11 Ca 194/2005

Věc: Akciová společnost U. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu na základě výsledků cenové kon- troly, kterou samo provedlo, uložilo roz- hodnutím ze dne 11. 3. 2002 žalobci po- dle $ 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách pokutu ve výši 1 000 000 Kč za porušení cenových předpisů ve smyslu $ 15 odst. 3 zákona o cenách, kterého se žalobce do- pustil tím, že v období ledna až června 2001 prodejem programové nabídky MI- NI a KLASIK za cenu vyšší než obvyklou zneužil své hospodářské postavení při sjednávání ceny ve smyslu $ 2 odst. 3 zá- kona o cenách.

Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 5. 6. 2002 odvolání žalobce zamítlo a rozhodnutí správního orgánu I stupně potvrdilo. K námitce nedostatku působ- nosti uvedlo, že podle $ 2b odst. 2 záko- na o telekomunikacích vykonává Český telekomunikační úřad působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen te- lekomunikačních služeb a vydává roz- hodnutí pro regulaci a sjednávání cen "těchto služeb. Finanční ředitelství je na- proti tomu orgánem se všeobecnou pů- sobností při provádění cenových kon- trol.

V daném případě nejde o vztah, kdy působnost zvláštní vylučuje působnost obecnou. S působností v oblasti cen, kte- rou sdílí více orgánů, počítal zákon ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (dále jen „zákon č. 265/1991 Sb.“), již před 1. 7. 2000, a to pokud jde o působnost obcí a okres- ních úřadů. Od 1. 7. 2000, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 151/2000 Sb., přibyl pouze další orgán oprávněný k provedení cenové kontroly. Případný kompetenční konflikt řeší usta- novení $ 5 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., podle něhož pokutu uloží jako první ten orgán, který jako první zahájil řízení o porušení cenových předpisů.

Hlavní žalobní námitkou byl nedosta- tek působnosti finančního ředitelství i Ministerstva financí k provedení ceno- vé kontroly a následnému uložení poku- ty. Žalobce poukazoval na to, že působ- nost kontrolních orgánů v oblasti cen je stanovena v zákoně č. 265/1991 Sb.; s účinností od 1. 7. 2000 (změna prove- dená zákonem č. 151/2000 Sb.) platí ustanovení $ 2b, podle něhož Český tele- komunikační úřad vykonává působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb. Uvedené ustanovení je speciální k $ 2 odst. 1 té- hož zákona, podle kterého Ministerstvo financí vykonává působnost při uplatňo- vání, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací a služeb, pokud tento zá- kon nestanoví jinak.

Zákon však stanoví jinak v $ 2b odst. 2, který výkon působ- nosti při uplatňování, regulaci a kontro- le cen telekomunikačních služeb svěřil Českému telekomunikačnímu úřadu. Ar- gumentace žalovaného ustanovením $ 5 743 921 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb. neobstojí, neboť toto ustanovení je třeba aplikovat pouze na působnost okresních úřadů a obcí, kterým však zákon od počátku svěřoval tzv. obecnou působnost na úse- ku uplatňování, regulace a kontroly cen, což je něco zcela jiného než v případě $ 2b téhož zákona, který skutečně stano- ví jinak a svěřuje působnost při uplatňo- vání, regulaci a kontrole cen Českému telekomunikačnímu úřadu.

Ustanovení $ 3 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., ze kte- rého vyplývá, že finanční ředitelství pro- vádějí cenovou kontrolu právnických a fy- zických osob, které mají sídlo v obvodu jeho působnosti, pokud Ministerstvo fi- nancí nestanoví jinak, a ukládá pokuty za porušení cenových předpisů, se vztahuje pouze na cenové kontroly v rámci působ- nosti ministerstva financí, tj. v oblastech svěřených do jeho působnosti, a nikoli do působnosti jiných ústředních orgánů. V daném případě podle názoru ža- lobce jde nepochybně o telekomunikač- ní službu podle zákona o telekomunika- cích: jedná se o poskytování služby jednosměrného šíření televizního vysílá- ní prostřednictvím veřejné telekomuni- kační sítě, přičemž provozovatelem ta- kové sítě je žalobce ($ 2 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlaso- vého a televizního vysílání a o změně dalších zákonů; dále jen „zákon o provo- zování rozhlasového a televizního vysílání“).

Žalobce je mj. držitelem osvědčení o re- gistraci dle generální licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě určené výhradně k jednosměrnému šíření televizních a rozhlasových signálů po vedení; dle článku 3 této licence je je- jí držitel oprávněn vykonávat telekomu- nikační činnost. Ani tato generální licen- ce, ani $ 2 odst. 5 - vymezující pojem telekomunikační služby - nevyjímají ší- ření, resp. přenos, televizních a rozhla- 744 sových signálů po vedení ve veřejné tele- komunikační síti z telekomunikačních služeb; tato činnost naopak naplňuje znaky telekomunikační služby.

Žalobce poskytuje svým zákazníkům mj. službu spočívající v dodávce televizního a roz- hlasového signálu, který jim dodává pro- střednictvím zařízení naplňujících znaky funkčně propojeného souboru teleko- munikačních zařízení ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Vzhledem k tomu, že žalobcem po- skytovaná služba - dodávka televizního a rozhlasového signálu - je telekomuni- kační službou, je dána ve smyslu $ 2b zá- kona č. 265/1991 Sb. výlučná působnost Českého telekomunikačního úřadu při uplatňování, regulaci a kontrole cen teleko- munikačních služeb.

Finanční ředitelství ani Ministerstvo financí neměly vůbec pra- vomoc k provedení cenové kontroly, zahá- jení správního řízení a udělení pokuty. První senát, jemuž věc v souladu s roz- vrhem práce připadla, dospěl při před- běžné poradě k závěru, který je odlišný od právního názoru již zaujatého pátým senátem v rozsudku ze dne 22. 12. 2004, čj. 6 A 43/2002-75 (dostupný na www. nssoud.cz); proto usnesením ze dne 21. 4. 2005 věc postoupil podle 6 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu. Sporná je právní otázka, zda dodávka televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je telekomunikační službou ve smyslu $ 2 odst. 5 zákona o te- lekomunikacích.

K této otázce se dle ná- zoru předkládajícího senátu opakovaně vyslovil zvláštní senát - např. v usnesení ze dne 16. 12. 2003, čj. Konf 10/2003-6 (dostupné na www.nssoud.cz), tak, že se o telekomunikační službu jedná. Pátý se- nát však ve shora označeném rozhodnu- tí posoudil věc odlišně, neboť měl za to, že rozhodnutí zvláštního senátu na sou- zený případ nedopadají. První senát se ani s tímto názorem, odmítajícím použi- telnost argumentace zvláštního senátu na pátým senátem projednávaný případ, neztotožnil.

První senát naopak stojí na stanovisku, že právní názor zvláštního senátu se na projednávanou věc vztahu- je. Vznesl proto obecnou otázku, zda je tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu, který při svém rozhodování do- spěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhod- nutí Nejvyššího správního soudu, zároveň však shodnému s právním názorem, který dříve vyslovil ve svém rozhodnutí zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenč- ních sporů, povinen postoupit věc k roz- hodnutí rozšířenému senátu dle $ 17 odst. 1 s.

ř. s. nebo zda může ve věci roz- hodnout v souladu s právním názorem vysloveným zvláštním senátem. Rozšířený senát věc projednal a do- spěl k závěru, že žaloba je důvodná. Roz- hodnutí správních orgánů obou stupňů proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Ohledně prvé otázky, zda dodávka te- levizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tele- komunikační službou či nikoliv, rozšíře- ný senát zdůrazňuje, že je nezbytné dů- sledně rozlišovat mezi dodávkou signálu a dodávkou programů.

Program a signál nejsou totožné, nýbrž jde o pojmy s od- lišným obsahem. Televizní program je vymezen v $ 2 odst. 1 písm. i) zákona o provozování rozhlasového a televizní- ho vysílání jako záměrné časové uspořá- dání jednotlivých televizních pořadů a dalších částí vysílání (lze tedy říci, že program je dopředu vytvořená nabídka pořadů a dalších částí vysílání); televiz- ním pořadem je podle písm. h) téhož ustanovení obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část televizního vy- sílání. Ustanovení $ 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání potom pojmy tele- vizního vysílání a převzatého televizní- ho vysílání vysvětluje vždy jako šíření rozhlasových a televizních programů ve- řejnosti mj. prostřednictvím kabelových systémů, resp. jako jejich přijímání a sou- časné šíření veřejnosti.

I přes evidentní tautologii, jíž se zákonodárce dopustil při definování pojmů programu, pořadu a vysílání, je zřejmé, že vysíláním televiz- ních programů se adresátům tohoto vysí- lání předávají určité informace v podobě vnímatelné lidskými smysly, konkrétně zrakem a sluchem. Oproti tomu vysílání signálu samo o sobě takovou informační hodnotu pro adresáta nemá; tu má až program, jehož vysílání ovšem (zpravid- la) předpokládá existenci signálu. S urči- tým zjednodušením je možno konstato- vat, že program je dílo tvůrce - televizní stanice, a vysílání signálu je cestou, jíž se tento program komunikuje uživateli.

Vý- jimku, u níž vysílání signálu není před- pokladem přijímání programů - a která potvrzuje stanovisko, že dodávku pro- gramů a dodávku signálu je zapotřebí důsledně rozlišovat -, představuje tzv. televize na přání (on demand), jejímž předpokladem je existence metalicko- optické sítě (tzv. HFC síť - hybrid fiber coax). V tomto případě zasílá distributor veškerou nabídku programů v určitou denní dobu uživateli, a ten má pak mož- nost vybrat si hodinu, kdy chce ten či onen program shlédnout. Krom toho v dnešní době tzv. kabelo- vá televize prostřednictvím televizního kabelového rozvodu nemusí vysílat pou- ze televizní signál, ale může být např. 745 921 i poskytovatelem (providerem) interne- tu, zajišťovat telefonní hovory atd.

Z těchto důvodů je nutno činit rozdíl mezi dodávkou televizního programu a dodávkou televizního signálu. V projednávané věci položil předklá- dající první senát otázku, zda „dodávka televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tele- komunikační službou“. Z obsahu správ- ního spisu je ovšem zřejmé, že toto vy- mezení je nepřesné: žalobci nebyla uložena pokuta za to, že zneužil svého hospodářského postavení při sjednávání ceny za dodávku televizního signálu, nýbrž za zneužití hospodářského postavení při sjednávání ceny za prodej programové na- bídky MINI a KLASIK, tedy televizních programů, šířených prostřednictvím ka- belového rozvodu.

Otázka tedy v souze- né věci ve skutečnosti stojí tak, zda je dodávka televizního programu (a niko- liv televizního signálu) prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu te- lekomunikační službou či nikoliv. Telekomunikační službu charakteri- zuje zákon o telekomunikacích jako služ- bu, „jejíž poskytování spočívá zcela ne- bo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám“. Podstatným znakem te- lekomunikační služby tedy je, že se jejím prostřednictvím sdělují třetím osobám informace, tj. že jde o takovou službu, která má pro svého adresáta určitou in- formační hodnotu.

Veřejnou telekomu- nikační službou se potom rozumí teleko- munikační služba, z jejíhož poskytování není předem vyloučen žádný zájemce o její využití. Je nepochybné, že dodávka televizní- ho signálu (o televizním programu viz 746 níže) prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodn je telekomunikační službou. Kabelovým systémem je podle $ 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání sou- bor telekomunikačních zařízení, jejichž prostřednictvím provozovatel vysílání nebo provozovatel převzatého vysílání šíří programy předplatitelům za sjedna- nou cenu; kabelový systém zahrnuje te- levizní kabelové rozvody, mikrovlnné systémy šíření programů prostřednic- tvím vysílačů či jiných technických pro- středků.

Televizní kabelové rozvody lze z hlediska zákona o telekomunikacích charakterizovat jako veřejnou telekomu- nikační síť: telekomunikační sítí je podle $ 2 odst. 2 tohoto zákona funkčně pro- pojený soubor telekomunikačních zaří- zení k přepravě informací mezi konco- vými body této sítě nebo soubor rádiových zařízení k přepravě informací nebo jejich vzájemná kombinace; veřej- nou telekomunikační sítí je potom síť určená pro poskytování veřejných tele- komunikačních služeb, a to podle vý- slovného znění zákona „včetně teleko- munikační | sítě © určené © výhradně k jednosměrnému šíření televizních ne- bo rozhlasových signálů po vedení“.

Sám zákon o telekomunikacích tedy jed- nosměrné šíření televizního nebo roz- hlasového signálu po vedení, tj. i pro- střednictvím televizních kabelových rozvodů, explicitně řadí mezi veřejné te- lekomunikační služby. Šíření (dodávka) televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tedy telekomunikační, resp. veřejnou teleko- munikační službou ve smyslu zákona o telekomunikacích. Tento závěr potvrzují i rozhodnutí zvláštního senátu, např. již zmíněné usnesení ze dne 16.

12. 2003, čj. Konf 10/2003-6. Zvláštní senát se ovšem v citovaném usnesení vyjadřoval k dodávce televizní- ho signálu, a nikoliv k dodávce televizní- ho programu. Z toho ovšem mj. vyplývá, že pátému senátu nic nebránilo v tom, aby si otázku povahy dodávky televizní- ho programu posoudil samostatně; do- spěhli k závěru, že dodávka televizního programu není telekomunikační služ- bou, neodchýlil se od judikatury zvláštní- ho senátu, neboť ten - jak již bylo řečeno - se nezabýval dodávkou televizního programu, nýbrž signálu.

Není-li zde roz- poru mezi právním názorem zvláštního senátu a později vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu, nemůže se rozšířený senát zabývat druhou otázkou, již mu první senát předložil, tj. otázkou, zda je tříčlenný senát Nejvyššího správ- ního soudu, který při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v roz- hodnutí Nejvyššího správního soudu, zá- roveň však shodnému s právním názo- rem, který dříve vyslovil ve svém rozhodnutí zvláštní senát, povinen po- stoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu dle $ 17 odst. 1 s.

ř. s., nebo zda může ve věci rozhodnout v souladu s právním názorem vysloveným zvlášt- ním senátem. Rozšířený senát při rozho- dování o věcech, které mu byly postou- peny podle $ 17 odst. 1 s. ř. s., není orgánem, který by rozhodoval akademic- ké spory; proto neexistuje-li skutečný rozpor mezi rozhodnutím pátého senátu a zvláštního senátu, nejsou ani splněny předpoklady pro to, aby první senát mohl uvedenou otázku rozšířenému senátu předložit a aby se jí mohl rozšíře- ný senát věcně zabývat. V souzené věci tedy jde o názorovou neshodu mezi prvním a pátým senátem Nejvyššího správního soudu, jejímž předmětem je povaha dodávky programů kabelové televize.

Ve sporu mezi prvním a pátým sená- tem ohledně této otázky dospěl rozšíře- ný senát k závěru, že dodávka programů kabelové televize povahu telekomuni- kační služby má. Je-li telekomunikační službou přeprava nebo © směřování informací třetím osobám telekomunikač- ními sítěmi a spočívá-li vysílání programů ve sdělování určitých informací adresá- tům, přičemž sítě televizního kabelového rozvodu bezpochyby telekomunikačními sítěmi jsou, má dodávka programů kabe- lové televize povahu telekomunikační služby.

Závěr pátého senátu, podle něhož o telekomunikační službu nejde, tedy ne- ní správný. Rozšířený senát k této otázce uzavírá, že činnost, kterou žalobce provo- zoval (dodávka televizního programu pro- střednictvím sítě televizního kabelového rozvodu), je telekomunikační službou. Ze závěru, že činnost provozovaná Ža- lobcem (dodávka programů prostřed- nictvím sítě televizního kabelového roz- vodu) má povahu telekomunikační služby, zároveň vyplývá, že k provedení cenové kontroly u žalobce byl podle $ 2b odst. 2 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb. příslušný Český telekomunikační úřad; podle citovaného ustanovení totiž Český telekomunikační úřad vykonává působ- nost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb.

Pro po- souzení důvodnosti žaloby je klíčové, zda působnost Českého telekomunikač- ního úřadu v oblasti uplatňování, regula- ce a kontroly cen telekomunikačních služeb je výlučná, nebo - jak tvrdí žalo- vaný - zda je Český telekomunikační úřad pouze dalším orgánem oprávně- ným k provádění cenové kontroly, při- čemž působnost finančních ředitelství zůstává zachována i po 1. 7. 2000. Ohledně posouzení působnosti ce- nových kontrolních orgánů je na místě 747 921 xe připomenout rozsudek Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 21.

8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46, v němž se soud jednak za- býval obecně otázkou vymezení působ- nosti cenových kontrolních orgánů, a jednak v něm řešil otázku vzájemného vztahu Státní energetické inspekce a fi- nančního ředitelství při kontrole ceno- vých předpisů v oblasti energie po novele zákona č. 265/1991 Sb. provedené záko- nem č. 458/2000 Sb., tedy otázku analo- gickou situaci, která po 1. 7. 2000 nastala v oblasti telekomunikačních služeb mezi finančními ředitelstvími a Českým tele- komunikačním úřadem.

V tomto rozsud- ku - zveřejněném pod č. 20/2003 Sb. NSS - Nejvyšší správní soud konstatoval, že požadavek na jasné vymezení přísluš- nosti státních orgánů (tedy i správních úřadů) vyplývá již ze základního princi- pu právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je tedy zřejmé, že každý státní orgán musí mít jedno- značně a transparentně vymezené kom- petence, a to jak s ohledem na funkčnost organizačního uspořádání státní moci, tak především z důvodu ochrany základ- ních práv a svobod.

Z tohoto hlediska je - ve shodě s konstantní judikaturou Ev- ropského soudu pro lidská práva - zapo- třebí pro stručnost alespoň odkázat na základní atributy, které musí každá práv- ní úprava splňovat, a kterými jsou přede- vším dostupnost, jasnost (zřejmost) a předvídatelnost následků. Právě s ohle- dem na princip předvídatelnosti zákona a na princip minimalizace zásahů státu do soukromé sféry fyzických a právnických osob je nutno usilovat o takovou inter- pretaci právních předpisů, která aspiruje na jasné vymezení věcné působnosti jed- notlivých státních orgánů, a to tak, aby se tyto kompetence navzájem nepřekrýva- 748 ly, tedy aby jejich působnost nebyla al- ternativní či konkurující.

Takováto inter- pretace je přitom nanejvýš žádoucí zejmé- na v těch případech, kdy jsou v důsledku činnosti příslušných státních orgánů vy- dávána vrchnostenská rozhodnutí, která svojí povahou představují sankce, adre- sované účastníkům správních vztahů, resp. kdy již i samotné správní řízení je důvodně pociťováno jako zásah do čin- nosti příslušného subjektu - jako tomu bylo i v tomto případě, kdy finanční ře- ditelství provádělo vůči žalobci cenovou kontrolu a toto správní řízení bylo za- končeno udělením pokuty, tedy správní sankcí.

Na základě těchto výchozích úvah a za pomoci několika interpretačních me- tod dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z ustanovení $ 3 zákona č. 265/1991 Sb., ve znění zákona č. 458/2000 Sb., vyplývá, že finančnímu ředitelství je svěřena obecná věcná působnost v oblasti ceno- vých kontrol a při ukládání pokut za porušení cenových předpisů a Státní energetická inspekce je příslušná k pro- vádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice a k ukládání po- kut za porušení cenových předpisů v ob- lasti cen energie.

Účinností zákona č. 458/2000 Sb. tedy došlo k přenesení věcné působnosti z finančních ředitelství na Státní energetickou inspekci, a nikoliv k rozšíření okruhu subjektů oprávněných tuto působnost vykonávat. Rozhodne-li o pokutě za porušení cenových předpisů v energetice finanční ředitelství, je takové rozhodnutí nicotným právním aktem z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti rozhodujícího orgánu. Obdobné závěry se uplatní i v souze- né věci. Především je zřejmé, že z ústav- něprávního pohledu by působnost ceno- vých kontrolních orgánů neměla být konkurující a neměla by se ani překrývat.

Případy, kdy podle zákona č. 265/1991 Sb. dochází k překrývání se věcné působ- nosti cenových kontrolních orgánů, se týkají toliko finančních ředitelství, kraj- ských úřadů a obecních úřadů (a dříve i úřadů okresních), tedy cenových kon- trolních orgánů se všeobecnou působ- ností. Český telekomunikační úřad na- proti tomu není nositelem všeobecné působnosti, nýbrž podle $ 2b odst. 2 zá- kona č. 265/1991 Sb. a podle $ 95 bodu 7 písm. a) zákona o telekomunikacích je je- ho působnost speciálně zaměřena na uplatňování, regulaci a kontrolu cen tele- komunikačních služeb.

Je-li jeho působ- nost speciální, a nikoliv všeobecná, potom je z ústavněprávního hlediska vyloučeno, aby do této působnosti mohl zasahovat ot- gán s působností všeobecnou. Tomuto závěru odpovídá i výsledek použití dvou tzv. zvláštních argumentů právní logiky, a sice argumentu lex speci- alis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori. Vzhledem k tomu, že působnost Českého telekomunikačního úřadu je působností speciální, zatímco působnost finančního ředitelství je pů- sobností všeobecnou, je nepochybné, že $ 2b odst. 2 je ve vztahu k $ 3 odst. 1 záko- na č. 265/1991 Sb. zvláštním ustanovením, které musí mít aplikační přednost; speci- ální působnost tedy vylučuje působnost obecnou, a to v rozsahu, v němž se pře- krývají.

Jinak řečeno, finanční ředitelství není nadáno působností v oblasti kontroly cen telekomunikačních služeb, kterážto oblast výlučně náleží Českému telekomu- nikačnímu úřadu. Dále je z hlediska časo- vého nutno poukázat na to, že $ 2b odst. 2 byl do zákona č. 265/1991 Sb. vložen tepr- ve zákonem č. 151/2000 Sb., a proto podle pravidla, že pozdější právní úprava má přednost před právní úpravou dřívější, platí pro vymezení působnosti v oblasti kontroly cen telekomunikačních služeb právě $ 2b odst. 2 citovaného zákona.

Od .7.2000, kdy zákon č. 151/2000 Sb. nabyl účinnosti, pozbyla finanční ředitelství pů- sobnost provádět cenové kontroly v oblas- ti telekomunikačních služeb, a tato působ- nost je výlučně svěřena © Českému telekomunikačnímu úřadu. Omezení působnosti k provádění ce- nových kontrol v oblasti telekomunikač- ních služeb pouze na Český telekomuni- kační úřad ostatně odpovídá i smyslu $ 2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb. Posky- tování telekomunikačních služeb před- stavuje vysoce odbornou a složitou pro- blematiku, vyžadující odborné vzdělání, znalosti a zkušenosti z této oblasti, včetně aktuálních znalostí o vývoji trhu teleko- munikačních služeb.

Těmito charakteristi- kami stěží mohou disponovat v potřebné hloubce pracovníci finančních ředitel ství, ale naopak je lze předpokládat a vy- žadovat u pracovníků Českého telekomu- nikačního úřadu jakožto ústředního správního a regulačního úřadu ve věcech telekomunikací a poštovních služeb ($ 3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb. a $ 2 odst. 1 bod 12 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení mi- nisterstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Z toho po- tom plyne dílčí závěr, že - pokud by byla připuštěna překrývající se působnost fi- nančních ředitelství a Českého telekomu- nikačního úřadu - cenová kontrola v ob- lasti telekomunikačních služeb by byla prováděna v diametrálně odlišné kvalitě v závislosti na správním orgánu, jehož za- městnanci by kontrolu vykonávali; takový závěr je jistě nežádoucí a iracionální.

Vzhledem k tomu, že v právním státě platí předpoklad, že zákonodárce směřu- je k racionální úpravě společenských vztahů (lépe řečeno: princip racionální- ho zákonodárce musí platit jako výklado- vá směrnice, ač tomu skutečnost mnoh- dy neodpovídá), je nutno tento výklad 749 921 odmítnout a zvolit takový, který odpo- vídá jejich rozumnému uspořádání (k požadavku rozumného výkladu srov. č. 360/2004-II Sb. NSS). Závěr, že působ- nost Českého telekomunikačního úřadu je v oblasti kontroly cen telekomunikač- ních služeb výlučná, odpovídá smyslu právní úpravy i z jiného pohledu: podle $ 2b odst. 2 písm. b) zákona č. 265/1991 Sb. Český telekomunikační úřad vydává roz- hodnutí pro regulaci a sjednávání cen te- lekomunikačních služeb; je-li Český tele- komunikační úřad oprávněn vydávat tato cenová regulační rozhodnutí, potom by to měl být on, kdo provádí kontrolu, zda jsou tato rozhodnutí dodržována.

Lze tedy uzavřít tak, že působnost Českého telekomunikačního úřadu při uplatňování, regulaci a kontrole cen te- lekomunikačních služeb byla výlučná, a že z tohoto důvodu nenáležela finanč- ním ředitelstvím. Skutkový stav, z něhož rozhodnutí fi- nančního ředitelství i Ministerstva finan- cí o uložení pokuty vycházejí, se zakládá výlučně na výsledcích cenové kontroly, kterou provedl orgán, jenž k jejímu pro- vedení nebyl oprávněn (finanční ředitel- ství), tj. na nezákonné cenové kontrole. Z této skutečnosti nelze učinit jiný závěr než ten, že řízení před oběmi správními instancemi trpí podstatnými procesními va- dami, které mohly mít vliv na zákonnost na- padeného rozhodnutí.

Tyto podstatné vady řízení jsou důvodem pro zrušení rozhodnu- tí správních orgánů obou stupňů. Na rozdíl od shora zmiňovaného rozhodnutí, publi- kovaného pod č. 20/2003 Sb. NSS, zde - pro vcelku iracionální odlišnosti v práv- ní úpravě - deklarace nicotnosti nepři- padá v úvahu: zatímco v oblasti cenové kontroly v energetice stanoví nejen $ 3 odst. 3 zákona č. 265/1991 Sb., že Státní energetická inspekce provádí kontrolu, 750 ale odstavec 4 téhož ustanovení ji svěřu- je též pravomoc za porušení cenových předpisů v energetice ukládat pokuty, tak v oblasti telekomunikačních služeb $ 2b odst. 2 písm. a) počítá toliko s tím, že Český telekomunikační úřad provádí kontrolu cen telekomunikačních služeb; pravomoc ukládat za zjištěná porušení pokuty mu ani zákon č. 265/1991 Sb. ani zákon o telekomunikacích nesvěřuje.

S ohledem na to, že státní moc lze vyko- návat jen v případech a v mezích stano- vených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, nelze tento zjevný nedo- statek právní úpravy překlenout výkla- dem; dovozovat tímto způsobem pravo- moc správního orgánu, kterou podle zákona nemá, ač by ji podle logiky věci mě! mít, naráží na nepřekročitelné ústavní li- mity. Proto lze usuzovat tak, že zatímco kontrola cen telekomunikačních služeb byla ve výlučné působnosti Českého tele- komunikačního úřadu, tak pokuty za tím- to úřadem zjištěná porušení byla opráv- něna ukládat finanční ředitelství.

Pokud však finanční ředitelství samo provedlo i cenovou kontrolu, jako je tomu v souze- ném případě, porušilo tím zákon. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí správních orgá- nů obou stupňů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Přestože ke dni rozho- dování soudu již obecně přešla působ- nost ($ 69 s. ř. s.) při ukládání pokut z Ministerstva financí na Český teleko- munikační úřad [$ 108 odst. 1 písm. n) zákona o elektronických komunikacích], žalovaným zůstalo i nadále Ministerstvo financí.

Podle $ 136 odst. 3 tohoto záko- na totiž „řízení zahájená a nedokončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zá- kona dokončí správní úřady, které řízení zahájily, podle dosavadních právních předpisů“. Z toho vyplývá, že působnost dokončit řízení po zrušení rozhodnutí soudem i nadále zákon svěřuje Minister- stvu financí; pravidlo obsažené v $ 69 s. ř. s., zakládající záměnu žalovaného při přechodu působnosti, se proto neuplatní. Obiter dictum je třeba poznamenat, že výše zmíněná zjevně nelogická úprava působnosti při cenové kontrole a uklá- dání pokut v oblasti telekomunikací již byla odstraněna.

Podle $ 108 odst. 1 písm. n) zákona o elektronických komu- nikacích (č. 127/2005 Sb.) Český teleko- munikační úřad „ukládá, vybírá a vymá- há pokuty za porušení povinností“, což v sobě zahrnuje též pravomoc ukládat po- kuty za porušení cenových předpisů na úseku elektronických komunikací. 922 Telekomunikace: k pojmu „provozovatel telefonního přístroje“ k zákonu č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů" Pojem „provozovatel telefonního přístroje“ dle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, nelze interpretovat ve smys- lu „vlastník“, ale ve smyslu „uživatel“.

Pro uložení sankce za provozování neschváleného telefonního přístroje je proto nerozhodné, kdo je vlastní- kem přístroje.

Věc: Akciová společnost U. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu na základě výsledků cenové kon- troly, kterou samo provedlo, uložilo roz- hodnutím ze dne 11. 3. 2002 žalobci po- dle $ 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách pokutu ve výši 1 000 000 Kč za porušení cenových předpisů ve smyslu $ 15 odst. 3 zákona o cenách, kterého se žalobce do- pustil tím, že v období ledna až června 2001 prodejem programové nabídky MI- NI a KLASIK za cenu vyšší než obvyklou zneužil své hospodářské postavení při sjednávání ceny ve smyslu $ 2 odst. 3 zá- kona o cenách.

Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 5. 6. 2002 odvolání žalobce zamítlo a rozhodnutí správního orgánu I stupně potvrdilo. K námitce nedostatku působ- nosti uvedlo, že podle $ 2b odst. 2 záko- na o telekomunikacích vykonává Český telekomunikační úřad působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen te- lekomunikačních služeb a vydává roz- hodnutí pro regulaci a sjednávání cen "těchto služeb. Finanční ředitelství je na- proti tomu orgánem se všeobecnou pů- sobností při provádění cenových kon- trol.

V daném případě nejde o vztah, kdy působnost zvláštní vylučuje působnost obecnou. S působností v oblasti cen, kte- rou sdílí více orgánů, počítal zákon ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (dále jen „zákon č. 265/1991 Sb.“), již před 1. 7. 2000, a to pokud jde o působnost obcí a okres- ních úřadů. Od 1. 7. 2000, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 151/2000 Sb., přibyl pouze další orgán oprávněný k provedení cenové kontroly. Případný kompetenční konflikt řeší usta- novení $ 5 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., podle něhož pokutu uloží jako první ten orgán, který jako první zahájil řízení o porušení cenových předpisů.

Hlavní žalobní námitkou byl nedosta- tek působnosti finančního ředitelství i Ministerstva financí k provedení ceno- vé kontroly a následnému uložení poku- ty. Žalobce poukazoval na to, že působ- nost kontrolních orgánů v oblasti cen je stanovena v zákoně č. 265/1991 Sb.; s účinností od 1. 7. 2000 (změna prove- dená zákonem č. 151/2000 Sb.) platí ustanovení $ 2b, podle něhož Český tele- komunikační úřad vykonává působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb. Uvedené ustanovení je speciální k $ 2 odst. 1 té- hož zákona, podle kterého Ministerstvo financí vykonává působnost při uplatňo- vání, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací a služeb, pokud tento zá- kon nestanoví jinak.

Zákon však stanoví jinak v $ 2b odst. 2, který výkon působ- nosti při uplatňování, regulaci a kontro- le cen telekomunikačních služeb svěřil Českému telekomunikačnímu úřadu. Ar- gumentace žalovaného ustanovením $ 5 743 921 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb. neobstojí, neboť toto ustanovení je třeba aplikovat pouze na působnost okresních úřadů a obcí, kterým však zákon od počátku svěřoval tzv. obecnou působnost na úse- ku uplatňování, regulace a kontroly cen, což je něco zcela jiného než v případě $ 2b téhož zákona, který skutečně stano- ví jinak a svěřuje působnost při uplatňo- vání, regulaci a kontrole cen Českému telekomunikačnímu úřadu.

Ustanovení $ 3 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., ze kte- rého vyplývá, že finanční ředitelství pro- vádějí cenovou kontrolu právnických a fy- zických osob, které mají sídlo v obvodu jeho působnosti, pokud Ministerstvo fi- nancí nestanoví jinak, a ukládá pokuty za porušení cenových předpisů, se vztahuje pouze na cenové kontroly v rámci působ- nosti ministerstva financí, tj. v oblastech svěřených do jeho působnosti, a nikoli do působnosti jiných ústředních orgánů. V daném případě podle názoru ža- lobce jde nepochybně o telekomunikač- ní službu podle zákona o telekomunika- cích: jedná se o poskytování služby jednosměrného šíření televizního vysílá- ní prostřednictvím veřejné telekomuni- kační sítě, přičemž provozovatelem ta- kové sítě je žalobce ($ 2 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlaso- vého a televizního vysílání a o změně dalších zákonů; dále jen „zákon o provo- zování rozhlasového a televizního vysílání“).

Žalobce je mj. držitelem osvědčení o re- gistraci dle generální licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě určené výhradně k jednosměrnému šíření televizních a rozhlasových signálů po vedení; dle článku 3 této licence je je- jí držitel oprávněn vykonávat telekomu- nikační činnost. Ani tato generální licen- ce, ani $ 2 odst. 5 - vymezující pojem telekomunikační služby - nevyjímají ší- ření, resp. přenos, televizních a rozhla- 744 sových signálů po vedení ve veřejné tele- komunikační síti z telekomunikačních služeb; tato činnost naopak naplňuje znaky telekomunikační služby.

Žalobce poskytuje svým zákazníkům mj. službu spočívající v dodávce televizního a roz- hlasového signálu, který jim dodává pro- střednictvím zařízení naplňujících znaky funkčně propojeného souboru teleko- munikačních zařízení ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Vzhledem k tomu, že žalobcem po- skytovaná služba - dodávka televizního a rozhlasového signálu - je telekomuni- kační službou, je dána ve smyslu $ 2b zá- kona č. 265/1991 Sb. výlučná působnost Českého telekomunikačního úřadu při uplatňování, regulaci a kontrole cen teleko- munikačních služeb.

Finanční ředitelství ani Ministerstvo financí neměly vůbec pra- vomoc k provedení cenové kontroly, zahá- jení správního řízení a udělení pokuty. První senát, jemuž věc v souladu s roz- vrhem práce připadla, dospěl při před- běžné poradě k závěru, který je odlišný od právního názoru již zaujatého pátým senátem v rozsudku ze dne 22. 12. 2004, čj. 6 A 43/2002-75 (dostupný na www. nssoud.cz); proto usnesením ze dne 21. 4. 2005 věc postoupil podle 6 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu. Sporná je právní otázka, zda dodávka televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je telekomunikační službou ve smyslu $ 2 odst. 5 zákona o te- lekomunikacích.

K této otázce se dle ná- zoru předkládajícího senátu opakovaně vyslovil zvláštní senát - např. v usnesení ze dne 16. 12. 2003, čj. Konf 10/2003-6 (dostupné na www.nssoud.cz), tak, že se o telekomunikační službu jedná. Pátý se- nát však ve shora označeném rozhodnu- tí posoudil věc odlišně, neboť měl za to, že rozhodnutí zvláštního senátu na sou- zený případ nedopadají. První senát se ani s tímto názorem, odmítajícím použi- telnost argumentace zvláštního senátu na pátým senátem projednávaný případ, neztotožnil.

První senát naopak stojí na stanovisku, že právní názor zvláštního senátu se na projednávanou věc vztahu- je. Vznesl proto obecnou otázku, zda je tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu, který při svém rozhodování do- spěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhod- nutí Nejvyššího správního soudu, zároveň však shodnému s právním názorem, který dříve vyslovil ve svém rozhodnutí zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenč- ních sporů, povinen postoupit věc k roz- hodnutí rozšířenému senátu dle $ 17 odst. 1 s.

ř. s. nebo zda může ve věci roz- hodnout v souladu s právním názorem vysloveným zvláštním senátem. Rozšířený senát věc projednal a do- spěl k závěru, že žaloba je důvodná. Roz- hodnutí správních orgánů obou stupňů proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Ohledně prvé otázky, zda dodávka te- levizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tele- komunikační službou či nikoliv, rozšíře- ný senát zdůrazňuje, že je nezbytné dů- sledně rozlišovat mezi dodávkou signálu a dodávkou programů.

Program a signál nejsou totožné, nýbrž jde o pojmy s od- lišným obsahem. Televizní program je vymezen v $ 2 odst. 1 písm. i) zákona o provozování rozhlasového a televizní- ho vysílání jako záměrné časové uspořá- dání jednotlivých televizních pořadů a dalších částí vysílání (lze tedy říci, že program je dopředu vytvořená nabídka pořadů a dalších částí vysílání); televiz- ním pořadem je podle písm. h) téhož ustanovení obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část televizního vy- sílání. Ustanovení $ 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání potom pojmy tele- vizního vysílání a převzatého televizní- ho vysílání vysvětluje vždy jako šíření rozhlasových a televizních programů ve- řejnosti mj. prostřednictvím kabelových systémů, resp. jako jejich přijímání a sou- časné šíření veřejnosti.

I přes evidentní tautologii, jíž se zákonodárce dopustil při definování pojmů programu, pořadu a vysílání, je zřejmé, že vysíláním televiz- ních programů se adresátům tohoto vysí- lání předávají určité informace v podobě vnímatelné lidskými smysly, konkrétně zrakem a sluchem. Oproti tomu vysílání signálu samo o sobě takovou informační hodnotu pro adresáta nemá; tu má až program, jehož vysílání ovšem (zpravid- la) předpokládá existenci signálu. S urči- tým zjednodušením je možno konstato- vat, že program je dílo tvůrce - televizní stanice, a vysílání signálu je cestou, jíž se tento program komunikuje uživateli.

Vý- jimku, u níž vysílání signálu není před- pokladem přijímání programů - a která potvrzuje stanovisko, že dodávku pro- gramů a dodávku signálu je zapotřebí důsledně rozlišovat -, představuje tzv. televize na přání (on demand), jejímž předpokladem je existence metalicko- optické sítě (tzv. HFC síť - hybrid fiber coax). V tomto případě zasílá distributor veškerou nabídku programů v určitou denní dobu uživateli, a ten má pak mož- nost vybrat si hodinu, kdy chce ten či onen program shlédnout. Krom toho v dnešní době tzv. kabelo- vá televize prostřednictvím televizního kabelového rozvodu nemusí vysílat pou- ze televizní signál, ale může být např. 745 921 i poskytovatelem (providerem) interne- tu, zajišťovat telefonní hovory atd.

Z těchto důvodů je nutno činit rozdíl mezi dodávkou televizního programu a dodávkou televizního signálu. V projednávané věci položil předklá- dající první senát otázku, zda „dodávka televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tele- komunikační službou“. Z obsahu správ- ního spisu je ovšem zřejmé, že toto vy- mezení je nepřesné: žalobci nebyla uložena pokuta za to, že zneužil svého hospodářského postavení při sjednávání ceny za dodávku televizního signálu, nýbrž za zneužití hospodářského postavení při sjednávání ceny za prodej programové na- bídky MINI a KLASIK, tedy televizních programů, šířených prostřednictvím ka- belového rozvodu.

Otázka tedy v souze- né věci ve skutečnosti stojí tak, zda je dodávka televizního programu (a niko- liv televizního signálu) prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu te- lekomunikační službou či nikoliv. Telekomunikační službu charakteri- zuje zákon o telekomunikacích jako služ- bu, „jejíž poskytování spočívá zcela ne- bo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám“. Podstatným znakem te- lekomunikační služby tedy je, že se jejím prostřednictvím sdělují třetím osobám informace, tj. že jde o takovou službu, která má pro svého adresáta určitou in- formační hodnotu.

Veřejnou telekomu- nikační službou se potom rozumí teleko- munikační služba, z jejíhož poskytování není předem vyloučen žádný zájemce o její využití. Je nepochybné, že dodávka televizní- ho signálu (o televizním programu viz 746 níže) prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodn je telekomunikační službou. Kabelovým systémem je podle $ 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání sou- bor telekomunikačních zařízení, jejichž prostřednictvím provozovatel vysílání nebo provozovatel převzatého vysílání šíří programy předplatitelům za sjedna- nou cenu; kabelový systém zahrnuje te- levizní kabelové rozvody, mikrovlnné systémy šíření programů prostřednic- tvím vysílačů či jiných technických pro- středků.

Televizní kabelové rozvody lze z hlediska zákona o telekomunikacích charakterizovat jako veřejnou telekomu- nikační síť: telekomunikační sítí je podle $ 2 odst. 2 tohoto zákona funkčně pro- pojený soubor telekomunikačních zaří- zení k přepravě informací mezi konco- vými body této sítě nebo soubor rádiových zařízení k přepravě informací nebo jejich vzájemná kombinace; veřej- nou telekomunikační sítí je potom síť určená pro poskytování veřejných tele- komunikačních služeb, a to podle vý- slovného znění zákona „včetně teleko- munikační | sítě © určené © výhradně k jednosměrnému šíření televizních ne- bo rozhlasových signálů po vedení“.

Sám zákon o telekomunikacích tedy jed- nosměrné šíření televizního nebo roz- hlasového signálu po vedení, tj. i pro- střednictvím televizních kabelových rozvodů, explicitně řadí mezi veřejné te- lekomunikační služby. Šíření (dodávka) televizního signálu prostřednictvím sítě televizního kabelového rozvodu je tedy telekomunikační, resp. veřejnou teleko- munikační službou ve smyslu zákona o telekomunikacích. Tento závěr potvrzují i rozhodnutí zvláštního senátu, např. již zmíněné usnesení ze dne 16.

12. 2003, čj. Konf 10/2003-6. Zvláštní senát se ovšem v citovaném usnesení vyjadřoval k dodávce televizní- ho signálu, a nikoliv k dodávce televizní- ho programu. Z toho ovšem mj. vyplývá, že pátému senátu nic nebránilo v tom, aby si otázku povahy dodávky televizní- ho programu posoudil samostatně; do- spěhli k závěru, že dodávka televizního programu není telekomunikační služ- bou, neodchýlil se od judikatury zvláštní- ho senátu, neboť ten - jak již bylo řečeno - se nezabýval dodávkou televizního programu, nýbrž signálu.

Není-li zde roz- poru mezi právním názorem zvláštního senátu a později vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu, nemůže se rozšířený senát zabývat druhou otázkou, již mu první senát předložil, tj. otázkou, zda je tříčlenný senát Nejvyššího správ- ního soudu, který při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v roz- hodnutí Nejvyššího správního soudu, zá- roveň však shodnému s právním názo- rem, který dříve vyslovil ve svém rozhodnutí zvláštní senát, povinen po- stoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu dle $ 17 odst. 1 s.

ř. s., nebo zda může ve věci rozhodnout v souladu s právním názorem vysloveným zvlášt- ním senátem. Rozšířený senát při rozho- dování o věcech, které mu byly postou- peny podle $ 17 odst. 1 s. ř. s., není orgánem, který by rozhodoval akademic- ké spory; proto neexistuje-li skutečný rozpor mezi rozhodnutím pátého senátu a zvláštního senátu, nejsou ani splněny předpoklady pro to, aby první senát mohl uvedenou otázku rozšířenému senátu předložit a aby se jí mohl rozšíře- ný senát věcně zabývat. V souzené věci tedy jde o názorovou neshodu mezi prvním a pátým senátem Nejvyššího správního soudu, jejímž předmětem je povaha dodávky programů kabelové televize.

Ve sporu mezi prvním a pátým sená- tem ohledně této otázky dospěl rozšíře- ný senát k závěru, že dodávka programů kabelové televize povahu telekomuni- kační služby má. Je-li telekomunikační službou přeprava nebo © směřování informací třetím osobám telekomunikač- ními sítěmi a spočívá-li vysílání programů ve sdělování určitých informací adresá- tům, přičemž sítě televizního kabelového rozvodu bezpochyby telekomunikačními sítěmi jsou, má dodávka programů kabe- lové televize povahu telekomunikační služby.

Závěr pátého senátu, podle něhož o telekomunikační službu nejde, tedy ne- ní správný. Rozšířený senát k této otázce uzavírá, že činnost, kterou žalobce provo- zoval (dodávka televizního programu pro- střednictvím sítě televizního kabelového rozvodu), je telekomunikační službou. Ze závěru, že činnost provozovaná Ža- lobcem (dodávka programů prostřed- nictvím sítě televizního kabelového roz- vodu) má povahu telekomunikační služby, zároveň vyplývá, že k provedení cenové kontroly u žalobce byl podle $ 2b odst. 2 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb. příslušný Český telekomunikační úřad; podle citovaného ustanovení totiž Český telekomunikační úřad vykonává působ- nost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb.

Pro po- souzení důvodnosti žaloby je klíčové, zda působnost Českého telekomunikač- ního úřadu v oblasti uplatňování, regula- ce a kontroly cen telekomunikačních služeb je výlučná, nebo - jak tvrdí žalo- vaný - zda je Český telekomunikační úřad pouze dalším orgánem oprávně- ným k provádění cenové kontroly, při- čemž působnost finančních ředitelství zůstává zachována i po 1. 7. 2000. Ohledně posouzení působnosti ce- nových kontrolních orgánů je na místě 747 921 xe připomenout rozsudek Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 21.

8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46, v němž se soud jednak za- býval obecně otázkou vymezení působ- nosti cenových kontrolních orgánů, a jednak v něm řešil otázku vzájemného vztahu Státní energetické inspekce a fi- nančního ředitelství při kontrole ceno- vých předpisů v oblasti energie po novele zákona č. 265/1991 Sb. provedené záko- nem č. 458/2000 Sb., tedy otázku analo- gickou situaci, která po 1. 7. 2000 nastala v oblasti telekomunikačních služeb mezi finančními ředitelstvími a Českým tele- komunikačním úřadem.

V tomto rozsud- ku - zveřejněném pod č. 20/2003 Sb. NSS - Nejvyšší správní soud konstatoval, že požadavek na jasné vymezení přísluš- nosti státních orgánů (tedy i správních úřadů) vyplývá již ze základního princi- pu právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je tedy zřejmé, že každý státní orgán musí mít jedno- značně a transparentně vymezené kom- petence, a to jak s ohledem na funkčnost organizačního uspořádání státní moci, tak především z důvodu ochrany základ- ních práv a svobod.

Z tohoto hlediska je - ve shodě s konstantní judikaturou Ev- ropského soudu pro lidská práva - zapo- třebí pro stručnost alespoň odkázat na základní atributy, které musí každá práv- ní úprava splňovat, a kterými jsou přede- vším dostupnost, jasnost (zřejmost) a předvídatelnost následků. Právě s ohle- dem na princip předvídatelnosti zákona a na princip minimalizace zásahů státu do soukromé sféry fyzických a právnických osob je nutno usilovat o takovou inter- pretaci právních předpisů, která aspiruje na jasné vymezení věcné působnosti jed- notlivých státních orgánů, a to tak, aby se tyto kompetence navzájem nepřekrýva- 748 ly, tedy aby jejich působnost nebyla al- ternativní či konkurující.

Takováto inter- pretace je přitom nanejvýš žádoucí zejmé- na v těch případech, kdy jsou v důsledku činnosti příslušných státních orgánů vy- dávána vrchnostenská rozhodnutí, která svojí povahou představují sankce, adre- sované účastníkům správních vztahů, resp. kdy již i samotné správní řízení je důvodně pociťováno jako zásah do čin- nosti příslušného subjektu - jako tomu bylo i v tomto případě, kdy finanční ře- ditelství provádělo vůči žalobci cenovou kontrolu a toto správní řízení bylo za- končeno udělením pokuty, tedy správní sankcí.

Na základě těchto výchozích úvah a za pomoci několika interpretačních me- tod dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z ustanovení $ 3 zákona č. 265/1991 Sb., ve znění zákona č. 458/2000 Sb., vyplývá, že finančnímu ředitelství je svěřena obecná věcná působnost v oblasti ceno- vých kontrol a při ukládání pokut za porušení cenových předpisů a Státní energetická inspekce je příslušná k pro- vádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice a k ukládání po- kut za porušení cenových předpisů v ob- lasti cen energie.

Účinností zákona č. 458/2000 Sb. tedy došlo k přenesení věcné působnosti z finančních ředitelství na Státní energetickou inspekci, a nikoliv k rozšíření okruhu subjektů oprávněných tuto působnost vykonávat. Rozhodne-li o pokutě za porušení cenových předpisů v energetice finanční ředitelství, je takové rozhodnutí nicotným právním aktem z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti rozhodujícího orgánu. Obdobné závěry se uplatní i v souze- né věci. Především je zřejmé, že z ústav- něprávního pohledu by působnost ceno- vých kontrolních orgánů neměla být konkurující a neměla by se ani překrývat.

Případy, kdy podle zákona č. 265/1991 Sb. dochází k překrývání se věcné působ- nosti cenových kontrolních orgánů, se týkají toliko finančních ředitelství, kraj- ských úřadů a obecních úřadů (a dříve i úřadů okresních), tedy cenových kon- trolních orgánů se všeobecnou působ- ností. Český telekomunikační úřad na- proti tomu není nositelem všeobecné působnosti, nýbrž podle $ 2b odst. 2 zá- kona č. 265/1991 Sb. a podle $ 95 bodu 7 písm. a) zákona o telekomunikacích je je- ho působnost speciálně zaměřena na uplatňování, regulaci a kontrolu cen tele- komunikačních služeb.

Je-li jeho působ- nost speciální, a nikoliv všeobecná, potom je z ústavněprávního hlediska vyloučeno, aby do této působnosti mohl zasahovat ot- gán s působností všeobecnou. Tomuto závěru odpovídá i výsledek použití dvou tzv. zvláštních argumentů právní logiky, a sice argumentu lex speci- alis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori. Vzhledem k tomu, že působnost Českého telekomunikačního úřadu je působností speciální, zatímco působnost finančního ředitelství je pů- sobností všeobecnou, je nepochybné, že $ 2b odst. 2 je ve vztahu k $ 3 odst. 1 záko- na č. 265/1991 Sb. zvláštním ustanovením, které musí mít aplikační přednost; speci- ální působnost tedy vylučuje působnost obecnou, a to v rozsahu, v němž se pře- krývají.

Jinak řečeno, finanční ředitelství není nadáno působností v oblasti kontroly cen telekomunikačních služeb, kterážto oblast výlučně náleží Českému telekomu- nikačnímu úřadu. Dále je z hlediska časo- vého nutno poukázat na to, že $ 2b odst. 2 byl do zákona č. 265/1991 Sb. vložen tepr- ve zákonem č. 151/2000 Sb., a proto podle pravidla, že pozdější právní úprava má přednost před právní úpravou dřívější, platí pro vymezení působnosti v oblasti kontroly cen telekomunikačních služeb právě $ 2b odst. 2 citovaného zákona.

Od .7.2000, kdy zákon č. 151/2000 Sb. nabyl účinnosti, pozbyla finanční ředitelství pů- sobnost provádět cenové kontroly v oblas- ti telekomunikačních služeb, a tato působ- nost je výlučně svěřena © Českému telekomunikačnímu úřadu. Omezení působnosti k provádění ce- nových kontrol v oblasti telekomunikač- ních služeb pouze na Český telekomuni- kační úřad ostatně odpovídá i smyslu $ 2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb. Posky- tování telekomunikačních služeb před- stavuje vysoce odbornou a složitou pro- blematiku, vyžadující odborné vzdělání, znalosti a zkušenosti z této oblasti, včetně aktuálních znalostí o vývoji trhu teleko- munikačních služeb.

Těmito charakteristi- kami stěží mohou disponovat v potřebné hloubce pracovníci finančních ředitel ství, ale naopak je lze předpokládat a vy- žadovat u pracovníků Českého telekomu- nikačního úřadu jakožto ústředního správního a regulačního úřadu ve věcech telekomunikací a poštovních služeb ($ 3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb. a $ 2 odst. 1 bod 12 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení mi- nisterstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Z toho po- tom plyne dílčí závěr, že - pokud by byla připuštěna překrývající se působnost fi- nančních ředitelství a Českého telekomu- nikačního úřadu - cenová kontrola v ob- lasti telekomunikačních služeb by byla prováděna v diametrálně odlišné kvalitě v závislosti na správním orgánu, jehož za- městnanci by kontrolu vykonávali; takový závěr je jistě nežádoucí a iracionální.

Vzhledem k tomu, že v právním státě platí předpoklad, že zákonodárce směřu- je k racionální úpravě společenských vztahů (lépe řečeno: princip racionální- ho zákonodárce musí platit jako výklado- vá směrnice, ač tomu skutečnost mnoh- dy neodpovídá), je nutno tento výklad 749 921 odmítnout a zvolit takový, který odpo- vídá jejich rozumnému uspořádání (k požadavku rozumného výkladu srov. č. 360/2004-II Sb. NSS). Závěr, že působ- nost Českého telekomunikačního úřadu je v oblasti kontroly cen telekomunikač- ních služeb výlučná, odpovídá smyslu právní úpravy i z jiného pohledu: podle $ 2b odst. 2 písm. b) zákona č. 265/1991 Sb. Český telekomunikační úřad vydává roz- hodnutí pro regulaci a sjednávání cen te- lekomunikačních služeb; je-li Český tele- komunikační úřad oprávněn vydávat tato cenová regulační rozhodnutí, potom by to měl být on, kdo provádí kontrolu, zda jsou tato rozhodnutí dodržována.

Lze tedy uzavřít tak, že působnost Českého telekomunikačního úřadu při uplatňování, regulaci a kontrole cen te- lekomunikačních služeb byla výlučná, a že z tohoto důvodu nenáležela finanč- ním ředitelstvím. Skutkový stav, z něhož rozhodnutí fi- nančního ředitelství i Ministerstva finan- cí o uložení pokuty vycházejí, se zakládá výlučně na výsledcích cenové kontroly, kterou provedl orgán, jenž k jejímu pro- vedení nebyl oprávněn (finanční ředitel- ství), tj. na nezákonné cenové kontrole. Z této skutečnosti nelze učinit jiný závěr než ten, že řízení před oběmi správními instancemi trpí podstatnými procesními va- dami, které mohly mít vliv na zákonnost na- padeného rozhodnutí.

Tyto podstatné vady řízení jsou důvodem pro zrušení rozhodnu- tí správních orgánů obou stupňů. Na rozdíl od shora zmiňovaného rozhodnutí, publi- kovaného pod č. 20/2003 Sb. NSS, zde - pro vcelku iracionální odlišnosti v práv- ní úpravě - deklarace nicotnosti nepři- padá v úvahu: zatímco v oblasti cenové kontroly v energetice stanoví nejen $ 3 odst. 3 zákona č. 265/1991 Sb., že Státní energetická inspekce provádí kontrolu, 750 ale odstavec 4 téhož ustanovení ji svěřu- je též pravomoc za porušení cenových předpisů v energetice ukládat pokuty, tak v oblasti telekomunikačních služeb $ 2b odst. 2 písm. a) počítá toliko s tím, že Český telekomunikační úřad provádí kontrolu cen telekomunikačních služeb; pravomoc ukládat za zjištěná porušení pokuty mu ani zákon č. 265/1991 Sb. ani zákon o telekomunikacích nesvěřuje.

S ohledem na to, že státní moc lze vyko- návat jen v případech a v mezích stano- vených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, nelze tento zjevný nedo- statek právní úpravy překlenout výkla- dem; dovozovat tímto způsobem pravo- moc správního orgánu, kterou podle zákona nemá, ač by ji podle logiky věci mě! mít, naráží na nepřekročitelné ústavní li- mity. Proto lze usuzovat tak, že zatímco kontrola cen telekomunikačních služeb byla ve výlučné působnosti Českého tele- komunikačního úřadu, tak pokuty za tím- to úřadem zjištěná porušení byla opráv- něna ukládat finanční ředitelství.

Pokud však finanční ředitelství samo provedlo i cenovou kontrolu, jako je tomu v souze- ném případě, porušilo tím zákon. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí správních orgá- nů obou stupňů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Přestože ke dni rozho- dování soudu již obecně přešla působ- nost ($ 69 s. ř. s.) při ukládání pokut z Ministerstva financí na Český teleko- munikační úřad [$ 108 odst. 1 písm. n) zákona o elektronických komunikacích], žalovaným zůstalo i nadále Ministerstvo financí.

Podle $ 136 odst. 3 tohoto záko- na totiž „řízení zahájená a nedokončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zá- kona dokončí správní úřady, které řízení zahájily, podle dosavadních právních předpisů“. Z toho vyplývá, že působnost dokončit řízení po zrušení rozhodnutí soudem i nadále zákon svěřuje Minister- stvu financí; pravidlo obsažené v $ 69 s. ř. s., zakládající záměnu žalovaného při přechodu působnosti, se proto neuplatní. Obiter dictum je třeba poznamenat, že výše zmíněná zjevně nelogická úprava působnosti při cenové kontrole a uklá- dání pokut v oblasti telekomunikací již byla odstraněna.

Podle $ 108 odst. 1 písm. n) zákona o elektronických komu- nikacích (č. 127/2005 Sb.) Český teleko- munikační úřad „ukládá, vybírá a vymá- há pokuty za porušení povinností“, což v sobě zahrnuje též pravomoc ukládat po- kuty za porušení cenových předpisů na úseku elektronických komunikací. 922 Telekomunikace: k pojmu „provozovatel telefonního přístroje“ k zákonu č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů" Pojem „provozovatel telefonního přístroje“ dle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, nelze interpretovat ve smys- lu „vlastník“, ale ve smyslu „uživatel“.

Pro uložení sankce za provozování neschváleného telefonního přístroje je proto nerozhodné, kdo je vlastní- kem přístroje.

Žalobce namítal, že správní orgány nezískaly přesvědčivý důkaz pro své zá- věry o tom, že provozoval neschválený přístroj, poukázal na to, že jediným dů- kazem je záznam telefonického hovoru mezi žalobcem a jeho klientem, který však s ohledem na existenci pobočkové telefonní ústředny a možnost přepojení hovoru na odlišné subjekty a na to, že ne- byl přístroj nalezen, není přesvědčivý. Tato námitka není důvodná. C.) Z protokolu o uskutečněné kon- trole vyplývá, které rozhodné skutečnos- ti byly kontrolou zjištěny.

Je z něj zřejmé, jakým způsobem dospěl správní orgán k závěru, že provozovatelem přístroje je žalobce (bylo zjištěno telefonní číslo sta- nice a dle telefonního seznamu bylo zjiš- těno, že jde o číslo žalobce). O tom, že šlo skutečně o přístroj provozovaný žalob- cem, svědčí to, že provoz neschváleného přístroje byl zachycen pouze a jen v době, kdy žalobce hovořil. Jakmile byl hovor se žalobcem ukončen, bylo zachycené vysí- lání nepovoleného přístroje ukončeno. Je třeba zdůraznit, že protokol o kon- trole je veřejnou listinou.

Z hlediska dů- kazního se má za to, že osvědčuje sku- tečnosti v něm uvedené, pokud není prokázán opak. Bylo tedy na žalobci, aby za situace, kdy mu byl předestřen obsah kontrolního zjištění, v řízení prokázal svá odlišná skutková tvrzení. Nelze proto toliko obecně tvrdit, že důkaz (protokol o kontrole) je nepřesvědčivý. Žalobce zpochybňuje skutková zjištění správní- ho orgánu toliko v obecné rovině, aniž by koncentrovaně předkládal svoji verzi, jak dle jeho názoru k zachycení provozu nepovoleného přístroje došlo.

Pouze obecně poukazuje na existenci poboč- kové telefonní ústředny, aniž by tvrdil a důkazními prostředky prokazoval, že provozovatelem předmětného přístroje nebyl, popř. vysvětlil, kdo jím dle jeho tvrzení byl (za situace, kdy bylo zjištěno shora uvedené účastnické číslo stanice a zachycen provoz přístroje v době, kdy žalobce nepochybně telefonicky hovo- řiĎ, a jak si vysvětluje, že došlo k zaměře- ní přístroje pouze a jen v době, kdy tele- fonicky hovořil právě žalobce. Žalobce namítal, že se žalovaný neza- býval materiálním rozdílem činností „provozovat telefonní přístroj“ a „hovo- řit prostřednictvím telefonního přístro- je“, když druhá činnost vlastnictví pří- stroje nutně nezahrnuje.

Především je třeba konstatovat, že je nedůvodný pou- kaz na to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí touto otázkou obecně neza- býval. To proto, že žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani tímto způsobem neargumentoval. Proto nelze žalovanému vyčítat, že odůvodně- ní napadeného rozhodnutí tyto souvis- losti neobsahuje. Zákon o telekomunikacích účinný v rozhodném období legální definici to- ho, co se rozumí provozováním telefon- ního přístroje, neobsahoval. Zákon na mnoha místech zmiňuje provozovatele (zejména telekomunikační sítě), naproti tomu „hovoření prostřednictvím tele- fonního přístroje“ neuvádí nikde.

Žalob- ce v podané žalobě nepředkládá ucele- nou právní argumentaci k tomu, proč se domnívá, že „provozování“ se vyznačuje zejména fyzickým vlastnictvím přístroje a „hovoření“ závěr o vlastnictví nezna- mená. Lze proto toliko obecně konstato- vat, že pojem provozovatel nelze inter- pretovat jako opozitum k pojmu vlastník přístroje, ale ve smyslu uživatel (tomu koresponduje i základ slova „provoz“), tedy ten, kdo přístroj prokazatelně v da- nou chvíli užívá, resp. užil. Žalobci byla sankce uložena coby provozovateli, ni- koli vlastníku přístroje, protože právní předpis vlastnictví jako podstatnou okol- nost při ukládání sankce nevyžaduje.

By- lo prokázáno, že účastnické číslo kores- pondovalo advokátní kanceláři žalobce a přesně v době, kdy žalobce osobně pří- strojem hovořil, bylo užívání - provozo- vání nepovoleného přístroje měřicím za- řízením zachyceno. Žalobce byl proto 753 922 zcela správně označen za provozovatele přístroje. Rovněž tuto námitku proto soud neshledal důvodnou. C.) Obdobně je třeba uzavřít k námit- ce žalobce o tom, že správní orgány ne- vzaly v potaz umístění kanceláře žalobce, či to, že hovor nemusel být žalobci přepo- jen do jeho kanceláře, a on tak mohl užít jiný než svůj telefonní přístroj, což dle tvr- zení žalobce spolu se skutečností, že předmětný neschválený přístroj nebyl na- lezen, závěr správních orgánů o zjiště- ném skutkovém stavu zeslabuje.

Je třeba znovu uvést, že protokol o měření zcela jednoznačně uzavírá (a žalobce, byť se ten- to závěr snaží zpochybnit, jinou konkrét- ní a důkazně podloženou skutkovou verzi nepředkládá), že neschválený přístroj byl zaměřen v době, kdy byl prokazatelně použit žalobcem, kdy tento hovořil se svo- jí sekretářkou. Správní orgány postavily 754 žalobce do situace, kdy proti němu smě- řovalo tvrzení o provozování nepřihláše- ného přístroje potvrzené údaji v kontrol- ním protokolu. Bylo proto na žalobci, aby především tvrdil konkrétní skutečnosti o tom, že skutečný skutkový děj byl odliš- ný, a předložil k tomu důkazní prostřed- ky.

Nepostačují proto zcela obecné argu- menty mající společné toliko závěr o tom, že buď byl zachycen jiný než žalobcův pří- stroj, nebo že sice byl zachycen přístroj žalobce, ale ten jej nevlastnil, a proto (dle argumentačně nepodloženého a zkratko- vého závěru žalobce) neprovozoval, ne- boť se v době hovoru nenacházel ve své kanceláři. Závěr o tom, že se deliktu do- pustil žalobce, nebyl dovozován z umístě- ní jeho kanceláře v budově. Proto ani to, že se touto okolností případně správní or- gány nezabývaly, samo o sobě nemá za ná- sledek závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Jiří J. proti Českému telekomunikačnímu úřadu o uložení pokuty.