(v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat je- ho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik inten- zivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali. Ustanovení $ 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o sprá- vě daní a poplatků, výslovně nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení zákona, a stanoví toliko povin- nost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Neuvede- ní konkrétního ustanovení proto není důvodem nicotnosti daňové- ho rozhodnutí, a to ani s poukazem na $ 32 odst. 7 téhož zákona. Přesto je nutno z důvodu naplnění požadavků jasnosti, srozumi- telnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí finančních orgánů zpravi- 461 dla vyžadovat, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
(v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat je- ho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik inten- zivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali. Ustanovení $ 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o sprá- vě daní a poplatků, výslovně nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení zákona, a stanoví toliko povin- nost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Neuvede- ní konkrétního ustanovení proto není důvodem nicotnosti daňové- ho rozhodnutí, a to ani s poukazem na $ 32 odst. 7 téhož zákona. Přesto je nutno z důvodu naplnění požadavků jasnosti, srozumi- telnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí finančních orgánů zpravi- 461 dla vyžadovat, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
Stěžovatel uvádí, že platební vý- měr obsahoval výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a také částku a číslo účtu příslušné banky, na který měla být částka zaplacena. Stejně tak vý- měr nepostrádal uvedení ustanove- ní, na jehož základě byl žalobce povi- nen odvést na základě projednaných výsledků daňové kontroly daň z příj- mů fyzických osob ze závislé činnos- ti. Žádné hmotněprávní ustanovení 462 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o da- ních z příjmů, tuto povinnost neuklá- dá. Daňovým subjektem, jemuž je zá- konem uložena povinnost vypočítat, srazit poplatníkovi a odvést správci daně daň ze závislé činnosti, je totiž plátce. Požadavku ustanovení $ 32 odst. 2 písm. d) d. ř. proto odpovídá, jeli ve výroku rozhodnutí uveden právní předpis, dle něhož správce daně rozhodl. V tomto směru stěžo- vatel upozorňuje, že dosavadní praxe územních finančních orgánů i obec- ných soudů byla taková, že neuvede- ní konkrétního ustanovení zákona ve správních rozhodnutích bylo akcep- továno. Proti rozsudku dále namítl, že v žádném případě nemohou být cito- vaná rozhodnutí označena za nicot- ná, jelikož stávající zákonná úprava důvody nicotnosti individuálních správních aktů nevymezuje. Ustano- vení $ 32 odst. 7 d. ř. sice zakotvuje institut neplatnosti rozhodnutí vyda- ného v daňovém řízení a způsob její- ho ověření, nicméně tento institut zahrnuje pouze některé důvody ni- cotnosti. Stěžovatel odkazuje rovněž na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 15 Ca 291/2002, z něhož cituje, že V současnosti nelze $ 68 písm. c) s. ř. s., obsahující institut nicotnosti, v daňovém ani správním řízení pou- žít. Stěžovatel se domnívá, že nicot ným správním aktem může být akt obsahující takové vady, které vzhle- dem ke své povaze a závažnosti před- stavují překážku nastoupení jeho uvažovaných právních účinků (zřej- mé překročení pravomoci, naprostá neurčitost, nesrozumitelnost, a tedy i nerealizovatelnost, absolutní ne- možnost plnění, uložení povinnosti způsobující spáchání trestného činu apod.). Právě s ohledem na absentující právní úpravu se zvýrazňuje role or- gánu aplikujícího právo, což však údajně napadený rozsudek nesplňu- je, neboť není řádně odůvodněn, jeli- kož v něm není uvedeno, v čem kon- statovaná vada představuje zásadní překážku nastoupení uvažovaných právních účinků, a ani to, jak konkcét- ně by měl bezvadný výrok znít a na které ustanovení hmotného práva by měl odkazovat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel na- mítá především ve vztahu k rozhod- nutí správního orgánu II. stupně, pro- tože v tomto případě krajský soud pouze uvedl, že bylo vydáno na zákla- dě nicotného správního aktu, chybí mu právní podklad, a proto je třeba je považovat za nicotné. Stěžovatel zdůrazňuje, že teprve toto rozhodnu- tí je rozhodnutím konečným a obsa- huje upřesnění výroku vysloveného správním orgánem I. stupně. Nesro- zumitelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje i v tom, že „věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému“, jelikož pokud je platební výměr ni- cotný, není dán žádný předmět říze- ní pro stěžovatele (odvolací orgán). Ze všech shora uvedených důvo- dů stěžovatel navrhuje kasační stíž- nosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit. Žalobce (správce konkursní pod- staty) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především namítá, že mu dne 23. 6. 2003 nebylo umožněno nahlédnout do spisu, takže byl zkrá- cen ve svém právu na efektivní obra- nu ve vyjádření ke kasační stížnosti a ke všem prováděným důkazům. V tom žalobce spatřuje porušení ústav- ně zaručeného práva na spravedlivý proces. S námitkou stěžovatele o nesrozu- mitelnosti napadeného rozsudku ža- lobce nesouhlasí a uvádí, že pokud by soud nemohl vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení, nemohl by tento správní orgán vytýkané vady vůbec napravit. Žalobce dále upozor- ňuje na ustanovení $ 32 odst. 2 písm. d) d. ř., podle něhož je správní orgán povinen v rozhodnutí uvést právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno. Předmětný platební vý- měr finančního úřadu však ve svém výroku obsahuje pouze hmotněpráv- ní předpis, podle kterého má být za- placena daň ($ 38i odst. 4 zákona ČNR č. 586/1992 Sb.), nikoliv však právní předpis, podle kterého bylo rozhodováno. Je sice pravda, že kraj- ský soud v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, co konkrétně měl výrok správního rozhodnutí obsaho- vat; tento rozsudek nicméně nevybo- čil ze zákonných mezí, neboť je v něm vysloveno, které skutečnosti má soud za prokázané, jakými úvaha- mi se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. K tvrzení stěžova- tele, že žádné ustanovení zákona o daních z příjmů neukládá povin- nost uvést zákonné ustanovení, na je- 463 212 hož základě byl žalobce povinen od- vést daň z příjmů, žalobce namítá, že tímto ustanovením je $ 6 odst. 1 písm. 4) zmíněného zákona. Žalobce dále zdůrazňuje, že za si- tuace, kdy správní orgán I. stupně ne- musí své rozhodnutí odůvodnit ($ 32 odst. 3 d. ř.), je třeba trvat na tom, aby ve výroku rozhodnutí byly uve- deny alespoň ty právní předpisy, po- dle kterých bylo | rozhodováno. V opačném případě by totiž příjemce rozhodnutí nevěděl, proč mu byla daňová povinnost stanovena, a obtíž- ně by mohl realizovat své právo na odvolání. Ze všech shora uvedených důvo- dů žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. je vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejí- cím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti napa- deného rozsudku. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším koncentroval nejprve na posouzení toho, zda se Krajský soud v Brně v daném přípa- dě nedopustil nezákonnosti, když hodnotil předmětné právní otázky. Z obsahu správního spisu vyplývá, že Finanční úřad v Blansku plateb- ním výměrem předepsal daňovému subjektu (akciové společnosti A.) na základě kontroly zahájené dne 18. 12. 1997 a zprávy z této kontroly v soula- 464 du s $ 69 d. ř. na dani ze závislé čin- nosti za rok 1995 k přímému placení částku 2 102 006 Kč, kterou je nutno uhradit podle $ 38i odst. 4 zákona o daních z příjmů ve stanovené lhůtě na účet blíže specifikovaný. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný za- mítl. Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel z ustanovení $ 32 odst. 7 d. ř., podle něhož „chybí-li v rozhod- nutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhod- nutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zá- kon předepisuje, a nejde-li jen o zřej- mou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vý- dal.“ Při interpretaci tohoto zákonného ustanovení je nutno vycházet z práv- ního názoru Ústavního soudu, obsa- ženého v nálezu sp. zn. PL. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb., jímž byl zamítnut ná- vrh na zrušení citovaného ustanove- ní. Ústavní soud tu především uvedl, že smyslem $ 32 odst. 7 d. ř. je umož- nit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postráda- jí některou ze zákonem stanovených podstatných (základních) náležitos- tí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto právem hledí, jako by bylo ne- platné od samého počátku, a osvěd- čení o jeho neplatnosti tédy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklara- torní účinky. Osvědčením neplatnos- ti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze pro- hlašuje jeho neplatnost, a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnu- tí nového. Přitom důvody, pro které je možno vyslovit neplatnost rozhod- nutí, nelze stanovit svévolně, nýbrž pouze v případech taxativně vyme- zených v $ 32 odst. 2 d. ř. Rozhodnu- tí vydané v daňovém řízení, v němž absentuje některá ze zákonem vý- slovně stanovených esenciálních ná- ležitostí, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt, a ověřo- vání neplatnosti takového rozhodnu- tí proto není odstraňováním jeho věcných nedostatků, neboť na paak- ty se hledí jako na neexistující od sa- mého počátku, a v téže věci je nutno vydat rozhodnutí nové. Nejvyšší správní soud dále vychá- zel z konstantní judikatury obecných soudů, podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skuteč- nosti neexistuje, neboť tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby (viz např. roz- sudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní judikatura ve věcech správ- ních, č. 2/1998, str. 56 a násl.; rozsu- dek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec: Soudní judikatura ve vě- cech správních, Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko judikatury odpovídá rovněž stanovisku doktrí- ny správního práva (viz např. D. Hen- drych a kol.: Správní právo - obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha: Správní právo - obecná část, Brno, 2003, str. 188 a ná- sl.; z cizojazyčných např. H. Mauer: Allgemeines Verwaltungsrecht, 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.). V souzené věci Nejvyšší správní soud zjistil, že se Krajský soud v Brně vůbec nezabýval jednotlivými meri- torními žalobními důvody a aplikoval ustanovení $ 32 odst. 7 d. ř., protože shledal, že rozhodnutí správního or- gánu I stupně zcela postrádá uvede- ní hmotněprávního předpisu, podle něhož byla předmětná částka přede- psána k přímému placení, a tedy ne- obsahuje základní náležitost rozhod- nutí ve smyslu $ 32 odst. 2 písm. d) d.ř. Za nicotné pak krajský soud označil též zmíněné rozhodnutí stě- žovatele, „neboť bylo vydáno na zá- kladě nicotného správního aktu, a chy- bí mu tak právní podklad.“ Nejvyšší správní soud na základě shora citovaného nálezu Ústavního soudu (a také s přihlédnutím k cito- vané konstantní soudní judikatuře a doktrinálnímu stanovisku) uvádí, že za paakt ve smyslu ustanovení $ 32 odst. 7 d. ř. je možno považovat takové daňové rozhodnutí, které - kumula- tivně - postrádá některou ze zákonem taxativně stanovených zákonných ná- ležitostí (formální aspekt), přičemž se zároveň musí jednat o náležitost základní (materiální aspekt). Je tedy zřejmé, že absence zákonné formy správního aktu může vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je ten- to nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčené- ho právního vztahu nelze spravedli- vě žádat, aby tento správní akt re- spektovali. Proto se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s právním názo- rem stěžovatele, že institut nicotnos- ti nelze v daňovém ani správním říze- ní použít. V daném případě z rekapitulační části napadeného rozsudku vyplývá, že platební výměr vydaný Finančním úřadem v Blansku obsahuje ve své vý- 465 212 rokové části výslovný odkaz na usta- novení $ 69 daňového řádu, které upravuje vybírání daně srážkou, a dá- le na ustanovení $ 38i odst. 4 zákona o daních z příjmů, podle něhož je plátce daně povinen odvést správci daně dodatečně předepsanou daň a zálohy do 5 dnů po doručení pla- tebního výměru. V tomto směru ža- lobce argumentuje tím, že za situace, kdy správní orgán nemusí své roz- hodnutí odůvodnit, je třeba trvat na tom, aby alespoň ve výroku rozhod- nutí byly uvedeny právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, ne- boť v opačném případě by jeho adre- sát nevěděl, proč mu byla daňová po- vinnost stanovena. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací ztotož- ňuje v tom smyslu, že každé rozhod- nutí vrchnostenského orgánu, kterým nepochybně je i rozhodnutí finanční- ho orgánu, musí být jasné, srozumi- telné a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů, které toto rozhod- nutí upravuje, musí být zřejmé, z ja- kých důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respek- továny ústavně zaručené principy limitace státní moci zákonem a mini- malizace zásahů státní moci do pri- vátní sféry fyzických a právnických osob. Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že naplnění zmíněných po- žadavků jasnosti, srozumitelnosti a přezkoumatelnosti finančních roz- hodnutí zpravidla vyžaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního před- pisu, podle něhož bylo rozhodnuto, jak výslovně stanoví např. správní řád ($ 47 odst. 2), a to přesto, že tato povinnost z ustanovení $ 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu výslovně ne- vyplývá. 466 Mx V souzené věci nicméně Nejvyšší správní soud - při hodnocení čistě formální stránky zmiňovaného pla- tebního výměru Finančního úřadu v Blansku - vychází ze skutečnosti, že v tomto výměru sice není uvedeno konkrétní ustanovení hmotného prá- va, podle kterého byla předepsána předmětná finanční částka, nicméně v tomto směru je nutno přisvědčit stěžovateli, že zákon uvedení kon- krétního ustanovení výslovně ani ne- požaduje, neboť stanoví toliko po- vinnost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Krajský soud v Brně proto pochybil, když z absence konkrétního ustanovení hmotného práva v platebním výmě- ru dovodil jeho nicotnost, neboť tím po finančním úřadu vyžadoval splně- ní formální náležitosti, která výslov- ně ze zákona nevyplývá. Již ze samot- ného označení platebního výměru je totiž patrno, že se týká daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a je tedy zřejmé, o jaký právní předpis se opírá, při- čemž v jeho výroku jsou výslovně označeny oba aplikované právní před- pisy (daňový řád i zákon o daních z příjmů). Proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že citovaný plateb- ní výměr Finančního úřadu v Blan- sku v konfrontaci s ustanovením $ 32 odst. 2 písm. d) a odst. 7 d. ř. obstojí. Nad rámec shora uvedeného Nej- vyšší správní soud - z materiálního hlediska - považuje za vhodné uvést, že z obsahu předmětného platební- ho výměru vyplývá, že byl vydán na základě kontroly zahájené dne 18. 12. 1997 a zprávy o kontrole. Již z této skutečnosti je tedy zřejmé, že se ne- jednalo o rozhodnutí, které by bylo pro žalobce překvapivé či nesrozu- mitelné. O tom ostatně jednoznačně svědčí také obsah velmi podrobného žalobcova odvolání ze dne 13. 9. 1999, doplněného přípisem ze dne 23. 11. 1999, které žalobce podal proti cito- vanému platebnímu výměru a v němž zevrubně polemizuje se samotnou povinností k odvodu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, se způsobem jejího stanovení a také s její výší. Je proto zřejmé, že nazírá- no z materiálního hlediska bylo ža- lobci zřejmé, které právní předpisy a která jejich konkrétní ustanovení fi- nanční úřad aplikoval a k jakým skut- kovým a právním závěrům dospěl. Nejvyšší správní soud proto kon- statuje, že citovaná rozhodnutí fi- nančního orgánu a finančního ředi- telství nelze považovat za nicotná ve shora uvedeném smyslu, a to ani z materiálního ani z čistě formálního hlediska. Krajský soud v Brně proto rozhodl nezákonně, když tato roz- hodnutí označil za nicotná a nezabý- val se jimi meritorně. (ček)
Ing. Tomáš P., správce konkursní podstaty úpadce, akciové společnosti A. v A,, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, o kasační stíž-
na ustanovení § 69 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje vybírání daně srážkou; a dále na ustanovení § 38i odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., podle něhož dodatečně předepsanou daň a zálohy je plátce daně povinen odvést správci daně do 5 dnů po doručení platebního výměru. V tomto směru žalobce argumentuje tím, že za situace, kdy správní orgán nemusí své rozhodnutí odůvodnit, je třeba trvat na tom, aby alespoň ve výroku rozhodnutí byly uvedeny právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, neboť v opačném případě by jeho adresát nevěděl, proč mu byla daňová povinnost stanovena. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací ztotožňuje v tom smyslu, že každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu, kterým nepochybně je i rozhodnutí finančního orgánu, musí být jasné, srozumitelné a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být zřejmé, z jakých důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány ústavně zaručené principy limitace státní moci zákonem a minimalizace zásahů státní moci do privátní sféry fyzických a právnických osob. Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že naplnění zmíněných požadavků jasnosti, srozumitelnosti a přezkoumatelnosti finančních rozhodnutí zpravidla vyžaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, jak výslovně stanoví např. správní řád (§ 47 odst. 2), a to přestože tato povinnost z ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. výslovně nevyplývá.
V souzené věci nicméně Nejvyšší správní soud - při hodnocení čistě formální stránky zmiňovaného platebního výměru Finančního úřadu v Blansku – vychází ze skutečnosti, že v tomto výměru sice není uvedeno konkrétní ustanovení hmotného práva, podle kterého byla předepsána předmětná finanční částka, nicméně v tomto směru je nutno přisvědčit stěžovateli, že zákon uvedení konkrétního ustanovení výslovně ani nepožaduje, neboť stanoví toliko povinnost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Krajský soud v Brně proto pochybil, když z absence konkrétního ustanovení hmotného práva v platebním výměru dovodil jeho nicotnost, neboť tím po finančním úřadu vyžadoval splnění formální náležitosti, která výslovně ze zákona nevyplývá. Již ze samotného označení platebního výměru je totiž patrno, že se týká daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a je tedy zřejmé, o jaký právní předpis se opírá, přičemž v jeho výroku jsou výslovně označeny dva aplikované právní předpisy (zákony č. 337/1992 Sb. a č. 586/1992 Sb.). Proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že citovaný platební výměr Finančního úřadu v Blansku v konfrontaci s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d) a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. obstojí.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud – z materiálního hlediska – považuje za vhodné uvést, že z obsahu předmětného platebního výměru vyplývá, že byl vydán na základě kontroly zahájené dne 18. 12. 1997 a zprávy o kontrole č. j. 55123/98/283930/1000. Již z této skutečnosti je tedy zřejmé, že se nejednalo o rozhodnutí, které by bylo pro žalobce překvapivé či nesrozumitelné. O tom ostatně jednoznačně svědčí také obsah velmi podrobného odvolání žalobce ze dne 13. 9. 1999 (č. l. 2 správního spisu), doplněného přípisem ze dne 23. 11. 1999 (č. l. 3), které proti citovanému platebnímu výměru žalobce podal a v němž zevrubně polemizuje se samotnou povinností k odvodu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, se způsobem jejího stanovení a také s její výší. Je proto zřejmé, že nazíráno z materiálního hlediska bylo žalobci zřejmé, které právní předpisy a která jejich konkrétní ustanovení finanční úřad aplikoval a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že citovaná rozhodnutí finančního orgánu a finančního ředitelství nelze považovat za nicotná ve shora uvedeném smyslu, a to z materiálního ani z čistě formálního hlediska. Krajský soud v Brně proto rozhodl nezákonně, když tato rozhodnutí označil za nicotná a nezabýval se jimi meritorně.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že kasační stížnost je důvodná a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je nezákonný ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto ho zrušil, aniž se meritorně zabýval dalšími stížnostními důvody, týkajícími se tvrzené nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku, neboť by to bylo s ohledem na shora uvedené zjevně nadbytečné.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) a je proto povinen se podanou žalobou žalobce zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 11. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu