, aby takový cizinec občanství České republiky nenabyl.
317 Porušení povinnosti ohlásit cizinecké policii změny pobytu cizince, pokud není mo- tivováno snahou zatajit skutečný pobyt cizince, a vytvořit si tak prostor k protipráv- ní činnosti, lze považovat pouze za formální opominutí, které samo 0 sobě nezaklá- dá nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství České republiky.
Podle $ 7 odst. 1 zákona o státním občan- ství lze státní občanství České republiky udě- lit na žádost fyzické osobě, která splňuje sou- časně tyto podmínky: C) e) plní povinnosti vyplývající z ustanove- ní zvláštního právního předpisu upravující- ho pobyt a vstup cizinců na území České re- publiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní po- jištění, sociální zabezpečení, důchodové po- jištění, daně, odvody a poplatky. Podle $ 11 odst. 4 zákona o státním ob- čanství může Ministerstvo vnitra v případech hodných zvláštního zřetele prominout pod- mínku stanovenou v $ 7 odst. 1 písm. d)a e).
Soud posuzoval jednotlivé žalobní body v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu, jehož právním názorem v této věci vy- sloveným je zdejší soud vázán. V této souvis- losti soud konstatuje, že podle rozhodnutí 1. stupně i podle napadeného rozhodnutí ža- lobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení státního občanství. Žalovaný tedy ne- měl provádět správní úvahu ve smyslu $ 7 odst. 1 zákona o státním občanství, neboť k takové úvaze žalovaný přikročí pouze v pří- padě, že dospěje k závěru, že žadatel veškeré zákonné podmínky pro udělení občanství dle $ 7 odst. 1 zákona o státním občanství splňu- je.
Správní uvážení přísluší žalovanému rov- něž v případě nesplnění podmínek pro udě- lení občanství, pokud je zde dán některý z důvodů dle $ 11 zákona o státním občanství, pro nějž žalovaný může nesplnění některé z těchto podmínek prominout. V prvé řadě však soud musel v mezích žalobních bodů přezkoumat, zda je závěr rozhodnutí I. stup- ně i napadeného rozhodnutí o tom, že žalob- kyně nesplňuje podmínku pro udělení státní- » Rozsudek je dostupný na internetových stránkách soudu (www.nssoud.cz). 1117 ho občanství dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, vůbec správný.
Ve světle názoru Nejvyššího správního soudu, pokud jde o hodnocení principu proporcionality, te- dy soud musel námitku žalobkyně, podle níž žalovaný nepřihlédl k důležitým okolnostem, jako je věk žalobkyně v době, kdy se měla do- pustit porušení předpisů o pobytu cizinců, i její tehdejší závislost na matce žalobkyně, posuzovat právě již z toho hlediska, zda i přes tyto okolnosti lze předmětné jednání žalob- kyně považovat za nesplnění podmínky pro udělení státního občanství ve smyslu $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství.
Žalovaný označuje jako důvod nesplnění uvedené zákonné podmínky pro udělení stát- ního občanství skutečnost, že se žalobkyně po určitou část doby povoleného trvalého pobýtu v České republice nezdržovala v mís- tě trvalého pobytu. V rozhodnutí | stupně ani v napadeném rozhodnutí není přesně specifikováno, jaké konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu žalobkyně dle žalovaného ve skutečnosti porušila. Vzhledem k tomu, že k předmětnému jedná- ní žalobkyně došlo v letech 1997 až 1999, te- dy před nabytím účinnosti stávajícího zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je soud toho názoru, že z formálního hlediska mohlo dojít k porušení $ 10 odst. 5 předchozího zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 123/1992 Sb.“), podle něhož byl držitel průkazu povolení k pobytu povinen dbát, aby údaje v něm uve- dené odpovídaly skutečnosti a o provedení změn údajů v průkazu byl povinen požádat příslušný orgán do tří pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala.
Dále mohlo dojít k formálnímu porušení zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, podle ně- hož měli dle $ 19 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. postupovat při hlášení změn pobytu rovněž cizinci, kteří na území České republiky pobý- vali dlouhodobě nebo trvale. Dle principu proporcionality tedy soud musel především hodnotit smysl a účel pod- mínky dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o stát- 320 ním občanství ve vztahu k charakteru a závažnos- ti uvedeného porušení zákona č. 123/1992 Sb. Účelem zákonem stanovené podmínky je dle názoru soudu vyloučit z možnosti nabytí státní- ho občanství cizince, který určitým, nikoli bez- významným způsobem po dobu jeho dosavad- ního pobytu na území České republiky porušoval pobytový režim cizince, tedy pod- statné povinnosti stanovené právními předpisy o pobytu cizinců na území České republiky, ne- boť je zde oprávněné nebezpečí, že takový cizi- nec by pokračoval v závažném porušování práv- ních povinností i jako občan České republiky, a je zde tudíž veřejný zájem na tom, aby takový cizinec občanství České republiky nenabyl.
Na straně jedné tedy soud odmítá formalistický vý- klad žalobkyně, že se dané ustanovení vztahuje pouze na chování cizince v době podání žádos- ti, a nikoliv na jeho předchozí působení na úze- mí České republiky, neboť taková interpretace se příčí smyslu a účelu uvedené normy, na stra- ně druhé, jak již ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud, předpokládá toto ustanovení ur- čitou intenzitu, tedy závažnost daného poruše- ní pobytového režimu, a i další podstatné okol- nosti protiprávního jednání žadatele o udělení občanství musí být takové, aby bylo skutečně naplněno zmíněné riziko pokračování v poru- šování povinností ze strany žadatele.
V daném případě má soud za to, že poruše- ní povinnosti ohlásit cizinecké policii změny pobytu lze v případě žalobkyně považovat pouze za formální opominutí, neboť nebylo dle všech známých okolností motivováno sna- hou zatajit skutečný pobyt žalobkyně, a vytvo- řit si tak podmínky k nějaké další protiprávní činnosti, jako spíše neporozumění dikci záko- na, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobky- ně a její matka patrně nepovažovaly adresu svého pobytu v Praze za své trvalé bydliště na území České republiky, neboť dle známých okolností počítaly s tím, že se poté, co žalobky- ně v Praze dokončí základní školu, přestěhují na Moravu.
Navíc, a to soud pokládá za velmi významné, nelze přehlédnout skutečnost, že žalobkyně byla v době předmětného proti- právního jednání nezletilou osobou, která byla plně závislá na jednání své matky, s níž žila a jíž na území České republiky nutně následovala. Žalobkyni tedy nelze přičítat zavinění za poru- šení uvedených povinností cizince, a to ani ne- dbalostní, neboť dle názoru soudu nelze ro- zumně požadovat po dítěti navštěvujícím základní školu, aby bylo podrobně seznámeno s právními předpisy upravujícími pobyt cizin- ců na území České republiky.
V tomto ohledu nesou za jednání žalobkyně plnou odpověd- nost rodiče jakožto její zákonní zástupci, koneckonců jednání žalobkyně bylo za daných okolností pouze nutným důsledkem jednání matky žalobkyně. V této souvislosti soud při- pomíná, že sám zákon č. 123/1992 Sb. postiho- val porušení právních povinností stanovených tímto zákonem formou přestupku dle $ 27 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, ovšem pouze za podmínky, že protiprávním jednáním pacha- tel ztížil plnění úkolů státní správy, což v da- ném případě nebylo prokázáno, a navíc samo- zřejmě žalobkyně nemohla být vzhledem ke svému věku za daný přestupek odpovědná (viz $ 5 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).
Soud tedy uzavírá, že předmětné proti- právní jednání žalobkyně nelze považovat z hlediska jeho závažnosti a způsobu jeho spáchání, stejně jako z hlediska věku žalobky- ně a jejího závislého postavení za důvod, jenž by zakládal nesplnění podmínky pro udělení státního občanství dle $ 7 odst. 1 písm. e) zá- kona o státním občanství. V tomto rozsahu te- dy soud uznal námitky žalobkyně jako důvod- né. Pro úplnost soud dodává, že v rozhodnutí I. stupně žalovaný rovněž zmiňuje skuteč- nost, že není známo, na jaký druh povolení k pobytu se žalobkyně společně se svou mat- kou na území České republiky zdržovala od začátku školního roku 1996/1997 až do 18.
6. 1997, kdy jí byl povolen dlouhodobý pobyt. Jakožto důvod pro nesplnění podmínky dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občan- ství však rozhodnutí I. stupně tuto okolnost výslovně neuvádí, soud tedy vychází z před- pokladu, že žalovaný neměl za dostatečně prokázané, že žalobkyně pobývala v předmět- nou dobu na území České republiky ne- oprávněně, tedy bez povolení k pobytu. Ta- kovou úvahu rozhodnutí I stupně mylně podsouvá až napadené rozhodnutí. Pokud by takový závěr prokázán byl, musel by ho soud považovat za závažnější porušení pobytového režimu cizince, které by samo o sobě důvod k nesplnění podmínky dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství představovalo.
I tak by ovšem žalovaný byl povinen provést správní úvahu dle $ 11 odst. 4 zákona o státním občanství, neboť je zřejmé, že výše uvedené okolnosti, tedy věk žalobkyně a její tehdejší absolutní závislost na matce, by i v případě tohoto protiprávního jednání nepochybně představovaly důvody zvláštního zřetele, pro něž by bylo možné nesplnění podmínky dle $ 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občan- ství prominout. Pokud by tedy žalovaný v rámci správního uvážení neuvedl takové ro- zumné a logické důvody, jež by prominutí zá- konné podmínky v uvedeném případě bráni- ly, byl by povinen i ve světle uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nespl- nění této podmínky prominout.
Takové dů- vody v napadeném rozhodnutí ani v rozhod- * nutíl. stupně uvedeny nejsou. 1118 Rozhlasové a televizní vysílání: změna technických parametrů vysílání k $ 2 odst. 1 písm. t) a $ 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové- ho a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 235/2006 Sb. (v textu též „zákon o rozhlasovém a televizním vysílání“) k $ 3 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění zákonů č. 192/2002 Sb. a č. 127/2005 Sb. Pokud provozovatel rozhlasového vysílání ze zákona začal z konkrétního vysíla- cího stanoviště šířit v rozhlasovém analogovém vysílání namísto dosavadního pro- 1118 gramu regionálního studia program jiný, který za program regionálního studia ani za celoplošný rozhlasový program nelze považovat, a způsobil tak mezery v územ- ním pokrytí vysílání dosavadního programu regionálního studia, překročil tím ta- xativně vymezený rámec rozhlasových programů pro analogové vysílání dle $ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, a porušil svou povinnost naplňovat veřejnou službu vysíláním rozhlasových programů regionálních studií s využitím části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území České republiky.
Takové jednání však nelze postihnout jako nedodržení technických parametrů vysílání dle $ 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, neboť se v daném případě nejedná o nepovolenou změnu technických parametrů, tedy změnu kmitočtu, vyzářeného výkonu či vysílacího sta- noviště, ale o změnu obsahu vysílání.
Olha M, (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení státního občanství.