Pro splnění podmínky nároku na vdovský důchod podle $ 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, podle něhož vdo- vě náležel vdovský důchod i po uplynutí jednoho roku od smrti manžela, pokud dosáhla věku 45 let a vychovala dvě děti, nebylo nutné, aby se jedna- lo o děti zemřelého manžela.
Z dávkového spisu vyplývá, že stěžo- vatelka (nar. 10. 11. 1928) měla dvě děti se svým prvním manželem Josefem B., který zemřel v roce 1957. Po jeho smrti pobírala vdovský důchod do roku 1966, kdy jí byl pozastaven proto, že žila s dru- hem Augustinem Š. Toho si pak v roce 1967 vzala za manžela a po jeho smrti v roce 1973 pobírala vdovský důchod po dobu jednoho roku (na základě žádosti z roku 1973). Žádost o obnovení důcho- du po Josefu B. byla zamítnuta rozhod- nutím z prosince roku 1974. Další žádost o vdovský důchod, a to po druhém man- želovi Augustinu Š., podala žalobkyně 8.
6. 1999 a tato žádost byla rozhodnu- 586 tím žalované ze dne 21. 6. 1999 zamítnu- ta. K důvodům dovolání ze spisu vyplývá, že stěžovatelka měla dva syny, a to Jaro- slava B. (nar. 1948) a Josefa B. (nar. 1953). Pokud v dovolání zmiňuje čtyři děti a mí- ní tím zřejmě i výchovu dětí druhého manžela, nic tomu ze spisu nenasvědču- je. Naopak v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1966 je konstatována její výpověď, že vychovává dva syny a manžel platí na dvě děti výživ- né; stejně tak v dopise zaslaném žalova- né v roce 1983 v reakci na malou výši sta- robního důchodu žalobkyně rovněž uvedla, že vychovala dva syny a manžel platil výživné.
Poslední žádost o důchod (po dru- hém manželovi) byla podána za účinnos- ti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že podle tohoto zá- kona ($ 55, $ 69) stěžovatelce nárok na vdovský důchod vzniknout nemohl, a stě- žovatelka tento názor akceptuje. Soudy obou stupňů se dále zabývaly otázkou, zda stěžovatelka splňovala pod- mínky nároku na vdovský důchod po druhém manželovi v roce 1974, neboť v roce 1973 jí byl přiznán pouze na dobu jednoho roku.
Tento postup vychází z ustanovení $ 56 odst. 2 zákona o dů- chodovém pojištění, podle něhož lze při- znat důchod v případě, kdy se zjistí, že byl neprávem odepřen (k oprávnění soudu dodatečně posuzovat předcho- zí pravomocné rozhodnutí srovnej roz- hodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cao 198/93). Oba soudy shledaly ode- pření vdovského důchodu po Augustinu Š. oprávněným, neboť stěžovatelka sice v době úmrtí druhého manžela dosáhla věku 45 let a vychovala dvě děti, ale ne- jednalo se o děti zemřelého manžela; ze- jména Vrchní soud v Praze k tomuto zá- věru s ohledem na nejednoznačnost zá- kona dospěl logickým a historickým vý- kladem.
Historickým výkladem lze zpravidla rozumět hodnocení okolností a doby vzniku zákona, úmyslu zákonodárce, aplikační praxe. Teorie tento způsob vý- kladu hodnotí jako nedostatečně spoleh- livý s tím, že je třeba jej užívat společně s jiným způsobem výkladu. Jako z histo- rického výkladu lze tak těžko vycházet ze srovnání jednotlivých důchodových předpisů, neboť není vyloučeno, aby zá- konodárce v různých dobách změnil podmínky nároku. Nelze tedy za roz- hodující považovat porovnání obdob- ných podmínek nároku na vdovský dů- chod v zákoně č. 101/1964 Sb. ($ 30), zákoně č. 121/1975 Sb. ($ 37) a zákoně č. 100/1988 Sb. ($ 46 odst. 3).
Srovnáním znění citovaných a dal- ších rozhodných zákonů totiž ani k ta- kovému závěru dospět nelze. Zákon č. 55/1956 Sb. stanovil v $ 21 odst. 2 písm. d), že vdovský důchod náleží nadá- le po uplynutí jednoho roku od smrti za- městnance (důchodce) vdově, jestliže dosáhla věku 45 let a vychovala aspoň dvě děti [odkaz na sirotčí důchod tento zákon užívá pouze u nároku podle písm. a) téhož ustanovení]. Zákon č. 101/1964 Sb. v $ 30 odst. 2 písm. d) stanovil podmín- ky shodně [odkaz na sirotčí důchod užil jen ve vztahu k nároku podle písm. b), c)].
Zákon č. 121/1975 Sb. stanovil v $ 37 odst. 2 písm. d) podmínky v základu shodně - ovšem zde výslovně použil od- kaz na $ 40 (upravující sirotčí důchod). Zákon č. 100/1988 Sb. v $ 46 odst. 2 písm. d) opět odkazu na sirotčí důchod nepoužil a navíc v ustanovení $ 46 odst. 3 vyložil, že dítětem podle odst. 2 písm. b) až d) se rozumí dítě, které má nebo by mělo po zemřelém manželu ná- rok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy. Zákon č. 155/1995 Sb. již v $ 50 odst. 2 obdobný nárok nezakládá (vztahuje jej pouze k vě- ku).
Jedině tedy zákon. č. 121/1975 Sb. výslovně spojoval nárok na vdovský dů- chod při dosažení věku 45 let s výcho- vou dvou dětí s nárokem na sirotčí dů- chod. Srovnání citovaných zákonů tedy nemůže být spolehlivým podkladem pro závěr, že i podle zákona č. 101/1964 Sb. se v daném případě muselo jednat o děti zemřelého manžela. Navíc argumentace užitá vrchním soudem ve vztahu k usta- novení $ 46 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. podkladem pro jeho názor ani být ne- může, jelikož výslovně staví na opaku.
Součástí historického výkladu je i apli- kační praxe daného zákona. V judikatuře se nachází z tohoto období rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 11. 1971, zn. 4 Co 115/1971 (jde o dobu společného státu a vykládán je pro případ rozhodný zákon č. 101/1964 Sb.), podle kterého se pro splnění podmínky, že vdova vychovala dvě děti, nevyžaduje, aby šlo o společné děti vychovávané v manželství s manželem, od kterého vdova odvozuje svůj nárok na vdovský důchod. Stanovisko tak dává odpověď na vztah dítěte a zemřelého, neboť preferu- je určitý rodinný vztah - tedy společnou výchovu dítěte, a podle odůvodnění ne- musí jít o společné dítě vdovy a zemře- lého.
Vrchní soud dále argumentuje vzá- jemným vztahem ustanovení $ 30 odst. 2 písm. b), c) a písm. d) téhož ustanovení zákona č. 101/1964 Sb. s tím, že z hledis- ka legislativně technického se u písm. d) jedná pouze o vynechání závorky s od- kazem na ustanovení upravující sirotčí důchod; logicky by měly být podmín- ký nároku odvozované od výchovy dětí 587 249 shodné. Teoreticky by názor, že nároky vdov odvozené od výchovy dětí měly být posuzovány co do podmínek stejně, ob- stál Fakticky však zákonodárce v zákoně shodné podmínky nevyjádřil a tuto sku- tečnost nelze označit za nepodstatné opomenutí.
Zákonodárce použil pojem výchovy dětí buď obecně, nebo omeze- ně s odkazem na ustanovení 0 sirotčím důchodu a činil tak i v jiných než v toz- hodném zákoně. Zákonodárce považoval za podstatné zdůraznit u podmínky podle $ 30 odst. b), c) zákona č. 101/1964 Sb. od- kaz na ustanovení o sirotčím důchodu a v případě ustanovení písm. d) tak neu- činil - tedy stanovil podmínky rozdílně, stejně jako v případě zákona č. 55/1956 Sb. [kde odkaz učinil jen u $ 21 odst. 2 písm. b)], a naopak stejně je stanovil v případě zákona č. 121/1975 Sb. (kde odkaz na ustanovení o sirotčím důchodu užil u všech podmínek vztahujících se k dětem) u dalšího zákona (č. 100/1988 Sb.) pak naopak děti vychovávané v rodině zemřelého postavil na stejnou úroveň ja- ko děti zemřelého.
Nároky vdovy odvo- zené od výchovy dětí jsou tedy stanove- ny buď obecně, nebo - a to ve výslovně uvedených případech - jsou omezeny ve vztahu k dětem majícím nárok na sirotčí důchod. Logickým výkladem vrchního soudu by došlo k zúžení aplikace zákon- ného ustanovení, v němž podmínky ne- byly omezeny tak, jako výslovně u usta- novení, které soud ke srovnání užil. Založení nároku nad výslovné znění zá- kona na základě výkladu obdobných ustanovení by bylo lze připustit; opačný postup, kdy by na základě srovnání byl omezen nárok a zákonné ustanovení vý- loženo úžeji, než je v zákoně uvedeno, se nejeví výkladem přijatelným.
(oš)
Marie Š. ve V. proti České správě sociálního zabezpečení o vdovský důchod,