Bezplatný převod podniku z otce na syna není příjmem z podnikání a nepodléhá dani z příjmů.
Bezplatný převod podniku z otce na syna není příjmem z podnikání a nepodléhá dani z příjmů.
C.) Spornou právní otázkou je výklad, ja- ké dani podléhá darování „podniku“ otcem synovi. Mezi smluvními stranami byla uzavřena smlouva o bezúplatném převodu podniku podle $ 269 odst. 2 obchodního zákoníku (tj. jako obchodním zákoníkem neupravený smluvní vztah). Co je podnikem, definuje ob- chodní zákoník v $ 5, přičemž podle odst. 2 se jedná o věc hromadnou a na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Z vymezení předmětu uza- vřené smlouvy je zřejmé, že se o podnik v tomto smyslu jednalo. Bezúplatný převod, byť výslovně neupraven, není vyloučen. Bez- úplatný převod jako pojem svým významem 419 1820 odpovídá pojmu darování upravenému ob- čanským zákoníkem ($ 628 a násl.). Bezplat- ně je zde vlastníkem (dárcem) převáděno „něco“ (věc movitá, nemovitá, právo - prostě určitý majetkový prospěch) obdarovanému, který předmět smlouvy přijímá. Základní smluvní rysy - předmět daru, bezúplatnost, dobrovolnost, způsobilost dárce, vzník smlou- vy - jsou obdobné. Z hlediska daňového lze tedy darováním rozumět převod nejen na zá- kladě smlouvy darovací podle občanského zákoníku, ale i na základě smlouvy o bezú- platném převodu uzavřené podle obchodní- ho zákoníku; rozhodný je tak obsah smlouvy, nikoliv její označení či podrobení občanské- mu nebo obchodnímu zákoníku. Bezúplatný převod (darování) zpravidla podléhá dani darovací. Podle $ 6 odst. 1 záko- na o trojdani v rozhodném znění je předmě- tem daně darovací bezúplatné nabytí majet- ku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, přičemž majetkem se pro účely této daně rozumí nemovitosti, movitý majetek i jiný majetkový prospěch. Uzavřená smlouva tak předpoklady předmětu daně na- plňuje. V odst. 3 tohoto ustanovení pak je vy- mezeno, co předmětem daně darovací není; podle písm. c) to nejsou bezúplatná nabytí majetku, která jsou příjmem a jsou předmě- tem daně z příjmů podle zvláštního předpisu. Uplatnění této výluky předpokládá, že da- rování splňuje podmínky, pro které je jeho předmět podroben dani z příjmů. Předmět daně z příjmů je vymezen v $ 3 odst. 1, 2 zá- kona o daních z příjmů v rozhodném znění. Vyloučeny jsou pak příjmy uvedené v odst. 4 tohoto ustanovení, přičemž mezi ně podle písm. b) patří příjmy získané darováním ne- movitosti, movité věci anebo majetkového práva, s výjimkou příjmů přijatých v souvis- losti s podnikáním. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zákon o daních z příjmů nevyžaduje, aby příjmy, na něž se $ 3 odst. 4 písm. b) vztahuje, byly při- jaty při podnikání, ale „výluku z výluky“ pod- miňuje pouhou souvislostí s podnikáním. Rozhodnou právní otázkou pak je posouzení pojmu „v souvislosti s podnikáním“, který zá- konem definován není. 420 Je třeba připomenout, že obdobným pří- padem, tedy posouzcním vztahu $ 6 zákona o trojdani a $ 3 odst. 4 písm. c) zákona o da- ních z příjmů se Nejvyšší správní soud již za- býval v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, čj. 2 Afs 23/2008-66 (dostupné na www.nssoud.cz). Zde vzal za základ úvah čl. 11 odst. 5 Listi- ny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat toliko na základě zákona: „Jelikož není sporu o tom, že každá daňová či poplatková po- vinnost představuje zásah do vlastnického práva dotčeného subjektu, musí být proto vykládána v souladu s obecnými pravidly, upravujícími a omezujícími možnosti těch- to zásahů. Při výkladu otázky, zda vůbec, a pokud ano, jaká daňová povinnost, má být stanovena, je proto třeba postupovat v souladu s ústavní zásadou zakotvenou v čl. 4 odst. 4 Listiny, totiž šetřít podstatu a smysl základních práv a svobod a v příba- dě pochybnosti postupovat mírněji (in dubio mitius), tedy vyložit zákon ve prospěch poplatníka.“ Ke vztahu rozhodných ustanovení zákona o trojdani a zákona o daních z příjmů zde Nej- vyšší správní soud uvedl, že „citovaná zákon- ná ustanovení jsou vnitřně obsahově sou- ladná, nekonkurují sí a není proto třeba řešit aplikační přednost některého z ních např. podle vztahu generality a speciality. Po- stup při úvaze, zda se v konkrétním případě jedná o právní úkon, který má být podroben dani darovací anebo daní z příjmů, proto musí vycházet z následujících zásad: (1.) ne- má dojít ke dvojímu zdanění, a proto to, co podléhá dani z příjmů, není předmětem da- ně darovací; (2.) platí obecná zdaňovací po- vínnost bezůplatného nabytí majetku daro- vací daní; (3.) v případě darů přijatých v souvislosti s podnikáním je dána daňová povinnost podle zákona o daních z příjmů. Stěžejním úkolem Nejvyššího správního soudu proto bylo v projednávané věci pečli- vě uvážit, zda k předmětnému darování do- šlo v souvislosti s podnikáním anebo niko- liv, jelikož právě od této otázky se odvíjí, jakému daňovému režímu tento právní úkon podléhal. Pokud by totiž mezi darová- ním a podnikatelskou činností byl v daném případě zjištěn úzký vztah, podléhal by pří- Jem získaný darováním majetkového podílu na nemovitosti dani z příjmů; v případě opačném by se jednalo o daň darovací. Po- Jem „v souvislosti s podnikáním“ je tedy po- dle Nejvyššího správního soudu nutné vyklá- dat tak, že mezi podnikatelskou činností a získáním (přijetím) daru musí existovat úzký vztah. Citované zákonné ustanovení je nutno v tomto směru vykládat restriktivním způsobem a odlišit od sebe případy, kdy sku- tečně primárním motivem darovacího úko- nu je podnikatelská aktivita (majetkové transfery či restrukturalizace mezi různými podnikatelskými subjekty v rámci primární- ho zájmu na dosažení větších zisků), od pří- padů, kdy by se značnou pravděpodobností k tomuto úkonu došlo bez ohledu na jakéko- liv podnikatelské motivy (typicky upořádání rodinných majetkových vztahů, jako v da- ném případě).“ Definice podnikání a podnikatele obsaže- náv $ 2 odst. 1,2 obchodního zákoníku je cel- kem jednoznačná a v daném případě není po- chyb o tom, že obdarovaný byl podnikatelem a že mu převedený podnik k podnikání měl sloužit a sloužil. To samo o sobě ovšem nesta- čí k posouzení daňového režimu, neboť jeho podnikání nespočívalo v převádění podniků či majetkových hodnot, kterými byl tvořen; nejednalo se tedy o součást podnikatelských vztahů mezi smluvními stranami a už vůbec ne o darování, které by mělo zakrýt příjmy ze vzájemných plnění při podnikání ve snaze obejít jejich podrobení dani z příjmů. To ostatně ani stěžovatel netvrdil. Součástí všech rozhodných okolností pro posouzení daného případu však je i posouze- ní rodinných vztahů mezi převádějícím a na- byvatelem, jednalo se o otce a syna, přičemž na straně otce a dárce působila i žalobkyně ja- ko manželka vlastníka a spoluvlastnice někte- rých nemovitostí. Ve smlouvě je také výslov- ně uvedeno, že k převodu dochází s ohledem na věk a zdravotní stav převodce. Mezi smluvními stranami se tedy v přípa- dě převodu podniku nejednalo o podnikatel- ský vztah, ani jeho smyslem nebylo poskytnu- tí příjmu nabyvateli jako podnikateli. Naopak šlo o vztah rodinný a smyslem a účelem pře- vodu bylo předání podniku synovi, podniku v němž spolu již dříve působili, který byl ro- dinným podnikem, a to za situace vážného onemocnění otce. Použilli krajský soud argumentaci o ob- době dědění, při němž by ke zdanění daní z příjmů rovněž nedošlo, lze stěžovateli při- svědčit, že oba způsoby nejsou zaměnitelné a každý z nich je samostatně daňově řešen. Společné jim však v daném případě může být jen převzetí rodinného majetku synem, což je třeba reflektovat i v případě posuzovaného bezůplatného převodu. Je třeba opětovně zdůraznit, že v případě, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že k daro- vání nemovitosti došlo výlučně v souvislosti s podnikáním, když na uskutečnění právního úkonu darování měly převažující vliv zejmé- na jiné okolnosti (příbuzenský poměr dárců a obdarovaného, zdravotní stav dárce), jimž je proto nutné přidat větší váhu, není možné upřednostnit aplikaci zákona o daních z příj- mů tak, jak to učinil stěžovatel. Za paradoxní pak lze považovat daňový dopad na žalobky- ni. Ta byla spoluvlastnicí některých z převá- děných nemovitostí, tedy přinejmenším tuto část majetku synovi fakticky darovala (její vztah k ostatním částem podniku ze spisu pa- trný není), ai v této Části jí pak jako spolupra- cující osobě byla vyměřena daň z příjmů; te- dy byl jí zdaněn příjem z daru, který sama poskytla. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze dále poukázat na argu- mentaci ústavní ochranou institutu rodiny (čl. 32 Listiny), „která představuje nezpo- chybnitelnou a tradiční hodnotu. Tato prefe- rence se projevuje v celém právním řádu a výjímkou samozřejmě není ani právo da- ňové. Jen pro ilustraci je proto možno připo- menout, že např. současné znění zákona o trojdaní osvobozuje od darovací a dědické daně příbuzné v řadě přímé a manžele a dá- le vyjmenované příbuzné v řadě pobočné a manžele dětí (zeťové a snachy), děti man- žela, rodiče manžela, manžele rodičů a oso- by, které s nabyvatelem, dárcem nebo zůsta- vitelem žily nejméně po dobu jednoho roku 421 1821 před převodem nebo smrtí zůstavitele ve spo- lečné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na nabyvatele, dárce ne- bo zůstavitele (f 19 odst. 1, 3 ve spojení s f 11 odst. 2, 3). Podobná osvobození plynou i z usta- novení f 4 odst. 1 písm. a), b) zákona 0 da- ních z příjmů (osvobození od daně) a výraz- ně se tato preference projevuje např. i při stanovení daňově odečitatelných položek. Na rozdíl od stěžovatele se proto Nejvyšší správní soud připojuje k názoru krajského soudu, který v dané věci shledal i porušení čl. 11 Listiny, když vyvodil, že absolutizace souvislosti přijetí daru s podnikáním by v pří- padě darování majetku mezí příbuznými vedla k omezení volné dispozice s majetkem, neboť finanční dopady transakce darování nemovitosti v rámci rodiny by vzhledem k vý- razným rozdílům v sazbách mezi daní z pří- jmů a daní darovací měly za následek ome- zení volné dispozice s majetkem. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Afs 176/2004-40 (www.ns- soud.cz), soustava daní musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transpa- rentní, předvídatelná a přiměřená“ Právě přiměřenost daňového zatížení je třeba vzít v tomto případě zvláště v úvahu, neboť zatí- žení majetku darovaného mezi osobami blízkými daní z příjmů a nikoliv daní daro- vací se i přes skutečnost, že tento majetek je využíván pro podnikatelské účely, jeví být jako nepřiměřené a tedy zasahující do vlast- nického práva jednotlivce. “ xxí Tzde tak dospěl Nejvyšší správní soud k ná- zoru, že výklad pojmu „v souvislosti s pod- nikáním“, provedl stěžovatel jednostranným a ve svých důsledcích extenzivním způsobem, když po zjištění, že obdarovaný je podnikate- lem, který darovanou nemovitost využíval a vý- lučně využívá k podnikatelské činnosti, do- spěl k závěru, že k darování prokazatelně došlo v souvislosti s podnikáním, a tudíž je tře- ba tento příjem obdarovaného žalobce podro- bit dani podle zákona o daních z příjmů. Takto extenzivní výklad právních norem, a to zejmé- na v případech ukládání a vymáhání daní, však nelze akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. L ÚS 672/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 163). Stěžovateli nelze přisvědčit ani v názoru, že při tomto postoji je právní úprava obsaže- ná v $ 3 odst. 4. písm. a) zákona o daních z příjmů redundantní. V rozhodné části se to- to ustanovení nepochybně vztahuje na dary, v nichž rodinné vztahy nejsou přítomny, ne- bo v nichž nejsou pro převod určující. (...) 1821 Daň z přidané hodnoty: nárok na odpočet daně účtované osobě povinné v souvislosti s náklady exekuce; osoby povinné k dani k 6 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 377/2005 Sb. k $ 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů L Osoba povinná v exekučním řízení není příjemcem zdanitelného plnění spo- čívajícího v provedení exekuce na majetek této osoby soudním exekutorem, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Proto, jestliže soudní exekutor uloží osobě povinné povinnost uhradit náklady exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuč- ního řádu, zvýšené o daň z přidané hodnoty účtovanou soudním exekutorem a ná- sledně je taktéž vymůže, nejsou splněny podmínky 6 72 zákona č. 235/2004 Sb., o da- ni z přidané hodnoty, pro vznik nároku na odpočet daně ze strany osoby povinné. II. Soudní exekutor vykonávající nezávisle exekuční činnost podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, je za splnění dalších podmínek osobou povinnou k dani z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. 422
Danuše H. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů fyzických osob, o kasační
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel tedy namítá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Spornou právní otázkou je výklad, jaké dani podléhá darování „podniku“ otcem synovi.
Mezi smluvními stranami byla uzavřena smlouva o bezúplatném převodu podniku podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (tj. jako obchodním zákoníkem neupravený smluvní vztah). Co je podnikem, definuje obchodní zákoník v § 5, přičemž podle odst. 2 se jedná o věc hromadnou a na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Z vymezení předmětu uzavřené smlouvy je zřejmé, že se o podnik v tomto smyslu jednalo. Bezúplatný převod, byť výslovně neupraven, není vyloučen. Bezúplatný převod jako pojem svým významem odpovídá pojmu darování upravenému občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb.,ve znění pozdějších předpisů (§ 628 a násl.). Bezplatně je zde vlastníkem (dárcem) převáděno „něco“ (věc movitá, nemovitá, právo - prostě určitý majetkový prospěch) obdarovanému, který předmět smlouvy přijímá. Základní smluvní rysy - předmět daru, bezúplatnost, dobrovolnost, způsobilost dárce, vznik smlouvy - jsou obdobné. Z hlediska daňového lze tedy darováním rozumět převod nejen na základě smlouvy darovací podle občanského zákoníku, ale i na základě smlouvy o bezúplatném převodu uzavřené podle obchodního zákoníku; rozhodný je tak obsah smlouvy, nikoliv její označení či podrobení občanskému nebo obchodnímu zákoníku.
Bezúplatný převod (darování) zpravidla podléhá dani darovací. Podle § 6 odst. 1 zákona o trojdani v rozhodném znění je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, přičemž majetkem se pro účely této daně rozumí nemovitosti, movitý majetek i jiný majetkový prospěch. Uzavřená smlouva tak předpoklady předmětu daně naplňuje. V odst. 3 tohoto ustanovení pak je vymezeno, co předmětem daně darovací není; podle písm. c) to nejsou bezúplatná nabytí majetku, která jsou příjmem a jsou předmětem daně z příjmů podle zvláštního předpisu.
Uplatnění této výluky předpokládá, že darování splňuje podmínky, pro které je jeho předmět podroben dani z příjmů. Předmět daně z příjmů je vymezen v § 3 odst. 1, 2 zákona o daních z příjmů v rozhodném znění. Vyloučeny jsou pak příjmy uvedené v odst. 4) tohoto ustanovení, přičemž mezi ně podle písm. b) patří příjmy získané darováním nemovitosti, movité věci anebo majetkového práva, s výjimkou příjmů přijatých v souvislosti s podnikáním.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zákon o daních z příjmů nevyžaduje, aby příjmy, na něž se ust. § 3 odst. 4 písm. b) vztahuje, byly přijaty při podnikání, ale „výluku z výluky“ podmiňuje pouhou souvislostí s podnikáním. Rozhodnou právní otázkou pak je posouzení pojmu „v souvislosti s podnikáním“, který zákonem definován není.
Je třeba připomenout, že obdobným případem, tedy posouzením vztahu ust. § 6 zákona o trojdani a § 3 odst. 4 písm. c) zákona o daních z příjmů se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Afs 23/2008 - 66 (dostupné na www.nssoud.cz)
Zde vzal za základ úvah čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen („Listina“), podle něhož daně a poplatky lze ukládat toliko na základě zákona: Jelikož není sporu o tom, že každá daňová či poplatková povinnost představuje zásah do vlastnického práva dotčeného subjektu, musí být proto vykládána v souladu s obecnými pravidly, upravujícími a omezujícími možnosti těchto zásahů. Při výkladu otázky, zda vůbec, a pokud ano, jaká daňová povinnost, má být stanovena, je proto třeba postupovat v souladu s ústavní zásadou zakotvenou v čl. 4 odst. 4 Listiny, totiž šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a v případě pochybnosti postupovat mírněji (in dubio mitius), tedy vyložit zákon ve prospěch poplatníka.
Ke vztahu rozhodných ustanovení zákona o trojdani a zákona o daních z příjmů zde Nejvyšší správní soud uvedl, že citovaná zákonná ustanovení jsou vnitřně obsahově souladná, nekonkurují si a není proto třeba řešit aplikační přednost některého z nich např. podle vztahu generality a speciality. Postup při úvaze, zda se v konkrétním případě jedná o právní úkon, který má být podroben dani darovací anebo dani z příjmů, proto musí vycházet z následujících zásad: (1.) nemá dojít ke dvojímu zdanění, a proto to, co podléhá dani z příjmů, není předmětem daně darovací; (2.) platí obecná zdaňovací povinnost bezúplatného nabytí majetku darovací daní; (3.) v případě darů přijatých v souvislosti s podnikáním je dána daňová povinnost podle zákona o daních z příjmů.
Stěžejním úkolem Nejvyššího správního soudu proto bylo v projednávané věci pečlivě uvážit, zda k předmětnému darování došlo v souvislosti s podnikáním anebo nikoliv, jelikož právě od této otázky se odvíjí, jakému daňovému režimu tento právní úkon podléhal. Pokud by totiž mezi darováním a podnikatelskou činností byl v daném případě zjištěn úzký vztah, podléhal by příjem získaný darováním majetkového podílu na nemovitosti dani z příjmů; v případě opačném by se jednalo o daň darovací. Pojem „v souvislosti s podnikáním“ je tedy podle Nejvyššího správního soudu nutné vykládat tak, že mezi podnikatelskou činností a získáním (přijetím) daru musí existovat úzký vztah. Citované zákonné ustanovení je nutno v tomto směru vykládat restriktivním způsobem a odlišit od sebe případy, kdy skutečně primárním motivem darovacího úkonu je podnikatelská aktivita (majetkové transfery či restrukturalizace mezi různými podnikatelskými subjekty v rámci primárního zájmu na dosažení větších zisků), od případů, kdy by se značnou pravděpodobností k tomuto úkonu došlo bez ohledu na jakékoliv podnikatelské motivy (typicky upořádání rodinných majetkových vztahů, jako v daném případě).
Definice podnikání a podnikatele obsažená v § 2 odst. 1, 2 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je celkem jednoznačná a v daném případě není pochyb o tom, že obdarovaný byl podnikatelem a že mu převedený podnik k podnikání měl sloužit a sloužil. To samo o sobě ovšem nestačí k posouzení daňového režimu, neboť jeho podnikání nespočívalo v převádění podniků či majetkových hodnot, kterými byl tvořen; nejednalo se tedy o součást podnikatelských vztahů mezi smluvními stranami a už vůbec ne o darování, které by mělo zakrýt příjmy ze vzájemných plnění při podnikání ve snaze obejít jejich podrobení dani z příjmů. To ostatně ani stěžovatel netvrdil.
Součástí všech rozhodných okolností pro posouzení daného případu však je i posouzení rodinných vztahů mezi převádějícím a nabyvatelem, jednalo se o otce a syna, přičemž na straně otce a dárce působila i žalobkyně jako manželka vlastníka a spoluvlastnice některých nemovitostí. Ve smlouvě je také výslovně uvedeno, že k převodu dochází s ohledem na věk a zdravotní stav převodce.
Mezi smluvními stranami se tedy v případě převodu podniku nejednalo o podnikatelský vztah, ani jeho smyslem nebylo poskytnutí příjmu nabyvateli jako podnikateli. Naopak šlo o vztah rodinný a smyslem a účelem převodu bylo předání podniku synovi, podniku v němž spolu již dříve působili, který byl rodinným podnikem, a to za situace vážného onemocnění otce.
Použil-li krajský soud argumentaci o obdobě dědění, při němž by ke zdanění daní z příjmů rovněž nedošlo, lze stěžovateli přisvědčit, že oba způsoby nejsou zaměnitelné a každý z nich je samostatně daňově řešen. Společné jim však v daném případě může být jen převzetí rodinného majetku synem, což je třeba reflektovat i v případě posuzovaného bezúplatného převodu.
Je třeba opětovně zdůraznit, že v případě, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že k darování nemovitosti došlo výlučně v souvislosti s podnikáním, když na uskutečnění právního úkonu darování měly převažující vliv zejména jiné okolnosti (příbuzenský poměr dárců a obdarovaného, zdravotní stav dárce), jimž je proto nutné přidat větší váhu, není možné upřednostnit aplikaci zákona o daních z příjmů tak, jak to učinil stěžovatel. Za paradoxní pak lze považovat daňový dopad na žalobkyni. Ta byla spoluvlastnicí některých z převáděných nemovitostí, tedy přinejmenším tuto část majetku synovi fakticky darovala (její vztah k ostatním částem podniku ze spisu patrný není) a i v této části jí pak jako spolupracující osobě byla vyměřena daň z příjmů; tedy byl jí zdaněn příjem z daru, který sama poskytla.
Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze dále poukázat na argumentaci ústavní ochranou institutu rodiny (čl. 32 Listiny), která představuje nezpochybnitelnou a tradiční hodnotu. Tato preference se projevuje v celém právním řádu a výjimkou samozřejmě není ani právo daňové. Jen pro ilustraci je proto možno připomenout, že např. současné znění zákona o trojdani osvobozuje od darovací a dědické daně příbuzné v řadě přímé a manžele a dále vyjmenované příbuzné v řadě pobočné a manžele dětí (zeťové a snachy), děti manžela, rodiče manžela, manžele rodičů a osoby, které s nabyvatelem, dárcem nebo zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před převodem nebo smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na nabyvatele, dárce nebo zůstavitele (§ 19 odst. 1, 3 ve spojení s § 11 odst. 2, 3). Podobná osvobození plynou i z ustanovení § 4 odst. 1 písm. a), b) zákona o daních z příjmů (osvobození od daně) a výrazně se tato preference projevuje např. i při stanovení daňově odečitatelných položek.
Na rozdíl od stěžovatele se proto Nejvyšší správní soud připojuje k názoru krajského soudu, který v dané věci shledal i porušení čl. 11 Listiny, když vyvodil, že absolutizace souvislosti přijetí daru s podnikáním by v případě darování majetku mezi příbuznými vedla k omezení volné dispozice s majetkem, neboť finanční dopady transakce darování nemovitosti v rámci rodiny by vzhledem k výrazným rozdílům v sazbách mezi daní z příjmů a daní darovací měly za následek omezení volné dispozice s majetkem. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Afs 176/2004 - 40 (www.nssoud.cz), „soustava daní musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená“. Právě přiměřenost daňového zatížení je třeba vzít v tomto případě zvláště v úvahu, neboť zatížení majetku darovaného mezi osobami blízkými daní z příjmů a nikoliv daní darovací se i přes skutečnost, že tento majetek je využíván pro podnikatelské účely, jeví být jako nepřiměřené a tedy zasahující do vlastnického práva jednotlivce.
I zde tak dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že výklad pojmu „v souvislosti s podnikáním“, provedl stěžovatel jednostranným a ve svých důsledcích extenzivním způsobem, když po zjištění, že obdarovaný je podnikatelem, který darovanou nemovitost využíval a výlučně využívá k podnikatelské činnosti, dospěl k závěru, že k darování prokazatelně došlo v souvislosti s podnikáním, a tudíž je třeba tento příjem obdarovaného žalobce podrobit dani podle zákona o daních z příjmů. Takto extenzivní výklad právních norem, a to zejména v případech ukládání a vymáhání daní však nelze akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 163).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v názoru, že při tomto postoji je právní úprava obsažená v § 3 odst. 4. písm. a) zákona o daních z příjmů redundantní. V rozhodné části se toto ustanovení nepochybně vztahuje na dary, v nichž rodinné vztahy nejsou přítomny, nebo v nichž nejsou pro převod určující.
jména v případech ukládání a vymáhání daní však nelze akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 163).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v názoru, že při tomto postoji je právní úprava obsažená v § 3 odst. 4. písm. a) zákona o daních z příjmů redundantní. V rozhodné části se toto ustanovení nepochybně vztahuje na dary, v nichž rodinné vztahy nejsou přítomny, nebo v nichž nejsou pro převod určující.
Kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto naplněn nebyl, jelikož krajský soud vyložil spornou právní otázku v souladu se smyslem a dikcí relevantních zákonných ustanovení. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalobkyně v řízení úspěšná sice byla, nicméně ze spisu neplyne existence nákladů s ním spojených, když jako vyjádření užila odkaz na vyjádření svého syna v jiném kasačním řízení. Proto soud rozhodl, že se jí nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu