zákona č. 37/1993 Sb. Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uveřejněná pod č. 228/1993 Sb. není smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném před 1. 6. 2002, a nebyla tedy do uvedeného data bezprostředně zá- vazná s předností před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle uvedené smlouvy či podle vnit- rostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za pod- mínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR ($ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o dů- chodovém pojištění, ve spojení s $ 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociál- ním zabezpečení, s $ 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojiš- tění zaměstnanců, a s čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Re- publiky).
zákona č. 37/1993 Sb. Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uveřejněná pod č. 228/1993 Sb. není smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném před 1. 6. 2002, a nebyla tedy do uvedeného data bezprostředně zá- vazná s předností před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle uvedené smlouvy či podle vnit- rostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za pod- mínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR ($ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o dů- chodovém pojištění, ve spojení s $ 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociál- ním zabezpečení, s $ 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojiš- tění zaměstnanců, a s čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Re- publiky).
Dílčí starobní důchod byl stěžovatel- ce přiznán podle ustanovení $ 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště- ní, které určuje podmínky pro přiznání starobního důchodu. Důsledky získání nároku na starobní důchod v různých zemích upravuje ustanovení $ 61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že vyplácí-li se poživateli důchod vypočtený se zřete- lem k mezinárodní smlouvě podle po- měru dob získaných v České republice k celkově získané době (dále jen „dílčí důchod“), stanoví se základní výměra a procentní výměry dílčího důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li me- zinárodní smlouva jinak. V daném přípa- dě zákon jako přednostní předpokládá postup podle Smlouvy mezi Českou re- publikou a Slovenskou republikou 0 so- ciálním zabezpečení (zveřejněnou pod č. 228/1993 Sb.). Podle čl. 20 Smlouvy se doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby toho smluvního státu, na jehož území měl za- městnavatel občana sídlo ke dni rozděle- ní ČSFR, tj. ke dni 31. 12. 1992. Postup ža- lované této úpravě odpovídá, neboť žalobkyně měla ke dni rozdělení ČSFR zaměstnavatele na území Slovenské re- publiky. Stěžovatelka ovšem poukázala na skutečnost, že splnila podmínky pro při- znání starobního důchodu podle čes- kých předpisů, a rozdělení republiky a znění smlouvy by jí tedy nemělo být na újmu. K tomu poukázala na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v rozsudku sp. zn. 3 Cao 12/1996 ze dne 5.9. 1997 vyjádřil názor, že poukazem na mezinárodní smlouvu o sociálním zabez- pečení nemůže být pojištěnec zkrácen ve svém nároku existujícím podle vnitro- státního práva. Ke stejnému závěru do- šel i Nejvyšší soud v dovolacím řízení. Soudy zde ovšem řešily případ pojištěn- ce splňujícího nárok podle vnitrostát- ních předpisů, který byl v době rozděle- ní ČSFR, a to po dobu od 1. 11. 1992 do 537 230 17. 9. 1993, zaměstnán v podniku se síd- lem na Slovensku. Vrchní soud v cito- vaném rozsudku vycházel z právního názoru již vyjádřeného ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR č. Cpj 232/73. Po- kud jde o právní povahu a právní sílu citované smlouvy, zaujal vrchní soud v rozsudku názor, že nejde o smlouvu o lidských právech a základních svobo- dách podle článku 10 Ústavy ČR, která by byla bezprostředně závazná a měla by přednost před zákonem. Jde však o smlouvu, která je součástí českého právního řádu. Zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, v $ 1 odst. 1 stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po do- bu své mezinárodní účinnosti též účin- nost vnitrostátní. Z tohoto ustanovení však nevyplývá přednost před vnitrostát- ním zákonem. Skutečnost, že český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o prová- dění sociálního zabezpečení, nemůže být českému občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků, neboť smyslem uza- vření mezinárodní smlouvy nepochybně není krátit výši důchodových nároků vlast- nímu občanovi, kterému vyšší důchodo- vý nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Tento závěr je správný i podle názoru Nejvyššího správního soudu. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. platí, že pokud ústavní zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republi- ky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní Republi- ky a se státním občanstvím České a Slo- venské Federativní Republiky, rozumí se tím území České republiky a státní ob- čanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. 538 Podle $ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se za dobu po- jištění považují též doby zaměstnání zís- kané před 1. 1. 1996 podle předpisů plat- ných před tímto dnem. Podle $ 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním za- bezpečení, se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemo- censké pojištění. Podle $ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb. jsou pracovníci V pracovním poměru účastní nemocen- ského pojištění, pokud jsou činni v Čes- koslovenské republice. Jak vyplývá z citovaných ustanovení, byla účast na nemocenském pojištění spo- jována s územím České a Slovenské Fede- rativní Republiky (Československé repub- liky), a ode dne 31. 12. 1992 je tedy právem spojeným s územím České republiky. Jako dobu zaměstnání (pojištění) lze s ohle- dem na datum účinnosti recepční normy hodnotit stěžovatelce podle $ 13 zákona č. 155/1995 Sb. pouze dobu zaměstnání (pojištění) získanou na území České re- publiky v celém průběhu pojištění. Hod- nocení ostatních dob zaměstnání (pojiště- ní) náleží nositeli pojištění Slovenské republiky. Požadavek stěžovatelky na zá- počet veškeré doby zaměstnání (pojištění) získané před 1. 1. 1993 pro výpočet starob- ního důchodu je tak v rozporu s citovaným článkem 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb.; ve svém důsledku by totiž vedl k duplicitní- mu zápočtu dob zaměstnání (pojištění) v obou systémech sociálního pojištění. Pro možnost užití právního názoru vyjádřeného ve shora uvedeném rozsud- ku Vrchního soudu v Praze v případě stě- žovatelky je tedy rozhodné, že stěžova- telce nevznikl nárok na starobní důchod podle českých předpisů, a nelze proto dovodit její plný nárok na důchod podle nich vyměřený, ani nárok na doplatek k důchodu za účelem dorovnání důcho- du vypláceného nositelem pojištění po- dle Smlouvy. Nejvyšší správní soud rov- něž vážil, zda na případ žalobkyně nedo- padají důsledky nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 405/2002, ze dne 3. 6. 2003; ten ovšem hodnotil užití Smlouvy jako diskriminující v případě nároku na před- časný starobní důchod, který slovenské právo sociálního pojištění nezná. (Oš, aš) Služební poměr: porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem k $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušní- ků Policie České republiky (v textu též „zákon o služebním poměru“) Podle $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním po- měru příslušníků Policie České republiky, ve spojení s $ 12 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb., může být cel- ník propuštěn ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Služební přísahou se celník zavazuje k čestné- mu, statečnému a ukázněnému chování. Pokud se celník svým jednáním výrazně odchýlí od požadovaného chování, a to nejen při plnění služeb- ních povinností, ale i v rámci běžného života (zde: krádež v obchodě), do- pustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy.
Eva S. v H. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o ka- sační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížností jsou uplatněny důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v tom, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku, když aplikoval ust. čl. 20 Smlouvy v případě, kdy jeho užití bylo v neprospěch stěžovatelky.
O skutkových otázkách vyplývajících ze soudního a dávkového spisu přitom není sporu.
O rozhodné právní otázce uvážil soud následovně:
Dílčí starobní důchod byl stěžovatelce přiznán podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen zákon), když toto ustanovení určuje podmínky pro přiznání starobního důchodu. Důsledky získání nároku na starobní důchod v různých zemích upravuje ustanovení § 61 odst. 1 zákona tak, že vyplácí-li se poživateli důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle poměrů dob získaných v České republice k celkově získané době (dále jen „dílčí důchod“), stanoví se základní výměra a procentní výměry dílčího důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. V daném případě zákon jako přednostní předpokládá postup podle Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (zveřejněnou pod č. 228/1993 Sb.). Podle čl. 20 Smlouvy se doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR, tj. ke dni 31. 12. 1992. Postup žalované této úpravě odpovídá, když žalobkyně měla ke dni rozdělení ČSFR zaměstnavatele na území Slovenské republiky.
Stěžovatelka ovšem poukazuje na skutečnost, že splnila podmínky pro přiznání starobního důchodu podle českých předpisů a tudíž by neměla doplácet na rozdělení republiky a znění smlouvy. Pokud k tomu poukazuje na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, pak tento soud v rozsudku sp. zn. 3 Cao 12/1996 ze dne 5. 9. 1997 vyjádřil názor, že poukazem na mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení nemůže být pojištěnec zkrácen ve svém nároku existujícím podle vnitrostátního práva a ke stejnému závěru došel i Nejvyšší soud v dovolacím řízení. Soudy zde řešily případ pojištěnce splňujícího nárok podle vnitrostátních předpisů, který byl ovšem v době rozdělení ČSFR, a to po dobu od 1. 11. 1992 do 17. 9. 1993, zaměstnán v podniku se sídlem na Slovensku. Vrchní soud v citovaném rozsudku vycházel z právního názoru již vyjádřeného ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR č. Cpj 232/73. Pokud jde o právní povahu a právní sílu uvedené Smlouvy, byl vrchním soudem v rozsudku zaujat názor, že nejde o smlouvu o lidských právech a základních svobodách, kterou má na mysli článek 10 Ústavy ČR, která by byla bezprostředně závazná a měla by přednost před zákonem. Jde však o smlouvu, která je součástí českého právního řádu. Zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, v § 1 odst. 1 stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Z tohoto ustanovení však nevyplývá přednost před vnitrostátním zákonem a také skutečnost, že český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být českému občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků. Smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nepochybně není krátit výši důchodových nároků vlastnímu občanovi, kterému vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů.
Tento závěr je správný i podle názoru Nejvyššího správního soudu. Podle čl. 1 odst. 2 úst. zákona č. 4/1993 Sb., pokud ústavní zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní republiky a státním občanstvím České a Slovenské Federativní republiky, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem.
Podle § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění.
Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění účinném ke dni účinnosti zákona č. 4/1993 Sb. (tj. ke dni 31. 12. 1992) jsou pracovníci v pracovním poměru účastni nemocenského pojištění, pokud jsou činní v Československé republice.
Jak vyplývá z citovaných ustanovení, byla účast na nemocenském pojištění právem spojována s územím České a Slovenské Federativní republiky (Československé republiky) a ode dne 31. 12. 1992 je tedy právem spojeným s územím České republiky. Jako dobu zaměstnání (pojištění) lze tedy s ohledem na datum účinnosti recepční normy hodnotit stěžovatelce podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. pouze dobu zaměstnání, (pojištění) získanou na území České republiky v celém průběhu pojištění. Hodnocení ostatních dob zaměstnání (pojištění) náleží nositeli pojištění Slovenské republiky. Požadavek stěžovatelky na zápočet veškeré doby zaměstnání (pojištění) získané před 1. 1. 1993 pro výpočet starobního důchodu je tak v rozporu s citovaným článkem 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb. a ve svém důsledku by vedl k duplicitnímu zápočtu dob zaměstnání (pojištění) v obou systémech sociálního pojištění.
Pro užití právního názoru vyjádřeného ve shora uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze v případě stěžovatelky, je tedy rozhodné (a zřejmé z přehledu dob zaměstnání a sídla zaměstnavatelů), že stěžovatelce nevznikl nárok na starobní důchod podle českých předpisů, a tedy nelze dovodit její plný nárok na důchod podle nich vyměřených, ani nárok na doplatek k důchodu za účelem dorovnání důchodu vypláceného nositelem pojištění podle Smlouvy. Nejvyšší správní soud rovněž vážil, zda na případ žalobkyně nedopadají důsledky Nálezu Ústavního soudu ČR zn. II. ÚS 405/2002 ze dne 3. 6. 2003 – ten ovšem hodnotil užití Smlouvy jako diskriminující v případě nároku na předčasný starobní důchod, který slovenské právo sociálního pojištění nezná.
Právní závěry krajského soudu tak odpovídají zákonu a Nejvyšší správní soud neshledal naplněnými námitky porušení zákona ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1, 2 (§ 120) s. ř. s., když neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů nepřísluší a ohledně žalované ustanovení o náhradě nákladů úspěšnému účastníkovi řízení neplatí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. 11. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu