některých zákonů, ve znění zákonů č. 217/2002 Sb. a č. 222/2003 Sb. (v textu též „zákon o pobytu cizinců“)“ » Ustanovení bylo dále změněno zákonem č. 428/2005 Sb. a s účinností od 25. 6. 2006 bylo zákonem č. 161/2006 Sb. přesunuto do S 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. 1230 Přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu $ 119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnos- ti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažo- vat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chrá- něný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.
Ustanovení $ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní $ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců) je promítnutím mezinárodních zá- vazků, které pro Českou republiku vyplývají z článku 8 Úmluvy. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého sou- kromého a rodinného života. Do tohoto prá- » Nález byl publikován pod č. 14/1999 Sb. ÚS. va může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zá- kona a jen tehdy, je-li to v demokratické spo- lečnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativ- ně vymezeny.
Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, kte- rý lze podřadit pod ochranu veřejné bezpeč- nosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského sou- du pro lidská práva i Ústavního soudu ČR tře- ba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodin- ného života je přiměřená právě významu ve- řejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (srov. např. ná- lez Ústavního soudu ze dne 21.4.
1999, sp. zn. I. ÚS 178/98*). Respektování principu pro- porcionality je nezbytnou podmínkou jaké- hokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská prá- va např. ve věci Dalia proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998**), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedli- vá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na stra- ně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé. Případy, kterými se v této souvislosti do- posud zabýval Evropský soud pro lidská prá- va i Ústavní soud, se převážně vyznačují užší- mi rodinnými vazbami cizince na území hostitelského státu, než měla v době vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně, ovšem zároveň byl dán mnohem silnější veřejný zá- jem na vyhoštění či zákazu pobytu těchto osob, a to zvláště tehdy, jestliže se na území hostitelského státu dopustily závažné trestné činnosti.
V daném případě vzal soud v úvahu, že žalobkyně pobývala v ČR nepřetržitě od svých 12 let, tedy od relativně raného věku, a je tedy třeba na ni v souladu s judikaturou Evropského osudu pro lidská práva aplikovat obdobná kritéria jako v případě tzv. druhé ge- nerace imigrantů, tedy v případě cizinců již narozených na území hostitelského státu (viz **) Rozsudek ve věci č. 26102/95, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I. 1230 rozsudek ESLP ve věci Keles proti Německu ze dne 27. 10. 2005%). V případě žalobkyně je tedy třeba uvážit zejména povahu a závažnost deliktu, jehož se dopustila, délku pobytu v ČR a její rodinnou situaci (viz rozsudek ESLP ve věci Úner proti Nizozemsku ze dne 5.
7.2005*»). V daném případě je nepochybné, že žalob- kyně porušila povinnost vyplývající z $ 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokla- dem opatřeným vízem. Soud však shledal po- měrně malou závažnost tohoto deliktu, neboť žalobkyně pobývala na území ČR od roku 1996, tedy po dobu 8 let oprávněně na zákla- dě uděleného víza, přičemž porušení pobyto- vého režimu bylo do značné míry důsledkem vnějších okolností. Žalobkyně žila v ČR jako nezletilá společně se svým otcem, na jehož podpoře byla závislá a od jehož aktivit na úze- mí ČR se odvozovalo i jí udělené vízum k po- bytu na území ČR.
Jestliže tedy její otec Čes- kou republiku natrvalo opustil, a to patrně, jak uvádí napadené rozhodnutí, rovněž na zá- kladě výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Teplicích, jímž mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let, přičemž žalobkyni zde zanechal, ztratila žalobkyně možnost prodloužení platnosti víza udělené- ho právě za účelem sloučení rodiny. Pokud zde nebyl jiný zákonný důvod k povolení po- bytu na území ČR, měla žalobkyně samozřej- mě povinnost z území ČR před vypršením platnosti víza vycestovat.
Vzhledem k jejímu dlouhodobému pobytu na území ČR, jejím počínajícím rodinným vazbám i jejímu tvrze- ní, jež žalovaná nezpochybnila, že její vztahy s otcem nebyly po jeho odchodu z ČR dobré, soud shledává nízkou společenskou nebez- pečnost v jednání žalobkyně, v té době navíc stále ve věku blízkém věku mladistvých, když se namísto návratu do neznámého prostředí v Rusku rozhodla zůstat v ČR, byť neoprávně- ně. Zároveň soud považuje za podstatné, že žalobkyně si byla vědoma nutnosti svůj pobyt v ČR řešit, a z tohoto důvodu se sama přihlá- sila v azylovém středisku a požádala o udělení azylu.
Vzhledem k věku a dosaženému vzdě- lání žalobkyně nelze předpokládat, že by si žalobkyně musela být vědoma toho, že žádost o azyl není v jejím případě vhodnou cestou k legalizaci jejího pobytu na území ČR. Soud pokládá za podstatné, že tento krok učinila dobrovolně a v dobré víře, že se najde vhodné řešení jejího pobytu, přestože musela počítat s tím, že tím vyjde její dosavadní neoprávněný pobyt najevo. Soud má na základě uvedených okolností za to, že žalobkyně nepředstavuje vážné nebezpečí pro veřejný pořádek a veřej- nou bezpečnost v České republice.
Jestliže tedy soud vážil na straně jedné zá- jem státu na ochraně veřejného pořádku, kte- rý měla žalobkyně svým jednáním ohrožovat, a na straně druhé zásah do jejího soukromého a rodinného života, jenž by byl způsoben vý- konem rozhodnutí o vyhoštění s dobou plat- nosti na 2 roky, dospěl k závěru, že v daném případě nebylo dosaženo spravedlivé rovno- váhy mezi těmito zájmy a že vyhoštění žalob- kyně z území ČR, byť na omezenou dobu, není přiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života.
V této souvislosti soud přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně žila v ČR od raného věku po dobu 8 let svého ži- vota, navštěvovala zde základní a střední ško- lu, osvojila si dobře český jazyk, začala si zde uspořádávat svůj život, neboť navázala vážný vztah s občanem ČR Janem P, přičemž váž- nost tohoto vztahu správní orgán I. stupně ani žalovaná nezkoumaly ani nezpochybňova- ly. Byť tedy žalobkyně byla v době vydání napa- deného rozhodnutí svobodná a bezdětná, její vazby na české prostředí byly výrazně intenziv- nější než na prostředí v Rusku, kde, jak žalob- kyně uváděla, neměla přiměřené rodinné záze- mí, přičemž Ize přepokládat výrazné problémy s její integrací a pracovním uplatněním v rus- kém prostředí, neboť žalobkyně neprošla ško- lami na území Ruské federace, a nezískala tedy ani odpovídající vzdělání v ruském jazyce, Za » Rozsudek ve věci č. 32231/02, k nalezení na http.//cmiskp.echr.coe.int.
Neoficiální český překlad viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005, str. 337. "9 Rozsudek ve věci č. 46410/99, k nalezení na http.//cmiskp.echr.coe.int. V této věcí později rozhodoval Velký senát ESLP rozsudkem ze dne 18. 10. 2006. 602 k 1231 této situace nebylo rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně z území ČR, byť s omezenou do- bou platnosti na 2 roky, přiměřeným opatře- ním, neboť jeho výkon by přestavoval ve své podstatě dvouleté přerušení životní dráhy mladého člověka, aniž by bylo takové opatře- ní nezbytně nutné z hlediska veřejného zá- jmu, pro jehož ochranu bylo vydáno.
Ade- kvátní sankcí by v daném případě byl podle názoru zdejšího soudu případný postih ža- lobkyně za spáchaný přestupek ve smyslu $ 157 odst. 1 písm, h) zákona o pobytu cizinců a dále postup dle $ 118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy udělení výjezdního příkazu žalob- kyni, na jehož základě by žalobkyně byla povin- na z území ČR vycestovat, ale měla by možnost se po získání příslušného víza či jiného opráv- nění k pobytu do ČR neprodleně vrátit. 1231 Právo na informace: fiktivní rozhodnutí k $ 14 odst. 3 písm. c), $ IS odst. 4 a $ 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístu- pu k informacím k $ 79 a $ 81 soudního řádu správního Zákonná fikce o vydání rozhodnutí o odepření informací podle $ 15 odst. 4 záko- na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se z povahy věcí nemůže uplatnit poté, co bylo předchozí negativní fiktivní rozhodnutí zrušeno správním soudem.
Viktoriya P. (Ruská federace) proti Policii České republiky o správní vyhoštění.