I. Pro účely stanovení sazby daně z nemovitých věcí (§ 11 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí) je rozhodné skutečné užívání nemovité věci. II. Stavební povolení či kolaudační rozhodnutí (souhlas) nepředstavují pro účely stanovení sazby daně z nemovitých věcí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, resp. § 99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
[11] Podle § 17 odst . 1 s . ř . s . „[d]ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný právní názor zdůvodní.“ Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu . Rozhoduje tam, kde mu byla věc postoupena senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného .
[12] V předložené věci je zřejmé, že druhý senát se hodlá při posouzení právní otázky odchýlit od právního názoru sedmého senátu . Rozšířený senát seznal, že se jedná o rozpor v právních názorech; jsou tak naplněny zákonné podmínky pro rozhodování rozšířeného senátu .
[13] Spornou činí druhý senát otázku, zda pro účely stanovení sazby daně z nemovitých věcí představují kolaudační rozhodnutí a sta-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
vební povolení pro správce daně rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 28 odst . 1 daňového řádu z roku 1992, resp . § 99 odst . 1 daňového řádu z roku 2009, a tato skutečnost mu brání posoudit, zda by zdaňovaná stavba mohla mít jiný účel užívání než takový, k němuž byla zkolaudována .
[14] Rozšířený senát v otázce formulované druhým senátem shledává dva samostatné problémy . Jednak zda správní rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení (stavební povolení či kolaudační rozhodnutí) lze považovat za rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 28 daňového řádu z roku 1992, resp . § 99 odst . 1 daňového řádu z roku 2009; a jednak zda pro určení sazby daně z nemovitých věcí dle § 11 zákona o dani z nemovitých věcí je určující skutečné využívání stavby, anebo účel užívání uvedený ve správním rozhodnutí .
[15] Předběžnou (prejudiciální) otázkou v řízení je taková otázka, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem veřejné moci; správce daně je výrokem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán . Jde o takové právní otázky, které samy o sobě nejsou předmětem řízení, ale na jejichž řešení je rozhodnutí ve věci samé závislé . Správce daně má v podstatě na výběr, zda si o určité otázce učiní úsudek sám, nebo dá podnět příslušnému orgánu k jejímu vyřešení .
[16] Vázanost správce daně se však vztahuje jen na otázku, o níž bylo jiným orgánem veřejné moci pravomocně rozhodnuto . Pokud by takový orgán sám řešil ve svém řízení nějakou otázku jako předběžnou a svou úvahu o ní by jen promítl do odůvodnění vlastního rozhodnutí, nebyla by splněna podmínka vázanosti správce daně tímto rozhodnutím, jinak vyjádřeno, správce daně by musel o takové otázce buďto samostatně uvážit, nebo zvolit některý jiný zákonem předvídaný postup .
[17] V případě rozhodnutí o povolení stavby příslušný správní orgán neposuzuje skutečné užívání stavby .
[18] Podle § 79 odst . 1 stavebního zákona z roku 2006 stanoví stavební úřad v územním rozhodnutí o umístění stavby mj . i druh a účel
stavby . Ve stavebním povolení pak stavební úřad rozhodne dle § 115 odst . 1 stavebního zákona z roku 2006 o podmínkách pro užívání stavby . Z citovaných předpisů vyplývá, že těmito rozhodnutími stavební úřad závazně stanoví povolený účel užívání stavby a další podmínky jejího užívání . Na základě skutečností či úkonů stanovených v § 119 a násl . stavebního zákona z roku 2006 (tj . „kolaudací “) pak vlastník stavby nabývá právo stavbu užívat v souladu s tímto účelem a podmínkami . To se však týká pouze dovoleného způsobu užívání . Tato rozhodnutí či jiné úkony stavebního úřadu však autoritativně nestanoví, jakým způsobem je stavba fakticky užívána .
[19] Kolaudační souhlas má souvislost obecně s užíváním stavby pro povolený účel . Bez takového souhlasu nemá stavebník stavbu užívat . Pokud tak činí, dopouští se přestupku, resp . správního deliktu . Tato skutečnost je však pro daňové účely nepodstatná .
[20] Z kolaudačního souhlasu, resp . stavebního povolení, tak lze seznat toliko stanovisko správního orgánu, s jakým účelem užívání dotčené stavby stát souhlasí, tedy stav formální . Kolaudační souhlas, resp . stavební povolení, tedy neodráží relevantní stav pro stanovení sazby daně z nemovitých věcí, neboť se jím pouze povoluje zřízení, resp . užívání stavby k určitému účelu . To však nevylučuje, že vlastník bude stavbu fakticky užívat k odlišnému účelu (v rozporu se zákonem), nebo se rozhodne nevyužívat ji vůbec .
[21] Stavební povolení, resp . kolaudační souhlas, proto nemůže být bez dalšího rozhodnutím ve smyslu § 28 odst . 1 daňového řádu z roku 1992, resp . § 99 odst . 1 daňového řádu z roku 2009, pro účely stanovení sazby daně, která je závislá na způsobu vy- užívání stavby . Takovým rozhodnutím, kterým by byl správce daně pro tyto účely vázán, by však bylo např . rozhodnutí správního orgánu o přestupku spáchaném fyzickou osobou tím, že stavba byla užívána k jinému (konkrétně popsanému) účelu, než k němuž byla určena (viz § 178 stavebního zákona z roku 2006), resp . o obdobném správním deliktu (§ 180 stavebního zákona z roku 2006) spáchaném právnickou osobou (podnikate-
lem) . V takovém rozhodnutí by totiž správní orgán posuzoval skutečné faktické využívání stavby; jeho zjištění by bylo relevantní i pro správce daně při určení sazby daně .
[22] Zákon o dani z nemovitých věcí ve znění účinném do 31 . 12 . 2010 (rozhodném v projednávané věci) označoval v § 7 odst . 1 písm . c) za předmět daně ze staveb i stavby „kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané “, byť nezkolaudované . Podle současné právní úpravy je z hlediska stanovení předmětu daně jakékoli formální zařazení budovy (např . zda je, nebo není evidována v katastru nemovitostí) nepodstatné . Podle § 7 odst . 1 písm . a) bodu 1 zákona o dani z nemovitých věcí ve znění účinném od 1 . 1 . 2014 je „[p]ředmětem daně ze staveb a jednotek […], nachází-li se na území České republiky, zdanitelná stavba, [a to] budova, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí budova podle katastrálního zákona“; budovou se dle § 2 zákona č . 256/2013 Sb ., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), rozumí „nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí “ . Předchozí ani stávající právní úprava daně z nemovitých věcí nevyžaduje pro určení předmětu daně, aby stavba byla užívána v souladu se stavebním povolením, resp . s kolaudačním souhlasem .
[23] V projednávané věci není spor o to, zda stavba byla předmětem daně . Sporné je užití sazby daně, a to v souvislosti s faktickým užíváním stavby v rozporu s vydaným stavebním povolením, resp . kolaudačním rozhodnutím .
[24] Formulace užité v § 11 zákona o dani z nemovitých věcí nenasvědčují tomu, že by zákonodárce zamýšlel spojovat výši sazby daně s jakýmkoli formálním úkonem orgánu veřejné moci (rodinných domů využívaných pro individuální rekreaci, samostatných nebytových prostorů užívaných jako garáže, staveb užívaných pro podnikatelskou činnost a u samostatných nebytových prostorů užívaných pro podnikatelskou činnost, sloužících pro…) .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Ing . Jozef K . proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z nemovitých věcí, o kasační *) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. plnění srozuměna, byť uvedený následek mohl být pouze vedlejším důsledkem její ekonomické činnosti .