Zajištění držitele průkazu žadatele o určení statusu osoby bez státní příslušnosti podle § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, za účelem výkonu správního vyhoštění představuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s.
k § 57 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 57/2005 Sb., 350/2005 Sb., 129/2008 Sb., 427/2010 Sb. a 314/2015 Sb. (v textu jen „zákon o azylu“)
k § 82 a násl. soudního řádu správního, ve znění zákona č. 303/2011 Sb.
Žalobci se narodili na území bývalého Sovětského svazu. Podle jejich tvrzení Sovětský svaz opustili ještě před jeho rozpadem a žádný z nástupnických států je nepovažuje za své občany.
U žalobců bylo opakovaně rozhodnuto o jejich správním vyhoštění. Naposledy Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy rozhodlo o správním vyhoštění žalobců 2. 4. 2019. V důsledku tohoto rozhodnutí byli žalobci 24. 5. 2019 zařazeni do Cizineckého informačního systému jako nežádoucí osoby.
Dne 18. 9. 2019 podali žalobci žádost o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti podle Úmluvy o práv-ním postavení osob bez státní příslušnosti (č. 108/2004 Sb. m. s.), na jejímž základě jim odbor azylové a migrační
od soudních poplatků nebo ustanovení zástupce podle zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5514/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1933/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3327/15). Dovolací soud nemá důvod se odchýlit od této judikatury ani v projednávané věci a nesdílí názor dovolatelky o rozpornosti úpravy zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 s ústavním pořádkem České republiky podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5.2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 767/16, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 846/16, v nichž byla konstatována přípustnost rozhodování vyššího soudního úředníka nebo asistenta soudce v případech, na které se nevztahuje omezení uvedené v ustanovení § 11 zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014.“ Obdobně viz i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, čj. 30 Cdo 2244/2016-260.
[35] Rozšířený senát dodává, že i retrospektivní a komparativní pohled na předloženou spornou právní otáz-ku potvrzuje nastolený trend zvyšování efektivity soudnictví potvrzovaný výše uvedenou judikaturou. Tradičně se (stejně jako v zahraničí) na rozhodování soudů podílejí i další tzv. soudní osoby, jakými byli již v minulosti soudní tajemníci, vykonavatelé a justiční čekatelé. S nárůstem soudních agend a rozsahu procesní rozsáhlosti zpracování byla soudní organizace dále doplněna nejprve o vyšší soudní úředníky a posléze i o asistenty soudců. Dělo se tomu tak proto, že řada dílčích procesních úkonů se ukázala jako poměrně jednoduchá až rutinní, nevy-volávala zpravidla žádné spory, proto mohla být vykonávána soudním personálem, tzv. nesoudcovským, navíc po příslušném dalším specializovaném vzdělání, absolvování jisté praxe a složení odborné zkoušky. Doplnění tohoto personálního prvku a kvalifikační požadavky na něj kladené nalezly proto v posledních letech svůj legislativní odraz i v zákonech upravující soudní organizaci a soudní řízení, byť v poněkud roztříštěné podobě.
[36] Porovnáním procesní úpravy rozsahu pravomoci v jednotlivých typech řízení před soudem lze rovněž vysledovat, že tyto další soudní osoby mohou provádět v řízení (až na vyjmenované výjimky) veškeré soudní úko-ny soudu prvního stupně. V případě asistentů soudců (a nejen jich), kteří mají vysokoškolské právnické vzdělání, je obecně známou skutečností, že zpravidla usilují o složení profesní odborné zkoušky, která by jim umožnila přístup k některému z judiciálních povolání. Získání potřebných zejména procesních dovedností je velmi důležité a praktické zkušenosti a návyky těchto zaměstnanců soudů při tom hrají klíčovou roli. Dohled soudce nad jejich procesní činností, případně regulovaný stanovením konkrétního rozsahu pravomoci vykonávané z pověření (nebo i bez takového pověření), je zajištěn, stejně jako opravný prostředek proti takovému úkonu provedenému jinou soudní osobou než soudcem.
[37] Podíl na soudním řízení vykonávaný jinými, než jeho „tradičními“ aktéry není ostatně nic neobvyklého ani mezi dalšími justičními profesemi, jakými jsou advokáti, státní zástupci, notáři či soudní exekutoři. I tyto stavy dbají na profesní přípravu mimo jiné tím, že v příslušných procesních řádech jsou upraveny úkony, které mohou samostatně či z pověření vykonávat čekatelé či koncipienti. Společně tak naplňují požadavek racionality, hospodárnosti a efektivity procesu.