ku 2000 Mi inném pro zdaňovací období ro- I. Silniční daň upravená zákonem č. 16/1993 Sb., o dani silniční, představuje pří- mou majetkovou daň. To mimo jiné znamená, že ke zdanění dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. II. Poplatníkem daně je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technic- kém průkazu, a to i tehdy, pokud již není jeho vlastníkem.
ku 2000 Mi inném pro zdaňovací období ro- I. Silniční daň upravená zákonem č. 16/1993 Sb., o dani silniční, představuje pří- mou majetkovou daň. To mimo jiné znamená, že ke zdanění dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. II. Poplatníkem daně je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technic- kém průkazu, a to i tehdy, pokud již není jeho vlastníkem.
C.) Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční (dále jen „zákon“), svojí povahou upravuje daň, kterou je nutno typově vymezit jako daň pří- mou a majetkovou. Argumentace stěžovatele by totiž byla relevantní pouze tehdy, jestliže by se ve skutečnosti jednalo o daň zcela jiné- ho typu, která by byla založena na užívání ur- čitých veřejných statků (zde: pozemní komu- nikace), a nikoliv na vlastnictví (dispozici) k určité věci. Jinou otázkou je, že pokud by předmětná daň byla založena na užívání po- zemních komunikací, jednalo by se z povahy věci spíše o poplatek než daň, jelikož právě poplatky jsou svojí podstatou založeny na » Ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 207/2002 Sb. s účinnosti od 1. 1. 2003. 988 principu určité přímé reciprocity plnění a právě tímto svým znakem se nejvýrazněji odlišují od daní. Pro závěry o zařazení předmětné daně do skupiny přímých a majetkových daní svědčí hned několik argumentačních pozic. Předně samotné gramatické znění zákona (o něž se především opíraly finanční úřady i krajský soud v odůvodnění vydaných rozhodnutí) je založeno na zásadě, že předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vo- zidla registrovaná a provozovaná v ČR, použí- vaná k podnikání ($ 2 odst. 1 zákona). Daňo- vým poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla regist- rovaného v České republice v registru vozi- del a je zapsána v technickém průkazu [$ 4 odst. 1 písm. a) zákona]. Konstrukce sazby da- ně je založena na odstupňování u jednotlivých vozidel podle jejich technických parametrů ($ 6 zákona). Z uvedeného tedy přesvědčivě vyplývá, že silniční daň je skutečně konstruo- vána jako daň majetková, kdy pro stanovení je- jí výše není rozhodující faktické využívání po- zemních komunikací. Tento názor ostatně koresponduje i s doktrínou finančního práva (viz např. L. Grúň: Finanční právo a jeho insti- tuty. Linde 2004, str. 131; M. Bakeš a kol.: Fi- nanční právo. 3. vyd., str. 307 a násl.). Není bez významu rovněž připomenout, že tato daň se stala součástí našeho právního řádu teprve od roku 1993, nicméně měla v minulosti svého předchůdce v podobě da- ně z motorových vozidel. Smyslem této daně v obou zmíněných případech přitom je to, aby držitelé vozidel přispěli na financování sítě pozemních komunikací, přičemž výše to- hoto příspěvku je odstupňována podle vlivu jednotlivých druhů vozidel na opotřebení vo- zovky. Jak k tomu uvádí zahraniční odborná literatura (Tipke - Lang: Steuerrecht. 18. vyd., Verlag Dr. Otto Schmidt 2005, str. 634 a ná- sl), jedná se o typickou spotřební daň (ozna- čovanou někdy i jako daň z luxusu), kdy sice v pozadí stojí úvaha o určité ekvivalenci plně- ní, nicméně skutečné poměřování podle roz- sahu využívání komunikací se neprovádí. Ta- to skutečnost je ostatně dána i stále silnějším akcentem na eliminaci negativních důsledků na životní prostředí, nepřímo zohledňované výší této daně. S tím koresponduje i zamýšlený účel záko- na, o čemž svědčí též důvodová zpráva k vlád- nímu návrhu zákona o dani silniční (Česká národní rada, 1992, VI. volební období, tisk č. 661, http//www.psp.cz/eknih/1990cnr/ tisky/t0661 01.htm), podle níž „cílem navr- hované právní úpravy silniční daně je zda- nění užívání silniční a dálniční sítě tuzem- skými i zahraničními dopravci za účelem zajištění finančních zdrojů na výstavbu a modernizaci sítě veřejných pozemních ko- muníkací. (...) Tato daň bude působit i na snížení současných vážných ekologických problémů vyplývajících z využívání veřej- ných komunikací. U podnikatelských vozi- del je zohledněno vybavení vozidla kataly- zálorem a ekologický pohon daňovou úlevou“. Proto také v původním vládním ná- vrhu tohoto zákona v jeho ustanovení $ 1 by- lo uvedeno, že „předmětem daně silniční Jsou silniční motorová vozidla, kolové trak- tory, přípojná vozidla k silničním motoro- vým vozidlům a ke kolovým traktorům, ma- jíti přidělenu státní poznávací značku a jsou používána k podnikatelské činnosti“. Na základě shora provedených obecněj- ších úvah dospívá Nejvyšší správní soud k zá- věru, že napadený rozsudek krajského soudu není zatížen nezákonností při výkladu apliko- vaných zákonných ustanovení, když jím pro- vedený výklad odpovídá nejen dikci těchto ustanovení, nýbrž zejména celkové koncepci a smyslu silniční daně. Jestliže tedy nebylo učiněno sporným, že předmětné vozidlo bylo určeno k podnikání, nespadalo do skupiny vozidel osvobozených od daně a stěžovatel byl v technickém průkazu zapsán jako jeho provozovatel, nelze důvodně zpochybnit z to- ho plynoucí právní závěr, že stěžovatel je po- platník silniční daně, a že mu proto tato daň byla správně vyměřena, a to bez ohledu na skutečnost, že ve zdaňovacím období již toto vozidlo nevlastnil ani neužíval. Ke stížnostní námitce, poukazující na ustanovení $ 1 zákona, ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 207/2002 Sb., podle něhož „účelem zákona je upravit daň 989 1359 silniční, kterou se zdaňuje užívání pozem- ních komunikací v České republice silniční- mí vozidly“, Nejvyšší správní soud nesouhla- sí s názorem žalovaného obsaženým v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, že toto ustano- vení nemělo žádný normativní obsah. Tvrze- ní, že vymezení účelu zákona je jen jakýmsi uvozením zákona bez normativních dopadů, není udržitelné, neboť každý normativní právní akt je nutno vnímat jako vzájemně provázaný logický celek. Zákonné vymezení účelu zákona tak je důležité zejména z hlediska výkladu jeho dalších ustanovení, a již v tomto rysu proto spočívá jeho normativnost. Potud Nejvyšší správní soud akceptuje argumentaci stěžovatele. Od stěžovatele se však liší v tom, co konkrétně z tehdy platného ustanovení $ 1 zákona vyplývalo pro rozhodovanou věc. Ze skutečnosti, že silniční daní se zdaňuje užívání pozemních komunikací, podle pře- svědčení soudu nelze v projednávané věci dovodit, že když stěžovatel předmětné vozid- lo neužíval, nemohla mu tato daň být vymě- řena. Citované ustanovení je totiž nutno vidět v celém kontextu zákona a ve vazbě na záko- ny další. V tomto směru Nejvyšší správní soud především připomíná, že původně ply- nul výnos této daně jako běžný daňový pří- jem do státního rozpočtu, od roku 2000 však již celý výnos této daně spadá do Státního fondu dopravní infrastruktury jako příjem určený na financování silnic, dálnic a jiných dopravních cest [$ 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2000 Sb., o Státním fondu dopravní in- frastruktury]. Jinak řečeno, jakkoliv silniční daň představuje daň majetkového typu, její smysl spočívá především ve vytvoření peněž- ních prostředků k financování dopravní in- frastruktury, což platilo i v době před zříze- ním Státního fondu dopravní infrastruktury (viz citovaná důvodová zpráva k návrhu záko- na o dani silniční). Takto je nutno vnímat smysl zdaňování prostřednictvím silniční da- ně, obsažený v citovaném ustanovení $ 1. Vý- klad stěžovatele tento smysl podstatně pře- kračuje a byl by reálně použitelný pouze tehdy, jestliže by tato daň byla koncipována zcela odlišným způsobem, a to v podstatě ja- ko poplatek, což především znamená, že by muselo být zákonem přesně upraveno, jakým způsobem by byla dosažena určitá míra recipro- city mezi užíváním pozemních komunikací a mezi jejím zpoplatněním, což je typické např. pro dálniční poplatky nebo mýtné. Tento po- stup se však, jak již bylo zmíněno výše, pojmově vymyká principu zdanění. Ambice zákonodárce jdoucí v tomto směru tedy zjevně nelze vysledo- vat, a to žádnou z možných interpretačních me- tod aplikovaných zákonných ustanovení. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud do- dává, že shora prezentované závěry jsou ob- dobné závěrům vyplývajícím ze srovnatel- ných zahraničních právních úprav. Viz např. německá úprava, kde předmětem daně je rov- něž pouhý fakt držení vozidla, přičemž je zce- la irelevantní, zda toto vozidlo je využíváno či nikoliv (viz cit. práce Tipke - Lang, str. 635). . 1359 Právo Evropských společenství: aplikační přednost; výklad právních norem Spotřební daň: předmět daně z tabáku k čl. 10 Smlouvy o založení ES k čl. 2 odst. I směrnice Rady 95/59/ES ze dne 27. listopadu 1995 o daních jiných než daních z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků k $ 101 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005" Všechny orgány členského státu Evropské unie, včetně správních orgánů, mají povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu se směrnicemi vydaný- 9 S úáčinností od 1. 1. 2007 bylo ustanovení změněno zákonem č. 575/2006 Sb. 990 mi orgány Společenství a, v případě nesouladu vnitrostátních předpisů se směrnicí, jsou-li splněny podmínky přímého účinku směrnice, aplikovat směrnici přednost- ně před odlišnou úpravou vnitrostátními právními předpisy.
Ing. Jaroslav Č. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň silniční, o ka-