Pouhé zjištění, že celkový objem práce přesčas u jednotlivých zaměstnanců pře- kračuje limity pro nařízenou práci přesčas dle $ 96 odst. 1 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.), nepostačuje pro závěr, že se zaměstnavatel dopustil porušení tohoto ustanovení. Je totiž třeba dále zkoumat, zda se v daném případě nejednalo o práci přes- čas vykonávanou se souhlasem zaměstnanců ve smyslu $ 96 odst. 2 a 4 téhož zákona.
Prejudikatura: srov. Soudní judikatura ve věcech správních č. 393/1999. Věc: Akciová společnost O. proti Státnímu úřadu inspekce práce o uložení pokuty. 1233 Inspektorát bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu dne 27. 10. 2004 uložil žalobci dle $ 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce (dále též „zákon o státním odborném dozoru nad bezpečností práce), pokutu ve výši 400 000 Kč za porušení $ 90 odst. 122, $ 92 odst. 1 a $ 96 odst. 1 a 2 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.).
Tohoto porušení se měl ža- lobce dopustit tím, že nezajistil, aby jeho za- městnanci měli mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý od- počinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin, dále tím, že nezajis- til, aby zaměstnanci měli zákonem stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu během každé- ho období sedmi po sobě jdoucích kalendář- ních dnů v trvání alespoň 35 hodin, a konečně tím, že nařizoval práci přesčas, která činila více než 8 hodin v jednotlivých týdnech.
Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnu- tí Český úřad bezpečnosti práce dne 14. 4. 2005 zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění svého roz- hodnutí zejména konstatoval, že možnost na- řídit práci přesčas, jak ji upravuje zákoník práce, by měla být využívána jen výjimečně, nemá být dopředu plánována a nemá být pra- videlnou součástí pracovní doby či výdělku. Omezení na 8 hodin v kalendářním týdnu vy- plývá rovněž ze směrnice č. 93/104/ES, o ně- kterých aspektech úpravy pracovní doby, kte- vá v čl.
6 stanoví maximální délku týdenní pracovní doby tak, že průměrná délka pra- covní doby pro každé období sedmi dnů, včetně přesčasů, nepřekročí 48 hodin. Chce-li zaměstnavatel vést odděleně nařízenou a do- hodnutou práci přesčas, není nutná písemná forma souhlasu zaměstnance, nicméně sou- hlas zaměstnance by měl být vždy prokazatel- ný a nezpochybnitelný. Cílem uvedených omezení práce přesčas a stanovení minimál- ní doby odpočinku je ochrana před poškoze- ním zdraví a snížení rizikovosti práce a dále zabránění tzv. nucené práci, zmiňované rov- něž čl.
28 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů leží důkazní břemeno, po- kud jde o dobrovolnost práce přesčas, na za- městnavateli. 608 Proti rozhodnutí Českého úřadu bezpeč- nosti práce brojil žalobce žalobou, ve které mimo jiné namítal, že odvolací orgán, ani správní orgán [. stupně, nepřihlédl ke kolek- tivní smlouvě dojednané s odbory žalobce, která upravovala pracovní podmínky zaměst- nanců, včetně doby práce přesčas, v mezích zákoníku práce. V té je také stanoveno, že ob- dobí, ve kterém práce přesčas nesmí překro- čit v průměru 8 hodin týdně, se sjednává na 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích, což je maximální zákonná hranice.
Nelze te- dy hovořit o porušení $ 96 odst. 1 zákoníku práce. Český úřad bezpečnosti práce uvádí v napadeném rozhodnutí pouze 4 případy, ve kterých bylo dle jeho názoru prokázáno po- rušení uvedeného ustanovení, Za této situace měl odvolací orgán zrušit rozhodnutí správ- ního orgánu I. stupně a vrátit věc k novému projednání, nebo ho změnit co do výše ulože- né pokuty. Napadené rozhodnutí se rovněž nezakládá na dostatečně zjištěném skutko- vém stavu. Správní orgány nezjišťovaly, zda a jakou formou zaměstnanci žalobce vyjádřili souhlas s prací přesčas, ačkoli zákon nestano- ví formu takového úkonu a ani judikatura ne- vychází z nutnosti písemné formy souhlasu.
Správní orgány se nedotazovaly zaměstnan- ců, jichž se práce přesčas týkala, ani nezjišťo- valy, zda a v jakém rozsahu bylo zaměstnan- cům žalobce poskytováno náhradní volno, což by podstatně ovlivnilo výsledný počet přesčasových hodin, neboť dle $ 96 odst. 3 zákoníku práce se do celkového počtu přes- časových hodin nezahrnuje práce přesčas, za kterou bylo zaměstnanci poskytnuto náhrad- ní volno. Zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci prá- ce, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, byl zrušen Český úřad bezpečnosti práce, který vydal napadené rozhodnutí.
Jeho působnost k témuž dni přešla na Státní úřad inspekce práce, který se tak stal v této věci na základě $ 69 s. ř. s. žalovaným. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný ze- jména konstatoval, že se odvolací orgán v na- padeném rozhodnutí námitkami žalobce, které se týkaly porušení $ 96 zákoníku práce, včetně platné kolektivní smlouvy, podrobně zabýval. Zabýval se rovněž otázkou poskyto- vání náhradního volna, neboť si od žalobce vyžádal doklady „evidence docházky a přes- časů“, Na každém tomto dokladu je u jednot- livých zaměstnanců uveden oddíl označený evidence o přesčasových hodinách, které přesahují počet 150 hodin ročně, a o čerpání náhradního volna.
Z něho je zřejmé, že např. zaměstnankyně J. A. ke dni 31. 8. 2004 odpra- covala 614 hodin práce přesčas a nevyčerpala náhradní volno, v září 2004 odpracovala 102 hodin práce přesčas a vybrala dne 30. 9. 2004 náhradní volno ve výši 7,75 hodin, celkem odpracovala 716 hodin přesčasové práce. Městský soud v Praze napadené rozhod- nutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k další- mu řízení. Zodůvodnění: C...) Soud uznal žalobu za důvodnou po- tud, že odvolací orgán nesprávně posoudil obsah kolektivní smlouvy žalobce s jeho za- městnanci a nezkoumal v dostatečné míře, zda se v jednotlivých případech jednalo o do- hodnutou práci přesčas ve smyslu $ 96 odst. 2 a 4 zákoníku práce, tedy zda jednotliví za- městnanci s prací přesčas souhlasili, a pro případ jejich souhlasu, zda celkový rozsah ta- kové přesčasové práce odpovídal limitům uvedeným v $ 96 odst. 2 a 4 zákoníku práce.
Soud se neztotožňuje s tvrzením odvolacího orgánu, že výše citované ustanovení kolektiv- ní smlouvy, jež se vztahuje na práci přesčas, je pouze proklamativního charakteru. Toto ustanovení zřetelně vymezuje rozhodné ob- dobí, pro které se vypočítává průměrná prá- ce přesčas, na 12 kalendářních měsíců po so- bě jdoucích, jedná se tedy o ujednání mezi žalobcem a jeho zaměstnanci ve smyslu $ 96 odst. 4 zákoníku práce. V tomto vyrovnáva- cím období nesmí celková práce přesčas, te- dy součet nařízené a dohodnuté práce přes- čas, překročit v průměru 8 hodin týdně, což tedy znamená, že za každý kalendářní rok mů- že činit maximálně 150 hodin nařízené práce přesčas a 266 hodin dohodnuté práce přesčas, neboť celkový objem práce přesčas nesmí při 52 týdnech v roce překročit 416 hodin.
Tato právní úprava odpovídala požadavkům směr- nice č. 93/104/ES a obdobným způsobem, byť s určitými odlišnostmi, je práce přesčas upravena rovněž v novém zákoníku práce (č. 262/2006 Sb.), který v tomto ohledu pro- mítá novou směrnici Evropského společen- ství č. 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby. Správní orgány tedy pochybily, pokud se spokojily pouze se zjištěním, že rozsah práce přesčas u jednotlivých zaměstnanců v provo- zovnách žalobce překračuje limity nařízené práce přesčas ve smyslu $ 96 odst. 1 zákoníku práce, tedy 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce, aniž by zkoumaly, zda práce přesčas nad uvedené hodnoty je prací konanou se souhlasem za- městnance, či nikoli.
Na jedné straně je soud toho názoru, že přes existenci kolektivní smlouvy je u práce přesčas nad uvedený rá- mec třeba dle $ 96 odst. 2 zákoníku práce in- dividuálního souhlasu každého zaměstnance, který má takovou práci přesčas vykonávat. Smyslem kolektivní smlouvy je stanovit pří- slušné vyrovnávací období, nicméně žádné- ho zaměstnance nelze nutit k práci přesčas nad rámec uvedený v $ 96 odst. 1 zákoníku práce, neboť výkon takové práce proti vůli za- městnance by nemohl být prací dohodnutou, ale nařízenou.
Nelze vycházet ani z předpo- kladu, že pouhým výkonem této práce za- městnanec vyjádřil konkludentně souhlas s prací přesčas, neboť takový „souhlas“ by mohl být ze strany zaměstnavatele vynucen pod pohrůžkou výpovědi z pracovního po- měru či jiné sankce vůči zaměstnanci. Na druhou stranu soud přisvědčuje žalob- ci v tom ohledu, že souhlas s konáním práce přesčas dle $ 96 odst. 2 zákoníku práce je právním úkonem, pro nějž zákoník práce ne- stanoví obligatorní písemnou formu, může být tedy ve smyslu $ 240 odst. 2 zákoníku prá- ce učiněn jakýmkoli způsobem nevzbuzují- cím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstna- nec projevit.
Je sice pravdou, že podle $ 94 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vést evidenci pracovní doby a práce přesčas, což podle názoru soudu rovněž zahrnuje po- vinnost evidovat souhlas zaměstnanců s prací přesčas, která překračuje rámec $ 96 odst. 1 609 1234 zákoníku práce, to však bez dalšího nezname- ná, že by případné porušení této povinnosti ze strany zaměstnavatele bylo nutně zároveň porušením $ 96 zákoníku práce. Pokud měl správní orgán prvního stupně za to, že žalob- ce porušil $ 94 zákoníku práce, měl s ním za- hájit správní řízení a postihnout ho za poru- šení tohoto ustanovení, nelze však vycházet z toho, že by na základě $ 94 zákoníku práce zaměstnavatel nesl jakési důkazní břemeno a musel prokazovat, že práce přesčas překra- čující rámec $ 96 odst. 1 zákoníku práce byla prací konanou se souhlasem zaměstnance, a že tudíž zaměstnavatel toto ustanovení ne- porušil, Soud připomíná, že v řízení o správ- ním deliktu leží důkazní břemeno, či přesně- ji řečeno povinnost zjistit přesně a úplně sku- tečný stav věci ($ 32 odst. 1 správního řádu platného v době předmětného správního ří- zení), vždy na správním orgánu.
Zjíštěný skut kový stav v dané věci tedy nepostačuje pro závěr, že žalobce u všech zaměstnanců uve- dených v prvostupňovém rozhodnutí porušil $ 96 zákoníku práce. Odvolací orgán sice uvá- dí v napadeném rozhodnutí některé zaměst- nance, kde došlo rovněž k překročení abso- lutního limitu 416 hodin v roce, jedná se však pouze o namátkové příklady. 1234 Správní trestání: veterinární péče; nesplnění závazného pokynu k $ 73 odst. 1 písm. c) bodu 6 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejí- cích zákonů (veterinární zákon)“ Nesplnění závazného pokynu, jímž orgán veterinární správy nařídil odstranění závadného stavu spočívajícího ve vyhrnování hnoje na komunikaci a do prostor me- zi budovami kravínů, kde může docházet ke křížení potravinářských, krmných a hnojných cest, naplňuje formální předpoklad pro vyvození odpovědnosti žalobce za správní delikt podle $ 73 odst. 1 písm. c) bodu 6 zákona č. 166/1999 Sb., veterinátr- ního zákona.
Akciová společnost O. proti Státnímu úřadu inspekce práce o uložení pokuty.