2 Afs 178/2006- 87 - text
2 Afs 178/2006 - 90
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka a právní věci žalobce: Ing. M. P., zastoupen JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mojžíšova 17, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, č. j. 29 Ca 129/2004 - 22,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2004, č. j. 8069/03/FŘ 140. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno III ze dne 8. 8. 2003, č. j. 144773/03/290961/1675, o vyměření daně z převodu nemovitostí ve výši 3120 Kč. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí zhodnotil skutkový stav a právní úpravu a k odvolací námitce nepřiměřené výše daně z převodu nemovitostí zasahující do ústavního práva vlastnit majetek uvedl, že mu nepřísluší hodnotit ústavnost právní úpravy.
poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno III ze dne 8. 8. 2003, č. j. 144773/03/290961/1675, o vyměření daně z převodu nemovitostí ve výši 3120 Kč. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí zhodnotil skutkový stav a právní úpravu a k odvolací námitce nepřiměřené výše daně z převodu nemovitostí zasahující do ústavního práva vlastnit majetek uvedl, že mu nepřísluší hodnotit ústavnost právní úpravy.
Krajský soud v napadeném rozsudku ke stěžejní žalobní námitce přiškrcujícího charakteru nepřiměřeně vysoké daně z převodu nemovitostí vyslovil, že nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, chránících vlastnictví občanů. Žalobce mohl svůj majetek svobodně převést a zdanění převodu ve III. skupině sazbou 5% nelze považovat za přiškrcující, a to ani v porovnání se stávající sazbou 3%. Výše zdanění totiž odpovídá určité ekonomické situaci státu. Na posouzení výše daně nemůže mít vliv ani skutečnost úhrady realitní kanceláři, či nutnosti platit daň z příjmů. Rozhodnutí žalovaného proto krajský soud shledal odpovídajícím zásadě zákonnosti ve smyslu § 2 odst. 1 daňového řádu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ust. § 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelou provedenou zákonem č.420/2003 Sb., stanovící výši daně 5% z ceny převáděné nemovitosti, je v rozporu s jeho vlastnickým právem, stanoveným Listinou základních svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Za protiústavní považuje stěžovatel sám princip daně z převodu nemovitostí omezující jeho vlastnická práva, a to zejména právo se svým vlastnictvím volně disponovat. Vzhledem k tomu, že krajský soud vycházel z povinnosti žalovaného řídit se zákonem, poukazuje stěžovatel na možnost navrhnout zrušení zákona odporujícího ústavnímu pořádku. Daň v této výši je v rozporu s principem přiměřenosti zásahu státu do vlastnictví občanů a k tomuto závěru dospěl i zákonodárce, který ji snížil na 3%. Stěžovatel ovšem i tuto sníženou daň považuje za neodůvodněný zásah do vlastnického práva. Listina základních práv a svobod v čl. 11 a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod v dodatkovém protokolu č. 1 stanoví právo věc vlastnit a ochranu vlastnictví. Součástí vlastnictví je právo věc užívat a disponovat s ní. Právě právo dispoziční je předmětnou daní ohroženo, neboť dispozice s nemovitým majetkem s sebou nese zatížení daní ve výši 5%, k čemuž je třeba připočítat 5% marže realitních kanceláří. Každý převod se tak vlastníku prodraží o 10 % z jeho ceny. Dokonce se výše této daně promítá v prodražení bytové výstavby, neboť každý developer do svých nákladů promítne i daň spojenou s převodem pozemku. Stěžovatel poukazuje na výklad německého ústavního soudu o přiškrcujícím charakteru daní ohrožujících rentabilitu podniku a dále na určitou deformaci trhu s nemovitostmi a ohrožení mobility pracovních sil.
Za jeden ze základních daňových principů pak považuje i administrativní nenáročnost zajišťující, aby poplatníci přinášeli do státní pokladny co nejvíce. Vybírání daně totiž může vyžadovat velký počet úředníků, jejichž platy stráví největší část výnosu daně. V České republice je to právě daň z převodu nemovitostí vyžadující více peněžních prostředků, než je její fiskální výnos. Majetkové daně představují pouhé 1% příjmů státního rozpočtu a náklady na daňovou správu se tomuto výnosu rovnají. Odůvodněnost takové daně je ze společenského pohledu nízká a zdaleka nevyrovnává zásah do základního práva.
Rozpor s rovným vlastnickým právem zaručeným Listinou základních práv a svobod spatřuje stěžovatel dále v tom, že rozdílně upravuje zdanění věcí movitých a nemovitých. V rámci daní osobních je prodej věcí movitých v zásadě od daně osvobozen, prodej věcí nemovitých je osvobozen jen v určitých případech (§ 4 zákona č. 586/1992 Sb.), v rámci daní „na věci“ jsou daní zatíženy věci v rámci daně dědické, darovací a v rámci daně převodové - tam pak jde výhradně o věci nemovité. To narušuje podle stěžovatele rovnost vlastnického práva a takto založená nerovnost zdanění jednotlivých věcí je významným zásahem do vlastnického práva.
Z těchto hledisek považuje stěžovatel vyměřenou daň za nepřiměřeně vysokou, případně zcela protiústavní. Proto je třeba považovat za nezákonné i rozhodnutí krajského soudu. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že snížení daně z převodu nemovitostí od 1. 1. 2004 nelze považovat za odstranění přiškrcujícího charakteru daně, ale jako výraz určité ekonomické situace státu promítající se do výše daně. Na posuzování zákonnosti daně z převodu nemovitostí nemůže mít vliv ani případná povinnost placení daně z příjmů ani odměna realitní kanceláři, neboť výše daně je stanovena zákonem. Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 11 odst. 5, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ustanovení § 2 daňového řádu zakotvuje zásadu zákonnosti. V souladu s ní byl postup správce daně vycházející ze zákona č. 357/1992 Sb. ve znění platném v rozhodném období. Proto nemohla být ani žalovaným uznána opodstatněnost odvolacích námitek. Správci daně nepřísluší hodnotit soulad právní úpravy s ústavními předpisy. Stěžovatel nezpochybnil, že je poplatníkem daně, ani předmět či výši vyměřené daně. Má-li daň pro poplatníka negativní důsledky, má možnost využít k tomu určených institutů, kterými jsou posečkání daně, zaplacení daně ve splátkách nebo prominutí daňového nedoplatku Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu, kterou spatřuje v jeho protiústavnosti plynoucí z protiústavnosti rozhodné právní úpravy. To lze podřadit kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení).
S ohledem na tvrzené důvody nezákonnosti rozsudku krajského soudu se Nejvyšší správní soud musel nejdříve zabývat otázkou souladu užitého právního předpisu s Ústavou. Kasační stížnosti přisvědčil a dne 9. 10. 2008 podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh vyslovení protiústavnosti ustanovení §§ 8, 9, 10 a 15 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v rozhodném znění. Přitom vycházel nejen z argumentace kasační stížnosti, ale v návrhu uplatnil i další důvody, pro které zákon v označených ustanoveních považoval za protiústavní.
Ústavní soud nálezem ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (dostupný na http://nalus.ussoud.cz) návrh v části požadující vyslovení protiústavnosti § 8 odst. 1 písm. a), § 9 odst. 1 písm. a), § 10 písm. a věta první a § 15 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 420/2003 Sb. zamítl a ve zbytku návrh odmítl. Ústavní soud předně uvedl, že posuzování daní z hlediska jejich funkcí náleží zákonodárci a dále vymezil podmínky, za nichž lze zasáhnout do daňové politiky státu. Poté hodnotil, zda je v daném případě některá z těchto podmínek naplněna a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle názoru Ústavního soudu se u daně z převodu nemovitostí v rozhodném období nejednalo ani o extrémní disproporcionalitu vedoucí ke zničení „majetkové základny poplatníka“, ani o porušení práva rovnosti mezi vlastníky různých druhů majetků, či o jinou disproporcionalitu. Za nepodstatná hlediska označil vliv daně na bytovou politiku, či pohyb pracovních sil (ostatně neprokázaný), souběh s povinností poplatkovou (neboť tyto platby mají jiný účel), či případné další zdanění ceny nemovitosti daní z příjmů (neboť to má relevantní protispekulační účel). Tento nález byl účastníkům řízení doručen a v podrobnostech na něj proto lze odkázat.
Veškeré kasační námitky směřující k posouzení užitého zákona v relevantních částech jako protiústavního tak byly Ústavním soudem, jehož úkolem je posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem, vyvráceny. Pro Nejvyšší správní soud je právní názor vyslovený Ústavním soudem v této věci závazný a nemůže se od něj odchýlit.
Jiné námitky, které by mohl Nejvyšší správní soud posuzovat sám nad uvedený rámec, kasační stížnost neobsahuje; stejně nebyly shledány vady, které by měl posoudit nad rámec kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
Ze těchto důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost zamítnout (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu