„d. ř“) Pokud správce daně obdržel omezenou plnou moc ($ 17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) teprve po vydání a odeslání platebních vý- měrů, avšak ještě před jejich doručením daňovému subjektu, zvolenému zástupci se tyto výměry již nedoručují. Právně rozhodným okamžikem pro běh odvolací lhůty a pro nabytí právní moci těchto výměrů je jejich doručení daňovému subjektu.
„d. ř“) Pokud správce daně obdržel omezenou plnou moc ($ 17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) teprve po vydání a odeslání platebních vý- měrů, avšak ještě před jejich doručením daňovému subjektu, zvolenému zástupci se tyto výměry již nedoručují. Právně rozhodným okamžikem pro běh odvolací lhůty a pro nabytí právní moci těchto výměrů je jejich doručení daňovému subjektu.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že orgány aplikující právo, mezi nimiž zaují- 312 mají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své činnosti postupovat tak, aby interpre- tační a aplikační právní problémy řešily s ma- ximální mírou racionality. Právní normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způ- sobů řešení společenských konfliktů, který nelze od ostatních systémů zcela vydělit (a nebylo by to ostatně ani smysluplné), a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze abstrahovat od obecně platných pravidel a představ. V daném přípa- dě, kdy se spornou jeví otázka výkladu insti- tutu doručování daňových rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy konkrétně plyne, že právní výklad prováděný k tomu specializo- vanými orgány nemá vést k praktickým dů- sledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu ve společnosti. Jak- koliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzv. fikce doruče- ní) a má celou řadu konkrétních právních do- padů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostře- dek, kdy doručení slouží k seznámení účast- níků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými (v daném případě) vrchnosten- ským orgánem. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručo- váno, neboť v opačném případě účastníci ří- zení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický přístup těchto účastníků, dosahující svojí intenzitou až procesních obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožňování efektivní činnosti or- gánů ochrany práva. V daném případě není sporu o tom, že v době vydání i odeslání předmětných doda- tečných platebních výměrů žalobce nebyl za- stoupen, takže správce daně nepochybil, když je zaslal toliko žalobci. Pochybení však shledal krajský soud v tom, že správce daně tato roz- hodnutí dodatečně nezaslal zástupci žalobce poté, co obdržel předmětnou plnou moc. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v přezkoumávané fázi daňového řízení bylo posledním úkonem správce daně vydání a odeslání dodatečných platebních výměrů. Pokud by správce daně obdržel předmětnou plnou moc ještě před tímto okamžikem, není pochyb o tom, že by tyto výměry mohly být za dané situace (tzn. jednalo se o omezenou plnou moc) řádně doručeny jen tehdy, pakli- že by byly zaslány jak daňovému subjektu, tak také jeho zástupci. Situace v projednávané věci však byla skutkově jiná: k doručení plné moci správci daně došlo až poté, co platební výměry byly prokazatelně odeslány, tzn. v do- bě, kdy správce daně již žádné úkony nečinil, a pokud by tak učinil, konal by nadbytečně. Soud proto uzavírá, že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí zaslat znovu zástupci daňového subjektu (jak dovodil krajský soud), musel by fakticky předchozí úkon „zopakovat“, přestože k to- mu nebyl zákonem povinován, jelikož jeho činnost byla v této fázi daňového řízení již skončena. Právně významným okamžikem, od něhož se v projednávané věci odvíjel i běh třicetidenní odvolací lhůty (a následné naby- tí právní moci dodatečných platebních výmě- rů), bylo proto doručení daňovému subjektu, nikoliv jeho zástupci, jelikož k předání plné moci správci daně došlo až poté, co byly tyto výměry vydány a odeslány. K právnímu názoru krajského soudu, že povinnost doručovat zástupci žalobce by ne- byla dána jen tehdy, když by byla plná moc doručena správci daně až po doručení před- mětných výměrů, k čemuž však v daném pří- padě nedošlo, je nutno uvést, že z daňového řádu nevyplývá, že tato fáze daňového řízení končí okamžikem doručení rozhodnutí daňo- vému subjektu, když v právní moci je rozhod- nutí teprve tehdy, jestliže proti němu nelze uplatnit řádný opravný prostředek ($ 32 odst. 12). Poukaz stěžovatele na faktické pro- dloužení odvolací lhůty ($ 48 odst. 5) je pro- to z tohoto hlediska případný. Od výkladu ustanovení $ 17 odst. 7 daňo- vého řádu, provedeného krajským soudem a v daném případě prospívajícím žalobci, je nutno se odchýlit též proto, že podle této lo- giky by logickým argumentem adď absurdum vyplývalo, že pokud by v obdobné situaci ne- byla udělena daňovému zástupci omezená pl- ná moc, ale piná moc neomezená, pak by za- slání této neomezené plné moci správci daně poté, co odeslal určitou písemnost, ale před- tím, než si ji daňový subjekt vyzvedl, vedlo k nenapravitelné nezákonnosti postupu správce daně, neboť daná písemnost měla být podle prvé věty citovaného ustanovení zaslá- na „pouze tomuto zástupci“. Nenapravitel- nost by přitom spočívala v tom, že zatímco v okamžiku odeslání takové písemnosti daňo- vému subjektu by byl postup správce daně zcela správný, tj. secundum legem, po obdr- žení neomezené plné moci by se z něj ex post stal nutně postup nezákonný (contra legem), neboť písemnost byla doručena daňovému subjektu, kterému vůbec zaslána být neměla, na čemž by v tomto případě nic nezměnilo ani dodatečné odeslání daňovému zástupci. Zde je tedy absurdnost nastíněného výkladu daňového řádu zcela hmatatelná, v posuzova- ném případě se nesprávnost tohoto výkladu omezuje na to, že vede k závěrům odporují- cím smyslu a účelu daňového řízení a doru- čování v něm. Postup správce daně a stěžovatele tak v daném případě plně sledoval smysl zákona a ochranu žalobcových procesních práv, vý- klad žalobcův jim naopak protiřečí, a proto mu nelze přisvědčit, aniž by se výklad daňo- vého řádu nevymknul svému smyslu. Zamít- nutí žalobcova odvolání pro opožděnost totiž v posuzovaném případě nebylo důsledkem tvrzené nesprávnosti a nezákonnosti postu- pu správce daně při doručování, ale odrazem zásady, že právo náleží bdělým, nikoli těm, je- jichž nevhodné procesní taktizování jde vidi- telně na úkor této bdělosti. Tato zásada neby- la uplatněna správcem daně a stěžovatelem formalistickým způsobem, takovým je spíše žalobcův výklad předmětných ustanovení, jak bylo rozebráno výše. V konkrétním přípa- dě vede takový formalistický výklad a žalob- cův procesní postup k důsledkům protiřečí- cím smyslu daňového práva a vyvozujícím z tvrzeného, ale zdejším soudem neshledané- ho, zásahu do žalobcových procesních práv naprosto nepřiměřené důsledky, tedy nezá- konnost stěžovatelova rozhodnutí. Tu zdejší soud neshledal a s právním názorem krajské- " ho soudu se v tomto bodě nemohl ztotožnit. 315 1116 1116 Daň z přidané hodnoty: nárok na odpočet daně; přijatá zdanitelná plnění k $ 19 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb.,o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zda- ňovací období roku 2003 a 2004% k $ 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty Zdanitelným plněním přijatým pro účely související s podnikáním (ekonomic- kou činností) podle $ 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, mohou být i služby poskytované ve formě reklamních nápisů, pokud slouží k pre- zentaci ekonomické činnosti plátce daně. Takový účinek nastává nejen v případě, kdy je z reklamního nápisu zřejmé, kdo a kde prodej uskutečňuje a jaké zboží nabízí, ale také tehdy, jestliže reklamní nápis obsahuje výlučně obchodní firmu či její logo.
Jaromír M. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů fyzických
zkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato je důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu ohledně posuzování včasnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Českých Budějovicích v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu