č. 74/1994 Sb. a č. 155/2000 Sb“ Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě smluv- ního ujednání zaměstnavatelů není možný, pokud s předmětnou smlouvou zákoník práce ani žádný jiný právní předpis takové právní následky vý- slovně nespojuje [$ 249 odst. 1 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.)].
C.) Soud se nejprve zabýval žalobní námitkou, podle níž odpovědnost za do- držování pracovněprávních předpisů přešla ze žalobce na jiný subjekt. Právní 1002 úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ve výše uve- deném znění, byla přijata k provedení směrnice Rady č. 77/187/EHS, o sbližo- vání zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, podnikání a částí pod- niků, ve znění směrnice Rady č. 98/50/ES. Základním smyslem tohoto evropského předpisu a z něho vycházející vnitrostát- ní úpravy je ochrana zaměstnanců při změnách v osobě zaměstnavatele nebo v předmětu jeho činnosti před ztrátou zaměstnání, případně jinými z toho vy- plývajícími negativními důsledky.
Z dů- vodu této ochrany je v $ 249 odst. 1 zá- koníku práce stanovena základní zásada, která platí pro všechny případy přecho- du práv a povinností z pracovněpráv- ních vztahů, totiž že k nim může dojít jen v taxativně vymezených případech stanovených buďto samotným zákoní- kem práce, nebo zvláštními právními předpisy. Zákoník práce pak takové pří- pady stanoví v $ 249 odst. 2, $ 251, $ 25la a pro případ organizačních složek státu v $ 251b až $ 251d. Zvláštními právními předpisy, které přechod těchto práv a povinností výslovně stanoví, jsou např. obchodní zákoník ($ 480, $ 488e odst. 2 a 4), zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ($ 27a), zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách ($ 30 odst. 2), zá- kon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převo- du majetku státu na jiné osoby ($ 17), atd.
V jiných případech tedy přechod práv a povinností možný není, neboť s právními úkony, které neodpovídají žádnému z uvedených ustanovení záko- níku práce či žádnému ustanovení ji- ných právních předpisů, zákon takové právní následky nespojuje. Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že v tomto ohledu disponoval neomezenou smluv- ní volností. Ostatně tato skutečnost vy- plývá i z konstantní judikatury obecných soudů, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1142/2000, v němž Nejvyšší soud ne- možnost přechodu práv a povinností pouze na základě smluvního ujednání za- městnavatelů, které neodpovídá žádné- mu z případů stanovených právními předpisy, výslovně konstatoval.
Nejvyšší soud v tomto případě sice rozhodoval po- dle právní úpravy platné do 31. 12. 2000, uvedený princip se však ani po novele zá- koníku práce č. 155/2000 Sb. nezměnil. V předmětné věci má soud za to, že smlouva mezi žalobcem a společností S. neodpovídá žádnému z právních úkonů či jiných právních skutečností, s nimiž zákon spojuje přechod práv a povinnos- tí z pracovněprávních vztahů, a to ani právním úkonům podle $ 249 odst. 2 zá- koníku práce. Podle tohoto ustanovení totiž dojde k přechodu práv a povinnos- tí z pracovněprávních vztahů pouze teh- dy, dochází-li k převodu zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo k převo- du úkolů nebo činnosti zaměstnavatele na jiný subjekt.
Tomu smlouva mezi žalob- cem a jmenovanou společností neodpoví- dá: žalobce nepřenesl část své výroby ne- bo jiné činnosti na tuto společnost, nýbrž dočasně přidělil zaměstnance k výkonu práce u jiné osoby. Společnost S. nepokra- čovala v dosavadní činnosti žalobce ani na ni nenavázala žádnou činností obdobného druhu, jak vyžaduje $ 249 odst. 2 zákoníku práce, nýbrž oba zaměstnavatelé se jedno- duše dohodli, že zaměstnanci žalobce bu- dou v případě potřeby vypomáhat druhé smluvní straně při její vlastní výrobě.
Z uvedeného je zřejmé, že $ 249 odst. 2 zákoníku práce a právní úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůbec je určena pro zcela jiné situ- ace, než je předmětem rozhodování v da- né věci. Aniž by soud hodnotil, zda je smlouvou mezi žalobcem a společností S. možné naplnit zákonný požadavek na za- městnávání občanů se změněnou pracov- ní schopností, soud konstatuje, že pro úče- ly uvedené smlouvy spočívající v dočasné výpomoci zaměstnanců jednoho zaměst- navatele druhému zaměstnavateli mohl ža- lobce v rozhodné době využít jiného práv- ního institutu, kterým je dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce k jiné osobě podle $ 38 odst. 4 zákoníku práce, v tehdej- ším znění.
V takovém případě by ovšem ža- lobce musel dodržet zákonné podmínky, tedy především zaměstnávat dočasně při- dělovaného zaměstnance v pracovním po- měru, nikoli pouze na dohodu o pracovní činnosti, neboť na dohody o pracích kona- ných mimo pracovní poměr se uvedený in- stitut nevztahoval, a dále s ním uzavřít pí- semnou dohodu o dočasném přidělení se všemi v tomto ustanovení uvedenými nále- žitostmi. V takovém případě by na základě $ 2 odst. 1 prováděcího nařízení k zákoní- ku práce nesl odpovědnost za zajištění bez- pečnosti a ochrany zdraví při práci po do- bu dočasného přidělení subjekt, k němuž byl zaměstnanec dočasně přidělen.
Této možnosti ovšem žalobce nevyužil proto se nemůže dovolávat tohoto, že odpovědnost za dodržování předpisů k zajištění bezpeč- nosti a ochrany zdraví při práci jeho vlast- ního zaměstnance přešla na jiný subjekt. Soud též odkazuje na povinnost za- městnavatelů vzájemně se písemně in- formovat o rizicích a vzájemně spolupra- covat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u svých zaměstnanců pra- cujících na jednom pracovišti podle $ 132 odst. 4 zákoníku práce. Soud připouští, že povinnosti vyplývající z tohoto usta- novení mohla porušit i společnost 8., avšak tato skutečnost nevylučuje ani ne- omezuje odpovědnost žalobce za delikt- ní jednání, jehož se sám dopustil.
1003 971 ; 971 Důchodové pojištění: starobní důchod horníka k $ 2 odst. 5 vyhlášky č. 129/1979 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpe- čení pracovníků v hornictví trvale nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění Vy- hlášky č. 145/1982 Sb.* k $ 2 odst. 1 písm. a) nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskyto- vání starobního důchodu některým horníkům k $ 5 odst. 1 písm. d) nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení*» k $ 37 a $ 43 odst. 1 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.)***) Z výslovné výluky nároků nebo jiných plnění ve prospěch pracovníka podle předpisů o sociálním zabezpečení (mezi něž nutno řadit i předpisy o důchodovém pojištění či zabezpečení) z režimu $ 2 odst. 5 vyhlášky č. 129/1979 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví trvale nezpůsobilých k dosavadní práci, vyplývá, že pro účely posuzování nároků na starobní důchod je nutno s uvolněním do jiné orga- nizace (ať již v rámci téže výrobní hospodářské jednotky či mimo ni) na- kládat jako s jakýmkoli jiným běžným rozvázáním pracovního poměru a sjednáním pracovního poměru nového.
Společnost s ručením omezeným A. proti Státnímu úřadu inspekce práce o ulo-