Souběh nároku na odbytné podle § 72 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, a nároku na odchodné podle § 115 odst. 1 téhož zákona je možný, neboť jde o dva samostatné, jiný účel naplňující nároky, jejichž kumulaci zákonodárce v citovaném zákoně nevyloučil.
[18] Podle § 61 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě ve znění účinném do 28. 2. 2019 platí, že státní zaměstnanec se převede na jiné služební místo, nemůže-li vykonávat službu na dosavadním služebním místě ze zdravotních důvodů. (…)
[25] Podle § 61 odst. 2 písm. a) zákona o státní službě ve znění účinném do 28. 2. 2019 platí, že podle odstavce 1 písm. a) se převede státní zaměstnanec na služební místo, na kterém je služba pro něj vhodná, jestliže pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu na základě lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí orgánu stání zdravotní správy dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní službu nebo ji nesmí konat pro služební úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí.
[26] Podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě platí, že nemůže-li státní zaměstnanec v případech uvedených v § 61 odst. 1 písm. b) až g) nebo § 61 odst. 2 písm. a) převeden na jiné služební místo, protože žádné vhodné není volné, nebo nemůže-li v případech uvedených v § 70 odst. 3 zařazen na volné služební místo, zařídí se mimo výkon služby, nejdéle však na 6 měsíců.
[27] Podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě platí, že služební orgán rozhodne o skončení služebního poměru, uplynula-li marně doba, po kterou byl státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů.
[28] Podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě platí, že při skončení služebního poměru na dobu neurčitou z důvodu podle odstavce 1 písm. d) má státní zaměstnanec nárok na výplatu odbytného. Při nepřetržité době trvání služebního poměru a) nepřesahující 3 roky přísluší odbytné ve výši trojnásobku měsíčního platu, b) nepřesahující 6 let, ale přesahující 3 roky, přísluší odbytné ve výši šestinásobku měsíčního platu, c) nepřesahující 9 let, ale přesahující 6 let, přísluší odbytné ve výši devítinásobku měsíčního platu, d) přesahující 9 let přísluší odbytné ve výši dvanáctinásobku měsíčního platu státního zaměstnance.
[29] Podle § 115 odst. 1 zákona o státní službě platí, že státnímu zaměstnanci přísluší od služebního úřadu při skončení služebního poměru z důvodu dlouhodobého neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, odchodné ve výši dvanáctinásobku měsíčního platu. (…)
[34] Pro nyní projednávanou věc je klíčové posouzení v zásadě jediné právní otázky týkající se možnosti souběhu nároku na výplatu odbytného podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě a nároku na odchodné podle § 115 odst. 1 téhož zákona. Mezi stranami není sporný relevantní skutkový základ věci, zejména skutečnost, že žalobce byl z důvodu služebního úrazu, který utrpěl na služební cestě dne 5. 11. 2013 v důsledku dopravní nehody, zařazen dne 18. 7. 2016 mimo výkon služby, přičemž lhůta 6 měsíců podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě marně uplynula. Služební poměr žalobce skončil na základě rozhodnutí ze dne 19. 1. 2017, a žalobci byl podle § 72 odst. 1 písm. d) a § 72 odst. 2 písm. d) zákona o státní službě přiznán nárok na vyplacení odbytného ve výši 581 880 Kč. Lze shrnout, že žalobce nemohl z důvodu dlouhodobého neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, vykonávat službu, a proto byl jeho služební poměr ukončen rozhodnutím příslušného služebního orgánu.
[35] Soud považuje za potřebné nejprve uvést, že zákon o státní službě obsahuje téměř komplexní (veřejnoprávní) úpravu služebního poměru, který představuje svébytný druh právního vztahu mezi státním zaměstnancem a správním úřadem a který se nikoli nevýznamně liší od pracovního poměru upraveného zákoníkem práce. Přestože zákon o státní službě u některých institutů (například u rovného zacházení a zákazu diskriminace, vymezení služební doby, překážek v práci či u dovolené) odkazuje na dílčí právní úpravu zákoníku práce, nelze podle názoru soudu dovodit obecné subsidiární užití zákoníku práce pro posuzování práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru. Zákonodárce totiž v žádném ustanovení zákona o státní službě výslovně nezakotvil, že na vztahy mezi služebním zaměstnancem a správním orgánem je třeba aplikovat zákoník práce všude tam, kde se nelze řídit zákonem o státní službě, neboli tam, kde zákon o státní službě nedává jednoznačnou odpověď na řešení nastolené otázky (srov. úpravu subsidiárního použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy obsaženou v § 4 zákoníku práce, podle kterého platí, že pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů). Vztah zákoníku práce k zákonu o státní službě lze charakterizovat jako vztah delegace, kdy pouze v konkrétních zákonodárcem vymezených případech je v souvislosti se služebním poměrem aplikována pracovněprávní úprava podle zákoníku práce.
[36] S ohledem na shora uvedené nemůže soud akceptovat závěr, k němuž v dané věci dospěl žalovaný, byť se tento opíral o „Závěr č. 16 ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě ze dne 8. září 2017“. Právní úprava odbytného podle § 72 zákona o státní službě a odchodného podle § 115 téhož zákona je zcela autonomní a nezávislá na jiné právní úpravě, neboť zákonodárce neshledal potřebu delegovat na konkrétní ustanovení zákoníku práce či ustanovení jiné zákonné normy úpravu těchto nároků pro státní zaměstnance ve služebním poměru. Jak soud vyložil výše, zákoník práce není podpůrným předpisem pro zákon o státní službě ani v obecné rovině, a proto je vcelku nepodstatné to, za jakých podmínek vzniká zaměstnancům v pracovním poměru nárok na odstupné.
[37] Soud je toho názoru, že právní úprava odstupného podle § 67 zákoníku práce souběh nároků na odbytné a odchodné podle zákona o státní službě nevylučuje. Zákoník práce především neupravuje vedle odstupného jiný kompenzační institut, který by byl srovnatelný s institutem odbytného, resp. odchodného podle zákona o státní službě. Nárok na odstupné podle § 67 zákoníku práce vzniká zaměstnanci v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru z obdobných důvodů, ze kterých vznikne státnímu zaměstnanci, jehož služební poměr na dobu neurčitou skončí, nárok na odbytné podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě (srov. § 72 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 62 odst. 1 zákona o státní službě). To, že zákoník práce přiznává zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru z důvodu pracovního úrazu, nemoci z povolání, ohrožení touto nemocí nebo dosažení nejvyšší přípustné expozice, odstupné ve výši (nejméně) dvanáctinásobku průměrného výdělku bez ohledu na dobu trvání pracovního poměru či dobu, na kterou je sjednán, tedy to, že zákoník práce obsahuje srovnatelnou úpravu jednorázového odškodnění zaměstnance jako zákon o státní službě v § 115, nevylučuje odlišné pojetí právní úpravy takového nároku v jiném právním předpise, tj. v daném případě v zákoně o státní službě. Řečeno jinými slovy, úmysl zákonodárce při přijímání právní úpravy týkající se „nové“ kategorie státních zaměstnanců se nemusí shodovat s úmyslem, který zákonodárce dříve reflektoval v zákoníku práce. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle zákoníku práce vzniká zaměstnanci nárok na odstupné v závislosti na důvodu rozvázání pracovního poměru, tedy buď proto, že pracovní poměr je ukončen z organizačních důvodů ve smyslu § 52 písm. a) až c) zákoníku práce, nebo ze zdravotních důvodů definovaných v § 52 písm. d) zákoníku práce. Zákoník práce však nelimituje počet výpovědních důvodů, resp. důvodů, pro které lze rozvázat pracovní poměr, neboli umožňuje jejich kumulaci (viz rozsudek NS ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004). Bez ohledu na míru pravděpodobnosti, že se v tentýž okamžik naplní jak jeden z organizačních důvodů podle § 52 písm. a), b) nebo c) zákoníku práce, tak i důvod podle písm. d) uvedeného ustanovení, nelze považovat za nereálnou situaci, kdy bude pracovní poměr rozvázán z obou těchto důvodů. Zákoník práce ovšem na takovou situaci nepamatuje, resp. explicitně neupravuje, zda zaměstnanci může vzniknout nárok na odchodné odpovídající součtu nároku podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákoníku práce a nároku podle odstavce druhého uvedeného ustanovení. Na možnost výkladu ve prospěch souběhu uvedených nároků soud však pouze poukazuje, neboť si nečiní ambice posuzovat nyní tuto ryze soukromoprávní otázku aplikace zákoníku práce. Podstatné je totiž to, že zákoník práce není podpůrně aplikovatelnou normou k zákonu o státní službě, jak již soud vyložil výše.
[37] Soud je toho názoru, že právní úprava odstupného podle § 67 zákoníku práce souběh nároků na odbytné a odchodné podle zákona o státní službě nevylučuje. Zákoník práce především neupravuje vedle odstupného jiný kompenzační institut, který by byl srovnatelný s institutem odbytného, resp. odchodného podle zákona o státní službě. Nárok na odstupné podle § 67 zákoníku práce vzniká zaměstnanci v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru z obdobných důvodů, ze kterých vznikne státnímu zaměstnanci, jehož služební poměr na dobu neurčitou skončí, nárok na odbytné podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě (srov. § 72 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 62 odst. 1 zákona o státní službě). To, že zákoník práce přiznává zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru z důvodu pracovního úrazu, nemoci z povolání, ohrožení touto nemocí nebo dosažení nejvyšší přípustné expozice, odstupné ve výši (nejméně) dvanáctinásobku průměrného výdělku bez ohledu na dobu trvání pracovního poměru či dobu, na kterou je sjednán, tedy to, že zákoník práce obsahuje srovnatelnou úpravu jednorázového odškodnění zaměstnance jako zákon o státní službě v § 115, nevylučuje odlišné pojetí právní úpravy takového nároku v jiném právním předpise, tj. v daném případě v zákoně o státní službě. Řečeno jinými slovy, úmysl zákonodárce při přijímání právní úpravy týkající se „nové“ kategorie státních zaměstnanců se nemusí shodovat s úmyslem, který zákonodárce dříve reflektoval v zákoníku práce. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle zákoníku práce vzniká zaměstnanci nárok na odstupné v závislosti na důvodu rozvázání pracovního poměru, tedy buď proto, že pracovní poměr je ukončen z organizačních důvodů ve smyslu § 52 písm. a) až c) zákoníku práce, nebo ze zdravotních důvodů definovaných v § 52 písm. d) zákoníku práce. Zákoník práce však nelimituje počet výpovědních důvodů, resp. důvodů, pro které lze rozvázat pracovní poměr, neboli umožňuje jejich kumulaci (viz rozsudek NS ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004). Bez ohledu na míru pravděpodobnosti, že se v tentýž okamžik naplní jak jeden z organizačních důvodů podle § 52 písm. a), b) nebo c) zákoníku práce, tak i důvod podle písm. d) uvedeného ustanovení, nelze považovat za nereálnou situaci, kdy bude pracovní poměr rozvázán z obou těchto důvodů. Zákoník práce ovšem na takovou situaci nepamatuje, resp. explicitně neupravuje, zda zaměstnanci může vzniknout nárok na odchodné odpovídající součtu nároku podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákoníku práce a nároku podle odstavce druhého uvedeného ustanovení. Na možnost výkladu ve prospěch souběhu uvedených nároků soud však pouze poukazuje, neboť si nečiní ambice posuzovat nyní tuto ryze soukromoprávní otázku aplikace zákoníku práce. Podstatné je totiž to, že zákoník práce není podpůrně aplikovatelnou normou k zákonu o státní službě, jak již soud vyložil výše.
[38] Co se týče vlastní úpravy odbytného a odchodného v zákoně o státní službě, je třeba především zdůraznit, že zákonodárce vtělil oba předmětné nároky do jiných, systematicky oddělených částí zákona. Zatímco nárok na odbytné má své místo v hlavě V. – Skončení služebního poměru, odchodné je zakotveno v hlavě VII. – Podmínky pro výkon služby a zabezpečení státního zaměstnance. Z předestřeného systematického pojetí odbytného jakožto nároku, na který státnímu zaměstnanci vzniká nárok v souvislosti se skončením služebního poměru z organizačních důvodů (v širším slova smyslu, mj. i z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti státního zaměstnance) a za splnění dále stanovených podmínek (pouze v případě služebního poměru sjednaného na dobu neurčitou a ve výši, která je odstupňována podle doby trvání služebního poměru), a na druhé straně odchodného, které je koncipováno jako peněžité plnění náležející státnímu zaměstnanci při skončení služebního poměru z důvodu dlouhodobého neplnění zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, a to bez ohledu na délku trvání služebního poměru či doby, na kterou je služební poměr sjednán, a vždy ve výši dvanáctinásobku měsíčního platu, je zřejmé, že se jedná o dva samostatné a navzájem nezávislé nároky.
[39] Prostřednictvím odbytného je státnímu zaměstnanci státem saturováno de facto předčasné (tj. zpravidla nikoli jen na vůli státního zaměstnance závislé) ukončení služebního poměru z důvodů, které nastaly buď výlučně na straně služebního orgánu [srov. § 61 odst. 1 písm. b) až c) ve spojení s § 62 odst. 1 zákona o státní službě], nebo z dalších kvalifikovaných zdravotních či dalších důvodů na straně státního zaměstnance [srov. § 61 odst. 1 písm. d) a g) či § 61 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 62 odst. 1 zákona o státní službě], přičemž při stanovení výše odbytného je reflektována doba, po kterou státní zaměstnanec vykonával službu pro stát, tj. doba trvání jeho služebního poměru, který musí být zároveň sjednán na do neurčitou. Doba trvání služebního poměru je podle názoru soudu podstatné kritérium, které definuje nárok na odbytné a které tento institut odlišuje od institutu odchodného. Pojem „odbytné“ nemá jednotný a přesný význam, nicméně jde o termín, který je užíván zejména v oblasti pojišťovnictví v souvislosti s nárokem, na který vznikne pojištěnému nárok při předčasném ukončení pojistné smlouvy a jehož výše se odvíjí od doby trvání pojistného vztahu. Řečeno jinak, jde o nárok, který formou odstupňovaného peněžitého plnění vyjadřuje poměr mezi délkou faktického trvání pojistného vztahu a dobou, na kterou byl tento smluvní vztah sjednán. I odbytné podle zákona o státní službě lze chápat jako určitý druh odměny (výsluhy) za službu, kterou státní zaměstnanec za dobu trvání jeho služebního poměru vykoná pro stát.
[40] Odchodné naproti tomu plní, zjevně i podle svého zařazení mezi podmínky pro výkon služby a zabezpečení státních zaměstnanců, kompenzační funkci za to, že státní zaměstnanec v souvislosti s výkonem služby utrpěl služební úraz, nemoc z povolání nebo byl ohrožen touto nemocí, případně nemohl plnit předpoklad zdravotní způsobilosti z jiného důvodu, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby. Tento zaměstnanec totiž může mít ztíženu možnost okamžitého, případně plnohodnotného (následného) uplatnění na trhu práce, a proto mu stát garantuje finanční zajištění po nezbytnou dobu od skončení služebního poměru.
[41] Lze shrnout, že na rozdíl od odbytného, které je svou podstatou výsluhovou odměnou poskytovanou státnímu zaměstnanci za „odslouženou“ dobu ve státní službě, představuje institut odchodného specifickou formu zabezpečení státního zaměstnance, který pozbyl dlouhodobou zdravotní způsobilost v souvislosti s výkonem služby a jeho služební poměr z tohoto důvodu skončil.
[42] Oba instituty tedy sledují jiný cíl, a i přesto, že státnímu zaměstnanci může z téhož důvodu (dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby) vzniknout nárok na odbytné i odchodné, neznamená tato situace automaticky, že jeden nárok vylučuje druhý. Soud v této souvislosti přisvědčuje žalobci, že vyloučení souběhu obou nároků je možné pouze zákonnou úpravou. V zákoně o státní službě nicméně není ani nepřímo takový úmysl zákonodárce vyjádřen, ačkoli zákonodárci nic nebránilo v tom, aby do zákona o státní službě vtělil výslovný zákaz souběhu nároku na odbytné s nárokem na odchodné a stanovil, který z obou nároků při jejich současném naplnění bude upřednostněn. Dlužno podotknout, že zákonodárce svůj úmysl ve vztahu k pojetí obou nároků nerozkryl ani v důvodové zprávě k zákonu o státní službě. Každopádně výklad žalovaného, podle něhož „institut odchodného tedy nelze chápat jako samostatně stojící institut umožňující duplicitní plnění, ale jako speciální úpravu pro případy, kdy by se pouhé uplatnění institutu odbytného nejevilo jako spravedlivé s ohledem na okolnosti skončení služebního poměru státního zaměstnance “, nemá oporu v jazykovém, systematickém ani teleologickém výkladu ustanovení upravujících oba tyto instituty.