Odpovědnosti za přestupek podle § 294 odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, spočívající v uvedení nesprávného údaje o sazebním zařazení zboží v celním prohlášení, se pachatel (deklarant) může zprostit podle § 298 odst. 1 celního zákona na základě své dobré víry ve správnost nezávazného vyjádření celního orgánu ohledně takového zařazení. Podmínkou je, aby vyjádření bylo vydáno přímo deklarantovi ve vztahu ke konkrétnímu zboží, které musí být identické se zbožím (dostatečně přesně) vymezeným v žádosti o nezávazné vyjádření.
[19] Podle § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že „poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj nebo doklad důležitý pro jeho rozhodnutí nebo pro jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví.“
[20] Dle § 298 odst. 1 celního zákona „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení pak „[n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby anebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.“
[21] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi 1/ liberací dle § 298 odst. 1 celního zákona, tj. zproštěním objektivní odpovědnosti za spáchání správního deliktu dle celního zákona (v projednávaném případě spočívajícího v poskytnutí nesprávných údajů v rámci celních prohlášení) a 2/ liberací podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, dle nějž se dodatečné zaúčtování (doměření) cla neprovede, pokud „částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení“ (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 18. 10. 2007 ve věci C 173/06, Agrover Srl, bod 30, nebo rozsudky NSS ze dne 16. 5. 2016, čj. 2 Afs 124/2016-29, ze dne 27. 2. 2018, čj. 4 Afs 127/2017-59, či ze dne 16. 6. 2017, čj. 10 Afs 186/2017-64), tedy postupem týkajícím se výběru cla a nikoliv správního trestání.
[22] V nyní řešené věci jde přitom o sankci žalobce za spáchání správního deliktu podle § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona [v úvahu tedy přichází liberace dle § 298 odst. 1 celního zákona]. Nadto je třeba zmínit, že dodatečné doměření cla za totožné zboží navržené k propuštění do volného oběhu posuzoval týž krajský soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, čj. 62 Af 88/2017-64; řízení o kasační stížnosti téhož žalobce zastoupeného týmž advokátem proti tomuto rozsudku je vedeno Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 Afs 57/2020 [právě v této věci bude posuzována možnost nedoměření cla dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, přičemž část podmínek rozhodných pro postup dle tohoto ustanovení (tj. zda clo nebylo vybráno následkem chyby způsobené aktivním jednáním samotných příslušných orgánů a zda tato chyba nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna) byla vypořádána krajským soudem již v nyní přezkoumávaném rozsudku].
[23] Jak tedy výstižně shrnul již krajský soud, podstata celé věci spočívá v posouzení, zda nezávazné vyjádření k sazebnímu zařazení předmětného zboží mohlo založit dobrou víru žalobce, že celní orgány následně zařazení tohoto zboží posoudí stejně jako v poskytnutém vyjádření, a zdali je v důsledku toho dán liberační důvod podle § 298 odst. 1 celního zákona.
[23] Jak tedy výstižně shrnul již krajský soud, podstata celé věci spočívá v posouzení, zda nezávazné vyjádření k sazebnímu zařazení předmětného zboží mohlo založit dobrou víru žalobce, že celní orgány následně zařazení tohoto zboží posoudí stejně jako v poskytnutém vyjádření, a zdali je v důsledku toho dán liberační důvod podle § 298 odst. 1 celního zákona.
[24] Určitou míru závaznosti nezávazným vyjádřením celních orgánů nepřímo přiznal, byť právě ve vztahu k chybě celního orgánu jakožto první z podmínek liberace ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, čj. 2 Afs 124/2016-29. Uvedl, že chybu ze strany celních orgánů „ ‚nelze omezit na pouhé chyby v počtech nebo v psaní, ale zahrnuje jakýkoliv typ vad přijatých rozhodnutí, jako je tomu především v případě nesprávného výkladu nebo nesprávného použití příslušných právních předpisů‘ (rozsudek Mecanarte, bod 21). Jednání, na kterém spočívá legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, musí být přičitatelné samotným příslušným celním orgánům (rozsudek Mecanarte, bod 23). Za ‚příslušný orgán‘ musí být považován ‚jakýkoli orgán, který v rámci svých pravomocí vydává stanoviska, která je nutno při výběru cla zohlednit, a může tím u osoby povinné zaplatit clo vyvolat legitimní očekávání‘ (rozsudek Mecanarte, bod 22)[…] právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání celních orgánů (rozsudek Mecanarte, body 23-25, potvrzený mimo jiné i rozsudkem Agrover Srl). […] za aktivní jednání zavazující celní orgány je třeba považovat nejenom rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 5 celního kodexu, nýbrž jakýkoli formalizovaný úkon celního orgánu adresovaný osobě povinné zaplatit clo vydaný v rámci výkonu jeho pravomoci.“ Konstatoval přitom, že „žalobkyně se neinformovala pouze skrze neformální konzultace s celními orgány, nýbrž před zahájením dovozu předmětného zboží zažádala (dle svého tvrzení elektronicky na stránkách celní správy) o informaci o sazebním zařazení zboží. Celní orgány vydaly k sazebnímu zařazení zboží písemné stanovisko, ze kterého žalobkyně po relativně dlouhou dobu […] vycházela ve svých celních prohlášeních. […] Nepochybně se tak jednalo o aktivní jednání celních orgánů, a tedy o chybu příslušných orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.“
[24] Určitou míru závaznosti nezávazným vyjádřením celních orgánů nepřímo přiznal, byť právě ve vztahu k chybě celního orgánu jakožto první z podmínek liberace ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, čj. 2 Afs 124/2016-29. Uvedl, že chybu ze strany celních orgánů „ ‚nelze omezit na pouhé chyby v počtech nebo v psaní, ale zahrnuje jakýkoliv typ vad přijatých rozhodnutí, jako je tomu především v případě nesprávného výkladu nebo nesprávného použití příslušných právních předpisů‘ (rozsudek Mecanarte, bod 21). Jednání, na kterém spočívá legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, musí být přičitatelné samotným příslušným celním orgánům (rozsudek Mecanarte, bod 23). Za ‚příslušný orgán‘ musí být považován ‚jakýkoli orgán, který v rámci svých pravomocí vydává stanoviska, která je nutno při výběru cla zohlednit, a může tím u osoby povinné zaplatit clo vyvolat legitimní očekávání‘ (rozsudek Mecanarte, bod 22)[…] právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání celních orgánů (rozsudek Mecanarte, body 23-25, potvrzený mimo jiné i rozsudkem Agrover Srl). […] za aktivní jednání zavazující celní orgány je třeba považovat nejenom rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 5 celního kodexu, nýbrž jakýkoli formalizovaný úkon celního orgánu adresovaný osobě povinné zaplatit clo vydaný v rámci výkonu jeho pravomoci.“ Konstatoval přitom, že „žalobkyně se neinformovala pouze skrze neformální konzultace s celními orgány, nýbrž před zahájením dovozu předmětného zboží zažádala (dle svého tvrzení elektronicky na stránkách celní správy) o informaci o sazebním zařazení zboží. Celní orgány vydaly k sazebnímu zařazení zboží písemné stanovisko, ze kterého žalobkyně po relativně dlouhou dobu […] vycházela ve svých celních prohlášeních. […] Nepochybně se tak jednalo o aktivní jednání celních orgánů, a tedy o chybu příslušných orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.“
[25] Dále o nezávazném vyjádření celních orgánů krátce pojednal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, čj. 1 Afs 456/2019-37, v němž uvedl, že jej „nelze posuzovat izolovaně od samotné žádosti o jeho vydání. Pokud žadatel žádá o posouzení konkrétně popsaného zboží (co do vlastností a účelu), nelze odpověď celního orgánu (byť obecnější), obsahující v reakci na tuto žádost informaci o sazebním zařazení zboží, bez dalšího odmítnout (jako neurčitou).“ V dané věci tehdy sice Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posuzovaná nezávazná vyjádření nemohla vést k liberaci dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a ani k liberaci dle § 298 odst. 1 celního zákona; jednalo se však o situaci, kdy první z vyjádření se vztahovalo k jinému zboží a druhé vyjádření se týkalo výhradně za studena smrštitelných trubiček, přičemž sazební zatřízení deklarovaných za tepla smrštitelných trubiček stanoví kazuisticky nařízení Komise (ES) č. 1967/2005.
[25] Dále o nezávazném vyjádření celních orgánů krátce pojednal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, čj. 1 Afs 456/2019-37, v němž uvedl, že jej „nelze posuzovat izolovaně od samotné žádosti o jeho vydání. Pokud žadatel žádá o posouzení konkrétně popsaného zboží (co do vlastností a účelu), nelze odpověď celního orgánu (byť obecnější), obsahující v reakci na tuto žádost informaci o sazebním zařazení zboží, bez dalšího odmítnout (jako neurčitou).“ V dané věci tehdy sice Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posuzovaná nezávazná vyjádření nemohla vést k liberaci dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a ani k liberaci dle § 298 odst. 1 celního zákona; jednalo se však o situaci, kdy první z vyjádření se vztahovalo k jinému zboží a druhé vyjádření se týkalo výhradně za studena smrštitelných trubiček, přičemž sazební zatřízení deklarovaných za tepla smrštitelných trubiček stanoví kazuisticky nařízení Komise (ES) č. 1967/2005.
[26] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem v tom, že byť nelze bez dalšího obecně dovozovat dobrou víru (legitimní očekávání) každého žadatele v jakékoli nezávazné vyjádření celních orgánů (zejména tomu tak bude v případech, kdy žadatel o vydání nezávazného vyjádření vymezí zboží nesprávně či příliš obecně), nelze na druhou stranu nezávaznému vyjádření upřít právní význam (a s ním spojené právní důsledky), neboť v opačném případě by se jednalo o zcela nadbytečný úkon správního orgánu nemající pro žadatele žádný reálný význam. Zdůraznit je přitom nutno správný a podstatný dodatek krajského soudu, že případnou „závaznost“ (resp. schopnost vyvolávat legitimní očekávání) takového vyjádření lze dovozovat toliko ve vztahu ke konkrétnímu žadateli a konkrétnímu zboží, které musí být identické se zbožím (dostatečně) vymezeným v žádosti.
[26] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem v tom, že byť nelze bez dalšího obecně dovozovat dobrou víru (legitimní očekávání) každého žadatele v jakékoli nezávazné vyjádření celních orgánů (zejména tomu tak bude v případech, kdy žadatel o vydání nezávazného vyjádření vymezí zboží nesprávně či příliš obecně), nelze na druhou stranu nezávaznému vyjádření upřít právní význam (a s ním spojené právní důsledky), neboť v opačném případě by se jednalo o zcela nadbytečný úkon správního orgánu nemající pro žadatele žádný reálný význam. Zdůraznit je přitom nutno správný a podstatný dodatek krajského soudu, že případnou „závaznost“ (resp. schopnost vyvolávat legitimní očekávání) takového vyjádření lze dovozovat toliko ve vztahu ke konkrétnímu žadateli a konkrétnímu zboží, které musí být identické se zbožím (dostatečně) vymezeným v žádosti.
[27] Nejvyšší správní soud se tedy předně zabýval vztahem podané žádosti (resp. dostatečností v ní uvedených informací) a na jejím základě poskytnutého nezávazného vyjádření; ostatně tato otázka je také předmětem první kasační námitky stěžovatele. Soud má přitom za to, že informace uvedené žalobcem v žádosti o vydání nezávazného vyjádření (jak byly citovány výše v tomto rozhodnutí) nelze považovat za zjevně nedostatečné. Pokud bylo žalobcem uvedeno, že se jedná o elektrický přístroj obsahující kompresor, který tlakem vzduchu rozprašuje vodu, pak je, jak správně konstatoval krajský soud, z logiky věci naprosto zřejmé, že takový kompresor ke svému fungování vyžaduje nějaký pohon (hnací stroj), který přeměňuje elektrickou energii na mechanickou práci potřebnou ke kompresi vzduchu. Byť sice skutečně nemůže být bez dalšího postaveno zcela najisto, že se nutně musí jednat výhradně o elektromotor, lze tuto alternativu označit za nejpravděpodobnější a ze strany celního orgánu racionálně předpokládatelnou. Stěžovatel navíc ani netvrdí, že v případě, kdy by předmětné zboží obsahovalo například jím avizovaný elektromagnet, změnilo by se jeho sazební zařazení mimo kapitolu 85 celního sazebníku. Nutno nadto podotknout, že elektromotor jakožto stroj sloužící k přeměně elektrické energie na mechanickou energii většinou využívá vzájemné silové působení magnetického pole a elektrického proudu procházejícího cívkou, elektromagnet je přitom zpravidla cívka s jádrem z magneticky měkké oceli používaná k vytváření dočasného magnetického pole; lze proto žalobci přisvědčit v tom, že pohon kompresoru by teoreticky mohl být založen na přítomnosti elektromagnetu, a přesto by mohl být označen jako „elektromotor“. Vyvinutí zcela nové technologie (jak poukazuje stěžovatel) pak samozřejmě nelze absolutně vyloučit, avšak pokud by tomu měly nasvědčovat nějaké indicie (uvedené v žádosti v rámci popisu či účelu zboží nebo na odkazovaných webových stránkách) a celní orgán by díky nim získal v tomto ohledu pochybnosti, měl žadatele vyzvat k doplnění, resp. upřesnění informací o povaze pohonu předmětného zboží.
[27] Nejvyšší správní soud se tedy předně zabýval vztahem podané žádosti (resp. dostatečností v ní uvedených informací) a na jejím základě poskytnutého nezávazného vyjádření; ostatně tato otázka je také předmětem první kasační námitky stěžovatele. Soud má přitom za to, že informace uvedené žalobcem v žádosti o vydání nezávazného vyjádření (jak byly citovány výše v tomto rozhodnutí) nelze považovat za zjevně nedostatečné. Pokud bylo žalobcem uvedeno, že se jedná o elektrický přístroj obsahující kompresor, který tlakem vzduchu rozprašuje vodu, pak je, jak správně konstatoval krajský soud, z logiky věci naprosto zřejmé, že takový kompresor ke svému fungování vyžaduje nějaký pohon (hnací stroj), který přeměňuje elektrickou energii na mechanickou práci potřebnou ke kompresi vzduchu. Byť sice skutečně nemůže být bez dalšího postaveno zcela najisto, že se nutně musí jednat výhradně o elektromotor, lze tuto alternativu označit za nejpravděpodobnější a ze strany celního orgánu racionálně předpokládatelnou. Stěžovatel navíc ani netvrdí, že v případě, kdy by předmětné zboží obsahovalo například jím avizovaný elektromagnet, změnilo by se jeho sazební zařazení mimo kapitolu 85 celního sazebníku. Nutno nadto podotknout, že elektromotor jakožto stroj sloužící k přeměně elektrické energie na mechanickou energii většinou využívá vzájemné silové působení magnetického pole a elektrického proudu procházejícího cívkou, elektromagnet je přitom zpravidla cívka s jádrem z magneticky měkké oceli používaná k vytváření dočasného magnetického pole; lze proto žalobci přisvědčit v tom, že pohon kompresoru by teoreticky mohl být založen na přítomnosti elektromagnetu, a přesto by mohl být označen jako „elektromotor“. Vyvinutí zcela nové technologie (jak poukazuje stěžovatel) pak samozřejmě nelze absolutně vyloučit, avšak pokud by tomu měly nasvědčovat nějaké indicie (uvedené v žádosti v rámci popisu či účelu zboží nebo na odkazovaných webových stránkách) a celní orgán by díky nim získal v tomto ohledu pochybnosti, měl žadatele vyzvat k doplnění, resp. upřesnění informací o povaze pohonu předmětného zboží.
[28] Je přitom namístě akcentovat, že nenastala situace, kdy by celní orgán měl pochybnost o technologii, která pohání kompresor (zda je to elektromotor či jiný mechanismus), v důsledku čehož by shledal nemožnost nezávazné vyjádření vydat, nýbrž žalobci sdělil dle něj odpovídající zbožový kód, a tudíž se buďto povahou pohonu předmětného zboží v danou chvíli vůbec nezabýval (což je pochybení jdoucí k jeho tíži), anebo mu přišla povaha takového pohonu zjevná (a přesto zboží nesprávně zařadil). Sám stěžovatel přitom opakovaně uvádí, že žalobci mělo být zcela jasné, že přítomnost či nepřítomnost elektromotoru v předmětném zboží je pro jeho sazební zařazení rozhodující; o to více však měla být tato skutečnost zřejmá také celnímu orgánu vydávajícímu nezávazné vyjádření, který se měl povahou pohonu kompresoru zabývat a dospět k závěru, že o této otázce má buďto z předložené žádosti jasno (a vyjádření s odpovídajícím zařazením žalobci sdělit), nebo pro nedostatek informací není s to zboží řádně zařadit (a pak tak vůbec neměl činit).
[28] Je přitom namístě akcentovat, že nenastala situace, kdy by celní orgán měl pochybnost o technologii, která pohání kompresor (zda je to elektromotor či jiný mechanismus), v důsledku čehož by shledal nemožnost nezávazné vyjádření vydat, nýbrž žalobci sdělil dle něj odpovídající zbožový kód, a tudíž se buďto povahou pohonu předmětného zboží v danou chvíli vůbec nezabýval (což je pochybení jdoucí k jeho tíži), anebo mu přišla povaha takového pohonu zjevná (a přesto zboží nesprávně zařadil). Sám stěžovatel přitom opakovaně uvádí, že žalobci mělo být zcela jasné, že přítomnost či nepřítomnost elektromotoru v předmětném zboží je pro jeho sazební zařazení rozhodující; o to více však měla být tato skutečnost zřejmá také celnímu orgánu vydávajícímu nezávazné vyjádření, který se měl povahou pohonu kompresoru zabývat a dospět k závěru, že o této otázce má buďto z předložené žádosti jasno (a vyjádření s odpovídajícím zařazením žalobci sdělit), nebo pro nedostatek informací není s to zboží řádně zařadit (a pak tak vůbec neměl činit).
[29] Dle Nejvyššího správního soudu je proto v tomto ohledu nutno učinit závěr, že žádost žalobce obsahovala dostatečné množství (nikoliv pouze obecných, nepřesných či snad zkreslujících) informací, z nichž bylo možné dovodit, že předmětné zboží obsahuje elektromotor; pokud celní orgán neměl jistotu o pohonu kompresoru, neměl nezávazné vyjádření k předmětnému zboží vůbec vydávat a měl si vyžádat doplňující informace. Pakliže ovšem celní orgán zařazení předmětného zboží žalobci sdělil, mohl tento být v dobré víře v jeho správnost; pokud se jím řídil, je dán liberační důvod podle § 298 odst. 1 celního zákona, neboť se spolehl na úsudek odborného orgánu.
[29] Dle Nejvyššího správního soudu je proto v tomto ohledu nutno učinit závěr, že žádost žalobce obsahovala dostatečné množství (nikoliv pouze obecných, nepřesných či snad zkreslujících) informací, z nichž bylo možné dovodit, že předmětné zboží obsahuje elektromotor; pokud celní orgán neměl jistotu o pohonu kompresoru, neměl nezávazné vyjádření k předmětnému zboží vůbec vydávat a měl si vyžádat doplňující informace. Pakliže ovšem celní orgán zařazení předmětného zboží žalobci sdělil, mohl tento být v dobré víře v jeho správnost; pokud se jím řídil, je dán liberační důvod podle § 298 odst. 1 celního zákona, neboť se spolehl na úsudek odborného orgánu.
[30] Skutečnost, že Celní úřad pro Olomoucký kraj v řízení o vydání závazné informace stran sazebního zařazení předmětného zboží (tedy jiného institutu, který na rozdíl od nezávazného vyjádření má platnost ve všech členských státech) postupoval odlišně, když žalobcem předložené podklady vyhodnotil jako nedostatečné a vyzval jej k doplnění informací ohledně fungování kompresoru, rozhodně neznamená, že je tím negováno již dříve jiným celním orgánem poskytnuté nezávazné vyjádření. To, že jednomu celnímu orgánu v řízení o vydání závazného stanoviska nebylo zřejmé, jak má předmětné zboží sazebně zařadit (neboť si nebyl z jeho popisu jist, zda obsahuje elektromotor), ještě vůbec z pohledu žalobce nemusí znamenat, že jiný celní orgán nevyžadující tyto doplňující informace nutně posoudil věc nesprávně a jeho výstup tedy automaticky ztrácí jakoukoli relevanci. Žalobce totiž tento odlišný postup mohl vnímat jako projev různosti celních orgánů (jejich praxe, metodického řízení či důslednosti) a taktéž požadovaných výstupů (ostatně samotným stěžovatelem akcentovaných odlišností při posuzování a vydávání nezávazného vyjádření vs. závazné informace). Nejvyšší správní soud v žádném případě nebagatelizuje význam závazné informace (a nečinil tak dle jeho názoru ani krajský soud v napadeném rozsudku). Konstatuje, že kdyby Celní úřad pro Olomoucký kraj v rámci závazné informace zařadil totožné zboží do jiné kategorie celní nomenklatury, než jak to učinil celní úřad v nezávazném vyjádření, pak by si musel být žalobce tohoto rozporu vědom a na něj reagovat (přičemž by se bezpochyby musel řídit závaznou informací), a nemohl by se proto dovolávat dobré víry v nezávazné vyjádření. Jelikož však řízení o vydání závazné informace bylo zastaveno (a nebylo prokázáno, že by žalobce v tomto ohledu jednal účelově, jakkoli tato alternativa je jistě představitelná), zůstalo jediným věcným výstupem orgánů celní správy, v němž byl vtělen jejich názor na zařazení předmětného zboží, právě ono nezávazné vyjádření. Nelze tedy dospět k závěru, že by postup Celního úřadu pro Olomoucký kraj v řízení o vydání závazné informace musel narušit dobrou víru žalobce ve správnost sazebního zařazení zboží učiněného v nezávazném vyjádření.
[30] Skutečnost, že Celní úřad pro Olomoucký kraj v řízení o vydání závazné informace stran sazebního zařazení předmětného zboží (tedy jiného institutu, který na rozdíl od nezávazného vyjádření má platnost ve všech členských státech) postupoval odlišně, když žalobcem předložené podklady vyhodnotil jako nedostatečné a vyzval jej k doplnění informací ohledně fungování kompresoru, rozhodně neznamená, že je tím negováno již dříve jiným celním orgánem poskytnuté nezávazné vyjádření. To, že jednomu celnímu orgánu v řízení o vydání závazného stanoviska nebylo zřejmé, jak má předmětné zboží sazebně zařadit (neboť si nebyl z jeho popisu jist, zda obsahuje elektromotor), ještě vůbec z pohledu žalobce nemusí znamenat, že jiný celní orgán nevyžadující tyto doplňující informace nutně posoudil věc nesprávně a jeho výstup tedy automaticky ztrácí jakoukoli relevanci. Žalobce totiž tento odlišný postup mohl vnímat jako projev různosti celních orgánů (jejich praxe, metodického řízení či důslednosti) a taktéž požadovaných výstupů (ostatně samotným stěžovatelem akcentovaných odlišností při posuzování a vydávání nezávazného vyjádření vs. závazné informace). Nejvyšší správní soud v žádném případě nebagatelizuje význam závazné informace (a nečinil tak dle jeho názoru ani krajský soud v napadeném rozsudku). Konstatuje, že kdyby Celní úřad pro Olomoucký kraj v rámci závazné informace zařadil totožné zboží do jiné kategorie celní nomenklatury, než jak to učinil celní úřad v nezávazném vyjádření, pak by si musel být žalobce tohoto rozporu vědom a na něj reagovat (přičemž by se bezpochyby musel řídit závaznou informací), a nemohl by se proto dovolávat dobré víry v nezávazné vyjádření. Jelikož však řízení o vydání závazné informace bylo zastaveno (a nebylo prokázáno, že by žalobce v tomto ohledu jednal účelově, jakkoli tato alternativa je jistě představitelná), zůstalo jediným věcným výstupem orgánů celní správy, v němž byl vtělen jejich názor na zařazení předmětného zboží, právě ono nezávazné vyjádření. Nelze tedy dospět k závěru, že by postup Celního úřadu pro Olomoucký kraj v řízení o vydání závazné informace musel narušit dobrou víru žalobce ve správnost sazebního zařazení zboží učiněného v nezávazném vyjádření.
[31] Stěžovatel dále namítá, že žalobce je profesionál v oblasti sazebního zařazování, pročež mu musela být nesprávnost nezávazného vyjádření zřejmá, a z toho důvodu měl u celních orgánů iniciovat vyjasnění rozporu. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že krajský soud nezpochybnil, že žalobce je oborníkem v dané oblasti; správně však naznal, že pouze z tohoto důvodu na něj nelze přenášet odpovědnost za pochybení celního úřadu při vydávání nezávazného vyjádření. Za situace, kdy existuje praxe celních orgánů, které poskytují nezávazná vyjádření, a celní kodex předpokládá postup spočívající ve vydávání závazné informace ohledně sazebního zařazení zboží, nelze tvrdit, že sazebně zařadit zboží je jednoduchý a jednoznačný postup, jejž je schopen každý deklarant učinit sám, a to bez konzultace s odborným orgánem, pouze na základě příslušného předpisu (celního sazebníku); ba co víc, že si svým vlastním zařazením musí být natolik jist, aby dokázal odhalit a zpochybnit i chybně provedené zařazení učiněné odborným orgánem. Pakliže by se ale žadatel o „pomoc“ se sazebním zařazením zboží, byť i profesionál, nemohl spolehnout na informaci, která je mu celními orgány poskytnuta, nýbrž by ji následně musel sám podrobovat kritické reflexi, ztratily by takové výstupy celních orgánů svůj smysl. Nejvyšší správní soud proto považuje za velmi přiléhavé posouzení krajského soudu, který uvedl, že „i odborník na celní problematiku může být v dobré víře v (nezávazné) vyjádření odborníka ještě většího, kterým celní úřad bezesporu je“.