a č. 229/2003 Sb. I. Smyslem poplatku ze psů primárně není a ani nemá být posílení obecního roz- počtu, protože pak by se již pojmově nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetko- vou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či vyrovnávat negativ- ní důsledky spojené s chovem psů. II. Útulky pro psy nepodléhají povinnosti platit poplatek ze psů. Nejsou totiž dr- žitelem věci ve smyslu $ 129 odst. 1 občanského zákoníku, který se subsidiárně pou- žije pro výklad pojmu „držitel psa“ obsaženého v $ 2 zákona č. 565/1990 Sb., o míst- ních poplatcích.
a č. 229/2003 Sb. I. Smyslem poplatku ze psů primárně není a ani nemá být posílení obecního roz- počtu, protože pak by se již pojmově nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetko- vou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či vyrovnávat negativ- ní důsledky spojené s chovem psů. II. Útulky pro psy nepodléhají povinnosti platit poplatek ze psů. Nejsou totiž dr- žitelem věci ve smyslu $ 129 odst. 1 občanského zákoníku, který se subsidiárně pou- žije pro výklad pojmu „držitel psa“ obsaženého v $ 2 zákona č. 565/1990 Sb., o míst- ních poplatcích.
Nejvyšší správní soud při svých úvahách v projednávané věci vycházel především z to- ho, že mezi účastníky řízení nejsou sporné skutkové okolnosti věci, nýbrž výhradně je- jich právní klasifikace. Lze tak mít za postave- no najisto, že u žalobce (tzn. v útulku) se v rozhodném období 1. čtvrtletí roku 2004 nacházel shora označený počet psů, a také, že za ně žalobce nezaplatil příslušný poplatek. Dále je třeba vycházet z toho, že podle $ 2 odst. 1 a 2 zákona o místních poplatcích, v rozhodném znění, platí, že: „(D Poplatek ze psů platí držitel psa. Držitelem je fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky. (2) Poplatek ze psů se platí ze psů star- ších 3 měsíců. Od poplatku ze psů je osvobo- zen držitel psa, kterým je osoba nevídomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním po- stižením, které byl přiznán III. stupeň mimo- řádných výhod podle zvláštního právního předpisu, osoba provádějící výcvik psů urče- ných k doprovodu těchto osob, osoba provo- zující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví po- vinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis.“ Rovněž je pravdou, že podle znění citova- ného $ 2 odst. 1 platného do 31. 12. 2003 (tj. 401 1545 před nabytím účinnosti zákona č. 229/2003 Sb.) platilo, že „poplatek ze psů platí fyzická a právnická osoba, která je vlastníkem psa“. Podle důvodové zprávy k vládnímu návr- hu zákona (která je součástí správního spisu), kterým došlo k předmětné legislativní změ- ně, byl navrhovatel motivován výslovně cílem „zamezit častým příbadům nedodržování poplatkové povinnosti ze strany vlastníků psa. Platební povinnost vázaná na osobu vlastníka psa se podle dosavadních zkuše- ností v praxi neosvědčila, neboť častou ná- mitkou poplatníka je skutečnost, že pes, o kterého pečuje, není v jeho vlastnictví. Správci místního poplatku mají omezené možností při zjišťování skutečného vlastníka psa (tj. osoby, která psa koupila nebo jej zís- kala darem čí dědictvím) vzhledem k tomu, že neexistuje povinnost písemného dokladu při jeho převodu (přechodu). ... Držitelem psa může být i jiná osoba, než jeho vlastník. Jed- ná se o osobu, která o psa pečuje stejně, jako by jej vlastnila. Navíc je prokazatelná skuteč- nost, že pes se u těto osoby nachází“ Shora předestřená stížnostní argumenta- ce je založena v zásadě na dvou základních názorech: (1.) citovaná zákonná úprava je zcela konkrétní a zřejmá, takže neumož- ňuje výklad odlišný od výkladu stěžovatele, (2.) ustanovení $ 129 a následující občanské- ho zákoníku jsou pro vymezení pojmu „drží- tel psa“ nepoužitelná. Nejvyšší správní soud především konsta- tuje, že poplatky lze obecně vymezit jako jeden z veřejnoprávních příjmů, které veřej- noprávní subjekty ukládají jednotlivcům ta- kovým způsobem, aby se jimi alespoň částeč- ně kryly náklady spojené s činnostmi, vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak pře- svědčivě vyložil K. Engliš (Finanční věda, Fr. Borový v Brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně jsou autoritativně stanovené příspěv- ky podřízených hospodářství, „avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též se zřetelem k individuálnímu prospěchu“. Proto také „vrchní účel poplatků není nikdy výnos“. Podobně M. Bakeš konstatuje (M. Ba- keš a kol.: Finanční právo. 3. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 87), že „zatímco daně jsou větší- 402 nou platby neekvivalentní, za které není po- skytována přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charak- ter, jsou poplatky většinou vybírány jedno- rázově, a to v souvislosti s nějakým protipl- něním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou povahu určité- ho ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu apod.“. Argu- mentace stěžovatele v tom smyslu, že zpo- platnění psa představuje legitimní cíl, spočí- vající v získávání prostředků k naplnění veřejného rozpočtu, a případy osvobození te- dy představují jen výjimky, se proto zcela mí- jí s podstatou poplatků. Jejich smyslem totiž není naplnění veřejného rozpočtu, nýbrž na- stolení jakési (byť i zcela abstraktně pojaté) reciprocity mezi poplatkem a mezi činností orgánů veřejné správy (princip ekvivalence). Prvním učiněným závěrem je proto kon- statování, že smyslem poplatku ze psů pri- márně není a ani nemá být posílení obecního rozpočtu, protože pak by se již pojmově ne- jednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetkovou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či dokonce v některých přípa- dech vyrovnávat negativní důsledky, spojené s chovem psů, o kterých jistě není potřeba obsáhle pojednávat. Proto také ostatně není ná- hodou, že jiná výše poplatků ze psů je vybírána v případě bytového a rodinného domu. Např. podle obecně závazné vyhlášky č. 21/2003 Sta- tutárního města Brna o místních poplatcích pro Městskou část Brno - Královo Pole, kde se právě nachází útulek žalobce, platilo, že zá- kladní sazba tohoto poplatku v případě byto- vého domu činila 1500 Kč ročně, zatímco v případě rodinného domu 600 Kč za rok. Ar- gument stěžovatele prostřednictvím legitim- ního cíle poplatku spočívajícího v naplnění veřejného rozpočtu má proto zdejší soud za vyvrácený. Dále je vhodné uvést, že podle převládají- cího názoru právní teorie spočívá funkce práva ve třech aspektech: ve spravedlnosti, účinnosti a jistotě. Takto viděno je z prezen- tovaného vývoje zákonné úpravy ustanovení $ 2 zákona o místních poplatcích a z důvodo- vé zprávy k novele provedené zákonem č. 229/2003 zcela zřejmé, že hlavním důvo- dem nahrazení pojmu „vlastník psa“ za „drži- tel psa“ byl zájem na účinnosti zákonné úpra- vy. Tento cíl je samozřejmě plně legitimní. Citovaná zákonná změna na první pohled vy- volává dojem, že okruh poplatníků předmět- ného poplatku byl do určité míry rozšířen. Toto rozšíření je nicméně ve skutečnosti pou- ze zdánlivé, protože z povahy věci je jasné, že za jednoho psa má být za stejné časové období vybrán pouze jeden poplatek, nikoliv více po- platků tehdy, pakliže osoba vlastníka a držitele není stejná. Jinak řečeno, předmětná změna zákonné úpravy nesměřuje ke zvýšení okruhu subjektů podléhajících předmětné poplatkové povinnosti, nýbrž pouze k lepší efektivitě vý- běru poplatku. Rovněž tento aspekt má v nyní rozhodované věci svůj význam. Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že způsob výkladu platného ustanovení $ 2 zá- kona o místních poplatcích provedený žalo- vaným do značné míry koresponduje s jeho gramatickou dikcí a v tomto směru je plně pochopitelný. Zároveň však platí, že řada právních norem umožňuje vícero způsobů výkladu a orgány veřejné moci vydávající vrchnostenská rozhodnutí musí volit mezi jednotlivými z nich. V tomto směru žalovaný zjevně vůbec nepochopil svoji funkci v systé- mu aplikace práva, když se - až poněkud po- drážděně - brání představě, že by měl a mohl provádět výklad zákonných ustanovení. Vý- klad právních norem totiž provádí kterýkoliv subjekt s nimi pracující a v případě orgánu veřejné moci je nutno mít pouze neustále na zřeteli, že může činit výhradně to, co zákon přímo stanoví. Tento postulát je však zcela chybné vykládat tak, že správnímu úřadu je zakázáno vykládat právní normy. Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud ak- ceptuje, že výklad provedený žalovaným a ko- neckonců též Veřejným ochráncem práv je možný a v zásadě odpovídající dikci citované- ho zákonného ustanovení, nemohl přehléd- nout způsob výkladu alternativní. Takový vý- klad v podstatě zformuloval krajský soud a je založen na subsidiárním použití občanského zákoníku. Nastává tedy konkurence dvou vý- kladových možností: první je založena zejmé- na na gramatickém znění ustanovení $ 2 zá- kona o místních poplatcích; druhou lze cha- rakterizovat spíše jako využití teleologického způsobu interpretace. Jestliže totiž výklad provedený žalovaným vychází z toho, že zá- kon o místních poplatcích je zcela autonom- ní veřejnoprávní předpis, a že tedy pokud sám nedefinuje pojmy v něm obsažené, nelze využít pojmosloví obsažené v předpisech ji- ných, jedná se jistě o výklad možný, nicméně nikoliv o výklad jediný. Jak Nejvyšší správní soud poměrně často judikuje, celý právní řád je třeba nazírat jako na ucelený, logický a vnitřně provázaný systém, nikoliv jako na shluk nahodilých „atomů“. Proto také celé ve- řejné právo lze charakterizovat jako speciální ve vztahu k právu soukromému, kteroužto te- zi ostatně potvrzuje vznik a historický vývoj právních řádů. Takto viděno proto výklad prostřednictvím ustanovení $ 129 a násl. ob- čanského zákoníku nejenže není nepřípustný, nýbrž je dokonce žádoucí, neboť je založen prá- vě na myšlence jednotného právního systému a stejného způsobu výkladu stejných pojmů, byť zakotvených v různých právních předpi- sech. Krátce řečeno: výklad práva zásadně mu- sí usilovat o nalezení styčných bodů mezi jed- notlivými právními odvětvími, nikoliv se snažit existující rozdíly mezi nimi prohlubovat. Správnost výkladu provedeného kraj- ským soudem ostatně plyne i z další argu- mentace. Především je vhodné se vrátit k vy- mezení samotného pojmu poplatek. Jestliže totiž jeho pojmovou esencí je finanční úhra- da za realizaci zájmu poplatníka (princip ekvivalence), je tomu v případě útulku pro psy zcela jinak. Podstata péče o opuštěné psy totiž zjevně nespočívá v podnikání (tzn. v čin- nosti vykonávané za účelem zisku) či v uspo- kojování vlastních zájmů poplatníka (soukro- mého útulku), nýbrž výhradně ve službě veřejnosti. Proto také je ve správním spise za- hrnuto několik smluv, uzavřených mezi ža- lobcem a Statutárním městem Brnem, jejichž obsahem je - mimo jiné - poskytnutí urči- tých ročních finančních částek žalobci právě za vykonávání popsané veřejné služby. Před- stava, že subjekt, který z veřejného rozpočtu dostává prostředky na svoji činnost, je bude 403 1545 zpětně obci odvádět ve formě poplatku, je zjevně neracionální. Na podstatě problému by se nicméně nic nezměnilo ani tehdy, jestliže by útulek pro psy byl financován čistě ze soukromých pro- středků (zejména sponzorské dary). I v tomto případě by totiž bylo jasné, že se jedná o čin- nost veskrze nevýdělečnou, z níž podnikající- mu subjektu nekyne žádný materiální pro- spěch, takže ani zde by stanovení poplatku nebylo legitimní. Podstata této činnosti totiž není ničím jiným než určitým odbřemeně- ním veřejné správě od jejích nezadatelných povinností (viz např. ustanovení $ 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). V této souvislosti ostatně nelze ani pře- hlédnout, že podle ustanovení $ 135 odst. 1 občanského zákoníku „kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Ne- přihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od je- jího odevzdání, připadá věc do vlastnictví té- to obce“. (Poznámka: do nabytí účinnosti zákona č. 359/2005 Sb. platilo, že vlastníkem této věci se stává stát.) Podle odst. 4 stejného ustanovení se toto pravidlo vztahuje rovněž na věci opuštěné. Jestliže se tedy žalobce sta- ral o psy, kteří byli ztraceni či opuštěni, nejen že nebyl jejich vlastníkem, nýbrž lze mít za postaveno najisto, že vlastníkem většiny z nich bylo právě město Brno, případně stát. Jak totiž plyne ze seznamu psů, který je obsažen ve správním spise, nejdéle jsou u žalobce drženi pes Béďa a Ťapina (od roku 1993), Ram od ro- ku 1994, Rex, Mariana, Bojka a Kéno od roku 1997, Cury, Otylka a Meluzín od roku 1998, dal- ších 39 psů od roku 1999 atd. Od roku 2004 by- li v útulku toliko psi Milda a Kajda, od roku 2003 pak 55 psů. Je tak zřejmé, že vlastníkem drtivé většiny psů z jejich celkového počtu 468 již muselo být město Brno, potažmo stát. Vy- měřovat za této situace poplatek ze psů žalobci, tj. soukromému útulku vykonávajícímu veřej- nou službu, a to subjektem, který je z velké čás- ti jejich vlastníkem (město Brno), proto zcela postrádá jakoukoliv logiku i legitimitu. Nelze ostatně pominout ani to, že výklad provedený stěžovatelem nutně vede k nerov- 404 nostem. Pokud by totiž platilo, že od placení tohoto poplatku jsou skutečně osvobozeny výhradně útulky zřizované obcí, bylo by lze takovéto zvýhodnění akceptovat jen tehdy, jestliže by na něm existoval srozumitelný a rozumný veřejný zájem. Tak tomu však v da- ném případě podle přesvědčení soudu není. Všechny útulky pro psy totiž plní stejnou ve- řejnou službu, bez ohledu na osobu svého zři- zovatele. Rovněž způsob jejich financování je v konečném důsledku přinejmenším podob- ný, a v projednávané věci se jedná o poplatek, nikoliv o daň. Jestliže tedy pojmovým zna- kem poplatku je určitý individuální pro- spěch, není možné tento prospěch akcepto- vat jen u některé skupiny subjektů. Takovýto výklad by bylo nutno ve svém výsledku pova- žovat za protiústavní. Lze tak učinit závěr, že výklad provedený krajským soudem a založený na přiměřeném použití pojmu držitele tak, jak ho vymezuje ustanovení $ 129 občanského zákoníku, je možný, racionální a odpovídá podstatě pro- blému. Navíc, tento výklad je na rozdíl od výkladu provedeného žalovaným ústavně souladný, a musí proto být upřednostněn. Jakkoliv Nejvyšší správní soud rozumí argu- mentaci Veřejného ochránce práv, který vy- jádřil pochybnosti nad ústavností slov „zříze- ný obcí“ v ustanovení $ 2 odst. 2 zákona o místních poplatcích, vycházel ze zásady pri- ority ústavně konformního výkladu zákona před jeho derogací. Protože v projednávané věci možnost ústavně souladného výkladu podle přesvědčení zdejšího soudu - byť s ur- čitou mírou obtížnosti - existuje, bylo by zby- tečné postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Jinak vyjádřeno: právní závěr plynoucí z napadeného rozsudku krajského soudu, se kterým se zdejší soud plně ztotožňuje, je za- ložen na úvaze, že poplatníkem předmětné- ho poplatku je pouze takový držitel, na něhož dopadají pojmové znaky držitele věci obsaže- né v ustanovení $ 129 občanského zákoníku. Jestliže podle odst. 1 cit. ustanovení je držite- lem „ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“, což V případě útulku pro psy ze shora popsaných důvodů zjevně naplněno není, není útulek vůbec poplatníkem poplatku ze psů. Toto vy- nětí z okruhu subjektů s poplatkovou povin- ností se samozřejmě týká všech útulků, bez ohledu na osobu zřizovatele. Takto viděno proto výslovné zákonné konstatování osvobo- zení od poplatku ze psů osoby provozující útu- lek zřízený obcí zdejší soud považuje za zcela nadbytečné a poněkud zavádějící. Je proto chybou s ústavněprávními důsledky ze zmíně- né redundance dovozovat povinnost platit po- platky ze psů (jen) soukromými útulky, jak v projednávaném případě učinil stěžovatel. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že - jak plyne z citované zprávy Veřejného ochránce práv - Statutární město Brno si je zřejmě mož- ného problému diskriminace vědomo, a pro- to s účinností od 1. 1.2007 platí, že od poplat- ků ze psů jsou osvobozeny všechny útulky, tzn. včetně soukromých. Rovněž tento příklad přesvědčivě ukazuje, že ústavně konformní výklad citovaného zákonného ustanovení je skutečně prakticky možný a v konečném dů- sledku není až tak podstatné, zda se k tomuto závěru dospěje rozhodovací praxí soudů, správních orgánů anebo úpravou obsaženou v podzákonném právním předpise. K argumentaci stěžovatele ohledně legi- timního očekávání Nejvyšší správní soud uvá- dí, že ji musí odmítnout. Především je samo o sobě nanejvýš sporné, zda vůbec může na stěžovatele princip legitimního očekávání dopadat. Tento princip je totiž pojmově zalo- žen na ochraně soukromých osob před zása- hy ze strany veřejné moci a neslouží jako prostředek ochrany pro správní úřady, roz- hodující vrchnostensky o právech a povin- nostech soukromých subjektů. Je proto pří- padné spíše argumentovat precedenčním pů- sobením soudních rozhodnutí, jejich předví- datelností apod. Ani v tomto směru nicméně zdejší soud neshledal nic, co by svědčilo pro argumentaci stěžovatele. Všechny citované judikáty obecných sou- dů se totiž skutkově týkají případů poplatků za držení rozhlasového či televizního přijíma- če, příp. telefonního přístroje, což je zjevně něco zcela jiného než případ poplatku ze psů. Jestliže totiž - jak plyne z výše uvedené- ho - podstata poplatku spočívá v tom, že po- platník paušálně hradí určitou částku, aby tím kompenzoval svůj individuální prospěch z určité činnosti, je zcela pochopitelné, že po- platky za držení uvedených přístrojů slouží k financování provozování rozhlasového a te- levizního vysílání, resp. k provozování teleko- munikací. Zaplacením poplatku ze psů rov- něž poplatník kompenzuje svému okolí svůj prospěch, byť (zpravidla) nikoliv materiální, jak je tomu v případě dříve uvedených po- platků. U soukromého útulku psů nicméně žádný takový prospěch z povahy věci dán ne- ní, a jedná se proto o zcela nesouměřitelné si- tuace, protože smysl takovéhoto útulku spo- čívá pouze a jedině ve veřejné službě, kterou je zabezpečení ztracených či opuštěných zví- řat. Srovnatelná situace jako u útulků by v pří- padě jmenovaných poplatků proto mohla na- stat snad jen tehdy, když by byl - zcela absurdně - zpoplatňován držitel televizního, rozhlasového či telefonního přístroje, který by ho zjevně nepoužíval ke svému původní- mu účelu, nýbrž by např. pouze zajišťoval je- bo ekologickou likvidaci. 405 1546 1546 Správní trestání: výrok rozhodnutí 0 jiném správním deliktu k $ 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního k $ 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)“ I. Výrok rozhodnutí 0 jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uve- dením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. II. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, pod- statně poruší ustanovení o řízení [$ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. sl. IIX. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhod- nutí z tohoto důvodu zruší.
Společnost s ručením omezeným S. ©. S. zvířatům proti Magistrátu města Brna o popla-