zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 149/1995 Sb. a zákona č. 210/1997 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“) 570 Ustanovení $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravu- je dvě odlišné skutkové situace, mezi nimiž daňový poplatník nemá mož- nost volby podle toho, který výpočet příjmů spolupracujících osob se mu bude jevit výhodnější. Zatímco první věta tohoto ustanovení pamatuje na případy činnosti provozované výhradně za spolupráce daňového poplatní- ka s jeho manželem, vztahuje se druhá věta na případy, kdy s daňovým po- platníkem spolupracuje nejen jeho manžel, ale i ostatní osoby žijící s ním ve společné domácnosti, případně kdy daňový poplatník spolupracuje jen s ostatními osobami žijícími s nírn ve společné domácnosti.
zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 149/1995 Sb. a zákona č. 210/1997 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“) 570 Ustanovení $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravu- je dvě odlišné skutkové situace, mezi nimiž daňový poplatník nemá mož- nost volby podle toho, který výpočet příjmů spolupracujících osob se mu bude jevit výhodnější. Zatímco první věta tohoto ustanovení pamatuje na případy činnosti provozované výhradně za spolupráce daňového poplatní- ka s jeho manželem, vztahuje se druhá věta na případy, kdy s daňovým po- platníkem spolupracuje nejen jeho manžel, ale i ostatní osoby žijící s ním ve společné domácnosti, případně kdy daňový poplatník spolupracuje jen s ostatními osobami žijícími s nírn ve společné domácnosti.
Nejvyšší správní soud především - v obecné rovině - souhlasí s názorem, že jedním ze základních požadavků na právní předpisy musí být jejich srozu- mitelnost, jednoznačnost a předvída- telnost následků, které mohou vyvolat, a v tomto směru pro stručnost odkazuje na obecně známou konstantní judikatu- ru Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Smyslem právní reg- lementace společenských vztahů je totiž stanovit práva a povinnosti subjektů prá- va a již z této povahy věci musí být zmí- něné atributy naplňovány. Uvedené pla- tí o to více v oblasti práva veřejného, kde základním principem (vyjádřeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V oblasti daňového řízení, kde se státní moc pro- jevuje velmi výrazným způsobem, je te- dy nezbytné, aby vymezení práv a povin- ností daňových subjektů bylo zcela jednoznačné, a zabránilo se tak potenci- álnímu riziku libovůle ze strany správ- ních orgánů. Podstata stěžovatelových námitek v souzené věci, které byly uplatněny již v předchozím řízení a s nimiž se správní orgány i městský soud řádně vypořádaly, spočívá v tvrzení, že ustanovení $ 13 zá- kona o daních z příjmů umožňuje dvojí způsob výkladu, přičemž správce daně zvolil výklad pro stěžovatele méně příz- nivý. Nejvyšší správní soud se s touto stěžejní a prakticky jedinou stížnostní námitkou neztotožňuje, neboť názor o možném dvojím výkladu citovaného ustanovení, kdy jeden výklad je pro da- ňového poplatníka příznivější a druhý příznivý méně, a je proto mezi nimi mož- no volit ten správný, nepovažuje za od- povídající znění a smyslu tohoto ustano- vení; tento názor v konečném důsledku odporuje i zmíněným ústavním princi- pům. Z dikce předmětného ustanovení totiž vyplývá, že obě věty se vztahují na odlišné skutkové situace, kdy daňový po- platník nemá možnost volby mezi nimi podle toho, který výpočet příjmů se mu bude jevit výhodnější. Celý problém se tak ve skutečnosti jeví jako prostá sub- sumpce konkrétních skutkových okol- ností pod jeden ze dvou regulovaných případů a následný postup při výpočtu příjmů spolupracujících osob podle této úpravy, nikoliv jako možnost uvážení da- ňového poplatníka a jeho volba jednoho ze dvou alternativních řešení. První věta $ 13 zákona o daních z pří- jmů pamatuje na případy činnosti pro- vozované (výhradně) za spolupráce dru- hého z manželů. To znamená, že ke spolupráci dochází toliko mezi poplatní- kem a jeho manželem. Druhá věta pa- matuje na případ odlišný (viz uvození „v ostatních případech“), kdy spolupra- cují poplatník, jeho manžel a ostatní domácnosti, případně spolupracuje da- ňový poplatník jen s ostatními osobami žijícími s ním ve společné domácnosti. Dikce „ostatní případy“ se zjevně vyme- zuje vůči postupu podle první věty, tzn. zákon vylučuje při postupu podle druhé věty výhradní spolupráci daňového po- platníka s manželem. Zároveň však tato druhá věta používá termín „manžel (man- želka)“, což v kontextu prvé věty ne- může znamenat nic jiného než manžel (manželka) daňového poplatníka Jaký- koliv jiný výklad by zákonné dikci odpo- roval, neboť použití pojmu „manžel“ by postrádalo jakýkoliv smysl. Přitom Nej- vyšší správní soud vychází z toho, že při interpretaci zákonů je nutno primárně vycházet z předpokladu racionálního zá- konodárce, kdy gramatické znění záko- nů má racionální podstatu a musí být vykládáno v jeho celkovém kontextu a v souladu s účelem zákona. Nelze se tedy ztotožnit se stěžovatelo- vým názorem, že pojem „v ostatních pří- 573 244 padech“ nemá být chápán jako vylučova- cí, nýbrž jako souřadný. Z kontextu to- hoto ustanovení je totiž zřejmé, že ostat- ními případy spolupráce nejsou míněny jiné formy spolupráce, nýbrž spolupráce prováděná jiným okruhem osob. Citova- né ustanovení tak upravuje dvě možné výchozí skutkové situace výpočtu pří- jmů spolupracujících osob, ke kterým může dojít. Pro tento závěr svědčí logic- ká interpretace předmětného zákonné- ho ustanovení, kdy první věta pracuje s termínem „spolupracující manžel“ a druhá věta hovoří o „spolupráci man- žela a ostatních osob“. Je totiž zřejmé, že pokud by se druhá věta týkala spoluprá- ce poplatníka toliko s ostatními osoba- mi, a nikoliv i s manželem, nemělo by jakýkoliv důvod označení tohoto poplat- níka jako manžela, přičemž by nastala zjevně absurdní situace, kdy v jedné větě zákonného ustanovení by stejná osoba byla označena jednou jako manžel a jed- nou jako poplatník. Úvaha o spolupráci poplatníkova manžela s ostatními osoba- mi žijícími ve společné domácnosti pak jde zcela mimo rámec této zákonné úpra- vy, jejímž primárním účelem je výpočet daně poplatníka, a nikoliv dalších osob. Nejvyšší správní soud tak dospívá k závěru, že způsob interpretace citova- ného ustanovení provedený Městským soudem v Praze v napadeném rozsudku je v souladu s jeho gramatickým zněním a v konečném důsledku i s jeho smyslem a že výklad nabídnutý stěžovatelem je nutno považovat za contra legem. (ček)
Ing. Jiří R. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z pří-