ňový řád“) Ze zásady uvedené v $ 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě da- ní a poplatků, plyne, že v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na to, zda je skutečný stav zastřen stavem formál- ně právním. Tuto zásadu musí správce daně respektovat i tehdy, svědčí-li ve prospěch daňového subjektu.
Podle $ 6 zákona ČNR č. 357/1992, o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí majet- ku, přičemž majetkem se pro účely této daně rozumí i jiný majetkový prospěch. Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že dani darovací je podrobeno bezúplatné nabytí majetku. Aplikováno na souzenou věc to znamená, že zdaněn může být ma- jetkový prospěch obdarovaného, tedy i oprávněného z věcného břemene, kte- rý ale musí být skutečně poskytnut. Podle $ 663 občanského zákoníku se nájemní smlouvou pronajímatel zavazu- je přenechat za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral i užitky.
Ustanovení $ 151n občanského zákoní- ku stanoví, že věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch ně- koho jiného tak, že je povinen něco str- pět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Z ustanovení $ 39 občanského zákoníku pak vyplývá, že neplatný je ten právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází ane- bo se příčí dobrým mravům. Za situace, kdy žalobce v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel dvě ná- jemní smlouvy, ve kterých vystupoval ja- ko nájemce výše vymezených pozemků za účelem umožnění těžby štěrkopísku, a kdy vedle těchto smluv uzavřel násled- ně s pronajímateli ještě smlouvy o bezú- platném zřízení věcného břemene na dobu 20 let, spočívajícího ve strpění pří- stupu na tytéž pozemky za účelem jejich užívání k provádění těžby štěrkopísku, nelze než dovodit, že tytéž pozemky, kte- ré žalobce užívá z titulu nájemní smlou- vy, nemohou být za trvání nájemního vztahu platně přenechány do užívání i z titulu práva odpovídajícího věcnému břemenu.Tento závěr je tedy nutné uči- nit vždy, když se jedná o shodný před- mět užívání nájmu a věcného břemene, byť mezi týmiž smluvními stranami.
Správcem daně v I. stupni a násled- ně žalovaným učiněný závěr, že pro věc není rozhodný skutečný, ale formálně právní stav, vychází z vadného hodno- cení důkazů a je v příkrém rozporu se základními zásadami daňového řízení, jmenovitě se zásadou uvedenou v usta- novení $ 2 odst.7 daňového řádu. Podle této zásady se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti, bez ohledu na to, je-li zastřen stavem formálně práv- ním, přičemž tuto zásadu musí správce daně respektovat nejen tehdy, je-li ve pro- spěch daňových příjmů, ale i tehdy, svědčí-li ve prospěch daňového subjek- tu.
(art)
Společnost s ručením omezeným A.v Ž. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň darovací.