Účast obhájce na slyšení obviněného před rozhodnutím o dalším trvání vazby je nutno považovat za účast na jednání před soudem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za tento úkon právní služby tedy náleží odměna obhájci v plné výši.
Účast obhájce na slyšení obviněného před rozhodnutím o dalším trvání vazby je nutno považovat za účast na jednání před soudem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za tento úkon právní služby tedy náleží odměna obhájci v plné výši.
Krajský soud ke stížnosti obhájce Mgr. M. R., v trestní věci odsouzeného Š. Š., zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 6 T 29/2005, a sám nově rozhodl o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce.
Z o d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 151 odst. 3 tr. ř. přiznal jmenovanému obhájci odměnu ve výši 35 910 Kč, náhradu hotových výdajů – paušální náhradu 1800 Kč, náhradu za promeškaný čas 100 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 7184 Kč. Dále zamítl návrh obhájce na přiznání odměny ve výši 6875 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 75 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty 1320 Kč. Rozhodl tak v podstatě s odůvodněním, že kromě opravy určitých nepřesností (matematických chyb) zkrátil částku požadovanou obhájcem proto, že pokud se obhájce zúčastnil slyšení obviněného ve dnech 6. 1., 12. 4., 3. 6. a 14. 6. 2005, nejedná se o účast na jednání před soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a obhájci proto za účast při těchto úkonech náleží odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny – podle § 11 odst. 2 písm. f), odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto usnesení podal obhájce v zákonné lhůtě stížnost, ve které uznal matematickou chybu ve výpočtu, napadl však uvedený názor okresního soudu s tím, že účast obhájce na slyšení obžalovaného ve vazbě, činěném před rozhodnutím soudu o trvání vazby, je nutno naopak posuzovat jako účast obhájce při úkonu podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o úkon konaný soudem. Zkrácení odměny na jednu polovinu ve smyslu § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zde není na místě. Stěžovatel se odvolává i na současnou judikaturu s tím, že jeho právní názor potvrdil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 10 To 62/2006, jehož některé části stěžovatel ke stížnosti přiložil a navrhl, aby mu byla přiznána odměna za zmíněné úkony v plné výši a na to navazující zvýšení náhrady daně z přidané hodnoty.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obhájce je důvodná.
Okresní soud správně vycházel ze situace, kdy obhájce vykonal ve věci úkony v rozsahu tak, jak byla za ně odměna přiznána, a vznikly mu i další náklady uvedené v napadeném usnesení. Obhájce byl odsouzenému ustanoven z důvodu nutné obhajoby, neboť odsouzený (tehdy obviněný) nevyužil práva zvolit si obhájce a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou. Podle § 151 odst. 2 tr. ř. má ustanovený obhájce vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, jímž je vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, když v otázce rozsahu úkonů ani obecné výše odměny za jednotlivé úkony v tomto řízení ve smyslu § 10 a § 12 odst. 4 citované vyhlášky nebyly vzneseny námitky.
1 odst. 3 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. g) předpisu č. 177/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 34 / 2008
Krajský soud ke stížnosti obhájce Mgr. M. R., v trestní věci odsouzeného Š. Š., zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 6 T 29/2005, a sám nově rozhodl o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce.
Z o d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 151 odst. 3 tr. ř. přiznal jmenovanému obhájci odměnu ve výši 35 910 Kč, náhradu hotových výdajů – paušální náhradu 1800 Kč, náhradu za promeškaný čas 100 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 7184 Kč. Dále zamítl návrh obhájce na přiznání odměny ve výši 6875 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 75 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty 1320 Kč. Rozhodl tak v podstatě s odůvodněním, že kromě opravy určitých nepřesností (matematických chyb) zkrátil částku požadovanou obhájcem proto, že pokud se obhájce zúčastnil slyšení obviněného ve dnech 6. 1., 12. 4., 3. 6. a 14. 6. 2005, nejedná se o účast na jednání před soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a obhájci proto za účast při těchto úkonech náleží odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny – podle § 11 odst. 2 písm. f), odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto usnesení podal obhájce v zákonné lhůtě stížnost, ve které uznal matematickou chybu ve výpočtu, napadl však uvedený názor okresního soudu s tím, že účast obhájce na slyšení obžalovaného ve vazbě, činěném před rozhodnutím soudu o trvání vazby, je nutno naopak posuzovat jako účast obhájce při úkonu podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o úkon konaný soudem. Zkrácení odměny na jednu polovinu ve smyslu § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zde není na místě. Stěžovatel se odvolává i na současnou judikaturu s tím, že jeho právní názor potvrdil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 10 To 62/2006, jehož některé části stěžovatel ke stížnosti přiložil a navrhl, aby mu byla přiznána odměna za zmíněné úkony v plné výši a na to navazující zvýšení náhrady daně z přidané hodnoty.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obhájce je důvodná.
Okresní soud však pochybil, pokud obhájci nepřiznal za zmíněné čtyři úkony právní služby spočívající v účasti obhájce na slyšení obviněného před rozhodnutím o dalším trvání vazby odměnu v plné výši podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Především je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky osobního slyšení dotčené osoby při rozhodování o vazbě. V nálezu sp. zn. I. Ús 573/02 tento soud konstatoval, že „ Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dále jen Úmluvy)“. Obdobně v nálezu sp. zns I. ÚS 161/04 Ústavní soud vyslovil, že podle § 5 odst. 4 Úmluvy „je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby.“
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto shora citované nálezy Ústavního soudu nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod. Např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že „jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci sp .zn. I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze“.
Okresní soud správně vycházel ze situace, kdy obhájce vykonal ve věci úkony v rozsahu tak, jak byla za ně odměna přiznána, a vznikly mu i další náklady uvedené v napadeném usnesení. Obhájce byl odsouzenému ustanoven z důvodu nutné obhajoby, neboť odsouzený (tehdy obviněný) nevyužil práva zvolit si obhájce a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou. Podle § 151 odst. 2 tr. ř. má ustanovený obhájce vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, jímž je vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, když v otázce rozsahu úkonů ani obecné výše odměny za jednotlivé úkony v tomto řízení ve smyslu § 10 a § 12 odst. 4 citované vyhlášky nebyly vzneseny námitky.
Okresní soud však pochybil, pokud obhájci nepřiznal za zmíněné čtyři úkony právní služby spočívající v účasti obhájce na slyšení obviněného před rozhodnutím o dalším trvání vazby odměnu v plné výši podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Především je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky osobního slyšení dotčené osoby při rozhodování o vazbě. V nálezu sp. zn. I. Ús 573/02 tento soud konstatoval, že „ Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dále jen Úmluvy)“. Obdobně v nálezu sp. zns I. ÚS 161/04 Ústavní soud vyslovil, že podle § 5 odst. 4 Úmluvy „je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby.“
Podle závěrů Ústavního soudu uvedených v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze shora uvedených názorů jím dříve vyslovených vyplývá, „že není povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Pouze slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je vždy nutné (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. V ostatních případech při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovému požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly“.
Jakkoli není v rámci tohoto rozhodnutí stížnostního soudu prostor řešit otázku důsledného respektování uvedených závěrů ústavního soudu k otázce slyšení obviněného a vyloučení mechanického provádění značného počtu slyšení obviněného v průběhu trestního řízení některými soudy, je nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti otázek, které se při tomto jednání v odůvodněných případech slyšení řeší, jejich důsledkům pro omezení osobní svobody obviněného a z toho vyplývajícím nárokům na kvalitu obhajoby (obhájce má zde obvyklá obhajovací práva jako kladení dotazů, přednášení vyjádření k předmětu jednání apod.) je nutno tento úkon považovat za jednání soudu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stejný závěr vyplývá také ze systematického výkladu jejího ustanovení § 11. Na rozdíl od úpravy písemných podání zde není rozlišována účast na jednání ve věci samé a na jednáních ostatních, nýbrž účast na jednání soudu obecně a zvlášť pouze účast na jednání, respektive zastupování při jednání, jde-li o výkon rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. e) a účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. f). Výlučně ve dvou posledně uvedených případech – a o ty v daném sporu nejde – náleží obhájci odměna pouze ve výši jedné poloviny, zatímco v ostatních případech tedy náleží odměna v plné výši.
Z těchto důvodů bylo stížnosti obhájce vyhověno. Protože však rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů považuje krajský soud za jeden celek, který jako celek také nabývá právní moci, bylo nutno napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a nově rozhodnout, jak shora uvedeno, přičemž krajský soud pro úplnost dodává, že nepovažuje za potřebné samostatným výrokem rozhodovat o zamítnutí zbývající části návrhu obhájce, když takový další výrok nemá oporu v trestním řádu.
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto shora citované nálezy Ústavního soudu nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod. Např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že „jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci sp .zn. I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze".
Podle závěrů Ústavního soudu uvedených v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze shora uvedených názorů jím dříve vyslovených vyplývá, „že není povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Pouze slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je vždy nutné (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. V ostatních případech při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovému požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly".
Jakkoli není v rámci tohoto rozhodnutí stížnostního soudu prostor řešit otázku důsledného respektování uvedených závěrů ústavního soudu k otázce slyšení obviněného a vyloučení mechanického provádění značného počtu slyšení obviněného v průběhu trestního řízení některými soudy, je nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti otázek, které se při tomto jednání v odůvodněných případech slyšení řeší, jejich důsledkům pro omezení osobní svobody obviněného a z toho vyplývajícím nárokům na kvalitu obhajoby (obhájce má zde obvyklá obhajovací práva jako kladení dotazů, přednášení vyjádření k předmětu jednání apod.) je nutno tento úkon považovat za jednání soudu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stejný závěr vyplývá také ze systematického výkladu jejího ustanovení § 11. Na rozdíl od úpravy písemných podání zde není rozlišována účast na jednání ve věci samé a na jednáních ostatních, nýbrž účast na jednání soudu obecně a zvlášť pouze účast na jednání, respektive zastupování při jednání, jde-li o výkon rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. e) a účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. f). Výlučně ve dvou posledně uvedených případech – a o ty v daném sporu nejde - náleží obhájci odměna pouze ve výši jedné poloviny, zatímco v ostatních případech tedy náleží odměna v plné výši.
Z těchto důvodů bylo stížnosti obhájce vyhověno. Protože však rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů považuje krajský soud za jeden celek, který jako celek také nabývá právní moci, bylo nutno napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a nově rozhodnout, jak shora uvedeno, přičemž krajský soud pro úplnost dodává, že nepovažuje za potřebné samostatným výrokem rozhodovat o zamítnutí zbývající části návrhu obhájce, když takový další výrok nemá oporu v trestním řádu.