znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb. $ 118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního za- bezpečení, ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 134/1997 Sb. Pokud poživatel starobního důchodu vykonával výdělečnou činnost na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, jež byla formálně označena jako dohoda o provedení práce, avšak podle obsahu se jednalo o dohodu o pracovní činnosti, přičemž jeho příjem v jednotlivých měsí- cích přesáhl dvojnásobek životního minima, výplata důchodu mu podle ustanovení $ 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- 1124 — —— 734 vém pojištění, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb., za uvedené období nenáležela.
znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb. $ 118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního za- bezpečení, ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 134/1997 Sb. Pokud poživatel starobního důchodu vykonával výdělečnou činnost na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, jež byla formálně označena jako dohoda o provedení práce, avšak podle obsahu se jednalo o dohodu o pracovní činnosti, přičemž jeho příjem v jednotlivých měsí- cích přesáhl dvojnásobek životního minima, výplata důchodu mu podle ustanovení $ 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- 1124 — —— 734 vém pojištění, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb., za uvedené období nenáležela.
Nesprávné právní posouzení stěžova- telka spatřuje v tom, že soud posoudil předmětné dohody o provedení práce ja- ko neplatné přesto, že obsahují všechny zákonem požadované náležitosti a svým obsahem ani účelem se nepříčí zákonu. Při hodnocení důvodnosti této kasač- ní námitky Nejvyšší správní soud vychá- zel z ustanovení $ 236 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované. Po- dle tohoto ustanovení může zaměstnava- tel uzavřít s fyzickou osobou dohodu o provedení práce, jestliže předpokláda- ný rozsah práce (pracovního úkolu), na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsa- hu práce se započítává také doba práce konané zaměstnancem pro zaměstnava- tele v témže kalendářním roce na zákla- dě jiné dohody o provedení práce. Od- stavec 2 citovaného ustanovení pak stanoví, že dohoda o provedení práce může být uzavřena písemně nebo ústně a musí v ní být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla se v ní sjednává též doba, v níž má být pracovní úkol proveden; V písemné dohodě, popřípadě v písem- ném záznamu o ústně uzavřené dohodě, má zaměstnavatel mimo to uvést před- pokládaný rozsah práce podle předcho- zího odstavce, pokud její tozsah nevy- plývá přímo z vymezení pracovního úkolu. Předmětem dohody o provedení práce je tedy vždy určitý ucelený pra- covní úkol, který je specifikován kon- krétním výsledkem. Práce, kterou se za- městnanec zavazuje pro zaměstnavatele vykonat, musí být určena individuálně, nikoli druhově. Může být povahy jak ma- nuální, tak intelektuální, její výkon ale musí směřovat ke konkrétnímu výsled- ku, předem kvalitativně i kvantitativně vymezenému. Na rozdíl od pracovního poměru, dohoda o provedení práce ne- zakládá účast na nemocenském pojiště- ní a z odměny za ní se neodvádí sociální ani zdravotní pojistné. Tvrzení stěžovatelky, že v daném pří- padě se s ní zaměstnavatel dohodl na vý- sledku práce a při uzavírání dohod nepředpokládal, že rozsah práce stěžova- telky překročí 100 hodin, skutková zjiště- ní nenasvědčují. V předmětných doho- dách je jako vymezení pracovní činnosti uvedeno „expedice a balení knih dle po- třeb zaměstnavatele“, což dle názoru sou- du rozhodně nelze považovat za individu- álně určený pracovní úkol (dohodnutý výsledek), pro který je dohoda o provede- ní práce určena. Formálním vyjádřením v dohodě i faktickým obsahem se v daném případě jedná o druhově vymezenou pra- covní činnost, která je typická pro pracov- ní poměr, případně pro dohodu o pracov- ní činnosti. Pokud jde o omezení dohody o provedení práce na 100 hodin, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že v dohodě sjednaný rozsah práce je rozsahem předpokládaným, a nikoli skutečně odpracovaným. Tento předpo- kládaný rozsah práce však určuje zaměst- navatel, vycházeje přitom ze znalostí pra- covní problematiky, která je dohodou o provedení práce zajišťována. Zjistí-li se teprve v průběhu výkonu práce, že rozsah je nakonec vyšší než původně předpoklá- daných 100 hodin, nemá to již na platnost dohody vliv. Pokud by však dohoda o pro- vedení práce byla sjednána s jednoznač- ným úmyslem smluvních stran překročit rozsah 100 hodin, byla by takto uzavřená dohoda o provedení práce neplatná, ne- boť se příčí zákonu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci jde právě o posledně uvedený případ, neboť nelze přijmout názor, že zaměstnavatel (nakladatelství) teprve v průběhu výkonu práce zjistil, že rozsah práce (expedice a balení knih) bude několikanásobně větší než předpo- kládaných 100 hodin. Jak vyplynulo z evidence docházky, která je součástí správního spisu, stěžovatelka u zaměst- navatele odpracovala více než 100 hodin téměř každý kalendářní měsíc. Takový rozsah překročení v žádném případě nelze považovat za něco, Co zaměstnava- tel nemohl předpokládat. Navíc na první polovinu roku 2001 zaměstnavatel opět sjednal se stěžovatelkou dohodu o pro- vedení práce, i když věděl, kolik hodin v předchozím roce stěžovatelka při plně- ní shodného pracovního úkolu odpraco- vala. Z uvedeného je tak zřejmé, že za- městnavatel si musel být při uzavírání předmětných dohod o provedení práce velice dobře vědom toho, že rozsah prá- ce vykonávaný stěžovatelkou přesáhne zákonem povolenou hranici 100 hodin za tok; předmětné dohody o provedení práce je tak třeba považovat za neplatné ve smyslu $ 242 odst. 1 písm. a) zákoní- ku práce, neboť se příčí zákonu. Tomu rovněž nasvědčuje i výše odměny sjed- naná v předmětných dohodách, která či- ní 1500 Kč za hodinu, což rozhodně ne- ní běžná odměna za práce, které stěžovatelka měla vykonávat a vykonáva- la (balení a expedice knih, zadávání ob- jednávek do PC, příprava a odesílání fak- tur a vyhotovování dokladů na poštu). Ve skutečnosti stěžovatelka vykonávala práci v takovém rozsahu, aby odměna, která jí byla vyplácena, činila pouze 65 Kč za hodinu (podle vlastního vyjá- dření v soudním řízení). V obdobné výši byla pak se stěžovatelkou také dohodnu- ta mzda v pracovní smlouvě uzavřené od 1. 7. 2001. Právě vyjádření stěžovatelky 1127 s "——————————————>>m . L. Í, 734 v řízení před soudem, že se zaměstnava- telem ve skutečnosti dohodla rozsah práce tak, aby hodinová mzda odpovída- la uvedené částce 65 Kč/hod, nasvědču- je oboustrannému úmyslu předstírat rozsah práce tak, aby odpovídal zákon- ným podmínkám dohody o provedení práce (sjednání 100 hodin práce s od- měnou 1500 Kč/hod). Pokud stěžovatel- ka namítá, že evidence docházky byla jen formální, nemůže se s ní soud ztotož- nit, neboť by taková evidence zcela po- strádala svůj smysl a její vedení by neby- lo vůbec zapotřebí. Také způsob vyplácení odměny stě- žovatelce odpovídá spíše pracovnímu poměru nebo dohodě o pracovní čin- nosti než dohodě o provedení práce. V daném případě byla odměna stěžova- telce vyplácena pravidelně každého 11. dne v měsíci, který byl rovněž řád- ným výplatním termínem zaměstnavate- le. Podle $ 236 odst. 4 zákoníku práce je odměna za provedení pracovního úkolu splatná po dokončení a odevzdání prá- ce. Mezi účastníky lze dohodnout, že část odměny bude splatná již po prove- dení určité části pracovního úkolu. Uve- dené ustanovení tak dává možnost, aby zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci část odměny ještě před dokončením celého pracovního úkolu. V daném případě však stěžovatelka po dobu roku a půl pravidelně téměř každý měsíc odpraco- vala více než 100 hodin a ve výplatním termínu obdržela za tuto práci odměnu. Takovou situaci nelze považovat za vy- plácení části odměny podle citovaného ustanovení zákoníku práce, nýbrž za vy- plácení mzdy. Pracovněprávní vztah, který byl reali- zován, tak nenaplnil žádný ze znaků typic- kých pro dohodu o provedení práce, a uzavřenou dohodu nelze hodnotit jinak 1128 než jako neplatnou. Neodpovídá ovšem ani podmínkám dohody o pracovní čin- nosti. Podle $ 237 odst. 2 zákoníku práce jsou práce konané na základě dohody o pracovní činnosti limitovány nepřekro- čením poloviny stanovené týdenní pra- covní doby a podle vedené evidence byl tento limit běžně překračován. Jednalo se o opakující se práce nezbytné pro činnost zaměstnavatele. Namítá-li stěžovatelka, že podmínkou pracovního poměru je alimentační cha- rakter, což v daném případě nebylo splně- no, nemůže soud s její námitkou souhlasit, Alimentační charakter není nezbytnou podmínkou pracovního poměru, nýbrž pouze jedním ze znaků, které jej zpravidla charakterizují. Skutečnost, že stěžovatelka svou výživu nerealizovala z výdělku získa- ného od zaměstnavatele, nýbrž z jiných zdrojů, je k posouzení toho, zda se jednalo o pracovní poměr, právně bezvýznamná. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nebyl splněn další znak pracovního po- měru, a to jeho pravidelnost, neboť praco- vala nárazově v různých týdnech a růz- ných dnech odlišně. Pracovní poměr ovšem nemusí být sjednán na plný rozsah pracovní doby, ale i na tzv. zkrácený úva- zek. Pracovní doba také může být rozvrže- na rovnoměrně i nerovnoměrně, vyžadu- jíli to provozní podmínky zaměstnavatele ($ 83 a násl zákoníku práce). Posoudilhli správní orgán a následně městský soud činnost stěžovatelky jako pracovní poměr, nepochybil. Není přitom rozhodné, že uzavřená dohoda formálně podmínkám pracovní smlouvy neodpoví- dala; fakticky obsah pracovního poměru naplněn byl ($ 27 odst. 1 zákoníku práce). Nejvyšší správní soud má tak s ohle- dem na shora uvedené za to, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, když předmětné dohody o provedení práce posoudil jako neplatné; naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedené- ho v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak ne- bylo zjištěno. Stěžovatelka dále uplatňuje důvod ka- sační stížnosti uvedený v $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když namítá, že rozhod- nutí žalované je nedostatečně odůvod- něno, a pro tuto vadu měl městský soud správní rozhodnutí zrušit. Lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že na řízení ve vě- cech důchodového pojištění je třeba za určitých okolností použít obecné před- pisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., správní řád. Podle $ 108 zákona č. 582/1991 Sb. platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění obecné předpisy o správním řízení vždy, pokud uvedený zákon nestanoví jinak. Vzhle- dem k tomu, že zákon č. 582/1991 Sb. ne- má žádná speciální ustanovení týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí, je třeba použít $ 47 odst. 3 správního řádu, který stanoví správnímu orgánu povin- nost v odůvodnění uvést, které skuteč- nosti byly podkladem rozhodnutí, jaký- mi úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Odůvod- nění musí být dostatečně přesvědčivé a má poskytovat skutkovou a právní opo- ru výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má v daném případě za to, že roz- hodnutí žalované mohlo být odůvodně- no obsáhleji, zejména pokud jde o argu- mentaci při posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovního poměru. Městský soud v Pra- ze však v souladu s $ 77 s. ř. s. provedl v řízení o žalobě dokazování, při kterém podrobně zjišťoval, zda žalovaná správ- ně posoudila předmětné dohody o pro- vedení práce jako neplatné a vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovní poměr, tedy zda je rozhodnutí žalované vydáno v souladu se zákonem. Při tomto dokazování dospěl městský soud k závěru, že žalovaná rozhodla v souladu se zákonem a že právní vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem nelze posoudit jinak než jako pracovní poměr podle $ 27 a násl. zákoníku práce, který zakládá účast na nemocenském pojištění a je výdělečnou činností ve smyslu $ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované. V souladu s $ 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 citovaného zákona pak stěžovatelce v období dvou let od vzniku nároku na starobní důchod (tj. od 22. 6. 1999 do 22. 6. 2001) za měsíce, kdy její příjem od zaměstnavatele přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jed- notlivce, výplata tohoto důchodu sku- tečně nenáležela. Podle $ 118a odst. 1 zá- kona č. 582/1991 Sb., ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované, je pak stě- žovatelka povinna neoprávněně vypla- cenou částku vrátit. Ačkoli tedy rozhod- nutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, neměl tento nedostatek vliv na jeho zákonnost. Vady, které by bylo možno žalované vytknout, tak soud od- stranil v soudním řízení. Městský soud v Praze nepochybil, když napadené roz- hodnutí nezrušil pouze proto, že jeho odůvodnění mohlo být v některých smě- rech propracovanější. Dle názoru Nejvyššího správního soudu není dán ani tvrzený rozpor $ 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s Listinou základních práv a svobod (dá- le jen „Listina“). Citované ustanovení, ve znění rozhodném v době pracovní čin- nosti stěžovatelky, omezovalo výplatu starobního důchodu v období dvou let 1129 (a 734 — ČO po vzniku nároku na tento důchod v těch kalendářních měsících, v nichž pří- jem z výdělečné činnosti (za výdělečnou činnost nebyla považována právě pracov- ní činnost na základě dohod o provedení práce) přesáhl dvojnásobek částky život- ního minima platné pro jednotlivce, který je poživatelem starobního důchodu. Stě- žovatelka se domnívá, že citované ustano- vení je diskriminační a je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny. ČI. 26 odst. 3 Listiny zaručuje kaž- dému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Dle názoru soudu $ 37 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované, nijak nebrání stěžovatelce pracovat a stejně tak nezasahuje do jejího práva na spra- vedlivou odměnu za práci, které je zakot- veno v čl. 28 Listiny. Čl. 30 odst. 1 Listiny pak zaručuje občanům právo na přimě- řené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Odst. 3 citovaného ustanovení pak odkazuje na zákon, který má stano- vit podrobnosti. Zákon č. 155/1995 Sb. je právě jedním z celé řady zákonů, které stanovují podrobnosti při výkonu toho- to práva. Součástí oněch podrobností je bezpochyby i určení situací, kdy občanu hmotné zabezpečení ve stáří nenáleží. Konkrétně se jedná o ustanovení upra- vující souběh starobního důchodu s pří- jmem z výdělečné činnosti. S ohledem na charakter dávky (zde starobního důchodu), která má hmotně zajišťovat občany, jež splnili zákonem stanovené podmínky a dosáhli stanoveného věku, tedy věku, který se projevuje postup- ným omezováním schopnosti pracovat, je zřejmé, že právě případ, kdy občan p nohodnotně pracuje a dosahuje výdělku určité výše, může být případem, kdy mu výplata starobního důchodu ze zákona nenáleží. Takový postup zákonodárce je dle ná- zoru Nejvyššího správního soudu zcela v souladu s uvedenými články Listiny a v žádném případě nezakládá diskrimi- naci podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Jen pro úplnost je třeba uvést, že v mezidobí do- šlo k novelizaci $ 37 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že v současné době výplata starobní- ho důchodu po dosažení důchodového věku náleží osobám vykonávajícím výdě- lečnou činnost na základě pracovně- právního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku. (oš)
Marie P. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o vrácení vyplaceného starobního důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Dále stěžovatelka namítá, že rozsudek městského soudu je nepřekoumatelný pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatelka spatřuje v tom, že právní vztah mezi ní a zaměstnavatelem soud v rozsudku kvalifikoval jako pracovní poměr, aniž by uvedl o co svůj právní názor opírá. Nejprve je třeba uvést, že pojem nepřezkoumatelnosti není v soudním řádu správním ani v občanském soudním řádu, který by bylo možno použit podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je tak věcí právní nauky a judikatury. Nejvyšší správní soud se jeho vymezením již zabýval a ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (publ. jako č. 133/2004 Sb. NSS); uvedl, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval uplatněný důvod kasační stížnosti. V daném případě Městský soud v Praze v řízení o žalobě provedl poměrně rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke shodnému závěru jako žalovaná, a to, že předmětné dohody o provedení práce jsou neplatné. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka pro zaměstnavatele pracovala téměř každý měsíc více jak 100 hodin, jednalo se opakovanou práci nezbytnou pro činnost zaměstnavatele, pobírala za práci odměnu vyplácenou ve výplatním termínu, posoudil pak vztah mezi zaměstnavatelem a stěžovatelkou jako pracovní poměr. Napadený rozsudek městského soudu je tak opřen o skutečnosti v řízení řádně zjištěné ze správního spisu a při provedeném dokazování a pouhá okolnost, že odůvodnění napadeného rozsudku podle stěžovatelky mělo být obsáhlejší, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Stěžovatelka dále uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - když namítá, že rozhodnutí žalované je nedostatečně odůvodněno, a pro tuto vadu měl městký soud správní rozhodnutí zrušit. Lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že na řízení ve věcech důchodového pojištění je třeba za určitých okolností použít obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle § 108 zákona ČNR č. 582/1991 Sb. platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění obecné předpisy o správním řízení vždy, pokud uvedený zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že zákon ČNR č. 582/1991 Sb. nemá žádná speciální ustanovení, týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí, je třeba použít § 47 odst. 3 správního řádu, který stanoví správnímu orgánu povinnost v odůvodnění uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Odůvodnění musí být dostatečně přesvědčivé a má poskytovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má v daném případě za to, že rozhodnutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, zejména pokud jde o argumentaci při posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovního poměru. Městský soud v Praze však v souladu s § 77 s. ř. s. provedl v řízení o žalobě dokazování, při kterém podrobně zjišťoval, zda žalovaná správně posoudila předmětné dohody o provedení práce jako neplatné a vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovní poměr, tedy zda je rozhodnutí žalované vydáno v souladu se zákonem. Při tomto dokazování dospěl městský soud k závěru, že žalovaná rozhodla v souladu se zákonem a že právní vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem nelze posoudit jinak, než jako pracovní poměr podle § 27 a násl. zákoníku práce, který zakládá účast na nemocenském pojištění a je výdělečnou činností ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované.. V souladu s § 37 odst. 1 písm. a) bod 1 citovaného zákona pak stěžovatelce v období dvou let od vzniku nároku na starobní důchod (tj. od 22. 6. 1999 do 22. 6. 2001) za měsíce, kdy její příjem od zaměstnavatele přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, výplata tohoto důchodu skutečně nenáležela. Podle § 118a odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb. ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované je pak stěžovatelka povinna neoprávněně vyplacenou částku vrátit. Ačkoli tedy rozhodnutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, neměl tento nedostatek vliv na jeho zákonnost. Vady, které by bylo možno žalované vytknout tak soud odstranil v soudním řízení. Městský soud v Praze nepochybil, když napadené rozhodnutí nezrušil pouze proto, že jeho odůvodnění mohlo být v některých směrech propracovanější.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu není dán ani tvrzený rozpor § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s Listinou základních práv a svobod (dále též Listina). Citované ustanovení ve znění rozhodném v době pracovní činnosti stěžovatelky omezovalo výplatu starobního důchodu v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v těch kalendářních měsících, v nichž příjem z výdělečné činnosti (za výdělečnou činnost nebyla považována právě pracovní činnost na základě dohod o provedení práce) přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, který je poživatelem starobního důchodu. Stěžovatelka se domnívá, že citované ustanovení je diskriminační a je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Čl. 26 odst. 3 Listiny zaručuje každému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Dle názoru soudu § 37 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované nijak nebrání stěžovatelce pracovat a stejně tak nezasahuje do jejího práva na spravedlivou odměnu za práci, které je zakotveno v čl. 28 Listiny. Čl. 30 odst. 1 Listiny pak zaručuje občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Odst. 3 citovaného ustanovení pak odkazuje na zákon, který má stanovit podrobnosti. Zákon č. 155/1995 Sb. je právě jedním z celé řady zákonů, které stanovují podrobnosti při výkonu tohoto práva. Součástí oněch podrobností je bezpochyby i určení situací, kdy občanu hmotné zabezpečení ve stáří nenáleží. Konkrétně se jedná o ustanovení upravující souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti. S ohledem na charakter dávky (zde starobního důchodu), která má hmotně zajišťovat občany, jež splnili zákonem stanovené podmínky a dosáhli stanoveného věku, tedy věku, který se projevuje postupným omezováním schopností pracovat, je zřejmé, že právě případ, kdy občan plnohodnotně pracuje a dosahuje výdělku určité výše, může být případem, kdy mu výplata starobního důchodu ze zákona nenáleží.
Takový postup zákonodárce je dle názoru Nejvyššího správního soudu zcela v souladu s uvedenými články Listiny a v žádném případě nezakládá diskriminaci podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Jen pro úplnost je třeba uvést, že v mezidobí došlo k novelizaci § 37 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že v současné době výplata starobního důchodu po dosažení důchodového věku náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 5. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu