I. Jestliže osoba, která činí návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, tvrdí, že nemovitost, jejíž prodej správce daně v daňové exekuci nařídil, nepodléhala evidenci v katastru nemovitostí, jsou daňové orgány povinny zkoumat tuto otázku.
II. V případě, že nemovitost nepodléhala evidenci v katastru nemovitostí (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí), došlo k převodu vlastnického práva účinností smlouvy o převodu vlastnického práva (§ 133 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964). Skutečným vlastníkem dané nemovité věci je pak nabyvatel vlastnického práva ze smlouvy o převodu vlastnického práva, i když je v katastru nemovitostí jako vlastník evidovaná jiná osoba.
[25] Soud považuje před vypořádáním této otázky za nutné zdůraznit, že předmětem nyní posuzovaného řízení bylo vyloučení majetku z daňové exekuce. To je upraveno v § 179 daňového řádu, jehož odst. 1 stanoví: „Po nařízení daňové exekuce správce daně na návrh osoby, které svědčí právo k majetku nepřipouštějící provedení exekuce nebo osoby, které je exekučním příkazem ukládána povinnost ohledně takového majetku, popřípadě z moci úřední, rozhodnutím vyloučí z daňové exekuce majetek, kterému svědčí právo nepřipouštějící provedení exekuce; příjemcem tohoto rozhodnutí je dlužník a další osoby, které podaly návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce.“
[26] Soud dále upozorňuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rozložení důkazního břemene v řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce a na povinnosti správce daně v tomto řízení. Z ní je zásadní rozsudek ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Afs 394/2017-32, č. 689/2005 Sb. NSS. V jeho bodě 25 Nejvyšší správní soud konstatoval: „Osoba, která činí návrh dle § 179 daňového řádu, je v tomto návrhu povinna uvést tvrzení týkající se uplatňovaného práva k majetku, který je předmětem exekuce, a současně označit důkazy, které mají její tvrzení prokázat. Písemné důkazy k prokázání svých tvrzení je navrhovatel povinen doložit společně s návrhem. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci předmětného majetku). Zde je tedy možno městskému soudu přisvědčit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání práva nepřipouštějícího exekuci skutečně tíží navrhovatele, nikoli správce daně. To ostatně odpovídá jak logice daňového řádu, tak občanského soudního řádu (a jeho části třetí, podle které se postupuje v případě excindačních žalob).“ Na tento názor později Nejvyšší správní soud souhlasně odkázal také v bodě 39 rozsudku ze dne 30. 8. 2018, čj. 9 Afs 376/2017-87, kde k aplikaci § 179 daňového řádu dodal: „Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese navrhovatel, jenž tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci majetku).“ Tuto judikaturu je nutno doplnit o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Afs 348/2018-32, z něhož byla vytvořena následující právní věta: „V řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je na navrhovateli, aby věrohodnými a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož vyloučení z daňové exekuce se domáhá. Hrozí-li, že navrhovatel neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno, má správce daně povinnost jej o této skutečnosti poučit a poskytnout mu příležitost svá tvrzení a důkazy doplnit (per analogiam § 118a a § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu). Pokud však správce daně na základě volného hodnocení důkazů dospěje k závěru, že si předložené důkazy odporují či jsou jinak nedůvěryhodné, je namístě, aby návrh zamítl, nikoli aby navrhovateli předestřel své pochybnosti a dal mu další příležitost, aby tyto pochybnosti vyvrátil.“
[26] Soud dále upozorňuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rozložení důkazního břemene v řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce a na povinnosti správce daně v tomto řízení. Z ní je zásadní rozsudek ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Afs 394/2017-32, č. 689/2005 Sb. NSS. V jeho bodě 25 Nejvyšší správní soud konstatoval: „Osoba, která činí návrh dle § 179 daňového řádu, je v tomto návrhu povinna uvést tvrzení týkající se uplatňovaného práva k majetku, který je předmětem exekuce, a současně označit důkazy, které mají její tvrzení prokázat. Písemné důkazy k prokázání svých tvrzení je navrhovatel povinen doložit společně s návrhem. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci předmětného majetku). Zde je tedy možno městskému soudu přisvědčit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání práva nepřipouštějícího exekuci skutečně tíží navrhovatele, nikoli správce daně. To ostatně odpovídá jak logice daňového řádu, tak občanského soudního řádu (a jeho části třetí, podle které se postupuje v případě excindačních žalob).“ Na tento názor později Nejvyšší správní soud souhlasně odkázal také v bodě 39 rozsudku ze dne 30. 8. 2018, čj. 9 Afs 376/2017-87, kde k aplikaci § 179 daňového řádu dodal: „Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese navrhovatel, jenž tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu (tedy to, že navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící exekuci majetku).“ Tuto judikaturu je nutno doplnit o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Afs 348/2018-32, z něhož byla vytvořena následující právní věta: „V řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je na navrhovateli, aby věrohodnými a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož vyloučení z daňové exekuce se domáhá. Hrozí-li, že navrhovatel neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno, má správce daně povinnost jej o této skutečnosti poučit a poskytnout mu příležitost svá tvrzení a důkazy doplnit (per analogiam § 118a a § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu). Pokud však správce daně na základě volného hodnocení důkazů dospěje k závěru, že si předložené důkazy odporují či jsou jinak nedůvěryhodné, je namístě, aby návrh zamítl, nikoli aby navrhovateli předestřel své pochybnosti a dal mu další příležitost, aby tyto pochybnosti vyvrátil.“
[27] Soud dále k námitce žalobce b) zdůrazňuje, že dle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z uvedeného plyne, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 15 Af 39/2016-60, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016 týkající se daně z příjmů právnických osob žalobce b) za zdaňovací období roku 2010, nemůže mít na skutkový a právní stav v této věci žádný vliv, neboť zmíněný rozsudek byl vydán až poté, co v nyní projednávané věci žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.
[28] Daňové orgány založily svá rozhodnutí v této věci na tom, že daňový dlužník je dle údajů zapsaných v katastru nemovitostí v souladu se zásadou materiální publicity vlastníkem nemovité věcí – dané čerpací stanice. Dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009, čj. 8 Afs 19/2008-64, dospěly k závěru, že čerpací stanice byla trvale provozována a sloužila svému účelu, a má tak povahu nemovité věci, přičemž veškeré technologické zařízení a vybavení je její součástí.
[29] Soud k principu materiální publicity týkající se zapsání věcných práv do katastru nemovitostí nejprve uvádí, že v § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v žalobou napadeném rozhodnutí citoval žalovaný, je stanovena vyvratitelná domněnka správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu, a tedy i v katastru nemovitostí. Žalovaný tedy nesprávně zaměnil výše popsanou vyvratitelnou domněnku za zásadu materiální publicity, která je upravena v § 984 odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zmiňovaná zásada sleduje ochranu dobré víry těch, kdo nabydou věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby oprávněné podle stavu zápisů ve veřejném seznamu takové právo zřídit. Z uvedeného je zřejmé, že takto upravená zásada materiální publicity se na daňové orgány provádějící daňovou exekuci prodejem nemovité věci nevztahuje, a nemohou jí proto argumentovat ve svých rozhodnutích. Pouze pro úplnost soud podotýká, že odkaz žalovaného na zásadu materiální publicity, která je upravena v § 8 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, je zcela nesprávný nejen z výše popsaného důvodu, nýbrž i proto, že veřejnými rejstříky právnických a fyzických osob se podle § 1 odst. 1 daného zákona rozumí pouze spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností; tuto úpravu tedy na zápisy údajů v katastru nemovitostí vůbec nelze použít.
[30] V projednávané věci tedy mohly daňové orgány toliko vycházet z vyvratitelné domněnky správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Daňové orgány pak nijak nepochybily, pokud vycházely z údajů evidovaných v katastru nemovitostí, z nichž zjistily, že evidovaným vlastníkem předmětné stavby čerpací stanice je daňový dlužník, tj. žalobce b). Je však třeba zdůraznit, že z uvedené vyvratitelné domněnky lze vycházet pouze tehdy, pokud není prokázán opak. A právě rozpor údajů obsažených v katastru nemovitostí žalobci namítali. V této souvislosti žalobci tvrdili, že vlastníkem čerpací stanice včetně technologického zařízení je žalobce a), neboť čerpací stanice byla nesprávně zapsána v katastru nemovitostí.
[31] Jelikož v projednávané věci mělo dojít k převodu vlastnictví kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2010, je třeba na otázku převodu vlastnického práva aplikovat v té době účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“). Na tomto místě považuje soud za nezbytné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká převodu vlastnického práva k nemovitostem a od které zdejší soud nemá důvod se jakkoli odchýlit. V usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva kupujícím podle ní dochází až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod. Tím je v případě vlastnického práva k nemovitosti (zásadně) ve smyslu § 133 odst. 2 SOZ vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Závěr, podle něhož stavba, jež podléhá evidenci v katastru nemovitostí, je jako věc v právním smyslu způsobilým předmětem právních vztahů (a tudíž i vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva), a to bez ohledu na to, zda v rozporu s právními předpisy není v tomto katastru evidována, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil např. v rozsudcích ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněném v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006. V již zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 3376/2008 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je – jak plyne i z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu – významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 SOZ), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil též v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, č. 28/2016 Sb. NS, Nejvyšší soud dále konstatoval následující: „Jestliže ovšem nemovitost, která podle dosavadních právních předpisů nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí (z různých důvodů), přesto v tomto katastru zapsána byla, neměla (nemohla mít) tato okolnost vliv na dosah § 133 odst. 3 obč. zák., který stanovil, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy.“
[31] Jelikož v projednávané věci mělo dojít k převodu vlastnictví kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2010, je třeba na otázku převodu vlastnického práva aplikovat v té době účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“). Na tomto místě považuje soud za nezbytné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká převodu vlastnického práva k nemovitostem a od které zdejší soud nemá důvod se jakkoli odchýlit. V usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva kupujícím podle ní dochází až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod. Tím je v případě vlastnického práva k nemovitosti (zásadně) ve smyslu § 133 odst. 2 SOZ vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Závěr, podle něhož stavba, jež podléhá evidenci v katastru nemovitostí, je jako věc v právním smyslu způsobilým předmětem právních vztahů (a tudíž i vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva), a to bez ohledu na to, zda v rozporu s právními předpisy není v tomto katastru evidována, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil např. v rozsudcích ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněném v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006. V již zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 3376/2008 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je – jak plyne i z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu – významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 SOZ), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil též v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, č. 28/2016 Sb. NS, Nejvyšší soud dále konstatoval následující: „Jestliže ovšem nemovitost, která podle dosavadních právních předpisů nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí (z různých důvodů), přesto v tomto katastru zapsána byla, neměla (nemohla mít) tato okolnost vliv na dosah § 133 odst. 3 obč. zák., který stanovil, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy.“
[32] Z uvedeného plyne, že s ohledem na tvrzení žalobců musela být daňovými orgány nejprve vyřešena otázka, zdali čerpací stanice měla být vůbec evidována v katastru nemovitostí. Pokud by totiž byla nesprávně evidována v katastru nemovitostí, mohlo k převodu vlastnického práva k čerpací stanici včetně technologického zařízení – pokud by byla stavbou – dojít podle § 133 odst. 3 SOZ v okamžiku účinnosti kupní smlouvy mezi žalobcem a) a daňovým dlužníkem, nebo v případě, že by daná čerpací stanice byla souborem movitých věcí, mohlo by být vlastnické právo převedeno dle § 133 odst. 1 téhož zákona převzetím věci, nebylo-li právním předpisem či účastníky dohodnuto jinak. V obou zmíněných situacích by však skutečným vlastníkem čerpací stanice byl žalobce a), nikoli daňový dlužník, resp. žalobce b).
[33] Jak lze dovodit z listin provedených jako důkaz při ústním jednání soudu, ke vkladu předmětné čerpací stanice jako stavby bez č. p./č. e. do katastru nemovitostí došlo v roce 2002, a to na základě kolaudačního rozhodnutí Obecního národního výboru v Lovosicích ze dne 13. 12. 1976 a potvrzení o existenci staveb Městského úřadu Lovosice, stavebního úřadu, ze dne 10. 9. 2002, čj. 7492-1038/02. V projednávané věci je tedy třeba vycházet ze zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013, který v předmětné době určoval, které nemovitosti podléhají evidenci v katastru nemovitostí.
[34] Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona platilo, že v katastru se evidují
„a) pozemky v podobě parcel,
b) budovy spojené se zemí pevným základem, a to 1. budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, 2. budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téže parcele,
c) byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zvláštního zákona v budovách (dále jen ‚byty a nebytové prostory‘),
d) rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle odstavce 1 písm. b) nebo c), požádá-li o to vlastník nemovitosti (dále jen ‚vlastník‘) nebo jiná osoba oprávněná z práva, které se zapisuje do katastru, (dále jen ‚jiný oprávněný‘),
e) rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle odstavce 1 písm. b) nebo c), v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim,
f) stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis.“
[35] Z fotografií, jež jsou přílohou znaleckého posudku, který nechaly daňové orgány zpracovat pro účely stanovení obvyklé ceny, je naprosto zjevné, že v případě předmětné čerpací stanice přichází v úvahu pouze to, že by se mohlo jednat o stavbu, o které to, že se eviduje v katastru nemovitostí, stanoví zvláštní právní předpis ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. V daném případě se totiž nemůže jednat o budovu, kterou katastrální zákon definuje jako nadzemní stavbu, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí [srov. § 27 písm. k) daného zákona]. U dotčené čerpací stanice se proto nedá hovořit o tom, že by šlo o pozemek, budovu, byt nebo nebytový prostor či o rozestavěnou budovu, byt nebo nebytový prostor. Soud dále zdůrazňuje, že žádný zvláštní právní předpis nestanovil, že čerpací stanice je stavbou, která se musí evidovat v katastru nemovitostí. I dle v současnosti účinného zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), platí, že čerpací stanice může být stavbou nebo pouze výrobkem plnícím funkci stavby (srov. § 5 tohoto zákona a důvodovou zprávu k zákonu č. 152/2017 Sb., bod 17). Rovněž zákon o pohonných hmotách, ve znění účinném do 5. 6. 2017, v § 5 odst. 1 přepokládal, že čerpací stanice může být stavbou, která splňuje požadavky stanovené zvláštními právními předpisy a českými technickými normami a její provoz byl povolen kolaudačním rozhodnutím podle stavebního zákona, nebo není stavbou a její provoz je povolen rozhodnutím podle odstavce 2 daného ustanovení.
[36] Soud shrnuje, že dotčená čerpací stanice, která je tvořena betonovou zpevněnou plochou, na které jsou umístěny dva samostatné nadzemní dvouplášťové zásobníky typu Bencalor, čtyři výdejní stojany, přičemž zásobníky včetně technologie čerpací stanice jsou zastřešeny otevřeným přístřeškem z ocelových svařovaných profilů, nebyla stavbou, která podléhala evidenci v katastru nemovitostí. Soud poznamenává, že na základě listin obsažených ve správním spisu a v soudním řízení provedených důkazů nebyl schopen postavit najisto, zda se v případě předmětné čerpací stanice jedná o stavbu (nemovitou věc), či o soubor movitých věcí, neboť k přesnému určení povahy dané čerpací stanice by bylo třeba vést další dokazování. Pro projednávanou věc však ani není podstatné, zda se jednalo o stavbu (nemovitou věc), nebo fakticky o věc movitou, neboť tato skutečnost nijak neovlivňuje to, že došlo k převodu vlastnictví k dané čerpací stanici z daňového dlužníka na žalobce a). V případě toho, že by se jednalo o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, by došlo k převodu vlastnictví účinností smlouvy (§ 133 odst. 3 SOZ), a v situaci, kdy by se jednalo o movitou věc, přešlo by vlastnictví zaplacením dohodnuté kupní ceny, jak určovala kupní smlouva ze dne 17. 12. 2010 (§ 133 odst. 1 SOZ). V každém případě žalobce a) nabyl vlastnictví čerpací stanice včetně všech součástí dne 17. 12. 2010, kdy došlo k účinnosti smlouvy i zaplacení kupní ceny.
[37] Soud si je vědom toho, že daňové orgány měly v daném řízení ztíženou situaci tím, že žalobce a) v daňovém řízení nedoložil – na rozdíl od soudního řízení – rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 13. 12. 1976 a potvrzení o existenci staveb Městského úřadu Lovosice, stavebního úřadu, ze dne 10. 9. 2002. Soud dále konstatuje, že na daňové orgány mohla přinejmenším matoucím dojmem působit skutečnost, že daňový dlužník přes svá současná tvrzení o nesprávnosti zápisu čerpací stanice do katastru nemovitostí podal daňové přiznání k dani z nemovitosti nejen za rok 2008, ale i za rok 2013, ačkoliv čerpací stanici jako soubor movitých věcí již na konci roku 2010 převedl na žalobce a). To však nic nemění na tom, že daňové orgány měly s ohledem na námitky žalobců zkoumat, zda předmětná čerpací stanice byla evidována správně jako tzv. jiná stavba v katastru nemovitostí, a nespoléhat pouze na údaje zapsané v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na skutečnost, že v případě zápisu v katastru nemovitostí jde o vyvratitelnou domněnku a byly vzneseny námitky obsahující tvrzení směřující k vyvrácení pravdivosti zápisu v katastru nemovitostí.
[38] Pokud jde o poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64, je třeba zdůraznit, že jeho závěry nelze v projednávané věci použít. V případě projednávaném Nejvyšším správním soudem bylo nepochybné, že došlo k prodeji stavební parcely, na níž byla postavena stavba čerpací stanice, která měla přidělené číslo popisné, a nebylo tak pochyb o tom, že se jednalo o nemovitost, která podléhala evidenci v katastru nemovitostí. V této věci je však skutkový i právní stav, jak je výše popsáno, odlišný, a proto se závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 19/2008-64, které zdejší soud jinak nikterak nezpochybňuje, neuplatní.
[39] Soud uzavírá, že daňové orgány dospěly k nesprávnému závěru, že předmětná čerpací stanice je ve vlastnictví daňového dlužníka, resp. žalobce b), neboť ten je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník této stavby, ačkoliv skutečným vlastníkem čerpací stanice včetně technologického zařízení je žalobce a). Tím, že daňové orgány nevyloučily z daňové exekuce dotčenou čerpací stanici, výrazně zasáhly do vlastnického práva žalobce a) chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ba dokonce toto právo žalobci a) odňaly. Z tohoto důvodu je rozhodnutí žalovaného nezákonné.
[40] Soud s ohledem na výše uvedené shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.