Při rozhodování soudu o odložení předání k trestnímu stíhání do ciziny je namístě vedle okolností demonstrativně vyjádřených v § 210 odst. 1 z. m. j. s. vzít do úvahy i to, že z hlediska obecně vnímaného pojmu spravedlnosti je žádoucí, aby vyžádaná osoba vykonala nezanedbatelnou část z uloženého trestu odnětí svobody.
Při rozhodování soudu o odložení předání k trestnímu stíhání do ciziny je namístě vedle okolností demonstrativně vyjádřených v § 210 odst. 1 z. m. j. s. vzít do úvahy i to, že z hlediska obecně vnímaného pojmu spravedlnosti je žádoucí, aby vyžádaná osoba vykonala nezanedbatelnou část z uloženého trestu odnětí svobody.
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 7 Nt 101/2020, bylo rozhodnuto, že podle § 208 odst. 2 a § 210 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „z. m. j. s.“), se předání A. S. (dále též označen jako „vyžádaný“) k trestnímu stíhání do Italské republiky odkládá do doby výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 80 T 10/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 To 110/2020, případně do doby jeho propuštění na svobodu z jiného, zákonem předpokládaného důvodu.
2. O odkladu předání vyžádaného rozhodl Krajský soudu v Ústí nad Labem k návrhu státní zástupkyně v rámci zjednodušeného předání A. S. k trestnímu stíhání do Italské republiky pro trestný čin podle čl. 110, čl. 628 odst. III, č. 1 trestního zákoníku Italské republiky, kterého se měl jmenovaný dopustit skutkem spočívajícím v tom, že vyžádaný A. S. s dalšími spolupachateli měl v srpnu 2019 přepadnout ve městě XY za užití pistole prodavačku ve zlatnictví a odcizit tam 18 ks hodinek Rolex v celkové hodnotě 180 000 euro. Souběžně s předávacím řízením probíhalo v České republice trestní stíhání vyžádaného, ve kterém byl vyžádaný rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 80 T 10/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 To 110/2020, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 7 let, kterému se vyžádaný aktuálně podrobuje. Konec výkonu uvedeného trestu se předpokládá dne 22. 11. 2026. Vedle toho byl vyžádanému uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. V předávacím řízení po poučení vyžádaný prohlásil, že souhlasí s předáním do Italské republiky a vzdal se zásady speciality. O odkladu předání krajský soud rozhodl s odkazem na hlediska, uvedená v § 210 odst. 1 z. m. j. s.
3. Proti shora uvedenému usnesení podal vyžádaný ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou po doručení jeho písemného vyhotovení nijak neodůvodnil ani sám, ani prostřednictvím svého obhájce a rovněž neavizoval, že by tak hodlal učinit v pozdější, přijatelné době. Jeho výhrady proti citovanému usnesení tak bylo možné dovodit jen z jeho vyjádření ve veřejném zasedání konaném u krajského soudu. V něm prohlásil, že se svým předáním souhlasí, vzdává se zásady speciality a žádá o předání do Itálie i s ohledem na svůj zdravotní stav ovlivněný nemocí diabetes.
III. Důvodnost stížnosti
4. Vrchní soud v Praze na základě stížnosti vyžádaného přezkoumal výrok napadeného usnesení a řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a jak je dále uvedeno, neshledal stížnost vyžádaného důvodnou.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o návrhu státní zástupkyně na odklad předání v rámci řízení o zjednodušeném předání s ohledem na vyjádření vyžádaného při výslechu před předsedkyní senátu uvedeného krajského soudu dne 3. 12. 2020, že souhlasí se svým předáním do Itálie pro skutek, jak byl popsán v evropském zatýkacím rozkazu soudu v Janově a vzdává se zásady speciality. K rozhodnutí o shora uvedeném návrhu krajský soud nařídil veřejné zasedání a návrh projednal za přítomnosti vyžádaného a jeho obhájkyně. Vyžádaný měl možnost se k uvedenému návrhu vyjádřit a uvést vše, co považoval za podstatné. Stejně tak bylo respektováno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, případně navrhovat provedení důkazů dalších. V řízení, které předcházelo vyhlášení stížností napadeného usnesení, nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, pro které by zmíněné usnesení nemohlo obstát.
3. Proti shora uvedenému usnesení podal vyžádaný ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou po doručení jeho písemného vyhotovení nijak neodůvodnil ani sám, ani prostřednictvím svého obhájce a rovněž neavizoval, že by tak hodlal učinit v pozdější, přijatelné době. Jeho výhrady proti citovanému usnesení tak bylo možné dovodit jen z jeho vyjádření ve veřejném zasedání konaném u krajského soudu. V něm prohlásil, že souhlasí se svým předáním, vzdává se zásady speciality a žádá o předání do Itálie i s ohledem na svůj zdravotní stav ovlivněný nemocí diabetes.
6. O tom, zda má být předání odloženo, nebo naopak předání vyžádaného k trestnímu stíhání do Itálie má být provedeno bez odkladu, rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem po vyhodnocení hledisek uvedených v § 210 odst. 1 z. m. j. s. Jak se již uvádí v odůvodnění napadeného usnesení, v citovaném zákonném ustanovení se demonstrativně vypočítávají zejména závažnost trestného činu, pro který má být osoba předána, závažnost trestného činu, v souvislosti s nímž je o odložení předání rozhodováno, možnost předání této osoby z vyžadujícího státu zpět do České republiky, jakož i možnost dočasného předání osoby do vyžadujícího státu. Krajský soud tato hlediska aplikoval na daný případ a dospěl k závěru, že skutek, pro který byl vyžádaný v České republice pravomocně odsouzen, je z hlediska provedení a cíle, který jeho pachatelé sledovali, srovnatelný se skutkem, pro který se žádá o jeho předání. Krajský soud zdůraznil, že s ohledem na trest vyhoštění, uložený vyžádanému na dobu deseti let, je žádoucí, aby vyžádaný nejprve vykonal pravomocně uložený trest odnětí svobody. Zároveň zdůraznil, že rozhodnutím o odkladu předání není vyloučeno, aby vyžádaný byl do vyžadujícího státu dočasně předán k jednotlivým úkonům tam prováděného trestního stíhání. Samozřejmě v rozsahu, v jakém to italské právo připouští, lze uvažovat i o účasti vyžádaného na takových úkonech cestou videokonference. Nad rámec hodnocení zmíněných podmínek krajským soudem lze dodat, že vyžádaný byl v České republice pravomocně odsouzen teprve v lednu letošního roku a z hlediska obecně vnímaného pojmu spravedlnosti je žádoucí, aby nikoliv zcela zanedbatelnou část uloženého trestu vykonal ve státě, kde se závažné úmyslné trestné činnosti dopustil.
7. S ohledem na shora uvedené je třeba závěr krajského soudu o splnění podmínek pro rozhodnutí o odkladu předání označit za správný a v souladu se zákonem. Krajský soud vyhodnotil všechna hlediska uváděná v § 210 odst. 1 z. m. j. s. a správně zdůraznil, že výkonem trestu odnětí svobody v České republice nedojde ke zmaření úkonů trestního stíhání pro nedosažitelnost vyžádaného ve vyžadujícím státě. I když § 210 odst. 1 z. m. j. s. předpokládá, že o odkladu předání rozhodne soud i s přihlédnutím ke stanovisku soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž se vede či vedlo v České republice trestní stíhání nebo v níž byl pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, krajský soud takové stanovisko neměl k dispozici. S ohledem na skutečnost, že řízení u takového soudu již skončilo a vyžádaný vykonává uložený trest, a s ohledem na to, že soud, který trestní stíhání v České republice vedl, je totožný se soudem, který o odkladu rozhodoval, lze nedostatek takového stanoviska při rozhodování o odkladu označit za vadu, která na výsledné rozhodnutí soudu neměla vliv.
8. V potřebném rozsahu se krajský soud zabýval i další námitkou vyžádaného, že ten v případě svého předání bude mít k dispozici lepší podmínky pro léčbu diabetu. Nelze tvrdit, že zdravotní služba, poskytovaná vězněným osobám ve stejném rozsahu jako ostatním pacientům – až na výjimky vyplývající z jejich uvěznění, by byla v České republice na horší úrovni než v jiných evropských státech. Navíc, léčebné možnosti uvedené civilizační choroby jsou dostatečně známé a opatření, užívaná k její kompenzaci v jednotlivých státech, jsou plně srovnatelná.
9. Ze shora uvedených důvodů proto Vrchní soud v Praze shledal stížností napadené usnesení jako správné, odpovídající provedeným důkazům. Podmínky odkladu předání posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu se zákonným ustanovením, na jeho obsah poukázal, a vyhlášení uvedeného usnesení předcházelo řízení, ve kterém byla respektována zákonná procesní ustanovení, včetně práva vyžádaného na obhajobu. Již v odůvodnění svého usnesení se krajský soud náležitě vypořádal s argumentaci vyžádaného přednesenou ve veřejném zasedání a ve své stížnosti nic nového vyžádaný neuvedl. Vrchní soud v Praze z těchto důvodů stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Vrchní soud v Praze na základě stížnosti vyžádaného přezkoumal výrok napadeného usnesení a řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a jak je dále uvedeno, neshledal stížnost vyžádaného důvodnou.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o návrhu státní zástupkyně na odklad předání v rámci řízení o zjednodušeném předání s ohledem na vyjádření vyžádaného při výslechu před předsedkyní senátu uvedeného krajského soudu dne 3. 12. 2020, že souhlasí se svým předáním do Itálie pro skutek, jak byl popsán v evropském zatýkacím rozkazu italského soudu v Janově, a vzdává se zásady speciality. K rozhodnutí o shora uvedeném návrhu krajský soud nařídil veřejné zasedání a návrh projednal za přítomnosti vyžádaného a jeho obhájkyně. Vyžádaný měl možnost se k uvedenému návrhu vyjádřit a uvést vše, co považoval za podstatné. Stejně tak bylo respektováno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, případně navrhovat provedení dalších důkazů. V řízení, které předcházelo vyhlášení usnesení napadeného stížností, nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, pro které by zmíněné usnesení nemohlo obstát.
6. O tom, zda má být předání odloženo, nebo naopak má být předání vyžádaného k trestnímu stíhání do Itálie provedeno bez odkladu, rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem po vyhodnocení hledisek uvedených v § 210 odst. 1 z. m. j. s. Jak se uvádí již v odůvodnění napadeného usnesení, v citovaném zákonném ustanovení se demonstrativně vypočítávají zejména závažnost trestného činu, pro který má být osoba předána, závažnost trestného činu, v souvislosti s nímž je o odložení předání rozhodováno, možnost předání této osoby z vyžadujícího státu zpět do České republiky, jakož i možnost dočasného předání osoby do vyžadujícího státu. Krajský soud uplatnil tato hlediska na daný případ a dospěl k závěru, že skutek, pro který byl vyžádaný v České republice pravomocně odsouzen, je z hlediska provedení a cíle, který jeho pachatelé sledovali, srovnatelný se skutkem, pro který se žádá o jeho předání. Krajský soud zdůraznil, že s ohledem na trest vyhoštění, uložený vyžádanému na dobu 10 let, je žádoucí, aby vyžádaný nejprve vykonal pravomocně uložený trest odnětí svobody. Zároveň zdůraznil, že rozhodnutím o odkladu předání není vyloučeno, aby vyžádaný byl do vyžadujícího státu dočasně předán k jednotlivým úkonům tam prováděného trestního stíhání. Samozřejmě v rozsahu, v jakém to italské právo připouští, lze uvažovat i o účasti vyžádaného na takových úkonech cestou videokonference. Nad rámec hodnocení zmíněných podmínek krajským soudem lze dodat, že vyžádaný byl v České republice pravomocně odsouzen teprve v lednu letošního roku a z hlediska obecně vnímaného pojmu spravedlnosti je žádoucí, aby nikoliv zcela zanedbatelnou část uloženého trestu vykonal ve státě, kde se dopustil závažné úmyslné trestné činnosti.
7. S ohledem na shora uvedené je třeba závěr krajského soudu o splnění podmínek pro rozhodnutí o odkladu předání označit za správný a v souladu se zákonem. Krajský soud vyhodnotil všechna hlediska uváděná v § 210 odst. 1 z. m. j. s. a správně zdůraznil, že výkonem trestu odnětí svobody v České republice nedojde ke zmaření úkonů trestního stíhání pro nedosažitelnost vyžádaného ve vyžadujícím státě. I když v § 210 odst. 1 z. m. j. s. se předpokládá, že o odkladu předání rozhodne soud i s přihlédnutím ke stanovisku soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž se vede či vedlo v České republice trestní stíhání nebo v níž byl pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, krajský soud neměl takové stanovisko k dispozici. S ohledem na skutečnost, že řízení u zmíněného soudu prvního stupně již skončilo a vyžádaný vykonává uložený trest, přičemž soud, který vedl trestní stíhání v České republice, je totožný se soudem, který rozhodoval o odkladu předání, lze nedostatek takového stanoviska při rozhodování o odkladu označit za vadu, která neměla vliv na výsledné rozhodnutí soudu.
8. V potřebném rozsahu se krajský soud zabýval i další námitkou vyžádaného, že v případě svého předání bude mít k dispozici lepší podmínky pro léčbu diabetu. Nelze tvrdit, že zdravotní služba, poskytovaná vězněným osobám ve stejném rozsahu jako ostatním pacientům – až na výjimky vyplývající z jejich uvěznění, by byla v České republice na horší úrovni než v jiných evropských státech. Navíc, léčebné možnosti uvedené civilizační choroby jsou dostatečně známé a opatření, užívaná k její kompenzaci v jednotlivých státech, jsou plně srovnatelná.
9. Ze shora uvedených důvodů proto Vrchní soud v Praze shledal usnesení napadené stížností jako správné, odpovídající provedeným důkazům. Podmínky odkladu předání posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu se zákonným ustanovením, na jehož obsah poukázal, a vyhlášení uvedeného usnesení předcházelo řízení, ve kterém byla respektována zákonná procesní ustanovení, včetně práva vyžádaného na obhajobu. Již v odůvodnění svého usnesení se krajský soud náležitě vypořádal s argumentaci vyžádaného přednesenou ve veřejném zasedání a ve své stížnosti nic nového vyžádaný neuvedl. Vrchní soud v Praze z těchto důvodů podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost jako nedůvodnou.