Konstrukce zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, je vystavěna na zřejmém úmyslu zákonodárce dispozici s lihem v nespotřebitelském balení zakázat úplně, k čemuž stanoví správním úřadům silné nástroje. Nemůže proto obstát představa, že zákonodárce chtěl v citovaném zákoně regulovat jen líh ve spotřebitelském balení, když reguluje i líh v nespotřebitelském balení a pro dispozici s ním upravuje závažné následky [§ 19 odst. 1 písm. a) citovaného zákona].
23. 4. 2010 a v protokolu ze dne 18. 5. 2010. Žalobkyně však uváděla, že veškeré zmíněné lihoviny zůstaly v držení žalobkyně jakožto neprodané zásoby a po změně zákona o povinném značení lihu, ke které došlo s účinností ode dne 1. 4. 2010, jde již i fakticky o neprodejnou zásobu z předchozího období. Tuto skutečnost orgány celní správy verifikovaly a nečiní ji spornou.
Žalobkyně poukázala na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že celní úřad rozhodnutí založil na premise, že lihoviny v obalech o objemu 25 nebo 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jsou neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu. Tato premisa je podle názoru žalobkyně nesprávná, protože v platné a účinné právní úpravě nemá nezbytnou jednoznačnou a pochybnosti nevzbuzující zákonnou oporu. Podle legální definice se neznačeným lihem rozumí líh, který není ve spotřebitelském balení, s výjimkou lihu uvedeného v § 4 téhož zákona. Je zřejmé, že k tomu, aby se mohlo jednat o neznačený líh, musí se vždy jednat o líh, který však je definován jako nedenaturovaný etanol uvedený pod kódem kombinované nomenklatury 2207 a výrobky uvedené pod kódem kombinované nomenklatury 2208, pokud celkový obsah etanolu v těchto výrobcích činí nejméně 15 % objemových nebo více ve spotřebitelském balení. Jestliže se ovšem v konkrétním případě lihoviny, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, ve spotřebitelském balení nenacházely, je zřejmé, že lihoviny nemohou být podřazeny pod zákonnou definici pojmu líh ve smyslu § 2 písm. e) zákona o povinném značení lihu. V důsledku toho nemohou splňovat ani zákonnou definici pojmu neznačený líh, když jeden z taxativně vymezených zákonných definičních znaků pojmu neznačený líh prokazatelně není naplněn. Tuto argumentaci použila žalobkyně již v podaném odvolání, žalovaný správní úřad však v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání uvedl, že při interpretaci předmětné-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
ho ustanovení zákona není možné opřít se pouze o metodu jazykového výkladu, ale je třeba vycházet z účelu normy, tedy zamezení nelegální výroby lihu a zajištění, aby výroba, dovoz, prodej, skladování, distribuce a vývoz lihu probíhaly v souladu s platnými právními předpisy.
Podle názoru žalobkyně je uvedená argumentace žalovaného nepřiléhavá. Lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jednoznačně pocházejí z legálních zdrojů, napadeným rozhodnutím tak byly zabrány lihoviny legálně nabyté a řádně zdaněné. Rozhodnutí, o něž svůj výklad žalovaný správní úřad odvozuje, tedy nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., bylo vydáno ve věci, týkající se problematiky nesouvisející a nesrovnatelné s problematikou, která je posuzována v nynější věci, když výchozí aspekty jsou zcela odlišné. V daném konkrétním případě šlo o to, že žalobkyně byla postihována opatřením sankčního charakteru, za něž lze rozhodnutí o zabrání věci ve vlastnictví žalobkyně považovat, nikoli na základě výslovného a jednoznačného ustanovení zákona. Žalobkyně uváděla, že v podmínkách právního státu je principiálně nepřijatelné, aby vnitřní rozpor v konkrétní právní úpravě veřejnoprávního charakteru byl odstraňován výkladem v neprospěch adresáta povinnosti, neboť závěry vyslovené Ústavním soudem nejsou na konkrétní posuzovanou věc aplikovatelné. Žalobkyně měla za to, že svým jednáním nenaplnila znaky správního deliktu podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, neboť lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů specifikované ve výroku č. 2 napadeného rozhodnutí nesplňují zákonem taxativně stanovené znaky neznačeného lihu podle § 2 písm. s) citovaného zákona. Tyto lihoviny nejsou ani věci ve smyslu § 21 odst. 2 téhož zákona, ohledně nichž by bylo možno rozhodovat rozhodnutím o zabrání věci.
Žalobkyně dále uvedla, že jakýkoli vnitřní rozpor v právní úpravě veřejnoprávního charakteru nemůže být vykládán v neprospěch adresáta povinností, jež z této právní úpravy
vyplývají či by měly vyplývat, zejména pak ne v těch případech, kdy by nutnost překonání tohoto rozporu výkladem měla či mohla vést k možnosti uložení sankcí adresátovi. Je to právě a jedině stát, kdo odpovídá za to, aby veškerá veřejnoprávní omezení, jež jsou jejich adresátům pod hrozbou sankcí zákonem ukládána, byla zformulována způsobem natolik transparentním, jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím, aby každý adresát té které veřejnoprávní normy byl schopen kdykoli jednoznačně rozlišit, co je po právu a co nikoliv.
V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, zaniklo k 1. 1. 2013 celní ředitelství a jeho nástupcem se stalo Generální ředitelství cel. Městský soud proto podle § 69 s. ř. s. ve spojení s ustanoveními zákona č. 407/2012 Sb., kterým se mění zákon o spotřebních daních, jednal s tímto žalovaným správním úřadem.
Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 15. 3. 2012 vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s účelovým výkladem právních předpisů ve prospěch žalobkyně a nadále tvrdí, že při posouzení případu došlo z jeho strany ke správnému výkladu právní normy a žalované rozhodnutí bylo vydáno na základě správného právního posouzení věci. V průběhu správního řízení nebylo žalobkyní zpochybněno, že by předmětem řízení nebyly lihoviny, a lze jednoznačně konstatovat, že se na ně vztahují všechna zákonná ustanovení, týkající se značení lihu a je nutné na ně pohlížet jako na neznačený líh, u kterého musí být celním úřadem vždy uloženo propadnutí.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jímž jí byla pravomocně uložena sankce za správní delikt v podobě propadnutí všech zajištěných lihovin z důvodu, že žalobkyně se dopustila neoprávněného nakládání s neznačeným lihem, neuskladněným ve spotřebitelském balení.
Podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu se právnická osoba ne-
bo podnikající fyzická osoba „dopustí správního deliktu tím, že neoprávněně nakládá s neznačeným lihem nebo kontrolními páskami“. Podle odstavce 4 písm. a) téhož ustanovení se za správní delikt „uloží pokuta do 5 000 000 Kč nebo propadnutí věci“.
Podle § 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu se pro účely tohoto zákona rozumí „lihem nedenaturovaný etanol, uvedený pod kódem kombinované nomenklatury 2207 a výrobky uvedené pod kódem kombinované nomenklatury 2208, pokud celkový obsah etanolu v těchto výrobcích činí nejméně 15 % objemových nebo více, ve spotřebitelském balení“. Spotřebitelským balením se dle písmena c) téhož ustanovení rozumí „nádoby nebo jiné obaly o objemu do 6 l včetně opatřené etiketou výrobce, dovozce nebo provozovatele daňového skladu, který nabyl líh v režimu podmíněného osvobození od daně podle zákona o spotřebních daních, nebo prodejce, a určené pro prodej lihu konečnému spotřebiteli na daňovém území České republiky“. Neznačeným lihem se dále dle písmena s) citovaného ustanovení rozumí „líh
23. 4. 2010 a v protokolu ze dne 18. 5. 2010. Žalobkyně však uváděla, že veškeré zmíněné lihoviny zůstaly v držení žalobkyně jakožto neprodané zásoby a po změně zákona o povinném značení lihu, ke které došlo s účinností ode dne 1. 4. 2010, jde již i fakticky o neprodejnou zásobu z předchozího období. Tuto skutečnost orgány celní správy verifikovaly a nečiní ji spornou.
Žalobkyně poukázala na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že celní úřad rozhodnutí založil na premise, že lihoviny v obalech o objemu 25 nebo 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jsou neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu. Tato premisa je podle názoru žalobkyně nesprávná, protože v platné a účinné právní úpravě nemá nezbytnou jednoznačnou a pochybnosti nevzbuzující zákonnou oporu. Podle legální definice se neznačeným lihem rozumí líh, který není ve spotřebitelském balení, s výjimkou lihu uvedeného v § 4 téhož zákona. Je zřejmé, že k tomu, aby se mohlo jednat o neznačený líh, musí se vždy jednat o líh, který však je definován jako nedenaturovaný etanol uvedený pod kódem kombinované nomenklatury 2207 a výrobky uvedené pod kódem kombinované nomenklatury 2208, pokud celkový obsah etanolu v těchto výrobcích činí nejméně 15 % objemových nebo více ve spotřebitelském balení. Jestliže se ovšem v konkrétním případě lihoviny, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, ve spotřebitelském balení nenacházely, je zřejmé, že lihoviny nemohou být podřazeny pod zákonnou definici pojmu líh ve smyslu § 2 písm. e) zákona o povinném značení lihu. V důsledku toho nemohou splňovat ani zákonnou definici pojmu neznačený líh, když jeden z taxativně vymezených zákonných definičních znaků pojmu neznačený líh prokazatelně není naplněn. Tuto argumentaci použila žalobkyně již v podaném odvolání, žalovaný správní úřad však v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání uvedl, že při interpretaci předmětné-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
ho ustanovení zákona není možné opřít se pouze o metodu jazykového výkladu, ale je třeba vycházet z účelu normy, tedy zamezení nelegální výroby lihu a zajištění, aby výroba, dovoz, prodej, skladování, distribuce a vývoz lihu probíhaly v souladu s platnými právními předpisy.
Podle názoru žalobkyně je uvedená argumentace žalovaného nepřiléhavá. Lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jednoznačně pocházejí z legálních zdrojů, napadeným rozhodnutím tak byly zabrány lihoviny legálně nabyté a řádně zdaněné. Rozhodnutí, o něž svůj výklad žalovaný správní úřad odvozuje, tedy nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., bylo vydáno ve věci, týkající se problematiky nesouvisející a nesrovnatelné s problematikou, která je posuzována v nynější věci, když výchozí aspekty jsou zcela odlišné. V daném konkrétním případě šlo o to, že žalobkyně byla postihována opatřením sankčního charakteru, za něž lze rozhodnutí o zabrání věci ve vlastnictví žalobkyně považovat, nikoli na základě výslovného a jednoznačného ustanovení zákona. Žalobkyně uváděla, že v podmínkách právního státu je principiálně nepřijatelné, aby vnitřní rozpor v konkrétní právní úpravě veřejnoprávního charakteru byl odstraňován výkladem v neprospěch adresáta povinnosti, neboť závěry vyslovené Ústavním soudem nejsou na konkrétní posuzovanou věc aplikovatelné. Žalobkyně měla za to, že svým jednáním nenaplnila znaky správního deliktu podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, neboť lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů specifikované ve výroku č. 2 napadeného rozhodnutí nesplňují zákonem taxativně stanovené znaky neznačeného lihu podle § 2 písm. s) citovaného zákona. Tyto lihoviny nejsou ani věci ve smyslu § 21 odst. 2 téhož zákona, ohledně nichž by bylo možno rozhodovat rozhodnutím o zabrání věci.
Žalobkyně dále uvedla, že jakýkoli vnitřní rozpor v právní úpravě veřejnoprávního charakteru nemůže být vykládán v neprospěch adresáta povinností, jež z této právní úpravy
vyplývají či by měly vyplývat, zejména pak ne v těch případech, kdy by nutnost překonání tohoto rozporu výkladem měla či mohla vést k možnosti uložení sankcí adresátovi. Je to právě a jedině stát, kdo odpovídá za to, aby veškerá veřejnoprávní omezení, jež jsou jejich adresátům pod hrozbou sankcí zákonem ukládána, byla zformulována způsobem natolik transparentním, jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím, aby každý adresát té které veřejnoprávní normy byl schopen kdykoli jednoznačně rozlišit, co je po právu a co nikoliv.
V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, zaniklo k 1. 1. 2013 celní ředitelství a jeho nástupcem se stalo Generální ředitelství cel. Městský soud proto podle § 69 s. ř. s. ve spojení s ustanoveními zákona č. 407/2012 Sb., kterým se mění zákon o spotřebních daních, jednal s tímto žalovaným správním úřadem.
Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 15. 3. 2012 vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s účelovým výkladem právních předpisů ve prospěch žalobkyně a nadále tvrdí, že při posouzení případu došlo z jeho strany ke správnému výkladu právní normy a žalované rozhodnutí bylo vydáno na základě správného právního posouzení věci. V průběhu správního řízení nebylo žalobkyní zpochybněno, že by předmětem řízení nebyly lihoviny, a lze jednoznačně konstatovat, že se na ně vztahují všechna zákonná ustanovení, týkající se značení lihu a je nutné na ně pohlížet jako na neznačený líh, u kterého musí být celním úřadem vždy uloženo propadnutí.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jímž jí byla pravomocně uložena sankce za správní delikt v podobě propadnutí všech zajištěných lihovin z důvodu, že žalobkyně se dopustila neoprávněného nakládání s neznačeným lihem, neuskladněným ve spotřebitelském balení.
Podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu se právnická osoba ne-
bo podnikající fyzická osoba „dopustí správního deliktu tím, že neoprávněně nakládá s neznačeným lihem nebo kontrolními páskami“. Podle odstavce 4 písm. a) téhož ustanovení se za správní delikt „uloží pokuta do 5 000 000 Kč nebo propadnutí věci“.
Podle § 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu se pro účely tohoto zákona rozumí „lihem nedenaturovaný etanol, uvedený pod kódem kombinované nomenklatury 2207 a výrobky uvedené pod kódem kombinované nomenklatury 2208, pokud celkový obsah etanolu v těchto výrobcích činí nejméně 15 % objemových nebo více, ve spotřebitelském balení“. Spotřebitelským balením se dle písmena c) téhož ustanovení rozumí „nádoby nebo jiné obaly o objemu do 6 l včetně opatřené etiketou výrobce, dovozce nebo provozovatele daňového skladu, který nabyl líh v režimu podmíněného osvobození od daně podle zákona o spotřebních daních, nebo prodejce, a určené pro prodej lihu konečnému spotřebiteli na daňovém území České republiky“. Neznačeným lihem se dále dle písmena s) citovaného ustanovení rozumí „líh
1. ve spotřebitelském balení neznačeném kontrolní páskou nebo značeném poškozenou kontrolní páskou, popřípadě s nesprávně umístěnou kontrolní páskou, která zpochybňuje neporušenost jeho obsahu,
2. ve spotřebitelském balení značeném kontrolní páskou, která nemá náležitosti stanovené tímto zákonem,
3. ve spotřebitelském balení značeném kontrolní páskou zaevidovanou na jinou osobu, než která zajistila značení kontrolní páskou,
4. ve spotřebitelském balení značeném kontrolní páskou určenou pro jiné spotřebitelské balení lihu nebo kontrolní páskou určenou pro jinou úroveň obsahu etanolu,
5. ve spotřebitelském balení značeném kontrolní páskou, kterou lze bez jejího porušení lehce odstranit, nebo
6. který není ve spotřebitelském balení
s výjimkou lihu uvedeného v § 4“.
Podle § 4 citovaného zákona: „1) Povinnost značení kontrolní páskou podle § 3 se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
nevztahuje na líh, který je a) ve spotřebitelském balení o objemu 0,1 l a menším, b) osvobozen od spotřební daně nebo podmíněně osvobozen od spotřební daně, c) umístěn před jeho značením v daňovém skladu nebo v jiných prostorách povolených nebo určených celním úřadem, d) dopraven na daňové území České republiky ze třetích zemí pod celním dohledem a následně umístěn v celním skladu, ve svobodném pásmu a svobodném skladu, nebo dočasně uskladněn na místě povoleném nebo určeném celním ředitelstvím, e) výsledkem pěstitelského pálení ovoce, nebo f) dovážen pro osobní spotřebu cestujícím nebo příjemcem zásilky, anebo který má být předán cestujícím jako dar fyzické osobě za účelem osobní spotřeby.
2) Líh, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu, nesmí být značen kontrolní páskou.“
Podle § 21 téhož zákona lze propadnutí věci „uložit, jestliže věc náleží pachateli správního deliktu a byla a) ke spáchání správního deliktu užita nebo určena, nebo b) byla správním deliktem získána nebo nabyta za věc správním deliktem získanou.
2) Celní úřad uloží propadnutí věci vždy, pokud takovou věcí jsou neznačený líh nebo kontrolní páska včetně kontrolní pásky padělané.
3) Vlastníkem propadlé věci se stává stát.“
Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní úřady obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Poukázala na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Celní úřad Benešov rozhodnutí založil na premise, že lihoviny v obalech o objemu 25 nebo 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jsou neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu. Tato premisa je podle názoru žalobkyně nesprávná, protože v platné a účinné právní úpravě nemá nezbytnou jednoznačnou a pochybnosti nevzbuzující zákonnou oporu.
Uvedenou žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Ustanovení § 2 písm. a) citova-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
ného zákona nabízí definici lihu pro účely celého zákona o povinném značení lihu. Ustanovení § 2 písm. s) bodu 6 zákona podává definici speciální, která se výslovně týká neznačeného lihu. Městský soud přisvědčil názoru žalovaného správního úřadu, že v tomto případě se jedná o lex specialis, tedy o právní ustanovení, které je třeba aplikovat vůči § 2 písm. a) přednostně. Z uvedeného plyne závěr, že neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu je líh, který není ve spotřebitelském balení a kterým se rozumí líh podle § 2 písm. a) zákona, tj. podřazený do zde uvedených kombinovaných nomenklatur a lihovitosti. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně ohledně významu konkurenčního dodatku „ve spotřebitelském balení“, protože pro účely výkladu pojmu „neznačený líh“ se tento dodatek neužije. Podle názoru soudu zcela správný a logický závěr správních úřadů ohledně účelu a smyslu právní úpravy značení lihu byl vyjádřen v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle tohoto názoru nemůže obstát představa, že zákonodárce chtěl v zákoně o povinném značení lihu regulovat jen líh ve spotřebitelském balení, neboť reguluje líh v nespotřebitelském balení a pro dispozici s ním upravuje závažné následky. Z uvedeného je zřejmé, že celá konstrukce zákona o povinném značení lihu je vystavěna na zřejmém úmyslu zákonodárce dispozici s lihem v nespotřebitelském balení zakázat úplně, k čemuž stanoví správním úřadům silné nástroje. Výklad uvedených právních ustanovení předestřený žalobkyní v podané žalobě tento zásadní význam zákona o povinném značení lihu významně narušuje, ne-li výslovně popírá.
Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu, či že by
Společnost s ručením omezeným VT style proti Generálnímu ředitelství cel o propadnu- cí období předcházející dni 1. 4. 2011 (jak měsíční, tak čtvrtletní) uplynula k 31. 3. 2011; pokud by tedy chtěl věřitel vztáhnout v budoucnu provedenou opravu ke zdaňovacímu období předcházejícímu novele, mohl by tak učinit pouze prostřednictvím dodatečného daňového přiznání, což ovšem není vzhledem ke zvolené koncepci § 44 zákona o DPH vůbec