Po dobu, po kterou příslušný nadřízený správní orgán vyřizuje na vyžádání odvolacího správního orgánu věc spočívající v potvrzení nebo změně závazného stanoviska (§ 149 odst. 7 správního řádu), neběží odvolacímu správnímu orgánu lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání.
[17] Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce v rozkladu, který podal proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. 2. 2020, brojil též proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 18. 11. 2019 (dále jen „závazné stanovisko Ministerstva vnitra“). Ministr dopravy tedy postupoval v souladu s ustanovením § 149 odst. 7 správního řádu, jestliže si poté, co mu byl rozklad konečně předložen správním orgánem I. stupně, vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od ministra vnitra jakožto správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. V důsledku tohoto úkonu však došlo ke stavění běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu, což znamená, že ke dni vydání tohoto rozsudku není žalovaný při rozhodování o rozkladu nečinný v rozporu se zákonem. Nečinný sice je, avšak nikoliv nezákonně, neboť mu nyní nezbývá než čekat, než ministr vnitra potvrdí nebo změní závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Do doby, než obdrží stanovisko ministra vnitra, nemůže ministr dopravy o rozkladu vůbec rozhodovat.
[18] Po dobu vyřizování věci ministrem vnitra neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu ve smyslu § 149 odst. 7 věty poslední správního řádu. Soud si je vědom toho, že tato právní norma sice odkazuje na lhůtu podle § 88 odst. 1 (správního řádu), v textu zákona se však jedná o zřejmou chybu, kterou je nutno překonat logickým a systematickým výkladem. Na základě těchto výkladových metod lze dojít k jedinému závěru, a sice že úmyslem zákonodárce bylo zakotvit stavění lhůty k vydání rozhodnutí o odvolání či rozkladu po dobu vyřizování věci (čímž je míněno potvrzení nebo změna závazného stanoviska) nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska. Stavění běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání či rozkladu po tuto dobu je zcela logické a potřebné, protože odvolací orgán (orgán rozhodující o rozkladu) během této doby o věci samé rozhodnout nemůže a musí vyčkat na potvrzení či změnu odvoláním (rozkladem) napadeného závazného stanoviska k tomu příslušným správním orgánem. Naproti tomu ke stavění lhůty podle § 88 odst. 1 správního řádu, tedy lhůty, ve které má správní orgán I. stupně předat spis spolu se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu, není v případě, že odvolání směřuje též proti obsahu závazného stanoviska, naprosto žádný důvod. Z dikce ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu zcela jednoznačně plyne, že odvolání spolu se spisem a vyjádřením správního orgánu prvního stupně musí být naopak správním orgánem I. stupně předloženo odvolacímu správnímu orgánu, který je následně spolu s vyjádřením účastníků zašle příslušnému správnímu orgánu, od kterého vyžaduje potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Aby v průběhu odvolacího řízení nedocházelo k nežádoucím průtahům, je zapotřebí, aby k předání spisu spolu se stanoviskem správního orgánu I. stupně odvolacímu správnímu orgánu došlo bez zbytečného odkladu.
[19] K závěru, že odkaz na § 88 odst. 1 správního řádu užitý v § 149 odst. 5 (nyní odst. 7) správního řádu je nesprávný, se kloní i odborná literatura, což lze doložit následující citací: „Domníváme se, že odkaz na § 88 odst. 1 spr. řádu je nesprávný, protože z povahy věci k předání spisu, stanoviska správního orgánu prvního stupně a případného vyjádření účastníků řízení již fakticky došlo. Správným odkazem by dle našeho názoru měl být odkaz na § 90 odst. 6 spr. řádu. S tímto závěrem se ztotožňuje i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, který k tomu dodává, že: ‚Po dobu vyřizování námitek proti závaznému stanovisku obsažených v odvolání proti rozhodnutí podmíněnému závazným stanoviskem (§ 149 odst. 4 správního řádu) neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání podle § 90 odst. 6 správního řádu.‘“ (Fiala Z., Frumarová K., Vetešník P. a kol. Správní řád. Praktický komentář, Praha : Wolters Kluwer, 2020).
[20] Lze uzavřít, že ministru dopravy poté, co odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně předložil ministru vnitra k potvrzení či změně závazného stanoviska Ministerstva vnitra, neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu. Žalovaný z tohoto důvodu nyní (míněno ke dni vydání tohoto rozsudku) o rozkladu z objektivních důvodů ani rozhodovat nemůže, a nelze mu tak důvodně vytýkat nezákonnou nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí o rozkladu.
[21] Protože soud neshledal, že by žalovaný byl ke dni vydání tohoto rozsudku nečinný v rozporu se zákonem, žalobu podle § 81 odst. 3 jako nedůvodnou zamítl.
[22] Závěrem soud uvádí, že nehodlá nijak omlouvat zjevné průtahy, k nimž v řízení o rozkladu dosud nepochybně došlo a kterých si je jistě dobře vědom i žalovaný, jak vyplývá z jeho vyjádření k žalobě. Existence těchto průtahů však nemění nic na tom, že soud je povinen o žalobě proti nečinnosti správního orgánu rozhodnout na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav, který neumožňuje žalobě vyhovět, nezbývá než apelovat na žalovaného, aby poté, co obdrží vyžádané stanovisko ministra vnitra, o rozkladu žalobce rozhodl bez jakýchkoliv dalších neodůvodněných průtahů.