vu I. Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti podle $ 109 odst. 3 s. ř. s., je-li rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Ta- kový je i rozsudek zamítající žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlížející přitom ke skutečnosti, že samo správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost spočí- vající ve vnitřní rozpornosti výroku a ve vzájemné rozpornosti výroku a odůvodnění. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu na žalobní námitky (6 76 s. ř. s.). II. Případné porušení práva žalobce nahlédnout do své zdravotní doku- mentace ($ 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) není po- rušením zásady rovnosti účastníků řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem.
vu I. Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti podle $ 109 odst. 3 s. ř. s., je-li rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Ta- kový je i rozsudek zamítající žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlížející přitom ke skutečnosti, že samo správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost spočí- vající ve vnitřní rozpornosti výroku a ve vzájemné rozpornosti výroku a odůvodnění. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu na žalobní námitky (6 76 s. ř. s.). II. Případné porušení práva žalobce nahlédnout do své zdravotní doku- mentace ($ 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) není po- rušením zásady rovnosti účastníků řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda je dán důvod k přerušení řízení podle $ 48 odst. písm. a) ve spoje- ní s $ 120 s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 368 Ústavy. Ústavnímu soudu je na místě věc předložit, dojde-li soud k závěru, že zá- kon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Nej- vyšší správní soud vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 20/02, podle něhož stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, „jehož má být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, a je- hož má tedy být užito při rozhodování ve věci samé. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost předpisu, ne- stačí jen jeho hypotetické použití, resp. ji- né Širší souvislosti, nýbrž je nezbytná je- ho nevyhnutelná aplikace. V daném případě se však návrh stěžovatele takové- ho předpisu netýká. V řízení se nepostu- povalo podle zákona č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, a ustanovení $ 67b odst. 12 tohoto zákona tak nemělo pro věcné po- souzení význam. Tímto ustanovením je zaručeno pacientovi právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě (o ústavnosti takového nároku by soud ani nepochyboval) a polemika o vztahu poskytnutí informací pacientovi a nahlédnutí do dokumentace pacientem či jinou osobou, o níž to ustanovení $ 67b zákona o péči o zdraví lidu nepřed- pokládá, je z tohoto hlediska nerozhodná. Stěžovatel ovšem v nemožnosti seznámit se se zdravotní dokumentací prostřednic- tvím své zmocněnkyně v průběhu soud- ního řízení spatřuje založení nerovnosti jeho postavení v řízení před soudem. Rovná práva účastníků v řízení před soudem jsou rovněž ústavním princi- pem (čl. 96 odst. 1 Ústavy) a lze jimi jistě rozumět možnost stejného přístupu k soudu, stejných možností k uplatnění věcných tvrzení a navržení důkazů. V tom stěžovatel žádnou újmu neutrpěl. Pokud jde o skutečnost, že posudek, z něhož vycházel soud při svém rozhod- nutí, byl vypracován posudkovou komisí MPSV, má tento postup oporu v zákoně — $4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o or- ganizaci a provádění sociálního zabezpe- čení. Ústavnost tohoto postupu již rov- něž řešil Ústavní soud ČR a v nálezu ze dne 1. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, vyjád- řil, že tato právní úprava není proti- ústavní, a to s ohledem na složení posud- kových komisí a na skutečnost, že se jedná o jeden z možných důkazů v soud- ním řízení nebránící provedení důkazů jiných tak, aby bylo zajištěno řádné zjiš- tění skutečného stavu věci. Tak je třeba přistupovat i k danému konkrétnímu případu. Stěžovatel uplatnil své námitky proti rozhodnutí správního orgánu v opravném prostředku. I když jeho po- zice byla ztížena pobytem ve vězení, byl v řízení zastoupen jím zvolenou zmoc- něnkyní. Ta se sice domáhala přístupu ke zdravotní dokumentaci, v čemž jí s ohledem na zákon č. 20/1966 Sb., o pé- čí o zdraví lidu, nebylo vyhověno, ovšem nenavrhia žádný další důkaz, kterým by posudek posudkové komise mohla zpo- chybnit. Takovým důkazem by jistě mohl být např. znalecký posudek, neboť zákon o péči o zdraví lidu v ustanovení $ 67b odst. 10 zaručuje znalci právo na to, aby se seznámil se zdravotní dokumentací. Při jednání krajského soudu dne 30. 9. 2002 však stěžovatelova zmocněnkyně výslovně uvedla, že vypracování znalec- kého posudku nenavrhuje a k jednání dne 31. 3. 2003 se nedostavila. Za takové situace Nejvyšší správní soud nepovažu- je postavení stěžovatele v řízení za ne- rovné a stěžovatelem tvrzené skutečnos- ti nepovažuje za „ztrátu příležitosti“, plynoucí z nemožnosti řádné ochrany práv. Proti rozsudku pak stěžovatel namítá kasační důvod uvedený v $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a s ním souvisící důvod uvedený v písm. d) téhož ustanovení. Předpokladem důvodnosti tvrzených vad řízení podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je to, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu nebo že při jejím zjišťo- vání byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákon- nost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napa- dené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V daném případě byl stěžovateli čás- tečný invalidní důchod přiznán rozhod- nutím žalované ze dne 4. 8. 2000; důvo- dem byla smíšená porucha osobnosti se středně těžkým narušením osobnosti, hodnocená podle kap. V pol. 5 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Roz- hodnutím žalované ze dne 7. 11. 2001 vy- daným podle $ 44 zákona č. 155/1995 Sb. (ve znění účinném v době vydání roz- hodnutí) byla stěžovateli „odňata výpla- ta“ částečného invalidního důchodu s odůvodněním, že pokles schopnosti výdělečné činnosti činí v jeho případě pouze 30 %. Podle cit. ustanovení je po- jištěnec částečně invalidní, jestliže z dů- vodu dlouhodobě nepříznivého zdravot- ního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 % nebo pokud mu dlouhodobě ne- příznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Žalovaná při- tom vycházela z posouzení lékaře při kontrolní lékařské prohlídce (záznam ze dne 4. 9.2001) a k dispozici byla i zpráva o psychiatrickém vyšetření (ze dne 14. 8. 2001). V průběhu přezkumného soudní- ho řízení byl pokles soustavné výdělečné 369 523 činnosti ověřen posudkem k tomu pří- slušné posudkové komise. Bylo by tak možno uzavřít, že správní orgán měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů a že soud doplnil dokazování se shodným zá- věrem, pokud by to ovšem bylo podstat- né - tedy pokud by žalovaná rozhodla o odnětí důchodu podle $:56 zákona o důchodovém pojištění. Tak tomu ovšem není. Jak bylo výše uvedeno, roz- hodnutí žalované ve výroku odkazuje na ustanovení $ 44 zákona o důchodovém pojištění, které upravuje podmínky po- souzení pojištěnce jako částečně invalid- ního. Výrokem je dále výslovně odní- mána výplata částečného invalidního dů- chodu, nikoliv důchod sám. Podle $ 56 odst. 1 písm. a) zákona, o důchodovém pojištění se důchod odejme nebo jeho výplata zastaví, zjistí-li se, že nárok na dů- chod nebo na jeho výplatu zanikl. Náleži- tostí výroku správního rozhodnutí podle $ 47 odst. 2 správního řádu ($ 108, $ 86 zákona č. 582/1991 Sb.) je rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Žalovaná ve výroku správního rozhodnu- tí uvedla ustanovení právního předpisu, které s výrokem nesouvisí, ba dokonce je s ním v rozporu, neboť výrokem je odní- mána výplata, nikoliv důchod. Nejde jen o uvedení nesprávného zákonného usta- novení, které by bylo možno posoudit pouze jako nezákonnost a jehož význam by soud hodnotil jen k žalobní námitce, ale jde o skutečnost, že výrok je vnitřně rozporný, a tím nesrozumitelný. Navíc v odůvodnění přesto, že výrokem rozhod- nutí je odnímána výplata důchodu, není v rozporu s $ 47 odst. 3 správního řádu k tomu uveden žádný důvod, neboť užité důvody směřují opět k odnětí důchodu, a nikoliv k zastavení (odnětí) jeho výplaty. Odnětí důchodu a zastavení jeho výplaty jsou různá rozhodnutí, za různých zákon- ných podmínek a s různými důsledky. 370 V rozhodnutí žalované je vnitřně roz- porný výrok, který nemá navíc oporu v důvodech uvedených v jeho odůvod- nění. Takové rozhodnutí je třeba považo- vat za nepřezkoumatelné pro nesrozu- mitelnost. Ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) se případů nepřezkoumatelnos- ti rozhodnutí správního orgánu pro ne- srozumitelnost rovněž týká; i v takovém případě se jedná o vadu správního říze- ní, pro kterou měl soud napadené roz- hodnutí správního orgánu zrušit. Je však třeba v daném případě vážit rovněž vázanost Nejvyššího správního soudu důvody kasační stížnosti a součas- ně i vázanost krajského soudu důvody žaloby. Nejvyšší správní soud je podle $ 109 odst. 3 s. ř. s. v zásadě vázán důvo- dy kasační stížnosti, ovšem se zde vyjme- novanými výjimkami, mezi které patří i případy, kdy je napadené rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné [$ 103 odst 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel sice namítá existenci důvodu odpovídajícího $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ovšem vidí ji v jiné vadě řízení před soudem, spočívající v tom, že soud - stejně jako žalovaná - vycházel z nedostatečně zjištěného sku- tečného stavu věci. Při nepřezkoumatel- nosti rozhodnutí nelze důvodnost této námitky hodnotit. Otázkou tedy je, zda lze napadený rozsudek krajského soudu považovat za nepřezkoumatelný. Rozsu- dek přesto, že v netradičně pojatém vý- roku konstatuje, že přezkoumával roz- hodnutí žalované o odnětí výplaty částečného invalidního důchodu, v úvo- du i závěru odůvodnění tvrdí, že tímto rozhodnutím žalované byl navrhovateli (stěžovateli) odňat důchod. Jak výše uve- deno, jedná se o různá rozhodnutí. Již to je na újmu srozumitelnosti rozsudku, ze- jména pak, když krajský soud dále vychá- zí z žalobních důvodů (námitek oprav- ného prostředku) a hodnotí je ve vztahu ke skutkovým zjištěním tak, jako by sku- tečně bylo rozhodnuto o odnětí důcho- du, a nikoliv o zastavení (odnětí) výplaty. Krajský soud se tedy vůbec nezabýval přezkoumatelností správního rozhodnu- tí. I tento soud byl vázán žalobními body ($ 75 odst. 2 s. ř. s.), ovšem i zde má tato vá- zanost své výjimky, a to v $ 76, podle jehož odst. 1 písm. a) soud zruší napadené roz- hodnutí pro vady řízení bez jednání roz- sudkem v případě nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo ne- dostatku důvodů rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud z těchto důvodů napadené správní rozhodnutí zruší i teh- dy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání. Žalobou (opravným prostředkem) v dané věci nepřezkoumatelnost správního roz- hodnutí namítána nebyla a nebyly namítá- ny ani vady, v nichž spočívá. Obecně však platí, že jeli rozhodnutí nepřezkoumatel né pro nesrozumitelnost nebo pro nedo- statek důvodů, brání takový nedostatek zpravidla posouzení důvodnosti jiných ža- lobních námitek; navíc stanoví-li zákon možnost zrušit rozhodnutí pro takové va- dy i tehdy, pokud vyjdou najevo až při jed- nání, výslovně připouští, že do té doby zjevné být nemusely, a tedy ani nemusely být obsahem žaloby. Krajský soud tedy v daném případě měl vycházet ze zjevné nesrozumitelnosti správního rozhodnutí, a to měl zrušit pro nepřezkoumatelnost. V tom spočívá naplnění kasačního důvo- du podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Po- kud tak krajský soud neučinil, nesrozumi- telnost správního rozhodnutí nevzal v úvahu a naopak ji dále rozvinul a hodno- til jen důvody, které z hlediska výroku na- padeného rozhodnutí nebyly podstatné, je třeba označit za nepřezkoumatelný i je- ho rozsudek. To musel vzít v úvahu i Nej- vyšší správní soud bez ohledu na obsah kasačních důvodů [$ 109 odst. 3, $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Coš) 524 Řízení před soudem: zásada koncentrace k $ 109 odst. 4 soudního řádu správního Nerozhodlli soud ve věci samé, ale žalobu odmítl podle $ 46 odst. 1 písm. 'a) s. ř. s., nepřísluší ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení 0 ka- sační stížnosti zabývat se stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stěžovatel uplatňo- val nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné ($ 109 odst. 4 s. ř. s.).
Ivan L. v K. proti České správě sociálního zabezpečení o částečný invalidní dů-