zdaňovací období roku 2007* (v textu jen „daňový řád z roku 1992“) Daňovému subjektu nezaniká povinnost uhradit úroky z prodlení vzniklé v dů- sledku nezaplacení daňové povinnosti k datu její splatnosti v plné výši po dobu, kdy je v úpadku a s jeho majetkem je výlučně oprávněn disponovat správce konkursní podstaty.
C.) Soud se shoduje se žalobcem, že exis- tuje judikatura o tom, že konkursní zákon má ve vztahu k daňovému řádu z roku 1992 po- vahu zákona speciálního, jak bylo vysloveno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, č. 52/2007 Sb. NS, či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, čj. 2 Afs 114/2004-50, či v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, č. 145/2005 Sb. ÚS a ta- ké ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I ÚS 544/02, č. 76/2005 Sb. ÚS.
Ovšem pokud se jedná o datum splatnosti daně, tak tato specialita nikdy nebyla judikována. Při určení splatnosti daně je tak třeba vy- cházet z $ 40 odst. 1 daňového řádu z roku 1992, a to bez ohledu na to, zda daňová po- vinnost vznikla před či po prohlášení kon- kursu. Podle tohoto ustanovení platí, že po- kud není stanoveno v daňovém řádu nebo jiném daňovém zákoně jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení. Podle $ 40 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 se daňové přiznání nebo hlášení podává v zásadě nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období.
V daném případě se úrok z prodlení týká daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Ve smyslu $ 40 odst. 3 da- ňového řádu z roku 1992 bylo nutné, aby správkyně konkursní podstaty nejpozději do 31. 3. 2008 podala daňové přiznání k této da- ni, což bylo z její strany učiněno, jak soud již poznamenal shora. Dále soudem bylo již výše 586 uvedeno, že správce daně nerozporoval správkyní konkursní podstaty přiznanou da- ňovou povinnost ve výši 1 296 512 Kč, a pro- to tato daňová povinnost byla v intencích $ 46 odst. 5 téhož zákona vyměřena ve shodě s podaným daňovým přiznáním ke dni 31.
3. 2008. Z právě uvedeného je zřejmé, že splat- nost daňové povinnosti k dani z příjmů fyzic- kých osob za zdaňovací období roku 2007 ne- pochybně nastala již dnem 31. 3. 2008, kdy pro správkyni konkursní podstaty končila lhůta podat za žalobce, a to s poukazem na $ l4a odst. 1 konkursního zákona, daňové přiznání k dotyčné dani. V této souvislosti soud považuje za po- třebné uvést, že žalobce zastává mylný názor o tom, že do doby, než je pohledávka za pod- statou uhrazena, a to jak v plném rozsahu či poměrně, nevzniká ode dne původní splat- nosti úrok z prodlení ve smyslu $ 63 daňové- ho řádu z roku 1992.
Tento názor žalobce ne- má naprosto žádnou oporu v konkursním zákoně, daňovém řádu ani v jiné právní nor- mě. V $ 63 odst. 1 citovaného zákona je totiž bezvýjimečně stanoveno, že daňový dlužník je v prodlení, pokud nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti, z čehož vy- plývá, že v prodlení se dlužník ocitá při ne- uhrazení splatné daně v plné výši. Ze shora nastíněných skutkových okolností případu je přitom zřejmé, že žalobce se v průběhu kon- kursního řízení dostal do prodlení, když správkyní konkursní podstaty vyčíslená da- ňová povinnost nesporně nebyla uhrazena v plné výši nejpozději ke dni 31.
3. 2008. Dále soud uvádí, že žalobce by měl vzít v potaz kogentní $ 14 odst. 1 písm. a) kon- kursního zákona, dle kterého mj. platí, že v důsledku prohlášení konkursu oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty, a také již výše zmíněný $ 1l4a odst. 1 konkursního zákona, ve kterém je mj. stanoveno, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných práv- ních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty.
Mezi tyto povinnosti ne- pochybně patří plnění povinností podle předpisů o daních, tedy i podávání daňových přiznání a úhrady daňových povinností, a ža- lobce by měl vzít rovněž v potaz i kogentní $ 40 odst. 11 daňového řádu z roku 1992, dle kterého se daňové řízení prohlášením kon- kursu nepřerušuje. Přiznaná a vyměřená daň z příjmů fyzic- kých osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 1 296 512 Kč je nepochybně tzv. pohle- dávkou za podstatou, přičemž pohledávky za podstatou lze podle $ 31 odst. 2 konkursního zákona uspokojit kdykoliv v průběhu kon- kursního řízení.
Podle $ 32 odst. 1 konkurs- ního zákona pak platí, že pokud pohledávky za podstatou nebyly v průběhu konkursního řízení uspokojeny, uspokojí se podle rozvrhu s tím, že je tak možno učinit i poměrně. Dále soud připomíná, že i úrok z prodlení přede- psaný výše citovaným platebním výměrem ze dne 7. 10. 2009, je pohledávkou správce daně vzniklou po prohlášení konkursu, tj. pohle- dávkou za podstatou ve smyslu $ 31 odst. 2 kon- kursního zákona, když i přiznaná a vyměřená daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, jejíž osud úrok nesporně sleduje, je pohledávkou za pod- statou, jak soud již poznamenal výše.
Žalobci nezanikla povinnost uhradit úroky z prodlení vzniklé v důsledku nezaplacení daňové po- vinnosti na dani z příjmů fyzických osob za rok 2007 k datu její splatnosti v plné výši po dobu, kdy byl v úpadku a s jeho majetkem mohla výlučně disponovat správkyně kon- kursní podstaty. Z tohoto důvodu soud ne- shledal, že by žalobce byl napadeným roz- hodnutím žalovaného a jemu předcházejícím platebním výměrem nějak zkrácen na svých právech, když správní orgány obou stupňů nerozhodovaly v rozporu s daňovým řádem či konkursním zákonem.
Správní orgány obou stupňů přitom nebyly jakožto orgány státní správy oprávněny (viz čl 2 odst. 3 Ústa- vy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod a $ 2 odst. 6 daňového řádu z roku 1992) vyloučit žalobce z úročení, neboť žádné zákon- né ustanovení jim případný tento postup ne- umožňoval. Rozhodnutí žalovaného i správce daně nejsou v žádném rozporu s právním ná- zorem vysloveným ve výše uvedeném rozsud- ku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 730/2004, na který v předmětném řízení poukazoval žalobce.
(...) 2605 Rozhlasové a televizní vysílání: rozlišení mezi reklamou a teleshoppingem k $ 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysí- lání a o změně dalších zákonů“ (v textu jen „zákon o vysílání“) k čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (v textu jen „směrnice o audiovizuálních mediálních službách“) Jestliže zákonodárce ve vztahu k $ 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, dostatečně jasně nevymezil, zda má být sankcionováno i nerozlišení mezi reklamou a teleshoppingem, musí být to- to ustanovení s ohledem na znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb a na požadavek pro- porcionality veřejnoprávní represe interpretováno tak, že nestanoví povinnost roz- lišit mezi reklamou a teleshoppingem.
Porušení takové neexistující povinnosti tu- díž nelze ani sankcionovat. » S účinností od 1. 6. 2010 byl f 48 odst. 4 písm. a) přesunut do f 49 odst. I písm. a). 2605
Josef K. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob.