některých zákonů, ve znění zákona č. 322/2001 Sb. (v textu též „zákon o ochraně utajova- ných skutečností“)“ I. Dlouhodobé působení navrhované osoby ve složce Státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, přičemž výsledky této činnosti sloužily mimo jiné k re- presivním opatřením, včetně trestního stíhání, vůči domnělým či skutečným od- půrcům tehdejšího totalitního režimu, představuje bezpečnostní riziko podle 6 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změ- ně některých zákonů.
II. Skutečnost, že se navrhovaná osoba při takové činnosti pohybovala v mezích tehdejších zákonů a jiných právních předpisů, nevylučuje její podíl na potlačování základních lidských práv a svobod. Základní práva a svobody mají přirozenoprávní základ. Pozitivní právo v právním státě deklaruje existenci.těchto práv a poskytuje jim ústavněprávní ochranu, tato práva jsou však přirozenou součástí podstaty člo- věka a občana, a tudíž existují i v režimech, jejichž pozitivní právo jejich existenci popírá. Činnost v rámci represivní složky totalitního režimu namířená proti exi- stenci těchto práv může být považována za legální, nikoli však za legitimní.
Podle $ 18 zákona o ochraně utajovaných skutečností jsou podmínkami pro udělení osvědčení pro stupně utajení „důvěrné“, „taj- né“ a „přísně tajné“ státní občanství ČR, způ- sobilost k právním úkonům, požadovaný věk, bezúhonnost, osobnostní způsobilost a bez- pečnostní spolehlivost. Podle $ 23 odst. 1 zákona o ochraně uta- jovaných skutečností za bezpečnostně spo- lehlivou není považována navrhovaná osoba, u níž je bezpečnostní riziko. Podle $ 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skuteč- ností se za bezpečnostní riziko považuje čin- nost směřující k potlačování lidských práv ne- bo svobod, případně podpora takové činnosti.
Veškerá tvrzení žalobce směřují na pod- poru jeho základní námitky, že mu nebylo prokázáno konkrétní jednání, které by po ob- jektivní a subjektivní stránce mohlo být po- kládáno za činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, a že u jeho osoby tudíž není dáno bezpečnostní riziko ve smys- lu citovaných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností. Podle názoru soudu však ze strany žalobce došlo k základnímu ne- pochopení smyslu a účelu zákona o ochraně utajovaných skutečností a jím upravených právních institutů.
Účelem řízení o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnost- mi není jakkoli postihnout navrhované osoby za jejich činnost během předlistopadového režimu, žalobce nebyl v tomto řízení stíhán za jakýkoli trestný čin, ani proti němu nebylo vedeno řízení o disciplinárním či jiném správním deliktu a výsledným rozhodnutím nebyla žalobci udělena jakákoli sankce, byť toto rozhodnutí může mít pro žalobce z hle- diska jeho služebního zařazení negativní dů- sledky. Smyslem a účelem tohoto řízení je zji- stit, zda navrhovaná osoba je osobou bezpečnostně spolehlivou, tedy zda jejím ur- čením pro styk s utajovanými skutečnostmi v příslušném stupni utajení nejsou ohroženy bezpečnostní zájmy České republiky.
Žalobci tedy není třeba prokazovat spá- chání určitého konkrétního skutku ve smyslu trestněprávním, jenž by po stránce subjektiv- ní i objektivní naplňoval skutkovou podstatu konkrétního trestného činu či jiného deliktu. Pro rozhodnutí o nevydání osvědčení je roz- hodující, že se žalobce podílel na takové čin- nosti, kterou příslušný správní orgán vyhod- notil jako bezpečnostní riziko. Z relativně široce vymezené definice pojmu bezpečnost- ní riziko v zákoně o ochraně utajovaných sku- tečností je zřejmé, že zákonodárce v tomto ohledu poskytl příslušnému správnímu orgá- nu možnost správního uvážení, které kon- krétní skutečnosti budou v rámci zákonného vymezení za bezpečnostní riziko považovány.
Výsledek správního uvážení přezkoumává soud pouze z toho hlediska, zda správní or- gán nepřekročil meze správního uvážení ne- bo zda jej nezneužil ($ 78 odst. 1 s. ř. s.). Již sám zákonný pojem „bezpečnostní riziko“ implicitně předpokládá, že pro styk s utajova- nými skutečnostmi nesmí být určena osoba, u níž by potencionálně mohlo dojít k ohrože- ní chráněného zájmu. Za překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití nelze považovat závěr žalované- ho, že žalobcovo dlouhodobé působení ve složce Státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, přičemž výsledky této čin- nosti sloužily mimo jiné k represivním opat- řením, včetně trestního stíhání, vůči domnělým či skutečným odpůrcům tehdejšího režimu, představuje bezpečnostní riziko podle usta- novení $ 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
V průběhu správní- ho řízení bylo dostatečně prokázáno, že ža- lobce dlouhodobě působil v uvedeném útva- ru Státní bezpečnosti a důsledně plnil jemu přidělené úkoly, byla zjištěna náplň činnosti tohoto útvaru, stejně jako jeho role v rámci celkového systému Státní bezpečnosti i kon- krétní činnost Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích, včetně jejího podílu na potla- čování lidských práv a svobod. Činnost žalob- ce byla nikoli nevýznamnou součástí činnosti Státní bezpečnosti v Jihočeském kraji, včetně jejích represivních aktivit vůči jinak smýšlejí- cím občanům; tím je dán žalobcův podíl na činnosti směřující k potlačování základních lidských práv a svobod.
Soud nemohl přisvědčit argumentaci ža- lobce, podle níž jeho činnost nepředstavova- la bezpečnostní riziko, neboť žalobce působil v rámci tehdy platných zákonů a jiných obec- ně závazných předpisů. Je pravda, že totalitní režim v sedmdesátých a osmdesátých letech, na rozdíl od let padesátých, zakročoval proti svým oponentům převážně prostředky, které byly v souladu s tehdejším pozitivním prá- vem, včetně trestního zákona a trestního řá- du. Tehdejší trestní právo hmotné i procesní bylo však natolik deformováno a vzdáleno od 1019 1368 základních zásad demokratické trestní justi- ce, že k „efektivnímu postupu“ proti auto- nomním projevům občanské společnosti pl- ně postačovalo.
Ani toto konstatování však neplatí absolutně, naopak je všeobecně zná- mo, že během procesů s politickými odpůrci docházelo často i k mimoprávnímu ovlivňová- ní řízení ze strany represivních složek, a to ze- jména ze strany Státní bezpečnosti. V předmět- né věci však soud vycházel z toho, že žalobci nebylo prokázáno, že by při své činnosti poru- šoval tehdy platné právní předpisy (to však ani nebylo předmětem daného správního řízení). To však rozhodně neznamená, že je tím vyloučen jeho podíl na činnosti směřující k potlačování základních lidských práv.
Osobní svoboda, svoboda pohybu a pobytu, svoboda projevu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, to vše jsou základní lidská práva, jejichž ochrana je v současné do- bě zaručena Listinou základních práv a svo- bod i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Je- jich existence však nezávisí na jakémkoli pra- menu pozitivního práva, byť ústavní či mezi- národněprávní síly. Základní práva a svobody mají přirozenoprávní základ. Jak prohlašuje čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Pozitivní právo v právním stá- tě deklaruje existenci těchto práv a poskytuje jim ústavněprávní ochranu, tato práva jsou však přirozenou součástí podstaty člověka a občana, a tudíž existují i v režimech, jejichž pozitivní právo jejich existenci popírá. Zá- kladní práva a svobody tudíž náležely i všem občanům | Československa © sedmdesátých a osmdesátých let, ačkoli jim byly tehdejším režimem nespravedlivě odpírány a v někte- rých případech byl dokonce jejich výkon kva- lifikován jako trestná činnost (např. trestný čin opuštění republiky).
Soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s názorem žalované- ho, že v předmětné věci může být činnost ža- lobce před rokem 1989 považována za legál- ní, v žádném případě však nemůže být považována za legitimní v rozsahu, kdy smě- řovala proti uplatňování svobody slova, myš- lení, náboženské svobody apod. 1020 Činnost žalobce byla součástí činnosti Státní bezpečnosti, jedné z nejdůležitějších represivních složek totalitního režimu, která přispívala k udržování tohoto režimu za cenu masivního porušování lidských práv, a to i v rozporu s tehdejšími mezinárodními závazky státu.
Byli to právě lidé, proti nimž Státní bezpečnost zakročovala, kteří upozor- ňovali tehdejší režim na to, že porušuje své mezinárodní závázky v oblasti ochrany lid- ských práv. Demokratický právní stát je oprávněn chránit se před těmi, kteří jeho zá- kladní hodnoty v minulosti zásadním způso- bem porušovali. K tvrzení žalobce, že nemohl V té době tušit, že bude jednou schválen zá- kon o protiprávnosti komunistického reži- mu, soud uvádí, že tato námitka nemůže být z hlediska vyloučení bezpečnostního rizika relevantní.
Nejde o vyhodnocení subjektivní- ho postoje žalobce (zda měl a mohl tušit, že systém, který porušuje základní lidské svobo- dy, bude v budoucnosti odsouzen jako systém nelegitimní a zavrženíhodný), ale o zjištění, zda zde objektivně existuje skuteč- nost představující bezpečnostní riziko. Z předložených důkazů je dále zřejmé, že žalobce na základě informativního pohovoru před nástupem do funkce věděl, že bude pů- sobit v rámci Státní bezpečnosti, a musel mít tudíž i základní představu o činnosti této složky.
Neobstojí ani námitka žalobce, že se s náplní své práce podrobně seznámil až po prověření pro styk se státním tajemstvím. Soud nezpochybňuje, že tomu tak bylo, nic- méně žalobce nevyvodil z takového poznání žádné důsledky, nepožádal o uvolnění z funk- ce či přeřazení na běžnou policejní práci mi- mo struktury Státní bezpečnosti. Pokud ža- lobce namítá, že mu nemohlo být přičítáno k tíži, že si v průběhu služby u Státní bezpeč- nosti doplňoval své vzdělání, soud konstatu- je, že v samotné této skutečnosti žalovaný bezpečnostní riziko neshledal, pouze uvedl, že vlivem tohoto soustavného vzdělávání v oblasti Státní bezpečnosti si žalobce musel být vědom toho, jakou činnost vykonával a k jakým politickým cílům směřovala.
S tím- to závěrem se soud plně ztotožňuje. Z kladného služebního hodnocení žalob- ce napadené rozhodnutí nevyvozuje přímo závěr, že se žalobce podílel na porušování zá- kladních lidských práv. Soud se však ztotož- ňuje s žalovaným v tom ohledu, že ze služeb- ních hodnocení, jakkoli jsou psána jazykem poplatným tehdejší ideologii, vyplývá, že ža- lovaný si dobře plnil své služební povinnosti, že tudíž jeho zařazení v rámci Státní bezpeč- nosti nebylo pouze formální a že žalobce tuto činnost, která byla náplní 4.
odboru, skutečně vykonával, a to ke spokojenosti svých nadří- zených. Pokud jde o samotné členství žalob- ce v KSČ, v této skutečnosti ani v aktivitách s tím spojených napadené rozhodnutí bez- pečnostní riziko neshledává. Za bezpečnost- ní riziko nelze považovat ani symbolická oce- nění jeho činnosti (medaile za službu). Pokud však žalobce uvádí, že motivem ke slu- žebnímu postupu v rámci příslušné složky Státní bezpečnosti pro něj bylo drobné fi- nanční zvýhodnění (cca 100 Kč), soud kon- statuje, že takové tvrzení může být jen stěží považováno za legitimní vysvětlení důvodů žalobcova působení u organizace typu Státní bezpečnosti, a již vůbec nemůže být oporou závěru, že žalobce je osobou bezpečnostně spolehlivou.
Žalobce nemůže ani s úspěchem namítat, že o sledování konkrétních osob stejně jako o použití výsledků tohoto sledování rozhodo- vali jeho nadřízení. Tak tomu jistě bylo, nic- méně, jak již bylo řečeno, žalobce si na zákla- dě znalostí a zkušeností nabytých během služby musel dobře uvědomovat, že výsledky jeho práce slouží k postihu osob tehdejšímu režimu nepohodlných, tedy i k porušování je- jich základních lidských práv. Žalobce má jis- tě pravdu, že metody práce zpravodajských a bezpečnostních služeb jsou všude na světě podobné.
Na rozdíl od žalobce je ovšem soud přesvědčen o tom, že je velmi podstatné, pro koho a k jakým účelům je zpravodajská čin- nost vykonávána. Pokud jde o roční provádě- cí plány 4. odboru, žalobci není přičítáno, že by se podílel na jejich tvorbě, jsou však jed- ním z důkazů, které dokumentují náplň čin- nosti této složky Státní bezpečnosti, u níž ža- lobce působil, a z nichž vyplývá její zaměření mj. též na postup proti tehdejším odpůrcům totalitního režimu. Žalobci není tudíž přičítá- na odpovědnost za činy jeho nadřízených či za činy vrcholných funkcionářů komunistic- ké strany.
V rámci vyhodnocení bezpečnost- ního rizika je toliko vyhodnocen jako rizikový faktor, že se žalobce při výkonu svých služeb- ních povinností přímo podílel na udržení systému, který vedl k potlačování základních lidských práv. Soud přisvědčuje též argumentaci žalova- ného, pokud jde o negativní lustrační osvěd- čení žalobce a doporučení prověrkových komisí. Zákonodárce nepovažoval za nutné pro funkce u Ministerstva vnitra a u Policie ČR vyloučit - tak jako u jmenovaných funkcí v ostatních stát- ních orgánech - všechny osoby, které byly příslušníky Státní bezpečnosti, ale pouze oso- by zařazené ve složce Státní bezpečnosti s kontrarozvědným zaměřením a osoby ve funkci náčelníka oddělení a vyšší.
Tyto pod- mínky zákonodárce v lustračních zákonech stanovil pro výkon funkcí u policie. Jiná otáz- ka však je, které osoby se mají v rámci výkonu těchto funkcí seznamovat s utajovanými sku- tečnostmi. Totéž platí i pro doporučení pro- věrkových komisí. Jak uvádí žalovaný, úkolem prověrkových komisí nebylo hodnotit způso- bilost prověřovaných osob k ochraně utajo- vaných skutečností. Pokud jde o více než patnáctiletou činnost žalobce v rámci demo- kratického systému, soud akceptuje závěr ža- lovaného, že ani tato skutečnost neumožňuje odhlédnout od existence bezpečnostního ri- zika, které je dáno žalobcovou činností před rokem 1989.
Soud je dále toho názoru, že rozhodnutí L stupně při hodnocení bezpečnostního rizi- ka zcela oprávněně odkazuje na zákon o pro- tiprávnosti komunistického režimu i na nále- zy Ústavního soudu, které ukazují, že právní systém České republiky není hodnotově neu- trální, ale naopak je založen na základních hodnotách demokratického právního státu, k nimž patří též úcta k základním lidským právům, a jednoznačně deklaruje nelegitimní povahu předcházejícího režimu, jenž tato zá- kladní práva popíral a potlačoval.
V této sou- vislosti rozhodnutí I. stupně oprávněně uvá- dí, že Státní bezpečnost patřila mezi subjekty obecně charakterizované v $ 2 zákona o pro- 1021 1368 tiprávnosti komunistického režimu jako zlo- činné a zavrženíhodné organizace založené na ideologii Komunistické strany Českoslo- venska, které ve své činnosti směřovaly k po- tlačení lidských práv a demokratického systé- mu. Žalobce se dovolává též nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., kterým byl zamítnut ná- vrh na zrušení tohoto zákona. Soud se ztotož- ňuje s žalovaným, že tento nález nemůže slou- Žit na podporu argumentů žalobce.
V tomto nálezu Ústavní soud formuloval již výše uve- dené závěry, podle nichž Ústava ČR není zalo- žena na hodnotové neutralitě a jež odmítají představu pouze formálně legalistického po- jetí státu. Pokud snad žalobce touto svojí ná- mitkou odkazoval na závěr Ústavního soudu o deklaratorním charakteru první části záko- na o protiprávnosti komunistického režimu, neznamená to, že by těchto ustanovení ne- mohlo být použito při výkladu a vyhodnocení existence bezpečnostního rizika. Obdobně se soudu jeví případným i odkaz na nález Ústavního soudu č. 107/1996 Sb., v němž se Ústavní soud v návaznosti na zákon o protiprávnosti komunistického režimu a svoji předchozí judikaturu zabývá spoluod- povědností těch, kteří komunistický režim aktivně prosazovali, ať už jako zásadní a urču- jící činitelé, nebo pouhé vědomé nástroje ve službách těchto lidí.
V této obecné rovině ne- ní podstatné, že zákon č. 33/1995 Sb., který Ústavní soud tímto nálezem shledal ústavně konformním, ani žalobcem uváděný rozkaz ministra vnitra žalobcem vykonávanou čin- nost nezařadil mezi ty funkce, jejichž výkon se nezapočítává do doby rozhodné pro výpo- čet příspěvku za službu. Konečně soud neshledal závadným ani odkaz na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. PL. ÚS 1/92, který mimo jiné hodnotil rozho- 1022 dující roli Státní bezpečnosti v rámci represiv- ního aparátu komunistického režimu.
Navíc tento nález jasně stanovil, byť při posuzování ústavnosti lustračních zákonů, že každý de- mokratický stát má právo uplatnit taková zá- konná opatření, která směřují k odvrácení ri- zika subverze, možné recidivy totality nebo alespoň k omezení takového rizika. Soud má též za to, že napadené rozhodnutí se s těmito námitkami žalobce dostatečně vy- pořádalo. Je třeba říci, že ve stížnosti proti roz- hodnutí I. stupně formuloval žalobce tyto ná- mitky dosti nekonkrétně, a tudíž konstatování v napadeném rozhodnutí, že jak zákon o proti- právnosti komunistického režimu, tak přísluš- né nálezy Ústavního soudu je nutno považovat za relevantní prameny práva, se soudu jeví ja- ko dostatečné odůvodnění.
Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem důvodů ani v jiných směrech. Správní orgán druhého stupně se dostatečným způsobem vy- pořádal s námitkou žalobce, že mu nebyla pro- kázána konkrétní činnost směřující k potlačo- vání lidských práv, a to zejména na straně 5 46 napadeného rozhodnutí. Žalovaný mohl jen stěží přihlédnout k žalobcem uváděným nále- zům Ústavního soudu, pokud nebylo zřejmé, z jakých důvodů se jich žalobce dovolává. Pokud jde o obsah protokolu o bezpeč- nostním pohovoru, soud souhlasí s žalova- ným v tom ohledu, že žalobce protokol pode- psal, aniž požadoval jeho opravu či doplnění, a tudíž je třeba vycházet z jeho stávající podo- by.
Protokol je jedním z důkazů k hodnocení naplnění bezpečnostního rizika při posuzo- vané činnosti žalobce. Pokud je bezpečnost- ní riziko shledáno, správní orgán se již nemů- že zabývat dalšími skutečnostmi, byť by jinak svědčily ve prospěch žalobce, a musí obliga- torně rozhodnout o nevydání osvědčení. 1369 Myslivost: návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem k $ 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti Návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem není pouhým oznámením o tom, že honitba zůstává zachována.
Pokud honitba nebo obora uznaná podle do- savadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle zákona č. 449/2001 Sb., o mys- livosti, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla ho- nitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. 12. 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem, jinak ho- nitba zaniká k 31. 3. 2003 (6 69 odst. 1 citovaného zákona). Splnění zákonných pod- mínek je správní orgán povinen přezkoumat v rámci správního řízení a návrh dle ustanovení $ 69 odst. 1 zákona o myslivosti je nutno chápat jako návrh účastníka na zahájení řízení dle $ 18 tehdy platného správního řádu.
Ostatními požadavky na tvorbu honitby (vedle výměry) jsou ustanovení $ 17 odst. i až 6 zákona o myslivosti.
JUDr. Jaroslav B. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk