11 Kss 5/2014 – Nejvyšší správní soud

11 Kss 5/2014- 44 - text

11 Kss 5/2014 - 54 pokračování

R O Z H O D N U T Í

Kárný senát Nejvyššího správního soudu složený z předsedy Mgr. Radovana Havelce a členů JUDr. Lubomíra Ptáčka, JUDr. Renáty Golkové, JUDr. Moniky Horákové, JUDr. Pavla Klaila a JUDr. Petra Poledne projednal v ústním jednání dne 30. 10. 2014, návrh předsedy Obvodního soudu pro Prahu 10 na zahájení kárného řízení ze dne 31. 7. 2014, proti JUDr. M. S., předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 10, a rozhodl

1. sp. zn. 5 C 158/2003, v období od 7. 5. 2013 do 31. 7. 2014,

2. sp. zn. 5 C 313/99, v období od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

3. sp. zn. 5 C 63/2001, v období od 19. 11. 2001 do 29. 5. 2012 a od 3. 5. 2013 do 19. 8. 2013,

4. sp. zn. 5 C 39/2008, v období od 4. 4. 2013 do 27. 8. 2013 a od 17. 12. 2013 do 25. 5. 2014,

5. sp. zn. 5 C 249/2008, v období od 5. 3. 2013 do 14. 7. 2013,

6. sp. zn. 5 EC 27/2009, v období od 20. 2. 2014 do 20. 5. 2014,

7. sp. zn. 5 C 71/2009, v období od 29. 4. 2013 do 3. 12. 2013,

8. sp. zn. 5 C 81/2009, v období od 27. 7. 2011 do 22. 8. 2013,

9. sp. zn. 5 C 97/2009, v období od 4. 8. 2012 do 26. 12. 2012,

10. sp. zn. 5 EC 70/2010, v období od 4. 4. 2013 do 5. 8. 2013,

11. sp. zn. 5 EC 76/2010, v období od 19. 3. 2013 do 18. 6. 2013 a od 23. 10. 2013 do 19. 5. 2014,

12. sp. zn. 5 C 102/2010, v období od 9. 9. 2011 do 11. 12. 2012 a dále od 16. 4. 2013 do 21. 4. 2014,

13. sp. zn. 47 EC 1/2011, v období od 15. 6. 2012 do 29. 6. 2013 a od 8. 2. 2014 do 19. 5. 2014,

14. sp. zn. 5 EC 45/2011, v období od 3. 5. 2012 do 14. 5. 2014,

15. sp. zn. 47 EC 98/2011, v období od 15. 6. 2012 do 19. 5. 2014,

16. sp. zn. 12 EC 249/2011, v období od 14. 11. 2013 do 19. 5. 2014,

17. sp. zn. 14 C 13/2001, v období od 21. 5. 2012 do 15. 6. 2014,

18. sp. zn. 5 C 184/92, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

19. sp. zn. 5 C 55/95, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

20. sp. zn. 5 C 38/2001, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

21. sp. zn. 5 C 68/2004, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

22. sp. zn. 5 C 53/2007, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

23. sp. zn. 5 C 68/2007, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

24. sp. zn. 5 C 50/2009, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

25. sp. zn. 5 C 108/2009, v době od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014,

26. sp. zn. 19 Nc 2900/2013, v době od 29. 1. 2013 do 1. 5. 2014, t e d y z a v i n ě n ě p o r u š i l a povinnosti soudce a ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů. T í m s p á c h a l a kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za to s e jí u k l á d á podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako kárné opatření snížení platu o 10 (deset) % na dobu 3 (tří) měsíců, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí. II. Podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů s e z p r o š ť u j e kárného provinění pro skutek spočívající ve způsobení nedůvodných průtahů v níže je uvedených věcech, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod:

1. sp. zn. 5 C 420/98, v době od 18. 5. 2000 do 31. 7. 2014,

2. sp. zn. 5 EC 22/2011, v období od 9. 5. 2012 do 26. 11. 2013,

3. sp. zn. 5 C 57/2008, v období od 1. 1. 2012 do 14. 7. 2014,

neboť n e b y l o p r o k á z á n o, že se skutek uvedený pod bodem 1. stal; v případě skutků uvedených pod body 2. a 3. s e n e j e d n á o kárné provinění.

1. sp. zn. 5 C 313/99 [bod 4) návrhu] – nečinnost vytýkána v době od 8. 2. 2006 do 31. 7. 2014; obdobím před 31. 7. 2011 se kárný senát pro marné uplynutí objektivní lhůty k podání návrhu nezabýval. Ze spisu bylo zjištěno, že ve věci byl dne 8. 2. 2006 vyhlášen rozsudek (čl. 77 spisu, ISAS), poté byl spis nalezen dne 18. 1. 2011, připojený k jinému spisu (bez usnesení o spojení těchto věcí). Písemné vyhotovení rozsudku se ve spisu nenachází, žádný navazující úkon ve věci zjištěn nebyl. Ze spisu dále vyplývá, že s žalobcem bylo v roce 2009 zahájeno insolvenční řízení, v roce 2010 byl zjištěn jeho úpadek s účinky ke dni 8. 6. 2010. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti v posuzované věci nevyvolaly ex-officio přerušení řízení, lze konstatovat průtahy od 31. 7. 2011 do 31. 7. 2014.

2. sp. zn. 14 C 13/2001 [bod 6) návrhu] – nečinnost vytýkána z několika důvodů, v různých obdobích, ohraničeních daty 3. 6. 2010 až 16. 6. 2014. V případě tvrzené nečinnosti ve věci žádosti o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení, pravomocně skončeného dne 7. 12. 2006, bylo z obsahu soudního spisu zjištěno, že věc byla v době podání žádosti přidělena jiné soudkyni; kárně obviněná je v systému ISAS vedená jako referující soudce teprve dnem 31. 8. 2010. V té době byl již ovšem na majetek žalobce prohlášen konkurz, který byl pravomocně zrušen až dne 23. 2. 2012. Po tuto dobu tedy panoval ve věci ex-officio klid řízení a existence průtahů v řízení je tak v tomto rozsahu pojmově vyloučena. Teprve počínaje dnem 24. 2. 2012 tedy bylo povinností kárně obviněné rozhodnout v přiměřené lhůtě o shora uvedené žádosti. Rozhodnuto bylo dne 16. 6. 2014; toto datum lze proto považovat za ukončení nečinnosti. Při určení počátku nečinnosti, dosahující intenzity průtahů v řízení, kárný senát (z důvodů dále popsaných) nevycházel z období, kdy nebylo o této žádosti rozhodováno, nýbrž ze zjištěné nečinnosti ve věci jiného návrhu žalobce, a to návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, podaného dne 20. 4. 2012. V části, kde se žalobce domáhal touto cestou vydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku, nebylo totiž kárně obviněnou na žádost o provedení procesního úkonu nikterak reagováno; po marném uplynutí 30 denní lhůty, vyplývající z ustanovení § 174 odst. 3, věty druhé zákona č. 6/2002 Sb., tak lze bezpečně hovořit o existenci průtahů v řízení ve vztahu k tomuto návrhu. Vzhledem k tomu, že zákon lhůtu pro rozhodnutí o žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku, podané v řízení o žalobě pro zmatečnost, nestanoví, vycházel kárný senát z toho, že za situace, kdy lze počátek jiné nečinnosti v téže věci, spadající do stejného období, kdy by mělo být o tomto návrhu rozhodováno, postavit najisto ke konkrétnímu datu, je vhodné za počátek průtahů v řízení považovat právě tento den – zde jde o den po marném uplynutí lhůty k provedení procesního úkonu, tj. 21. 5. 2012. I tato nečinnost přitom byla ukončena dne 16. 6. 2014, kdy byla žádost zamítnuta. Průtahy v řízení byly tedy v této soudní věci vymezeny obdobím od 21. 5. 2012 do 15. 6. 2014. Další dílčí vytýkanou nečinností kárně obviněné soudkyně uvnitř tohoto období se kárný senát nezabýval, neboť zaviněnou nečinnost soudce je nutno považovat za jeden skutek, ohraničený určitým časovým obdobím.

3. sp. zn. 5 C 63/2001 [bod 7) návrhu] – nečinnost vytýkána v době od 1. 10. 2011 do 16. 8. 2012 a od 27. 3. 2013 do 20. 8. 2013. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že dne 15. 9. 2011 uplynula lhůta, ve které měl být ustanovenou znalkyní předložen znalecký posudek. Dne 19. 10. 2011 se kárně obviněná znalkyně dotázala, kdy lze předložení posudku očekávat. Tento úkon považuje kárný senát za akceptovatelný, neboť odpovídal racionálnímu vedení řízení a byl učiněn v rámci přiměřené lhůty. Ve spise je dále založen přípis znalkyně ze dne 29. 11. 2011, ve kterém poukazuje na nedostatek podkladů pro vypracování znaleckého posudku a dotazuje se soudu, jakým způsobem má ve věci dále postupovat. I přes urgenci účastníka řízení ze dne 9. 1. 2012 zareagovala kárně obviněná až dne 30. 5. 2012, kdy dala znalkyni pokyn, jak má dále postupovat. Vzhledem k tomu, že se jednalo o věc, kde řízení probíhalo již řadu let, lze v tomto případě spravedlivě požadovat, aby jednoduché úkony byly soudcem činěny ve lhůtě nepřekračující dobu zhruba jednoho měsíce. Z tohoto pohledu byla tedy první nečinnost kárně obviněné soudkyně shledána v období od 19. 11. 2011 (měsíc poté, kdy se dotazovala znalkyně na zaslání znaleckého posudku) do 29. 5. 2012 (den poté byl znalkyni dán pokyn stran dalšího postupu). Na rozdíl od kárného navrhovatele považuje kárný senát následující kroky kárně obviněné v této věci z pohledu požadavku na plynulost řízení za obhajitelné (urgence ze dne 3. 8. 2012, výstraha znalkyni ze dne 16. 8. 2012, zproštění ustanovené znalkyně ze dne 4. 12. 2012). Postup zvolený kárně obviněnou totiž nikterak nevybočuje z obvyklého postupu soudců v obdobných případech; větší prodleva v období od 30. 5. 2012 do 3. 8. 2012 odpovídá tomu, že znalkyně si (dle pokynu kárně obviněné) měla opatřit pro dokončení znaleckého posudku ještě další podklady. Další nečinnost v této věci byla kárným senátem shledána až v období od 3. 5. 2013 do 19. 8. 2013. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 2. 4. 2013 byl spis předán kárně obviněné za účelem ustanovení nového znalce; akceptovatelná lhůta k provedení tohoto jednoduchého úkonu činí i v tomto případě zhruba jeden měsíc. O nečinnosti vyvolávající průtahy v řízení tak lze hovořit počínaje datem dne 3. 5. 2013, a to až do 19. 8. 2013 (20. 8. 2013 byl ustanoven nový znalec).

4. sp. zn. 5 C 39/2008 [bod 12) návrhu] – nečinnost vytýkána v době od 24. 1. 2013 do 28. 8. 2013 a od října 2013 do 26. 5. 2014. Zde kárný senát zjistil, že dne 3. 1. 2013 bylo soudu doručeno odvolání žalovaného proti usnesení na čl. 56, kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního poplatku. Teprve dne 28. 8. 2013 vydala kárně obviněná výzvu k odstranění vad odvolání, a to ve lhůtě 5 dnů. Po přičtení referenční hodnoty tří měsíců k provedení tohoto jednoduchého úkonu tak lze hovořit o průtazích v řízení od 4. 4. 2013 do 27. 8. 2013. Výzva ze dne 28. 8. 2013 byla žalovanému doručena dne 11. 9. 2013; odvolacímu soudu byl spis (po marném uplynutí lhůty určené k odstranění vad odvolání) předložen až dne 26. 5. 2014. Po připočtení referenční lhůty třech měsíců k provedení tohoto jednoduchého úkonu lze hovořit o dalších průtazích v řízení v období od 17. 12. 2013 do 25. 5. 2014.

5. sp. zn. 5 C 249/2008 [bod 14) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 4. 12. 2012 do 18. 7. 2013. Zde kárný senát z obsahu soudního spisu zjistil, že řízení ve věci bylo usnesením ze dne 13. 5. 2009 přerušeno, s ohledem na probíhající řízení před Okresním soudě v Nymburce, jehož výsledek by mohl mít na danou soudní věc vliv. Dle údajů ISAS byl spis Okresního soudu v Nymburce (po pravomocném skončení věci) předložen kárně obviněné dne 4. 12. 2012. Usnesení o pokračování v řízení bylo vydáno dne 15. 7. 2013. Po přičtení referenční hodnoty třech měsíců k provedení tohoto jednoduchého úkonu lze shledat průtahy v řízení v období od 5. 3. 2013 do 14. 7. 2013.

6. sp. zn. 5 EC 27/2009 [bod 15) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 19. 12. 2013 do 30. 6. 2014. Kárným senátem bylo zjištěno, že soudu bylo dne 19. 12. 2013 doručeno zpěvzetí žaloby. Dne 21. 5. 2014 učinila kárně obviněná dotaz na procesní stanovisko žalovaného k tomuto návrhu; usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 30. 6. 2014. Vzhledem k tomu, že prodleva mezi doručením zpětvzetí a dotazem na žalovaného překročila referenční hodnotu třech měsíců (šlo o jednoduchý úkon), lze hovořit o průtazích v řízení v období od 20. 2. 2014 do 20. 5. 2014. Následný úkon kárně obviněné (zastavení řízení) byl již učiněn v akceptovatelné lhůtě.

7. sp. zn. 5 C 71/2009 [bod 17) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 28. 1. 2013 do 4. 12. 2013. Z obsahu spisu vyplývá, že kárně obviněná dne 28. 1. 2013 odročila jednání za účelem rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalovaného (čl. 73). Usnesení o připuštění záměny žalovaného bylo vydáno dne 4. 12. 2013 (čl. 74). Jakkoli rozhodnutí o připuštění záměny účastníků nelze obecně považovat za ryze jednoduchý úkon, kárný senát má v daném případě za to, že fakticky o jednoduchý úkon šlo. Z odůvodnění usnesení je totiž zřejmé, že soud vycházel jen ze smlouvy, dle které došlo k převzetí závazku třetí osobou, přičemž tento přechod označil bez dalšího dokazování a hodnocení za jednoznačně prokázaný. Po kárně obviněné tedy bylo možné spravedlivě požadovat, aby ve věci připuštění záměny účastníka rozhodla ve lhůtě třech měsíců. Jelikož se tak nestalo, lze konstatovat průtahy v řízení v období od 29. 4. 2013 do 3. 12. 2013.

8. sp. zn. 5 C 81/2009 [bod 18) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 26. 4. 2011 do 23. 8. 2013. V tomto případě bylo kárným senátem zjištěno, že řízení ve věci bylo přerušeno usnesením ze dne 4. 1. 2011 s tím, že je nutno vyčkat výsledku řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 237/2009. Dne 22. 4. 2011 sdělil právní zástupce žalobce, že řízení v posledně zmiňované věci je pravomocně skončeno. Spis byl kárně obviněné (dle údajů ISAS) předložen dne 26. 4. 2011. Usnesení o pokračování v řízení bylo vydáno dne 23. 8. 2013. V tomto případě kárně obviněná při jednání kárného soudu uvedla, že konstatovaná prodleva při rozhodnutí o pokračování v řízení není dána její zaviněnou nečinností, neboť v mezidobí zjistila, že právní otázka rozhodná pro dané řízení bude vyřešena v rámci jiného řízení, než na které odkazuje usnesení o přerušení řízení. Tomu odpovídá i odůvodnění usnesení o pokračování v řízení (čl. 18) spisu, kde se odkazuje na výsledek řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 4/2009. Jakkoliv nelze vyloučit, že tato argumentace kárně obviněné může být plausibilní, nelze přehlédnout, že toto vysvětlení nabídla kárnému senátu až při nařízeném ústním jednání, a to bez předložení jakéhokoliv důkazu. Za této situace považuje kárný senát argumentaci kárně obviněné za účelovou a při hodnocení věci vycházel výlučně z objektivně doložených skutečností, podávajících se z obsahu příslušného soudního spisu. Z tohoto pohledu lze akceptovat tvrzení kárného navrhovatele, že bylo-li řízení ve věci přerušeno do doby vydání pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 17 C 237/2009, měla kárně obviněná po pravomocném skončení této věci vyvinout procesní aktivitu, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že usnesení o pokračování v řízení, vázané na pravomocné skončení jiné soudní věci, lze považovat za jednoduchý úkon, je možné (po připočtení referenční hodnoty třech měsíců, odvíjející se od data předložení spisu kárně obviněné dne 26. 4. 2011) hovořit o průtazích v řízení v období od 27. 7. 2011 do 22. 8. 2013.

9. sp. zn. 5 C 97/2009 [bod 19) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 3. 5. 2012 do 27. 12. 2012. Z obsahu soudního spisu se podává, že kárně obviněná usnesením ze dne 13. 10. 2010 řízení přerušila s tím, že výsledek souběžně probíhajícího řízení o žalobě pro zmatečnost (vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 202/2008) může mít na danou věc vliv. Kárný senát nahlédnutím do systému infoSoud zjistil, že věc sp. zn. 5 C 202/2008 byla pravomocně skončena dne 3. 5. 2012. Dne 14. 11. 2012 navrhl žalovaný, aby v řízení bylo pokračováno; jednání ve věci bylo kárně obviněnou nařízeno dne 27. 12. 2012. Z uvedeného vzal kárný senát za prokázané, že počínaje dnem 3. 5. 2012 měla kárně obviněná vědět, že důvod pro přerušení řízení odpadl (věc sp. zn. 5 C 202/2008 taktéž rozhodovala). I bez návrhu žalovaného na pokračování v řízení tak měla nejdéle ve lhůtě třech měsíců učinit ve věci úkon, směřující ke skončení věci. Jelikož se tak nestalo, lze hovořit o průtazích v řízení v období od 4. 8. 2012 do 26. 12. 2012.

10. sp. zn. 5 EC 70/2010 [bod 21) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 3. 1. 2013 do 8. 8. 2013. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že odvolání proti rozsudku ze dne 7. 11. 2012 (doručené soudu dne 31. 12. 2012) bylo (dle údajů ISAS) předloženo kárně obviněné dne 3. 1. 2013. Dne 6. 8. 2013 zaslala kárně obviněná odvolání dalším účastníkům. Šlo o provedení jednoduchého úkonu; po připočtení referenční hodnoty třech měsíců pro jeho realizaci lze proto hovořit o průtazích v řízení v období od 4. 4. 2013 do 5. 8. 2013.

11. sp. zn. 5 EC 76/2010 [bod 22) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 18. 12. 2012 do 20. 5. 2014. Jak kárný senát zjistil, dne 18. 12. 2012 byl (dle údajů ISAS) kárně obviněné předložen spis s návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání (ze dne 11. 5. 2011) a odvoláním proti tomuto rozsudku. Dne 19. 6. 2013 vyhotovila kárně obviněná referát s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Poplatek byl dne 22. 7. 2013 zaplacen (spis byl dle údajů ISAS v té době stále veden na kárně obviněnou). Usnesením ze dne 20. 5. 2014 kárně obviněná usnesením zamítla návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Vzhledem k tomu, že výzvu k zaplacení soudního poplatku lze považovat za jednoduchý úkon, lze hovořit o nečinnosti v období od 19. 3. 2013 (lhůta se odvíjí od předložení spisu kárně obviněné) do 18. 6. 2013. Pokud jde o rozhodnutí ve věci návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, s ohledem na zákonem jasně stanovená (a v praxi zásadně bez obtíží verifikovatelná) kritéria, za nichž lze takovému návrhu vyhovět, není důvod považovat tento procesní úkon za a priori složitý (tedy vymykající se referenční hodnotě třech měsíců pro provedení jednoduchých úkonů). Jelikož z obsahu spisu nic nenasvědčuje závěru, že by rozhodování o zmiňovaném návrhu bylo v posuzovaném případě právně či skutkově složité, bylo možné po kárně obviněné spravedlivě požadovat, aby o takovém návrhu rozhodla ve lhůtě maximálně třech měsíců po té, co budou pro takový postup splněny všechny procesní podmínky. Jelikož administrace související s výběrem soudního poplatku za podané odvolání skončila dne 22. 7. 2013, lze nejpozději od tohoto data odvíjet lhůtu, kdy mělo být o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhodnuto. Bylo-li o tomto návrhu rozhodnuto až dne 20. 5. 2014, lze hovořit o průtazích v řízení v období od 23. 10. 2013 do 19. 5. 2014.

12. sp. zn. 5 C 102/2010 [bod 23] – nečinnost vytýkána v období od 8. 6. 2011 do 13. 12. 2012 a od 15. 1. 2013 do 21. 4. 2014. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že v průběhu řízení byl soud upozorněn na univerzální sukcesi na straně žalovaného. V rámci ověřování této skutečnosti byl (dle údajů ISAS) spis dne 8. 6. 2011 předložen kárně obviněné. Ta referátem ze dne 12. 12. 2012 urgovala sdělení stran procesního nástupnictví žalovaného. Dle údajů ISAS byl kárně obviněné spis předložen dne 15. 1. 2013. Dalším úkonem ve věci je až unesení o uložení pořádkové pokuty tvrzenému nástupci žalovaného pro neposkytování součinnosti; toto usnesení však není opatřeno razítkem kanceláře, nedoprovázejí jej doručenky a neprochází ani evidencí ISAS. Další úkon kárně obviněné je datován dnem 23. 4. 2014, kdy předala kanceláři referát s dotazy na žalovaného a krajský soud. Vzhledem k tomu, že úkony směřující ke zjištění procesního nástupnictví účastníka řízení je možno v principu považovat za úkony jednoduché, lze dovodit první období nečinnosti po uplynutí tří měsíců od předložení spisu kárně obviněné (od 8. 6. 2011); průtahy v řízení tak nastaly v období od 9. 9. 2011 do 11. 12. 2012 (nečinnost ukončená urgencí). Poté, co byl spis opětovně předložen kárně obviněné (15. 1. 2013) nebyl ve věci proveden žádný relevantní úkon až do 23. 4. 2014; usnesení ze dne 3. 12. 2013 nelze za takový úkon považovat, neboť evidentně nebylo nikdy vypraveno (zde jde o případ „relativní nečinnosti“). Druhé období nečinnosti tak (po započtení referenční hodnoty třech měsíců) představuje průtahy v řízení v období od 16. 4. 2013 do 21. 4. 2014.

13. sp. zn. 47 EC 1/2011 [bod 24) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 14. 3. 2012 do 30. 6. 2013 a od 7. 11. 2013 do 20. 5. 2014. V této věci kárný senát zjistil, že předmětná věc byla kárně obviněné soudkyni (dle údajů ISAS) přidělena dne 14. 3. 2012. Již dříve (11. 5. 2011) vzal žalobce návrh na zahájení řízení zpět. Usnesení o zastavení řízení bylo kárně obviněnou vydáno dne 30. 6. 2013. Do tohoto usnesení bylo podáno dne 8. 8. 2013 odvolání. Věc byla dne 7. 11. 2013 předložena (dle údajů ISAS) kárně obviněné bez věcného vyřízení odvolacím soudem, s pokynem rozhodnout o návrhu na vrácení soudního poplatku. Usnesení o vrácení soudního poplatku bylo vydáno dne 20. 5. 2014. Dle názoru kárného senátu kárně obviněné nic nebránilo v tom, aby poté, co jí byla věc přidělena, rozhodla ve lhůtě odpovídající provádění jednoduchých úkonů o zastavení řízení. Jakkoliv se jedná o případ soudního rozhodování, nelze přehlédnout, že šlo o jednoznačně projevenou vůli žalobce v řízení dále nepokračovat, čemuž odpovídalo i jasně seznatelné procesní stanovisko žalované, která podala proti původně vydanému platebnímu rozkazu odpor. Není tedy důvod, aby o zastavení řízení nemohlo být rozhodnuto ve lhůtě odpovídající provádění jednoduchých úkonů, tedy ve lhůtě třech měsíců. Lze proto hovořit o průtazích v řízení v období od 15. 6. 2012 do 29. 6. 2013. Shora uvedené závěry lze bezezbytku vztáhnout i na rozhodování o vrácení soudního poplatku (při zpětvzetí i návrhu); i zde se fakticky jednalo o jednoduchý úkon, který mohl být proveden ve lhůtě tří měsíců po té, co byla věc vrácena odvolacím soudem s pokynem k tomuto postupu. Druhé období průtahů v řízení tak lze vymezit od 8. 2. 2014 do 19. 5. 2014.

14. sp. zn. 5 EC 45/2011 [bod 26) návrhu] - nečinnost vytýkána v období od 2. 2. 2012 do 15. 5. 2014. Kárný senát zjistil, že ve věci byl dne 23. 9. 2011 vydán platební rozkaz, ten se však nepodařilo žalovanému doručit. Dne 12. 1. 2012 učinila kárně obviněná dotazy stran zjištění pobytu žalovaného; poslední odpověď byla soudu doručena dne 31. 1. 2012. Počínaje dnem 2. 2. 2012 byl spis (dle údajů ISAS) veden na kárně obviněnou. Následuje úkon ze dne 15. 5. 2014, kterým kárně obviněná učinila dotaz stran možného pobytu žalovaného na území Slovenské republiky. Dle názoru kárného soudu si měla být kárně obviněná nejpozději dne 2. 2. 2012 vědoma toho, že bydliště žalovaného je neznámé a tomu přizpůsobit další procesní postup; pokud nehodlala provádět další šetření, měla přistoupit ke zrušení platebního rozkazu. Její nečinnost, přetrvávající do 15. 5. 2014 proto nelze akceptovat. Po připočtení referenční lhůty třech měsíců, odvíjející se od data 2. 2. 2012, tak lze hovořit o průtazích v řízení v období od 3. 5. 2012 do 14. 5. 2014.

15. sp. zn. 47 EC 98/2011 [bod 27) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 14. 3. 2012 do 20. 5. 2014. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že dne 7. 7. 2011 došla soudu žádost žalobce o opravu chyby ve vydaném elektronickém platebním rozkazu ze dne 6. 6. 2011. Dne 7. 3. 2013 byl návrh na zahájení řízení vzat žalobcem zpět. Dle údajů ISAS byla věc dne 14. 3. 2012 převedena na kárně obviněnou. Ta o obou procesních návrzích rozhodla usnesením ze dne 20. 5. 2014. V tomto případě kárný senát naznal, že minimálně v případě žádosti o provedení opravy elektronického platebního rozkazu měla kárně obviněná učinit úkon, který lze označit za jednoduchý. Vzhledem k tomu, že od data 14. 3. 2012 byla ve věci zcela nečinná, lze (po započtení referenční doby třech měsíců) hovořit o průtazích v řízení v období od 15. 6. 2012 do 19. 5. 2014.

16. sp. zn. 12 EC 249/2011 [bod 28) návrhu] – nečinnost vytýkána v období od 14. 8. 2013 do 20. 5. 2014. V této věci bylo zjištěno, že dne 13. 8. 2013 byla (dle údajů ISAS) kárně obviněné předložena žádost právního zástupce žalobce o vrácení soudního poplatku; dne 14. 8. 2013 obdržel soud žádost právní zástupkyně žalovaného o přiznání odměny za zastupování. Kárně obviněná v obou návrzích rozhodla dne 20. 5. 2014. Vzhledem k tomu, že minimálně v prvním případě lze usnesení ze dne 20. 5. 2014 považovat za jednoduchý úkon, lze hovořit o průtazích v řízení (po započtení referenční doby třech měsíců) hovořit v období od 14. 11. 2013 do 19. 5. 2014. Ve zbývajících případech, kdy byly kárnému soudu předloženy příslušné soudní spisy (ověřená kopie), existence průtahů shledána nebyla. Ve věci sp. zn. 5 EC 22/2001 [bod 25) návrhu] byla kárným navrhovatelem vytýkána nečinnost v období od 9. 5. 2012 do 27. 11. 2013. Z obsahu rekonstruovaného spisu bylo zjištěno, že ve věci proběhlo dne 9. 5. 2012 jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem zhodnocení důkazů, případně vypracování znaleckého posudku. Dalším úkonem kárně obviněné bylo až usnesení ze dne 27. 11. 2013, kterým zahájila rekonstrukci spisu. Dle připojeného výpisu ze systému ISAS se nicméně podává, že v období od 9. 5. 2012 do 27. 12. 2013 bylo umístění spisu deklarováno jako jednání; tento údaj je ovšem evidentně chybný a pohyb předmětného spisu po tomto datu nelze vysledovat. Za této situace nelze ve vytýkaném období hovořit o zaviněné nečinnosti soudce; za ztrátu spisu nelze kárně obviněnou činit odpovědnou, přičemž bezodkladně poté, co byla ztráta spisu zjištěna, přistoupila k jeho rekonstrukci. V tomto případě tedy zjištěnou nečinnost soudkyně nelze považovat za kárné provinění, ve smyslu jeho definice vyplývající z ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Stejný závěr platí i pro věc sp. zn. 5 C 57/2008 [bod 13) návrhu], kde byla kárně obviněné vytýkána nečinnost v období od 1. 1. 2012 do 14. 7. 2014. Z obsahu ověřené části příslušného soudního spisu bylo zjištěno, že na základě opakovaných žádostí právního zástupce žalobce bylo nejprve odročeno jednání na neurčito a následně bylo opakovaně odkládáno nařízení dalšího jednání s tím, že účastníci řízení vedou mimosoudní jednání o dohodě. Kárný soud nesdílí názor kárného navrhovatele, že nebyl-li ve věci učiněn po dobu zhruba jednoho a půl roku žádný úkon směřující k jejímu skončení, bez toho, že by bylo rozhodnuto o přerušení řízení, jde o zaviněnou nečinnost soudce, dosahující intenzity průtahů v řízení. Jakkoli lze souhlasit s jeho názorem, že nenavrhnou-li účastníci přerušení řízení, je povinností soudu postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta, nelze přehlédnout fakt, že jednání ve věci nebylo nařízeno právě s ohledem na výslovné žádosti právního zástupce žalobce; kárně obviněná přitom nebyla zcela nečinná, neboť sama se opakovaně právního zástupce dožadovala sdělení, zda již k mimosoudní dohodě účastníků řízení došlo. Je to navrhovatel, kdo disponuje řízením a navrhuje-li výslovně, aby soud prozatím jednání nenařizoval, není v principu důvod, proč mu nevyhovět. Žalovaný si přitom na nečinnost soudů nikterak nestěžoval a nelze tak usuzovat, že by žádosti právního zástupce žalobce snad mohly představovat účelové obstrukce řízení, kterými by bylo sledováno poškození práv žalovaného. Přestože postup kárně obviněné, která se nepokusila zjistit stanovisko žalovaného k tomuto postupu (což by mohlo vést k návrhu účastníků na přerušení řízení), nepovažuje kárný senát za zcela optimální, rozhodující je, že účastníci řízení nebyli reálně kráceni na svých procesních právech (tedy ani na právu na rozhodnutí věci v přiměřené době) a nebyly tak atakovány chráněné zájmy uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (narušení důstojnosti soudcovské funkce nebo ohrožení důvěry v nezávislé, v nestranné, v odborné a spravedlivé rozhodování soudů), jejichž porušení je pojmovým znakem kárného provinění. V obou popsaných případech tedy kárný senát postupem dle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., zprostil kárně obviněnou obvinění pro skutek, spočívající ve způsobení nedůvodných průtahů (výrok II, body 2. a 3.), neboť vytýkaná jednání nejsou kárným proviněním. Pokud jde o zbývající soudní věci, kde byla kárně obviněné vytýkána zaviněná nečinnost, jedná se o případy, kde došlo ke ztrátě soudních spisů. Z podkladů, které byly v této souvislosti kárnému senátu předloženy (viz výše) nelze zcela jednoznačně dovodit, kdy ke ztrátě jednotlivých spisů došlo, kdo je za tuto ztrátu odpovědný a nelze ani spolehlivě dovodit obsah těchto spisů v době, kdy vyšly z evidence. Jakkoli je ve všech případech, s výjimkou věcí sp. zn. 5 C 55/95 [bod 2) návrhu], sp. zn. 5 C 158/2003 [bod 8) návrhu] a sp. zn. 19 Nc 2900/2013 [bod 29) návrhu] v podrobném výpisu z rejstříku C uvedeno, že jde o věci vyřízené, je evidentní, že nešlo o věci vyřízené pravomocně. Ve všech případech [s výjimkou věci sp. zn. 5 C 420/98 - bod 3) návrhu a sp. zn. 19 Nc 2900/2013 - bod 29) návrhu] lze z předložených podkladů dovodit, že posledním úkonem před ztrátou spisu bylo soudní jednání, vydání rozhodnutí (v některých případech nelze zjistit, zda bylo takové rozhodnutí vyhotoveno), případně (bylo-li vydáno meritorní rozhodnutí, které bylo následně rozesláno) měl být ze strany soudce učiněn ještě jiný další úkon [například rozhodnutí o nákladech státu - viz sp. zn. 5 C 184/92 - bod 1) návrhu]. V případě spisu sp. zn. 19 Nc 2900/2013 se jednalo o nejasné podání, kde nelze vyloučit ani jeho neformální odložení, tuto skutečnost však není možné jakkoli prověřit, neboť poté, co byl spis po spisové prověrce vrácen zpět kárně obviněné, došlo k jeho ztrátě; je proto nutno vycházet z premisy, že i zde jde o věc, kde její vyřízení vyžadovalo aktivitu soudce. S výjimkou jednoho případu (sp. zn. 5 C 420/98), o němž bude pojednáno samostatně, lze tedy mít za prokázané, že ve vytýkaných případech došlo ke ztrátě spisu, přičemž kárně obviněná neučinila žádný úkon směřující k jejich rekonstrukci, přestože měla v těchto případech jako soudce činit další úkony. Na dokazování při nařízeném ústním jednání se přitom nejen nepodařilo blíže objasnit okolnosti ztráty jednotlivých spisů, ale kárně obviněná ani plausibilně nevysvětlila, jak je možné, že se o ztrátě spisů nedozvěděla, a to přesto, že v některých případech k tomu mělo dojít již před několika lety. Je přitom evidentní, že došlo-li ke ztrátě některých spisů (tento samotný fakt ovšem není kárným návrhem vytýkán), skutečnost, že taková situace nebyla zjištěna, jde do značné míry na vrub kárně obviněné. Nevytvořila si totiž systém, který by takovým situacím předcházel (respektive jejich existenci indikoval); nebyla též schopna se blíže vyjádřit k okolnostem, za nichž došlo ke stěhování spisů (v důsledku čehož mohlo dojít k jejich ztrátě). Samotné stěhování soudu v roce 2004 přitom nemůže být okolností, s níž lze ztrátu všech spisů spojovat; v řadě případů totiž došlo ke ztrátě spisů až po několika letech po přestěhování. Kárný senát má tedy za to, že kárně obviněná nevěnovala dostatečnou pozornost pohybu svých spisů, a to nejen jako soudce, jemuž byly tyto spisy svěřeny, ale i jako místopředsedkyně soudu, která měla právě z titulu této své funkce přispět k bezproblémovému přestěhování spisů na nové pracoviště. Jí popsaný způsob práce se spisy, pro který byla charakteristická minimální interakce s kanceláří a specifický způsob zakládání příchozích listin do spisů, je nepochybně nestandardní a přestože jej nelze považovat za a priori nepřípustný, nepochybně přispěl k tomu, že se o ztrátě spisů (respektive o tom, že jsou na ní evidovány pravomocně neskončené věci, kde po dobu několika let nebyl učiněn žádný úkon) nedozvěděla. Fakt, že práci se svěřenými spisy kárně obviněná nevěnovala dostatečnou pozornost, potvrdila ostatně i ve své výpovědi, kdy poukazovala na své přetížení při výkonu kontrolních činností ve funkci místopředsedkyně soudu. Evidentně při tom selhala i tato kontrolní činnost, ve smyslu průběžné kontroly (pravomocně) neskončených věcí starších časových řad, neboť to byla právě kárně obviněná, kdo měl (i ve vztahu k vlastním věcem) takovou kontrolu provádět. Byla-li by taková činnost prováděna řádně, musely by problémy ve vytýkaných spisech být zjištěny. Vzniklou situaci při tom nelze zdůvodnit ani potížemi při přechodu na systém ISAS či počátečními deficity v jeho fungování. Kárný senát rozhodně nepopírá, že při náběhu tohoto informačního systému mohlo zpočátku dojít k provedení mylných zápisů či jejich absenci, jde však o situaci, se kterou byly konfrontovány všechny okresní, respektive obvodní soudy, přičemž kárnému senátu není známo, že by u jiných soudů docházelo k tak výrazným a dlouhodobým problémům, jaké v této souvislosti popisovala kárně obviněná ve své výpovědi. Přestože je i z některých předložených podkladů zřejmé, že v konkrétních případech jsou zápisy v ISAS zatíženy evidentní chybou (viz zejména věc sp. zn. 5 C 420/98), jde zpravidla o starší zápisy. I případné nedostatky v systému ISAS ovšem bez dalšího nemohou soudce zprostit odpovědnosti za řádné vedení jím svěřených spisů. Kárný senát při hodnocení všech výše uvedených aspektů věci vycházel z premisy, že odpovědnost za soudní spis sdílí soudce spolu s příslušnou kanceláří. Pokud by tedy soudní kancelář evidentně neplnila část své svěřené odpovědnosti (například evidenci dokumentů a pohybu spisů v ISAS, předkládání spisů z kalendářů, apod.), mohlo by to v některých případech vést až k tomu, že by soudce za negativní důsledky s tím spojené nebyl odpovědný, a to i při respektování zásady, že soudce má mít o stavu jemu svěřené agendy vždy dostatečný přehled. O takový případ se však ve věcech vytýkaných kárným navrhovatelem (s výjimkou, o které bude pojednáno dále) dle názoru kárného senátu nejednalo. I přes nepopíratelné deficity při zaznamenávání pohybů spisů v systému ISAS a zcela nedostatečné dokumentové knihovně nelze hovořit o tom, že by za vytýkaná období nečinnosti v jednotlivých věcech mohla výlučně soudní kancelář. Byla to totiž především kárně obviněná, která sama zavedla systém práce se spisy, který přispěl k tomu, že ztráta spisů nebyla až do doby provedené prověrky vůbec odhalena. Lze přitom zcela přisvědčit zástupkyni kárného navrhovatele, která uvedla, že byla-li kárně obviněná v rozhodné době místopředsedkyní soudu, měla přímo v popisu práce (v rámci dohledu nad soudci civilního úseku) aktivně pracovat se spisovou evidencí, včetně evidence elektronické. Zde pak kárný senát dodává, že na výše popsaném neuspokojivém stavu evidence ISAS v posuzovaných věcech nese svůj podíl i dřívější vedení obvodního soudu (tedy i kárně obviněná), které, dle jejího tvrzení, nechalo část dokumentové knihovny citovaného systému smazat pro nedostatečnou kapacitu serveru. Takový postup při řešení technických problémů lze označit za zcela absurdní a neakceptovatelný. Lze tedy uzavřít, že i u této skupiny soudních věcí, s výjimkou věci uvedené pod bodem 3) návrhu, byla kárným senátem zjištěna zaviněná nečinnost zakládající průtahy v řízení. Co se týče již opakovaně zmiňované věci sp. zn. 5 C 420/98 [bod 3) návrhu], v tomto případě, kdy byla kárně obviněné rovněž vytýkána nečinnost v souvislosti se ztrátou spisu, dospěl kárný senát k závěru, že z kárným navrhovatelem předložených podkladů nelze dospět k jednoznačnému závěru, kdo je za vzniklé průtahy odpovědný. Evidence pohybu spisu v ISAS totiž vykazuje zcela jasné logické rozpory (dne 18. 5. 2000 mělo být řízení zastaveno usnesením, přičemž dne 17. 1. 2001 je poznamenáno tištění rozsudku; v seznamech dokumentů k této spisové značce jsou evidovány jako užité vzory, které zcela evidentně být užity nemohly - mimo jiné vzor 6 a vzor 35 o. s. ř.). Za tohoto skutkového stavu, při absenci dalších podkladů, je nutno evidenci ISAS označit za zcela neprůkaznou. Logickým důsledkem pak je, že vzniklé průtahy nemohou být přičteny na vrub kárně obviněné. V tomto rozsahu proto kárný senát, ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., zprostil kárně obviněnou obvinění pro tento skutek (výrok II, bod 1.), neboť existenci kárného provinění se nepodařilo prokázat. Pokud jde o případy, kdy byla existence průtahů v řízení prokázána (viz výše), je nutno připomenout, že samotná existence takových průtahů ještě nepostačuje pro závěr o kárném provinění soudce; je totiž nutno také uvážit, do jaké míry je tento stav přičitatelný právě zaviněnému porušení jeho soudcovských povinností. Z hodnotících kritérií, která se v této souvislosti nabízejí, kárný senát neshledal, že by (v případě spisů, které nebyly ztraceny) šlo o věci vymykající se běžné agendě, tedy věci mimořádně složité, či problematiku, s níž se soudce běžně nesetkává. Ve vztahu ke všem hodnoceným věcem lze dále konstatovat, že nebylo zjištěno, že by kárně obviněná byla v rozhodném období v obtížné osobní situaci (dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, existence osobní zátěže, apod.), která by mohla její práci nepříznivě ovlivnit. Významným hodnotícím kritériem je také situace v senátu kárně obviněného soudce, kde je třeba posoudit zejména množství nevyřízených věcí, možnou specializaci soudce (respektive její změnu) v posuzovaném období, zkušenosti soudce (celkově i v agendě v níž došlo průtahům), strukturu přidělených věcí (jejich stáří v době přidělení, existenci přednostní agendy, kombinaci agend, apod.); bez významu není ani otázka technického a personálního zabezpečení, které měl soudce k dispozici. Ani z tohoto pohledu nicméně kárný senát nenalezl okolnosti, které by výrazným způsobem ovlivňovaly možnost kárně obviněné vyřizovat svěřené věci tak, aby v nich nedocházelo k průtahům. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v průběhu předcházejících 3 let kárně obviněná vyřizovala běžnou civilní agendu, přičemž nebylo prokázáno, že by byla oproti dalším soudcům civilního úseku jakkoli znevýhodněna (například vyšším nápadem věcí či přidělováním obtížnější agendy). Jedná se o soudkyni zkušenou, která v rozhodném období soudila civilní agendu již řadu let. Nebylo taktéž zjištěno, že by její průměrný měsíční výkon při rozhodování věcí vybočoval z průměru daného soudu; uvedené platí i pro počty jejích neskončených věcí v jednotlivých letech. Taktéž nebylo prokázáno (a kárně obviněná to ani nenamítala) že by jí v průběžném vyřizování napadlých věcí bránily personální či technické deficity soudu, ve smyslu absence odborného či administrativního aparátu, nedostatečného technického vybavení, nedostatečné kapacity jednacích síní (z pohledu možnosti jejich využívání), apod. Za této situace je tedy kárný senát nenalezl žádné důvody, které by mohly vést k závěru, že za zjištěné průtahy není JUDr. S. odpovědná. Popsaný stav lze proto nepochybně podřadit pod definici kárného provinění, kterým je zaviněné porušení povinnosti soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Je-li rozhodování v zákonem stanovených či přiměřených lhůtách považováno za součást práva na spravedlivý proces, nelze nedůvodné průtahy v řízení hodnotit jinak, než jako zaviněné porušení povinnosti soudce a jako jednání způsobilé přinejmenším narušit důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, jak to má na mysli ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Z těchto důvodů proto kárný senát, ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., uznal JUDr. S. vinnou, že zaviněným porušením svých povinností způsobila průtahy v celkem 26 soudních věcech (viz výrok I.). Při úvaze o uložení kárného opatření za případy, kdy byla kárně obviněná shledána vinnou ze zaviněných průtahů v řízení, kárný senát zohlednil fakt, že z celkem 56 spisů, které byly na základě rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 10 podrobeny prověrce, byly kárným senátem konstatovány zaviněné průtahy v řízení celkem ve 26 případech, což představuje téměř jednu polovinu kontrolovaných spisů. Bylo přitom zjištěno 11 případů, kdy průtahy překročily 2 roky, v 6 případech pak byla překročena hranice jednoho roku. Ve všech případech konstatovaných průtahů byla (mimo jiné) zjištěna absolutní nečinnost kárně obviněné, tedy absence jakéhokoli úkonu ve věci. Kromě těchto, svou povahou spíše přitěžujících, okolností, nalezl kárný senát i okolnosti, které lze hodnotit jako polehčující. Jde především o postoj, který kárně obviněná k vytýkanému pochybení zaujala, kdy uznala nedostatky ve své práci a nad vzniklým stavem projevila lítost. Dále nelze přehlédnout, že k její soudcovské práci nebyly v minulosti ze strany vedení soudu zaznamenány žádné výraznější výhrady; kárný navrhovatel naopak oceňoval její práci v pozici soudního funkcionáře. Jednoznačně pozitivní hodnocení osobnostních a odborných kvalit kárně obviněné se také podává z obsahu jejího osobního spisu. Nikoli bezvýznamný je též fakt, že JUDr. S. nebyla nikdy v minulosti kárně postižena. Za této situace kárný senát naznal, že v posuzované věci postačí uložení pouze mírného kárného opatření. Shodl se s kárným navrhovatelem, že tímto opatřením má být snížení platu ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., na rozdíl od něj však za dostačující považuje snížení platu jen o 10 % na dobu 3 měsíců (v této věci není kárný senát vázán návrhem – viz § 9 odst. 2 in fine zákona č. 7/2002 Sb.). Toto kárné opatření se uplatní od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí o jeho uložení (§ 88 odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. října 2014 Mgr. Radovan Havelec předseda kárného senátu

Plný text rozhodnutí