období roku 2002 Daňově uznatelnými výdaji jsou podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, náhrady za používání silničních motorových vo- zidel při pracovních cestách, vyplacené zaměstnavateli zaměstnancům v souladu s platnými právními předpisy. Pro posouzení nároků zaměstnanců a následnou uznatelnost poskytnutých náhrad jako nákladů daňových je pak rozhodující vyme- zení pravidelného pracoviště. Pokud je jako místo výkonu práce sjednáno širší úze- mí (okres, kraj), je nutné uzavřít dohody o pravidelném pracovišti vždy. U zaměst- nanců s častou změnou pracoviště, vyplývající ze zvláštní povahy povolání, pak zákon připouští dohodnout jako pravidelné pracoviště místo pobytu (bydliště).
V konkrétní záležitosti bylo sporné, zda prostředky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. byly oprávněnými výdaji na dosažení, udržení a zajištění zisku ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný v této souvislosti to- tiž dospěl k závěru, že prostředky v celkové výši 161 293,80 Kč takovými daňovými nákla- dy nejsou, Josefu L. vyplaceny jako náhrady cestovních výdajů být neměly, neboť ve všech případech nevykonával pracovní cesty, když neopustil své pravidelné pracoviště.
Rozhodující pro posouzení nároků za- městnance Josefa L. na cestovní náhrady je proto otázka vymezení pravidelného praco- viště. Zásadní význam má definice tohoto po- jmu obsažená v zákoně č. 119/1992 Sb. Je to- mu tak proto, že pouze za situace, kdy je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů mimo své pravidelné pracoviště, je na pracovní cestě a při splnění dalších stanovených podmínek mu náleží cestovní náhrady. Výklad pojmu pravidelného pracoviště jednoznačně vyplývá z definice pracovní cesty tak, jak je uve- deno v $ 2 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb. Pokud se jedná o určení pravidelného pracoviště, je třeba vycházet z obsahu celého $ 2 odst. 3 předmětného zákona.
Obecně jsou podmín- ky pro určení pravidelného pracoviště upra- veny v prvé větě tohoto ustanovení, podle které se pravidelným pracovištěm pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se za- městnancem, není-li takové místo dohodnu- to, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Zákon tedy při určení pravidelného pracoviště upřednostňuje dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V případě, že taková dohoda neexistuje, vychází se z pracovní smlouvy a z místa výkonu práce v této smlou- vě sjednaného.
Ze smyslu právní úpravy ob- sažené v zákoně č. 119/1992 S. však jedno- značně vyplývá, že pravidelným pracovištěm by zásadně nemělo být území širší než obec. Pokud je tedy jako místo výkonu práce sjed- náno území širší (okres, kraj, území České re- publiky), je vždy nutné uzavřít dohodu o pra- videlném pracovišti. Přestože zákon klade uzavření dohody na prvé místo, nejsou za- městnanec a zaměstnavatel při jejím uzavření zcela neomezeni. Důvodem určitého omeze- ní je zabránit obcházení zákona, především zamezit tomu, aby zaměstnanci byly hrazeny běžné výdaje spojené s cestou do zaměstnání.
Jedním z takových omezení je $ 2 odst. 3 věta druhá, dle které je možné jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu, zjed- nodušeně řečeno bydliště, ale to pouze u těch zaměstnanců, u nichž častá změna pra- coviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání. U těchto zaměstnanců zákon umožňuje do- hodnout jako pravidelné pracoviště místo pobytu (bydliště) a od tohoto místa je pak posuzován zákonný nárok zaměstnance na poskytnutí cestovních náhrad. Postup při sjednání místa pobytu jako pravidelného pra- coviště je stejný jako v jiných případech, kdy je uzavírána dohoda o pravidelném pracoviš- ti.
Zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně. Dohodu o pravidelném pracovišti lze uzavřít v pra- covní smlouvě, případně v dodatcích k pra- covní smlouvě, nebo v jiném dokumentu, který je uzavírán mezi zaměstnancem a za- městnavatelem. Pravidelné pracoviště za- městnavatel nemůže určit zaměstnanci jed- nostranným rozhodnutím. Podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jsou také vý- daji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ta- ké výdaje (náklady) na pracovní cesty, včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupra- cujících osob a společníků veřejných ob- chodních společností a komplementářů ko- manditních společností a pod bodem 3 výdaje na dopravu vlastním silničním moto- rovým vozidlem nezahrnutým do obchodní- ho majetku poplatníka ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.
Z citované platné právní úpravy tak vý- plývá, že poskytnutá náhrada prokázaných jízdních výdajů je výdajem (nákladem) za- městnavatele na dosažení, zajištění a udržení zdanitělných příjmů podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. V konkrétní záležitos- ti správce daně žalobcem poskytnutou náhra- du jízdných výdajů zaměstnanci Josefu L. odmítl uznat jako výdaje daňové, s odůvodně- ním, že se nejednalo o pracovní cesty, neboť zaměstnanec Josef L. měl místo výkonu prá- ce, tj. pravidelné pracoviště, na území sever- ních, západních, východních a středních Čech, a pokud jel do jižních Čech, tedy sídla firmy žalobce, pak tato cesta se nedá považo- vat za cestu pracovní, ale za cestu do zaměst- nání.
Soud tento závěr vyslovený žalovaným nepovažuje za správný a zákonný, navíc při je- ho vyslovení porušil žalovaný správní orgán ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť neprovedl žalobcem nabízené důkazy k tomu, aby postavil najisto otázku uzavření dohody mezi zaměstnancem Josefem L. a ža- lobcem jako zaměstnavatelem. Krajský soud zastává názor, že do daňo- vých výdajů je možné zahrnout takové náhra- dy při pracovních cestách, které byly vypla- ceny zaměstnancům poplatníka v souladu s právním předpisem, tj. takové náhrady vý- dajů při pracovních cestách, na něž zaměst- nancům vznikl právní nárok dle příslušného předpisu.
Žalovaný v prvé řadě zjistil, že za- městnanec Josef L. vykonával pracovní cesty po území severních, západních, východních a středních Čech a zaměstnavatel, kterým je firma žalobce, mu náhrady při těchto pracov- ních cestách proplácel. Z předložených pra- covních smluv žalovaný zjistil, že žalobce pravi- delné pracoviště se zaměstnancem Josefem L. sjednáno neměl. Podle argumentace žalobce měli zaměstnanci přijatí do roku 1996 pravi- delné pracoviště stanoveno v bodě 2.3. pracov- ní smlouvy, kde je uvedeno, že se pracovníci ří- dí vnitropodnikovými předpisy organizace vydanými jejími statutárními orgány, avšak žalovaný tuto předloženou vnitropodniko- vou směrnici neakceptoval.
Ve vnitropodni- kové směrnici žalobce je uvedeno, že pravi- delným pracovištěm zaměstnanců je vždy 1101 1398 trvalé bydliště zaměstnance. Vnitropod- niková směrnice jako příloha pracovní smlou- vy podepsaná zaměstnancem Josefem L. byla žalovanému předložena jako doklad dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ohledně místa pravidelného pracoviště, a to s odkazem na $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Žalobcem rovněž argumentoval tím, že tato dohoda byla uzavřena, a z toho důvodu také byly tyto náhrady zaměstnanci poskytovány.
Žalovaný toto tvrzení neakceptoval a rozpor mezi písemnými doklady a tvrzením žalobce provedením dalších důkazů neodstranil. Na- bízel se výslech pracovníka Josefa L., na jehož základě mohlo být postaveno najisto, zda sku- tečně byla uzavřena, dohoda ohledně jeho pravidelného pracoviště. Pokud žalovaný uzavření dohody neakceptoval, měl tvrzení žalobce právě provedením nabízených důka- zů vyvrátit. Při takto provedeném důkazním řízení žalovaný dále zcela přehlédl bod 7 pra- covní smlouvy uzavřené s Josefem L.
žalobcem dne 29. 8. 1996, z jejíhož bodu 7.1 vyplývá, že pracovníkovi budou vypláceny náhrady za používání osobního automobilu, než bude dodatkem smlouvy stanoveno jinak, přitom vyplácení se řídí platnými zákony a předpisy. Právě i z tohoto ustanovení vyplývá vůle za- městnance i zaměstnavatele hradit náhrady za používání osobního automobilu, což je ta- ké smyslem vyplácení cestovních náhrad. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný pochybil při provedeném dokazování, neboť nepostavil najisto, respektive nevyvrátil ža- lobci jeho tvrzení o tom, že byla uzavřena me- zi pracovníkem Josefem L.
a žalobcem doho- da o pravidelném pracovišti, když žalobci nic nebránilo v aplikaci $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., který umožňuje zaměstnava- teli dohodnout pravidelné pracoviště i v místě bydliště, a to za situace, že je tak dáno povolá- ním zvláštní povahy. Jestliže zákon umožňu- 1102 je, aby jako pravidelné pracoviště bylo do- hodnuto místo bydliště zaměstnance, a dále zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně, nelze zpo- chybnit tvrzenou uzavřenou ústní dohodu účastníků pracovněprávního vztahu o místě pravidelného pracoviště.
Lze připustit, že ab- sence písemné dohody komplikuje postavení zaměstnance i zaměstnavatele, nicméně ne- lze autoritativním rozhodnutím bez vyvráce- ní nabízených důkazů uzavřít, že v případě Josefa L. nebylo ústně dohodnuto jako místo pravidelného pracoviště jeho bydliště, a na základě takto vedeného důkazního řízení pak vyloučit vyplacené náhrady za pracovní cesty z daňových výdajů. Žalovaný nevzal v úvahu význam formulace pravidelného pracoviště tak, jak je uvedena v $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Formulace uvedená v tomto ustanovení je vázána právě na dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a navíc u zaměstnanců, u nichž je častá změna praco- viště vázána na zvláštní povahu povolání, lze pravidelné pracoviště dohodnout v místě bydliště.
Dále je třeba připomenout, že doho- da či sjednání pravidelného pracoviště od účinnosti zákona č. 119/1992 Sb. musí být for- mulována tak, že se musí jednat o jednu obec, město, nebo místo vymezené úžeji, tedy jako přesná adresa konkrétního pracoviště. U kategorie zaměstnanců, kteří často mění pracoviště vzhledem ke zvláštnímu charakte- ru povolání, je připouštěno zákonem, aby pravidelným pracovištěm bylo bydliště. To znamená, že zaměstnanci jsou na pracovní cestě, jakmile vyjedou z domova. To v dané záležitosti ze strany žalovaného správního or- gánu respektováno nebylo.
Proto soud uza- vřel, že toto pochybení žalovaného mělo za následek nesprávně aplikovaný $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění plat- ném v konkrétním zdaňovacím období. 1399 Cla: prokázání preferenčního původu zboží k Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sdělení Mi- nisterstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) Pravidla pro zjištění původu zboží a ověření důkazů původu stanovená Protoko- lem č. 4k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sděle- ní Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) bylo třeba uplatňovat i na situace, kdy bylo před 1.
5. 2004 do České republiky dováženo z Evropského společenství zboží, o němž bylo deklarantem tvrzeno, že je původní v České republice. Podmín- kou pro získání preferenční celní sazby při dovozu tohoto zboží pak bylo prokázání preferenčního původu zboží podle jmenovaného protokolu.
Společnost s ručením omezeným R. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích