na č. 76/2008 Sb. Věcná příslušnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k přezkumu postupu veřejných zadavatelů je založena i v případě tzv. „veřejných zakázek malého rozsa- hu“ ($ 12 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách). Příslušnost orgánu dohledu se však omezuje toliko na posouzení dodržení zásad deklarovaných v $ 6 ci- tovaného zákona ($ i8 odst. 3 věta za středníkem zákona).
na č. 76/2008 Sb. Věcná příslušnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k přezkumu postupu veřejných zadavatelů je založena i v případě tzv. „veřejných zakázek malého rozsa- hu“ ($ 12 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách). Příslušnost orgánu dohledu se však omezuje toliko na posouzení dodržení zásad deklarovaných v $ 6 ci- tovaného zákona ($ i8 odst. 3 věta za středníkem zákona).
C.) Z$7 odst. 1 43 zákona o veřejných za- kázkách je především zřejmé, že veřejné zakáz- ky se (dle výše jejich předpokládané hodnoty) dělí na nadlimitní a podlimitní a veřejné za- kázky malého rozsahu. Podle $ 18 odst. 3 věty před středníkem zákona o veřejných zakáz- kách není zadavatel povinen tyto zakázky za- dávat dle citovaného zákona; co se rozumí „zadáváním“ vyplývá z $ 17 písm. m) uvede- ného zákona, dle kterého jde o „závazný po- stup zadavatele podle tohoto zákona v zadá- vacím řízení“. Podle $ i8 odst. 3 věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách je zadavatel pouze povinen dodržet „zásady uvedené v f G“ tohoto zákona. Nejvyšší správní soud, shodně se soudem krajským, tedy zastává názor, že veřejný zada- vatel u veřejné zakázky malého rozsahu ne- musí dodržet závazný postup stanovený pro zadávání veřejných zakázek zákonem o veřej- ných zakázkách, musí pouze dodržet zásady 180 transparentnosti, rovného zacházení a nedis- kriminace. Na zadávání tohoto typu veřejné zakázky zákon o veřejných zakázkách (s vý- hradou dále uvedenou) vůbec nedopadá a přímo není aplikován ani jeho $ 6. Odkaz na toto ustanovení uvedený v $ 18 odst. 3 větě za středníkem citovaného zákona je pouze legis- lativní zkratkou, odkazující na výčet jednotli- vých zásad, které musí být dodrženy. Ustano- vení $ 6 zákona o veřejných zakázkách ostatně tyto zásady nikterak blíže nerozvádí a nedefinuje je (zde lze přisvědčit stěžovateli, že jsou dovozovány z primárního komunitár- ního práva a jejich interpretace je podávána v rozhodnutích Evropské komise a Soudního dvora). Pokud by tedy veřejný zadavatel při zadávání veřejné zakázky malého rozsahu ně- kterou z uvedených zásad skutečně porušil, nešlo by o porušení $ 6 citovaného zákona, neboť neexistuje zákonný příkaz toto ustano- vení přímo aplikovat. V tomto směru lze tedy stěžovateli přisvědčit, že není oprávněn zabý- vat se tím, zda v naznačených případech do- šlo ze strany veřejného zadavatele k porušení $ 6 zákona o veřejných zakázkách; stěžovatel nicméně přehlíží, že by v takových případech šlo o porušení $ 18 odst. 3 věty za středníkem uvedeného zákona (jediného kogentního ustanovení uvedeného zákona u tohoto dru- hu veřejných zakázek), tedy o porušení záko- na o veřejných zakázkách. Zde je jen pro úpl- nost třeba dodat, že zmiňované ustanovení zákona o veřejných zakázkách nelze chápat jako pouhou deklaraci již bez toho existují- cích povinností - jde nepochybně o záko- nem stanovené pravidlo chování, které musí být jeho adresátem (veřejným zadavatelem) dodržováno; je přitom lhostejné, zda taková povinnost již plyne z přímo aplikovatleného komunitárního práva. Uvedený dílčí závěr ovšem ještě sám o so- bě neznamená, že případné porušení zásad postupu zadavatele je v případě veřejných za- kázek malého rozsahu podrobeno dohledové pravomoci stěžovatele. Právní -úprava dohle- du (pravomoci stěžovatele) může být na sho- ra uvedeném nezávislá, neboť jde o dvě, do značné míry autonomní, otázky. Obecně je totiž zcela na vůli zákonodárce (pochopitel- ně při respektování limitů daných ať již pří- mo či nepřímo aplikovatelnými normami ko- munitárního práva), zda bude veřejnoprávní dohled nad těmito zakázkami zcela vyloučen, či zda budou tomuto dohledu v nějaké podo- bě podřízeny. Konkrétní podoba případné přezkumné pravomoci orgánu dohledu by nicméně byla limitována právě zákonem při- puštěným neformálním postupem u tohoto zadávání veřejných zakázek. “ Úprava výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek vyplývá z $ 112 a násl. zá- kona o veřejných zakázkách. Z $ 112 odst. 1 je zřejmé, že zákon o veřejných zakázkách o do- hledu nad veřejnými zakázkami malého roz- sahu výslovně nehovoří; dopadá obecně na všechny veřejné zakázky bez rozlišení. Stěžo- vatel podle něj vykonává dohled nad dodržo- váním tohoto zákona, z čehož je pak (v sou- ladu s právním názorem krajského soudu) nutno dovodit, že i nad dodržováním jeho $ 18 odst. 3 věty za středníkem. Tento dohled je zaměřen na zákonnost úkonů zadavatele. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že po- jem „úkony zadavatele“ není možno vyklá- dat restriktivně, tedy jen jako právní úkony předpokládané zákonem o veřejných zakáz- kách (tedy formalizovaná jednání popsaná v zákoně), ale jako veškerou (ne)činnost za- davatele (nikoli jiných subjektů zúčastniv- ších se na zadávacím procesu), s nimiž zákon o veřejných zakázkách spojuje nějaké právní důsledky. Kritériem, kterým má být tato (ne)činnost zadavatele poměřována, je právě zachovávání zásad uvedených v J 6 citované- ho zákona. Tato kritéria přitom představují obecný rámec povinností zadavatelů; u podli- mitních a nadlimitních veřejných zakázek jsou konkretizovány v předepsaném postupu dle zákona o veřejných zakázkách, u zakázek malého rozsahu tyto povinnosti konkretizo- vány nejsou. Lze tedy přijmout další dílčí zá- věr, že z $ 112 odst. 1 zákona o veřejných za- kázkách lze pravomoc stěžovatele k výkonu dohledu nad veřejnými zakázkami malého rozsahu dovodit, byť jen v intencích dodržení obecných zásad postupu veřejného zadavate- le vyjmenovaných v $ 6 citovaného zákona. Pokud jde o $ 112 odst. 2 zákona o veřej- ných zakázkách, zde je shora konstatovaná obecná pravomoc stěžovatele konkretizována taxativním výčtem jeho jednotlivých opráv- nění. Krajským soudem zmiňovaný $ 112 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona stanoví, že Úřad (stěžovatel) „rozhoduje o tom, zda za- davatel při zadávání veřejné zakázky [..) postupoval v souladu s tímto zákonem“ Při striktním jazykovém výkladu tohoto ustanove- ní lze dovodit, že na veřejné zakázky malého rozsahu není použitelný, neboť sice dopadá na posuzování postupu zadavatele z hlediska dodržování zákona o veřejných zakázkách (tedy i $ 18 odst. 3 věty za středníkem), tento postup je nicméně vymezen jako zadávání veřejné zakázky - tím se, jak již bylo uvede- no, ovšem míní závazný postup zadavatele podle tohoto zákona ($ 17 písm. m)]. Mezi odstavcem prvním a druhým $ 112 zákona o veřejných zakázkách tedy vskutku existuje jistý nesoulad. Pokud by soud ustal na jazyko- vém výkladu $ 112 odst. 2 písm. b) uvedené- ho zákona, nutně by dospěl k závěru, že na případ veřejných zakázek malého rozsahu ne- ní aplikovatelný, tedy že pravomoc vyplývají- cí v rovině obecné z odstavce 1 citovaného ustanovení nenalézá v případě tohoto druhu veřejných zakázek žádnou konkrétní formu, v níž by se mohla realizovat. Zde je ovšem nutno upozornit, že nelze odhlédnout od kontextu dalších ustanovení zákona o veřej- ných zakázkách (použití systematického vý- kladu), ani opomenout (z nabízejících se vý- kladových metod) výklad logický. Za použití metody reductio ad absurdum by závěr ply- noucí z jazykového výkladu nevyhnutelně vedl k důsledku, že by sice orgán dohledu (stěžo- vatel) byl oprávněn vykonávat (ve výše po- psaném rozsahu) dohled i nad veřejnými za- kázkami malého rozsahu ($ 112 odst. 1 uvedeného zákona), mohl by v rámci tohoto dohledu vydávat i předběžná opatření [$ 112 odst. 2 písm. a) tohoto zákona] a ukládat [dle $ 112 odst. 2 písm. c) téhož zákona] nápravná opatření a sankce (v těchto případech zákon o zadávání nehovoří), nemohl by však po- soudit, zda byl při zadávání (v širším slova smyslu) tohoto druhu veřejné zakázky poru- šen zákon o veřejných zakázkách ($ 18 odst. 3 181 2495 věta za středníkem tohoto zákona). Takový zá- věr je jistě zcela neudržitelný. Nelze totiž z ni- čeho ani dovodit, že by snad měl stěžovatel u veřejných zakázek malého rozsahu pouze právo výkonu dohledu nad dodržováním $ 18 odst. 3 věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách (dle $ 112 odst. 1 citovaného záko- na) a za situace, že by porušení zákona v tom- to smyslu shledal, postoupil by věc k dalšímu ří- zení jinému orgánu, který by již nebyl jen kontrolním orgánem bez nápravných pravomo- cí. Zde žalobce zcela správně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že takovými kompetencemi nedisponuje ani Nejvyšší kontrolní úřad (a dle názoru zdejší- ho soudu ani jiný orgán), a je to naopak stě- žovatel, kdo je k tomu z povahy své činnosti nepochybně povolán. Ke sporné otázce výkladu $ 112 zákona o veřejných zakázkách tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že z tohoto ustanovení lze sku- tečně dovodit i oprávnění stěžovatele rozho- dovat v případě veřejných zakázek malého rozsahu o tom, zda veřejný zadavatel postu- poval v souladu s $ 18 odst. 3 větou za střed- níkem tohoto zákona. Na shora uvedeném závěru nemůže niče- ho změnit ani argumentace stěžovatele upo- zorňující na dikci $ 110 odst. 5 a $ 114 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, které obliga- torně předpokládají jako podmínku pro vý- volání přezkumného řízení u orgánu dohle- du podání námitek u zadavatele, což je ovšem v případě veřejných zakázek malého rozsahu pojmově vyloučeno. Zde Nejvyšší správní soud považuje za vhodné upozornit na smysl této procesní úpravy, kterým je nepochybně vytvoření jistého filtru, který by umožňoval nejdříve konsensuální řešení výhrad proti po- stupu zadavatele přímo zadavatelem; pokud by těmto námitkám bylo vyhověno, nemusel 182 by do celé věci orgán dohledu vůbec vstupo- vat, a odpadlo by tím vedení správního řízení se všemi důsledky s tím spojenými. Mezi stě- žovatelem, krajským soudem i žalobcem při- tom není sporu o tom, že institut námitek proti úkonům zadavatele nemůže být u veřej- ných zakázek malého rozsahu uvažován, ne- boť, jak již bylo opakovaně konstatováno, ten- to druh veřejných zakázek nemusí být, s výhradou uvedenou v $ 18 odst. 3 větě za středníkem zákona o veřejných zakázkách, veden v režimu zákona o veřejných zakáz- kách. Se stěžovatelem se lze shodnout v tom, že za situace, kdy lze v zadávacím řízení ná- mitky podat (u nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek), nelze iniciovat zahájení řízení před orgánem dohledu bez toho, že by tyto námitky byly uplatněny. S krajským sou- dem se nicméně zdejší soud shoduje v tom, že za situace, kdy námitky podat nelze (neboť zadávání neprobíhá v režimu zákona o veřej- ných zakázkách) a je přitom současně dána pravomoc orgánu dohledu rozhodnout, zda i v těchto případech byl dodržen zákon (byť v omezeném rozsahu), jde o podmínku ne- možnou, jejíž nesplnění nemůže vést k vylou- čení přezkumu. Je zřejmé, že, s ohledem na již konstatovaný smysl zavedení tohoto pro- cesního institutu, jeho absence, v případech, kdy jej pojmově nelze využít, nebude nikte- rak atakovat podstatu přezkumného řízení před stěžovatelem. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem v jeho názoru, že připuštění ná- vrhu na přezkum postupu zadavatele u veřej- né zakázky malého rozsahu by bylo per se zneužitím práva, neboť řízení by bylo zahajo- váno bez splnění všech zákonem stanove- ných podmínek. I třetí důvod, pro který kraj- ský soud dospěl k závěru ve prospěch (omezeného) přezkumu postupu zadavatele u veřejných zakázek malého rozsahu, Nejvyš- ší správní soud v principu aprobuje. 2496 Veřejné zakázky: přezkum úkonů zadavatele; podání námitek k $ 110 odst. 3 a $ 114 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách“ Podal-li stěžovatel zadavateli námitky až po uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky zadané formou jednacího řízení bez uveřejnění, nebyly takové námitky po- dány řádně (ve lhůtě podle $ 110 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakáz- kách, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jestliže následně stěžovatel v téže věci podal k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání úkonů zadavate- le, je Úřad povinen řízení o tomto návrhu zastavit podle $ 114 odst. 3 zákona o veřej- ných zakázkách, neboť byl podán osobou neoprávněnou. To však neznamená, že by přezkum úkonů zadavatele ve vztahu k pochybením, která byla v takovém návrhu na zahájení řízení namítána, měl být navždy vyloučen. Podle $ 114 odst. 3 in fine záko- na o veřejných zakázkách je totiž úřad v situaci, kdy má důvodné podezření, že do- šlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, povinen zahájit správní řízení z moci úřední. Pojem „důvodné podezření“ je v tomto případě třeba vykládat široce, a k za- hájení řízení je tak zásadně postačující určitá pochybnost o tom, zda zadávací řízení probíhalo v souladu se zákonem.
Společnost s ručením omezeným MARSH proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutě- že, za účasti statutárního města Opava, o ochranu hospodářské soutěže, o kasační stíž-
ožil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zvýšení odměny a náhrad podle zvláštních právních předpisů. Celkově tedy částka soudem přiznaných nákladů řízení o kasační stížnosti činí 2400 Kč. Pokud se týká osoby zúčastněné na řízení, v jejím případě o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodováno nebylo, neboť Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádných skutečností, odůvodňujících odlišný postup (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu