Věc: Společnost s ručením omezeným R. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob. Finanční úřad ve Vimperku vydal dne 17. 7. 2006 dodatečný platební výměr za zda- ňovací období roku 2002, ve kterém doměřil žalobci na dani z příjmů právnických osob částku 51 150 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. O odvolání rozho- di žalovaný dne 23. 2. 2007 tak, že změnil roz- hodnutí správce daně (dodatečně vyměře- nou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 snížil na částku 49 910 Kč). Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že námitce žalobce ohledně částky 4050 Kč za pozvánky, vstupenky pro obchodní part- 1098 nery na výstavu PRAGODENT 2002 vyhověl a upravil základ daně i daňovou povinnost ve prospěch žalobce. Neuznal však jako daňově uznatelné výdaje částku 161 293,80 Kč, kte- rou žalobce zaúčtoval jako cestovní náhrady vyplacené za použití soukromého vozidla Jo- sefu L. Stalo se tak s odůvodněním, že cestov- ní příkazy jednak nevyhovují požadavkům zá- kona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále jen „zákon č. 119/1992 Sb.“). Není z nich zřejmý počet míst, které pracovník Josef L. navštívil, ani přesný Časový rozpis pracov- ních cest. Dále pak z cestovních příkazů ne- vyplynulo, že by Josef L. opustil v pracovní smlouvě uvedené místo výkonu práce, tedy území severních, západních, východních a středních Čech. Pokud se tak stalo, jednalo se o jižní Čechy, kde je sídlo žalobce, a tudíž takovou cestu žalovaný nepovažoval za cestu služební, ale za cestu do zaměstnání. Proto uzavřel, že Josefu L. nevznikl nárok na náhra- dy výdajů vzniklých při pracovních cestách, a tak tyto náklady neuznal ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jako daňové výdaje. Argumentaci žalobce ohledně daňové uznatelnosti těchto výdajů a jím před- ložené doklady, včetně vnitropodnikové směrnice z 1. 4. 2000, žalovaný neakceptoval. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného bro- jil žalobce žalobou, ve které nejprve zdůraz- nil, že podstata sporu je v tom, zda prostřed- ky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. jsou oprávněnými vý- daji na dosažení, zajištění a udržení zdanitel- ných příjmů ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný dospěl k zá- věru, že tyto prostředky ve výši 83 049,60 Kč takovými daňovými náklady nejsou a neměly být Josefu L. vyplaceny jako náhrady cestovních výdajů, neboť tento zaměstnanec nevykoná- val pracovní cesty, protože v konkrétních pří- padech neopustil své pravidelné pracoviště. Celá věc je proto omezena na posouzení to- ho, zdali pravidelným pracovištěm pana L. podle zákona č. 119/1992 Sb. bylo jeho byd- liště, či zda tímto místem byl celý region vy- mezený oblastí severních, středních, východ- ních a západních Čech. Žalobce poukázal na úpravu dle $ 38 odst 1 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.), podle které se pracovní ces- tou rozumí časově omezené vyslání zaměst- nance zaměstnavatelem mimo sjednané mís- to výkonu práce. Dále poukázal na dikci $ 2 odst. 1 a 3 zákona č. 119/1992 Sb. Žalovaný uzavřel, že žalobce s Josefem L. nesjednal mís- to pravidelného pracoviště, a vyšel proto z ve- lice široce definovaného místa výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě, a nemohl tu- díž uznat za daňové náklady prostředky vy- placené Josefu L. jako cestovní náhrady. Ná- zor žalobce a jeho argumentaci vnitřním předpisem neakceptoval. Zpochybnil totiž pravost tohoto předpisu v souvislosti s datem jeho vydání. Podle názoru žalobce otázka pra- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 12/2007 vosti vnitřního předpisu není pro věc roz- hodná. Vnitřním předpisem zaměstnavatel konkretizoval některá práva a povinnosti za- městnanců. Jednalo se o jednostranný úkon zaměstnavatele. Citovaná ustanovení zákona č. 119/1992 Sb. předpokládají ohledně pravi- delného pracoviště či místa výkonu práce do- hodu zaměstnance se zaměstnavatelem. Zá- kon formu dohody neurčuje. Podle názoru žalobce dohoda nemusí být písemná, postačí její uzavření byť jen v ústní formě. Dokladem konsenzu mezi zaměstnancem a zaměstnava- telem je skutečnost, že cestovní náhrady účtované zaměstnancem byly zaměstnavatelem akceptovány a propláceny. Pokud by taková dohoda nebyla, těžko by mohl zaměstnanec cestovní náhrady účtovat a zaměstnavatel proplácet. Svědectví ohledně existence tako- vé dohody by mohl podat Josef L. Žalovaný však tuto možnost nezkoumal. Jako důkazy nelze zpochybňovat cestovní příkazy Josefa L. jen proto, že časy odjezdů a příjezdů jsou tam uvedeny v celých hodinách, či v půlhodi- nách. Pokud by měla být pravidelným praco- vištěm jmenovaného celá oblast severních, středních, východních a západních Čech, pak bez ohledu na skutečnost, že ve Vimperku je sídlo žalobce, musí být cesta do tohoto města považována za pracovní cestu. Žalobce uza- vřel, že pravidelným pracovištěm Josefa L, nejméně konkludentně sjednaným, bylo mís- to jeho tehdejšího bydliště, a proto náhrady, vyplacené mu za vyúčtované pracovní cesty, jsou oprávněnými daňovými náklady ža- lobce podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. I kdyby soud takový názor ne- akceptoval, bylo by důvodem požadovaného zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení vě- ci žalovanému k dalšímu řízení nezákonné vyřazení také těch cestovních náhrad jmeno- vanému vyplacených na základě vyúčtova- ných pracovních cest do sídla žalobce, tedy mimo region považovaný žalovaným za místo jeho pravidelného pracoviště, když cesta do sídla zaměstnavatele, pokud jde o cestu mi- mo pravidelné pracoviště, je obecně považo- vána na cestu pracovní. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze- jména konstatoval, že žalobce v období roku 1099 1598 2002 zaúčtoval na účet cestovních náhrad za pou- žití soukromého vozidla částku 161 293,20 Kč na základě předložených cestovních příkazů Jo- sefa L., které jsou v kopiích založeny v daňo- vém spise. Tyto cestovní příkazy nesplňují v mnoha ohledech základní kritéria cestov- ních příkazů, tak jak jsou specifikovány záko- nem č. 119/1992 Sb. V žádném příkaze není uvedeno, jakého zákazníka Josef L. navštívil, jak dlouho s tímto zákazníkem jednal. Podle těchto cestovních příkazů Josef L. neopustil v pracovní smlouvě uvedené místo výkonu práce, neboť jeho pravidelné pracoviště bylo na území severních, západních, východních a středních Čech. V případě cesty Josefa L. do jižních Čech do sídla žalobce se rovněž ne- jednalo o pracovní cestu, neboť se jednalo o cestu do zaměstnání. Žalobci tedy nárok na náhradu výdajů vzniklých při pracovních cestách nevznikl, a tudíž nelze žalobci uznat částky vyplacené Josefu L. jako daňově uzna- telný výdaj ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zá- kona č. 586/1992 Sb. Podle pracovní smlouvy sepsané mezi žalobcem a panem Josefem L. ze dne 29. 8. 1996 nebylo pravidelné praco- viště Josefa L. sjednáno a místem výkonu prá- ce byly severní, střední, západní a východní Čechy. Josef L. nikdy neopustil své pracoviš- tě, tedy místo výkonu práce, a proto nebyly splněny podmínky pro uplatnění náhrad jako daňového výdaje ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalobce pak s těmito závěry správce daně nesouhlasil, písemně re- agoval tak, že do roku 1997 neměl pravidelné pracoviště v pracovních smlouvách, bylo na nich uvedeno pouze místo působnosti ob- chodního zástupce, a dle žalobce pracovníci přijatí do roku 1996 měli pravidelné praco- viště řešeno v bodě 2.3. pracovní smlouvy tak, že se ve své činnosti řídí vnitropodniko- vými předpisy organizace vydanými jejími statutárními orgány. Jako důkaz žalobce předložil kopii pracovní smlouvy a také kopii vnitropodnikového předpisu. Správce daně pravost směrnice ke dni 1. 4. 2000 zpochyb- nil. Navíc cestovní příkazy Josefa L. připomí- nají výkaz pevné pracovní doby a údaje v nich uvedené nezobrazují skutečný průběh pracovních cest. Žalovaný nezpochybňuje, že Josef L. při své činnosti využíval osobní auto- 1100 mobil a jednal se zákazníky žalobce. Rozho- dující však je, že žalobce neprokázal místo pravidelného pracoviště svého zaměstnance, od něhož se odvíjí právě posuzování pracov- ních cest. Krajský soud v Českých Budějovicích na- padené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V konkrétní záležitosti bylo sporné, zda prostředky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. byly oprávněnými výdaji na dosažení, udržení a zajištění zisku ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný v této souvislosti to- tiž dospěl k závěru, že prostředky v celkové výši 161 293,80 Kč takovými daňovými nákla- dy nejsou, Josefu L. vyplaceny jako náhrady cestovních výdajů být neměly, neboť ve všech případech nevykonával pracovní cesty, když neopustil své pravidelné pracoviště. Rozhodující pro posouzení nároků za- městnance Josefa L. na cestovní náhrady je proto otázka vymezení pravidelného praco- viště. Zásadní význam má definice tohoto po- jmu obsažená v zákoně č. 119/1992 Sb. Je to- mu tak proto, že pouze za situace, kdy je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů mimo své pravidelné pracoviště, je na pracovní cestě a při splnění dalších stanovených podmínek mu náleží cestovní náhrady. Výklad pojmu pravidelného pracoviště jednoznačně vyplývá z definice pracovní cesty tak, jak je uve- deno v $ 2 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb. Pokud se jedná o určení pravidelného pracoviště, je třeba vycházet z obsahu celého $ 2 odst. 3 předmětného zákona. Obecně jsou podmín- ky pro určení pravidelného pracoviště upra- veny v prvé větě tohoto ustanovení, podle které se pravidelným pracovištěm pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se za- městnancem, není-li takové místo dohodnu- to, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Zákon tedy při určení pravidelného pracoviště upřednostňuje dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V případě, že taková dohoda neexistuje, vychází se z pracovní smlouvy a z místa výkonu práce v této smlou- vě sjednaného. Ze smyslu právní úpravy ob- sažené v zákoně č. 119/1992 S. však jedno- značně vyplývá, že pravidelným pracovištěm by zásadně nemělo být území širší než obec. Pokud je tedy jako místo výkonu práce sjed- náno území širší (okres, kraj, území České re- publiky), je vždy nutné uzavřít dohodu o pra- videlném pracovišti. Přestože zákon klade uzavření dohody na prvé místo, nejsou za- městnanec a zaměstnavatel při jejím uzavření zcela neomezeni. Důvodem určitého omeze- ní je zabránit obcházení zákona, především zamezit tomu, aby zaměstnanci byly hrazeny běžné výdaje spojené s cestou do zaměstnání. Jedním z takových omezení je $ 2 odst. 3 věta druhá, dle které je možné jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu, zjed- nodušeně řečeno bydliště, ale to pouze u těch zaměstnanců, u nichž častá změna pra- coviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání. U těchto zaměstnanců zákon umožňuje do- hodnout jako pravidelné pracoviště místo pobytu (bydliště) a od tohoto místa je pak posuzován zákonný nárok zaměstnance na poskytnutí cestovních náhrad. Postup při sjednání místa pobytu jako pravidelného pra- coviště je stejný jako v jiných případech, kdy je uzavírána dohoda o pravidelném pracoviš- ti. Zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně. Dohodu o pravidelném pracovišti lze uzavřít v pra- covní smlouvě, případně v dodatcích k pra- covní smlouvě, nebo v jiném dokumentu, který je uzavírán mezi zaměstnancem a za- městnavatelem. Pravidelné pracoviště za- městnavatel nemůže určit zaměstnanci jed- nostranným rozhodnutím. Podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jsou také vý- daji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ta- ké výdaje (náklady) na pracovní cesty, včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupra- cujících osob a společníků veřejných ob- chodních společností a komplementářů ko- manditních společností a pod bodem 3 výdaje na dopravu vlastním silničním moto- rovým vozidlem nezahrnutým do obchodní- ho majetku poplatníka ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Z citované platné právní úpravy tak vý- plývá, že poskytnutá náhrada prokázaných jízdních výdajů je výdajem (nákladem) za- městnavatele na dosažení, zajištění a udržení zdanitělných příjmů podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. V konkrétní záležitos- ti správce daně žalobcem poskytnutou náhra- du jízdných výdajů zaměstnanci Josefu L. odmítl uznat jako výdaje daňové, s odůvodně- ním, že se nejednalo o pracovní cesty, neboť zaměstnanec Josef L. měl místo výkonu prá- ce, tj. pravidelné pracoviště, na území sever- ních, západních, východních a středních Čech, a pokud jel do jižních Čech, tedy sídla firmy žalobce, pak tato cesta se nedá považo- vat za cestu pracovní, ale za cestu do zaměst- nání. Soud tento závěr vyslovený žalovaným nepovažuje za správný a zákonný, navíc při je- ho vyslovení porušil žalovaný správní orgán ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť neprovedl žalobcem nabízené důkazy k tomu, aby postavil najisto otázku uzavření dohody mezi zaměstnancem Josefem L. a ža- lobcem jako zaměstnavatelem. Krajský soud zastává názor, že do daňo- vých výdajů je možné zahrnout takové náhra- dy při pracovních cestách, které byly vypla- ceny zaměstnancům poplatníka v souladu s právním předpisem, tj. takové náhrady vý- dajů při pracovních cestách, na něž zaměst- nancům vznikl právní nárok dle příslušného předpisu. Žalovaný v prvé řadě zjistil, že za- městnanec Josef L. vykonával pracovní cesty po území severních, západních, východních a středních Čech a zaměstnavatel, kterým je firma žalobce, mu náhrady při těchto pracov- ních cestách proplácel. Z předložených pra- covních smluv žalovaný zjistil, že žalobce pravi- delné pracoviště se zaměstnancem Josefem L. sjednáno neměl. Podle argumentace žalobce měli zaměstnanci přijatí do roku 1996 pravi- delné pracoviště stanoveno v bodě 2.3. pracov- ní smlouvy, kde je uvedeno, že se pracovníci ří- dí vnitropodnikovými předpisy organizace vydanými jejími statutárními orgány, avšak žalovaný tuto předloženou vnitropodniko- vou směrnici neakceptoval. Ve vnitropodni- kové směrnici žalobce je uvedeno, že pravi- delným pracovištěm zaměstnanců je vždy 1101 1398 trvalé bydliště zaměstnance. Vnitropod- niková směrnice jako příloha pracovní smlou- vy podepsaná zaměstnancem Josefem L. byla žalovanému předložena jako doklad dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ohledně místa pravidelného pracoviště, a to s odkazem na $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Žalobcem rovněž argumentoval tím, že tato dohoda byla uzavřena, a z toho důvodu také byly tyto náhrady zaměstnanci poskytovány. Žalovaný toto tvrzení neakceptoval a rozpor mezi písemnými doklady a tvrzením žalobce provedením dalších důkazů neodstranil. Na- bízel se výslech pracovníka Josefa L., na jehož základě mohlo být postaveno najisto, zda sku- tečně byla uzavřena, dohoda ohledně jeho pravidelného pracoviště. Pokud žalovaný uzavření dohody neakceptoval, měl tvrzení žalobce právě provedením nabízených důka- zů vyvrátit. Při takto provedeném důkazním řízení žalovaný dále zcela přehlédl bod 7 pra- covní smlouvy uzavřené s Josefem L. žalobcem dne 29. 8. 1996, z jejíhož bodu 7.1 vyplývá, že pracovníkovi budou vypláceny náhrady za používání osobního automobilu, než bude dodatkem smlouvy stanoveno jinak, přitom vyplácení se řídí platnými zákony a předpisy. Právě i z tohoto ustanovení vyplývá vůle za- městnance i zaměstnavatele hradit náhrady za používání osobního automobilu, což je ta- ké smyslem vyplácení cestovních náhrad. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný pochybil při provedeném dokazování, neboť nepostavil najisto, respektive nevyvrátil ža- lobci jeho tvrzení o tom, že byla uzavřena me- zi pracovníkem Josefem L. a žalobcem doho- da o pravidelném pracovišti, když žalobci nic nebránilo v aplikaci $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., který umožňuje zaměstnava- teli dohodnout pravidelné pracoviště i v místě bydliště, a to za situace, že je tak dáno povolá- ním zvláštní povahy. Jestliže zákon umožňu- 1102 je, aby jako pravidelné pracoviště bylo do- hodnuto místo bydliště zaměstnance, a dále zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně, nelze zpo- chybnit tvrzenou uzavřenou ústní dohodu účastníků pracovněprávního vztahu o místě pravidelného pracoviště. Lze připustit, že ab- sence písemné dohody komplikuje postavení zaměstnance i zaměstnavatele, nicméně ne- lze autoritativním rozhodnutím bez vyvráce- ní nabízených důkazů uzavřít, že v případě Josefa L. nebylo ústně dohodnuto jako místo pravidelného pracoviště jeho bydliště, a na základě takto vedeného důkazního řízení pak vyloučit vyplacené náhrady za pracovní cesty z daňových výdajů. Žalovaný nevzal v úvahu význam formulace pravidelného pracoviště tak, jak je uvedena v $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Formulace uvedená v tomto ustanovení je vázána právě na dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a navíc u zaměstnanců, u nichž je častá změna praco- viště vázána na zvláštní povahu povolání, lze pravidelné pracoviště dohodnout v místě bydliště. Dále je třeba připomenout, že doho- da či sjednání pravidelného pracoviště od účinnosti zákona č. 119/1992 Sb. musí být for- mulována tak, že se musí jednat o jednu obec, město, nebo místo vymezené úžeji, tedy jako přesná adresa konkrétního pracoviště. U kategorie zaměstnanců, kteří často mění pracoviště vzhledem ke zvláštnímu charakte- ru povolání, je připouštěno zákonem, aby pravidelným pracovištěm bylo bydliště. To znamená, že zaměstnanci jsou na pracovní cestě, jakmile vyjedou z domova. To v dané záležitosti ze strany žalovaného správního or- gánu respektováno nebylo. Proto soud uza- vřel, že toto pochybení žalovaného mělo za následek nesprávně aplikovaný $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění plat- ném v konkrétním zdaňovacím období. 1399 Cla: prokázání preferenčního původu zboží k Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sdělení Mi- nisterstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) Pravidla pro zjištění původu zboží a ověření důkazů původu stanovená Protoko- lem č. 4k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sděle- ní Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) bylo třeba uplatňovat i na situace, kdy bylo před 1. 5. 2004 do České republiky dováženo z Evropského společenství zboží, o němž bylo deklarantem tvrzeno, že je původní v České republice. Podmín- kou pro získání preferenční celní sazby při dovozu tohoto zboží pak bylo prokázání preferenčního původu zboží podle jmenovaného protokolu.
Věc: Společnost s ručením omezeným R. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob. Finanční úřad ve Vimperku vydal dne 17. 7. 2006 dodatečný platební výměr za zda- ňovací období roku 2002, ve kterém doměřil žalobci na dani z příjmů právnických osob částku 51 150 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. O odvolání rozho- di žalovaný dne 23. 2. 2007 tak, že změnil roz- hodnutí správce daně (dodatečně vyměře- nou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 snížil na částku 49 910 Kč). Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že námitce žalobce ohledně částky 4050 Kč za pozvánky, vstupenky pro obchodní part- 1098 nery na výstavu PRAGODENT 2002 vyhověl a upravil základ daně i daňovou povinnost ve prospěch žalobce. Neuznal však jako daňově uznatelné výdaje částku 161 293,80 Kč, kte- rou žalobce zaúčtoval jako cestovní náhrady vyplacené za použití soukromého vozidla Jo- sefu L. Stalo se tak s odůvodněním, že cestov- ní příkazy jednak nevyhovují požadavkům zá- kona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále jen „zákon č. 119/1992 Sb.“). Není z nich zřejmý počet míst, které pracovník Josef L. navštívil, ani přesný Časový rozpis pracov- ních cest. Dále pak z cestovních příkazů ne- vyplynulo, že by Josef L. opustil v pracovní smlouvě uvedené místo výkonu práce, tedy území severních, západních, východních a středních Čech. Pokud se tak stalo, jednalo se o jižní Čechy, kde je sídlo žalobce, a tudíž takovou cestu žalovaný nepovažoval za cestu služební, ale za cestu do zaměstnání. Proto uzavřel, že Josefu L. nevznikl nárok na náhra- dy výdajů vzniklých při pracovních cestách, a tak tyto náklady neuznal ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jako daňové výdaje. Argumentaci žalobce ohledně daňové uznatelnosti těchto výdajů a jím před- ložené doklady, včetně vnitropodnikové směrnice z 1. 4. 2000, žalovaný neakceptoval. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného bro- jil žalobce žalobou, ve které nejprve zdůraz- nil, že podstata sporu je v tom, zda prostřed- ky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. jsou oprávněnými vý- daji na dosažení, zajištění a udržení zdanitel- ných příjmů ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný dospěl k zá- věru, že tyto prostředky ve výši 83 049,60 Kč takovými daňovými náklady nejsou a neměly být Josefu L. vyplaceny jako náhrady cestovních výdajů, neboť tento zaměstnanec nevykoná- val pracovní cesty, protože v konkrétních pří- padech neopustil své pravidelné pracoviště. Celá věc je proto omezena na posouzení to- ho, zdali pravidelným pracovištěm pana L. podle zákona č. 119/1992 Sb. bylo jeho byd- liště, či zda tímto místem byl celý region vy- mezený oblastí severních, středních, východ- ních a západních Čech. Žalobce poukázal na úpravu dle $ 38 odst 1 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.), podle které se pracovní ces- tou rozumí časově omezené vyslání zaměst- nance zaměstnavatelem mimo sjednané mís- to výkonu práce. Dále poukázal na dikci $ 2 odst. 1 a 3 zákona č. 119/1992 Sb. Žalovaný uzavřel, že žalobce s Josefem L. nesjednal mís- to pravidelného pracoviště, a vyšel proto z ve- lice široce definovaného místa výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě, a nemohl tu- díž uznat za daňové náklady prostředky vy- placené Josefu L. jako cestovní náhrady. Ná- zor žalobce a jeho argumentaci vnitřním předpisem neakceptoval. Zpochybnil totiž pravost tohoto předpisu v souvislosti s datem jeho vydání. Podle názoru žalobce otázka pra- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 12/2007 vosti vnitřního předpisu není pro věc roz- hodná. Vnitřním předpisem zaměstnavatel konkretizoval některá práva a povinnosti za- městnanců. Jednalo se o jednostranný úkon zaměstnavatele. Citovaná ustanovení zákona č. 119/1992 Sb. předpokládají ohledně pravi- delného pracoviště či místa výkonu práce do- hodu zaměstnance se zaměstnavatelem. Zá- kon formu dohody neurčuje. Podle názoru žalobce dohoda nemusí být písemná, postačí její uzavření byť jen v ústní formě. Dokladem konsenzu mezi zaměstnancem a zaměstnava- telem je skutečnost, že cestovní náhrady účtované zaměstnancem byly zaměstnavatelem akceptovány a propláceny. Pokud by taková dohoda nebyla, těžko by mohl zaměstnanec cestovní náhrady účtovat a zaměstnavatel proplácet. Svědectví ohledně existence tako- vé dohody by mohl podat Josef L. Žalovaný však tuto možnost nezkoumal. Jako důkazy nelze zpochybňovat cestovní příkazy Josefa L. jen proto, že časy odjezdů a příjezdů jsou tam uvedeny v celých hodinách, či v půlhodi- nách. Pokud by měla být pravidelným praco- vištěm jmenovaného celá oblast severních, středních, východních a západních Čech, pak bez ohledu na skutečnost, že ve Vimperku je sídlo žalobce, musí být cesta do tohoto města považována za pracovní cestu. Žalobce uza- vřel, že pravidelným pracovištěm Josefa L, nejméně konkludentně sjednaným, bylo mís- to jeho tehdejšího bydliště, a proto náhrady, vyplacené mu za vyúčtované pracovní cesty, jsou oprávněnými daňovými náklady ža- lobce podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. I kdyby soud takový názor ne- akceptoval, bylo by důvodem požadovaného zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení vě- ci žalovanému k dalšímu řízení nezákonné vyřazení také těch cestovních náhrad jmeno- vanému vyplacených na základě vyúčtova- ných pracovních cest do sídla žalobce, tedy mimo region považovaný žalovaným za místo jeho pravidelného pracoviště, když cesta do sídla zaměstnavatele, pokud jde o cestu mi- mo pravidelné pracoviště, je obecně považo- vána na cestu pracovní. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze- jména konstatoval, že žalobce v období roku 1099 1598 2002 zaúčtoval na účet cestovních náhrad za pou- žití soukromého vozidla částku 161 293,20 Kč na základě předložených cestovních příkazů Jo- sefa L., které jsou v kopiích založeny v daňo- vém spise. Tyto cestovní příkazy nesplňují v mnoha ohledech základní kritéria cestov- ních příkazů, tak jak jsou specifikovány záko- nem č. 119/1992 Sb. V žádném příkaze není uvedeno, jakého zákazníka Josef L. navštívil, jak dlouho s tímto zákazníkem jednal. Podle těchto cestovních příkazů Josef L. neopustil v pracovní smlouvě uvedené místo výkonu práce, neboť jeho pravidelné pracoviště bylo na území severních, západních, východních a středních Čech. V případě cesty Josefa L. do jižních Čech do sídla žalobce se rovněž ne- jednalo o pracovní cestu, neboť se jednalo o cestu do zaměstnání. Žalobci tedy nárok na náhradu výdajů vzniklých při pracovních cestách nevznikl, a tudíž nelze žalobci uznat částky vyplacené Josefu L. jako daňově uzna- telný výdaj ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zá- kona č. 586/1992 Sb. Podle pracovní smlouvy sepsané mezi žalobcem a panem Josefem L. ze dne 29. 8. 1996 nebylo pravidelné praco- viště Josefa L. sjednáno a místem výkonu prá- ce byly severní, střední, západní a východní Čechy. Josef L. nikdy neopustil své pracoviš- tě, tedy místo výkonu práce, a proto nebyly splněny podmínky pro uplatnění náhrad jako daňového výdaje ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalobce pak s těmito závěry správce daně nesouhlasil, písemně re- agoval tak, že do roku 1997 neměl pravidelné pracoviště v pracovních smlouvách, bylo na nich uvedeno pouze místo působnosti ob- chodního zástupce, a dle žalobce pracovníci přijatí do roku 1996 měli pravidelné praco- viště řešeno v bodě 2.3. pracovní smlouvy tak, že se ve své činnosti řídí vnitropodniko- vými předpisy organizace vydanými jejími statutárními orgány. Jako důkaz žalobce předložil kopii pracovní smlouvy a také kopii vnitropodnikového předpisu. Správce daně pravost směrnice ke dni 1. 4. 2000 zpochyb- nil. Navíc cestovní příkazy Josefa L. připomí- nají výkaz pevné pracovní doby a údaje v nich uvedené nezobrazují skutečný průběh pracovních cest. Žalovaný nezpochybňuje, že Josef L. při své činnosti využíval osobní auto- 1100 mobil a jednal se zákazníky žalobce. Rozho- dující však je, že žalobce neprokázal místo pravidelného pracoviště svého zaměstnance, od něhož se odvíjí právě posuzování pracov- ních cest. Krajský soud v Českých Budějovicích na- padené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V konkrétní záležitosti bylo sporné, zda prostředky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. byly oprávněnými výdaji na dosažení, udržení a zajištění zisku ve smyslu $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný v této souvislosti to- tiž dospěl k závěru, že prostředky v celkové výši 161 293,80 Kč takovými daňovými nákla- dy nejsou, Josefu L. vyplaceny jako náhrady cestovních výdajů být neměly, neboť ve všech případech nevykonával pracovní cesty, když neopustil své pravidelné pracoviště. Rozhodující pro posouzení nároků za- městnance Josefa L. na cestovní náhrady je proto otázka vymezení pravidelného praco- viště. Zásadní význam má definice tohoto po- jmu obsažená v zákoně č. 119/1992 Sb. Je to- mu tak proto, že pouze za situace, kdy je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů mimo své pravidelné pracoviště, je na pracovní cestě a při splnění dalších stanovených podmínek mu náleží cestovní náhrady. Výklad pojmu pravidelného pracoviště jednoznačně vyplývá z definice pracovní cesty tak, jak je uve- deno v $ 2 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb. Pokud se jedná o určení pravidelného pracoviště, je třeba vycházet z obsahu celého $ 2 odst. 3 předmětného zákona. Obecně jsou podmín- ky pro určení pravidelného pracoviště upra- veny v prvé větě tohoto ustanovení, podle které se pravidelným pracovištěm pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se za- městnancem, není-li takové místo dohodnu- to, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Zákon tedy při určení pravidelného pracoviště upřednostňuje dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V případě, že taková dohoda neexistuje, vychází se z pracovní smlouvy a z místa výkonu práce v této smlou- vě sjednaného. Ze smyslu právní úpravy ob- sažené v zákoně č. 119/1992 S. však jedno- značně vyplývá, že pravidelným pracovištěm by zásadně nemělo být území širší než obec. Pokud je tedy jako místo výkonu práce sjed- náno území širší (okres, kraj, území České re- publiky), je vždy nutné uzavřít dohodu o pra- videlném pracovišti. Přestože zákon klade uzavření dohody na prvé místo, nejsou za- městnanec a zaměstnavatel při jejím uzavření zcela neomezeni. Důvodem určitého omeze- ní je zabránit obcházení zákona, především zamezit tomu, aby zaměstnanci byly hrazeny běžné výdaje spojené s cestou do zaměstnání. Jedním z takových omezení je $ 2 odst. 3 věta druhá, dle které je možné jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu, zjed- nodušeně řečeno bydliště, ale to pouze u těch zaměstnanců, u nichž častá změna pra- coviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání. U těchto zaměstnanců zákon umožňuje do- hodnout jako pravidelné pracoviště místo pobytu (bydliště) a od tohoto místa je pak posuzován zákonný nárok zaměstnance na poskytnutí cestovních náhrad. Postup při sjednání místa pobytu jako pravidelného pra- coviště je stejný jako v jiných případech, kdy je uzavírána dohoda o pravidelném pracoviš- ti. Zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně. Dohodu o pravidelném pracovišti lze uzavřít v pra- covní smlouvě, případně v dodatcích k pra- covní smlouvě, nebo v jiném dokumentu, který je uzavírán mezi zaměstnancem a za- městnavatelem. Pravidelné pracoviště za- městnavatel nemůže určit zaměstnanci jed- nostranným rozhodnutím. Podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jsou také vý- daji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ta- ké výdaje (náklady) na pracovní cesty, včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupra- cujících osob a společníků veřejných ob- chodních společností a komplementářů ko- manditních společností a pod bodem 3 výdaje na dopravu vlastním silničním moto- rovým vozidlem nezahrnutým do obchodní- ho majetku poplatníka ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Z citované platné právní úpravy tak vý- plývá, že poskytnutá náhrada prokázaných jízdních výdajů je výdajem (nákladem) za- městnavatele na dosažení, zajištění a udržení zdanitělných příjmů podle $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. V konkrétní záležitos- ti správce daně žalobcem poskytnutou náhra- du jízdných výdajů zaměstnanci Josefu L. odmítl uznat jako výdaje daňové, s odůvodně- ním, že se nejednalo o pracovní cesty, neboť zaměstnanec Josef L. měl místo výkonu prá- ce, tj. pravidelné pracoviště, na území sever- ních, západních, východních a středních Čech, a pokud jel do jižních Čech, tedy sídla firmy žalobce, pak tato cesta se nedá považo- vat za cestu pracovní, ale za cestu do zaměst- nání. Soud tento závěr vyslovený žalovaným nepovažuje za správný a zákonný, navíc při je- ho vyslovení porušil žalovaný správní orgán ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť neprovedl žalobcem nabízené důkazy k tomu, aby postavil najisto otázku uzavření dohody mezi zaměstnancem Josefem L. a ža- lobcem jako zaměstnavatelem. Krajský soud zastává názor, že do daňo- vých výdajů je možné zahrnout takové náhra- dy při pracovních cestách, které byly vypla- ceny zaměstnancům poplatníka v souladu s právním předpisem, tj. takové náhrady vý- dajů při pracovních cestách, na něž zaměst- nancům vznikl právní nárok dle příslušného předpisu. Žalovaný v prvé řadě zjistil, že za- městnanec Josef L. vykonával pracovní cesty po území severních, západních, východních a středních Čech a zaměstnavatel, kterým je firma žalobce, mu náhrady při těchto pracov- ních cestách proplácel. Z předložených pra- covních smluv žalovaný zjistil, že žalobce pravi- delné pracoviště se zaměstnancem Josefem L. sjednáno neměl. Podle argumentace žalobce měli zaměstnanci přijatí do roku 1996 pravi- delné pracoviště stanoveno v bodě 2.3. pracov- ní smlouvy, kde je uvedeno, že se pracovníci ří- dí vnitropodnikovými předpisy organizace vydanými jejími statutárními orgány, avšak žalovaný tuto předloženou vnitropodniko- vou směrnici neakceptoval. Ve vnitropodni- kové směrnici žalobce je uvedeno, že pravi- delným pracovištěm zaměstnanců je vždy 1101 1398 trvalé bydliště zaměstnance. Vnitropod- niková směrnice jako příloha pracovní smlou- vy podepsaná zaměstnancem Josefem L. byla žalovanému předložena jako doklad dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ohledně místa pravidelného pracoviště, a to s odkazem na $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Žalobcem rovněž argumentoval tím, že tato dohoda byla uzavřena, a z toho důvodu také byly tyto náhrady zaměstnanci poskytovány. Žalovaný toto tvrzení neakceptoval a rozpor mezi písemnými doklady a tvrzením žalobce provedením dalších důkazů neodstranil. Na- bízel se výslech pracovníka Josefa L., na jehož základě mohlo být postaveno najisto, zda sku- tečně byla uzavřena, dohoda ohledně jeho pravidelného pracoviště. Pokud žalovaný uzavření dohody neakceptoval, měl tvrzení žalobce právě provedením nabízených důka- zů vyvrátit. Při takto provedeném důkazním řízení žalovaný dále zcela přehlédl bod 7 pra- covní smlouvy uzavřené s Josefem L. žalobcem dne 29. 8. 1996, z jejíhož bodu 7.1 vyplývá, že pracovníkovi budou vypláceny náhrady za používání osobního automobilu, než bude dodatkem smlouvy stanoveno jinak, přitom vyplácení se řídí platnými zákony a předpisy. Právě i z tohoto ustanovení vyplývá vůle za- městnance i zaměstnavatele hradit náhrady za používání osobního automobilu, což je ta- ké smyslem vyplácení cestovních náhrad. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný pochybil při provedeném dokazování, neboť nepostavil najisto, respektive nevyvrátil ža- lobci jeho tvrzení o tom, že byla uzavřena me- zi pracovníkem Josefem L. a žalobcem doho- da o pravidelném pracovišti, když žalobci nic nebránilo v aplikaci $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., který umožňuje zaměstnava- teli dohodnout pravidelné pracoviště i v místě bydliště, a to za situace, že je tak dáno povolá- ním zvláštní povahy. Jestliže zákon umožňu- 1102 je, aby jako pravidelné pracoviště bylo do- hodnuto místo bydliště zaměstnance, a dále zákon nestanoví povinnost uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti písemně, nelze zpo- chybnit tvrzenou uzavřenou ústní dohodu účastníků pracovněprávního vztahu o místě pravidelného pracoviště. Lze připustit, že ab- sence písemné dohody komplikuje postavení zaměstnance i zaměstnavatele, nicméně ne- lze autoritativním rozhodnutím bez vyvráce- ní nabízených důkazů uzavřít, že v případě Josefa L. nebylo ústně dohodnuto jako místo pravidelného pracoviště jeho bydliště, a na základě takto vedeného důkazního řízení pak vyloučit vyplacené náhrady za pracovní cesty z daňových výdajů. Žalovaný nevzal v úvahu význam formulace pravidelného pracoviště tak, jak je uvedena v $ 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. Formulace uvedená v tomto ustanovení je vázána právě na dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a navíc u zaměstnanců, u nichž je častá změna praco- viště vázána na zvláštní povahu povolání, lze pravidelné pracoviště dohodnout v místě bydliště. Dále je třeba připomenout, že doho- da či sjednání pravidelného pracoviště od účinnosti zákona č. 119/1992 Sb. musí být for- mulována tak, že se musí jednat o jednu obec, město, nebo místo vymezené úžeji, tedy jako přesná adresa konkrétního pracoviště. U kategorie zaměstnanců, kteří často mění pracoviště vzhledem ke zvláštnímu charakte- ru povolání, je připouštěno zákonem, aby pravidelným pracovištěm bylo bydliště. To znamená, že zaměstnanci jsou na pracovní cestě, jakmile vyjedou z domova. To v dané záležitosti ze strany žalovaného správního or- gánu respektováno nebylo. Proto soud uza- vřel, že toto pochybení žalovaného mělo za následek nesprávně aplikovaný $ 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění plat- ném v konkrétním zdaňovacím období. 1399 Cla: prokázání preferenčního původu zboží k Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sdělení Mi- nisterstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) Pravidla pro zjištění původu zboží a ověření důkazů původu stanovená Protoko- lem č. 4k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na druhé straně (sděle- ní Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.) bylo třeba uplatňovat i na situace, kdy bylo před 1. 5. 2004 do České republiky dováženo z Evropského společenství zboží, o němž bylo deklarantem tvrzeno, že je původní v České republice. Podmín- kou pro získání preferenční celní sazby při dovozu tohoto zboží pak bylo prokázání preferenčního původu zboží podle jmenovaného protokolu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá dů- vody uvedené v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. C nezákonnost spočívající v nesprávném po- souzení právní otázky soudem v předcháze- jícím řízení“), zpochybňuje totiž závěr kraj- ského soudu o tom, že na předmětné zboží (tj. automobily s tvrzeným českým původem, které jsou dováženy ze SRN zpět do České re- publiky) nelze použít čl. 32 odst. 4 Protokolu č. 4. Nesouhlasí také s tvrzením krajského sou- du, že nejednoznačně definoval pochybnosti v souvislosti s přiznáním celních preferencí. Ze správního a soudního spisu k tomu vy- plynulo, že žalobce uzavřel v roce 2002 sedm kupních smluv, v nichž jako prodávající figu- rovaly subjekty se sídlem nebo bydlištěm v SRN a jejichž předmětem byly osobní auto- mobily Škoda. Žalobce předložil celním orgá- nům kupní smlouvy (faktury), jejichž součás- tí bylo prohlášení o původu zboží - označení CZ. Žalobce jako deklarant podal návrh na propuštění zboží do celního režimu volného oběhu a uplatnil preferenční zvýhodnění na sazbu cla na základě dokladu osvědčujícího původ zboží dle Protokolu č. 4. Správní orgán I. stupně podání přijal a zboží do navrženého celního režimu propustil. Následně však po- žádal o verifikaci celní orgány SRN. Z odpo- vědí uvedených orgánů pak vyplynulo, že v určitých případech prodávající kupní smlouvu nikdy nevystavil a dokument byl označen za falzifikát (kupní smlouva ze dne 15. 10. 2002, podle níž je prodávajícím Karina M., a kupní smlouva ze dne 29. 8. 2002, podle níž je prodávajícím společnost A), případně pro- dávající prohlášení o původu zboží na kupní smlouvě čí faktuře neuvedl ani nepodepsal (kupní smlouva ze dne 16. 8. 2002, kde je jako prodávající označen Georg B., a faktura ze dne 9. 10. 2002, vystavená společností P.). Ve vztahu ke kupním smlouvám ze dne 26. 8. 2002 a dne 1. 10. 2002, kde jako prodávající figuruje společnost C., celní orgány SRN zjistily, že prodávající tyto smlouvy nikdy ne- podepsal, a prohlášení na nich tedy nevysta- vil. Z účetnictví uvedené společnosti pak by- lo zjištěno, že předmětné automobily sice prodala, avšak osobě od žalobce odlišné (Ka- mil S.) a za jinou cenu. V případě kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2002, kde jako prodáva- jící figuruje společnost F., německé celní or- gány vývozce nezjistily a uvedly, že zřejmě již neexistuje. Z tohoto důvodu nemohlo být postverifikační řízení provedeno. Podle správního orgánu I. stupně tyto odpovědi ne- obsahovaly dostatečné informace pro určení pravosti dokumentu nebo skutečného půvo- du výrobků, a nebylo tak možno považovat předmětné zboží za původní v České republi- ce. Vzhledem k tomu nepřiznal příslušné cel- ní preference podle Protokolu č. 4 a dodateč- nými platebními výměry doměřil žalobci clo a daň z přidané hodnoty. Proti tomu podal ža- lobce odvolání, které však stěžovatel zamítl s tím, že výsledek následné verifikace je pro české celní orgány závazný, celní orgány ne- mají oprávnění ani důvod výsledek verifikace v tuzemsku přezkoumávat. Podle čl. 32 odst. 6 Protokolu č. 4 nebylo zboží přiznáno prefe- renční zacházení. Proti tomu podal žalobce ke krajskému soudu žalobu, které krajský soud vyhověl a napadená rozhodnutí stěžova- tele a finančního úřadu zrušil s tím, že správ- ní orgány nebyly oprávněny postupovat po- dle čl. 32 Protokolu č. 4. Z Evropské dohody mohly správní orgány použít pouze způsob stanovení pravidel o původu zboží pro použi- tícelních preferencí (čl. 2 Protokolu č. 4), a to na základě $ 6 nařízení vlády č. 480/2001 Sb. Správní orgány byly povinny postupovat po- dle daňového řádu a rozhodné skutečnosti zjišťovat postupem podle $ 31 tohoto zákona. ve p Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu neztotožňuje. Nelze totiž souhlasit s tím, že Evropská dohoda - a tedy také její Protokol č. 4 - dopadá pouze na zbo- ží původem z Evropského společenství (dále jen „Společenství“) dovážené do České re- publiky a zboží původem z České republiky dovážené do Společenství, nikoli ale na zboží jiné, jak tvrdí krajský soud. Na zmíněné zboží se totiž toliko uplatní zvýhodnění založená Evropskou dohodou, čili především snížení cel nebo cla nulová. Protokol č. 4 samotný se ale zjevně uplatňuje též na zboží ze třetích států, jestliže stanoví pravidla pro jeho odliše- ní od zboží původem ve Společenství nebo původem v České republice. Není důvod, aby se neuplatnil také na zboží vyvážené ze druhé smluvní strany zpět do země svého původu, navíc když na tuto situaci přímo pamatuje čl. 12 odst. 2 tohoto protokolu. Na aplikaci Evropské dohody a jejího Pro- tokolu č. 4 v daném případě přímo odkazují také vnitrostátní právní předpisy. Podle $ 55 odst. 1 celního zákona, v rozhodném znění, podléhá dovoznímu clu (tj. clu vybíranému při dovozu zboží) všechno dovážené zboží s výjimkou zboží, které je v celním sazebníku výslovně označeno za zboží bez cla. Nařízení vlády č. 480/2001 Sb., kterým se vydává celní sazebník a kterým se stanoví sazby dovozní- ho cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínky pro jejich uplatnění (celní sazebník), pak ve svém $ 6stanoví, že „zboží dovážené ze zahraničí, které má preferenční původ v České republ- ce podle podmínek stanovených mezinárod- ními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je bez cia“. Poznámka pod čarou k tomuto ustanovení pak mj. odkazuje právě na Evropskou dohodu. Nejvyšší správní soud má za to, že tento odkaz nelze posoudit tak, jak to učinil krajský soud, tj. že se má jednat pouze o aplikaci čl. 2 Protokolu č. 4, nýbrž že je třeba Evropskou dohodu a její Protokol č. 4 použít jako celek, včetně ustanovení o ověřování důkazů původu, jak se domnívá stěžovatel. Svůj závěr přitom zdejší soud opřel zejména o znění Evropské dohody, Protokolu č. 4 a příslušných ustano- vení celního zákona a celního sazebníku. Podle čl. 1 Evropské dohody se zakládá přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé. Podle či. 10 Evropské doho- dy dovozní cla, kterým ve Společenství podlé- 1105 1599 hají výrobky mající původ v České republice s výjimkou výrobků uvedených v příloze II a III, budou zrušena se vstupem této dohody v platnost. ČL, 11 Evropské dohody stanoví, že dovozní cla, kterým v České republice podlé- hají výrobky mající původ ve Společenství, uvedené v příloze IV, budou zrušena dnem vstupu této dohody v platnost. ČI. 35 Evrop- ské dohody pak odkazuje na Protokol č. 4 k této dohodě, který stanoví pravidla o půvo- du zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Podle čl. 2 bodu 1 Protokolu č. 4 se pro účely provádění této dohody pokládají za pů- vodní ve Společenství „výrobky zcela získa- né ve Společenství ve smyslu článku 5, dále výrobky získané ve Společenství obsahující materiály, které zde nebyly zcela získány, za předpokladu, že takové materiály byly pod- robeny dostatečnému opracování nebo zpra- cování ve Společenství ve smyslu článku 6, a výrobky původní v Evropském hospodář- ském prostoru (EHP) ve smyslu Protokolu 4 Dohody o Evropském hospodářském prosto- ru“. V souladu s bodem 2 citovaného článku se pro účely provádění této dohody pokláda- jí za původní v České republice „výrobky zce- la získané v České republice ve smyslu člán- ku 5 a výrobky získané v České republice obsahující materiály, které zde nebyly zcela získány, za předpokladu, že takové materiá- ly byly podrobeny dostatečnému opracování nebo zpracování v České republice ve smyslu čl. 6“ Původní výrobky ve Společenství pak ma- jí při dovozu do České republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je mj. předloženo tzv. „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vý- vozcem na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým způsobem, aby je bylo možno zto- tožnit, přičemž text tohoto prohlášení je ob- sažen v příloze č. IV Protokolu (čl. 16 odst. 1 písm. b) Protokolu č. 4]. Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje pro- hlášení na faktuře povinen kdykoli na požá- dání celních orgánů vyvážející země předlo- 1106 žit nezbytné doklady prokazující původ vý- robků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. ČL 32 Protokolu č. 4 upravuje možnost ověřování důkazů původu. Podle jeho odst. 1 se následné ověřování důkazů původu prová- dí namátkově, nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu vý- robků v nich uvedených nebo o splnění ji- ných podmínek tohoto protokolu. Podle odst. 2 tohoto článku vrátí celní orgány dová- žející země fakturu, pokud je předložena, prohlášení na faktuře nebo kopie těchto do- kumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné, též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a in- formace o tom, že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření. Ověření je pak prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto úče- ly mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za účel- nou (čl. 32 odst. 3 Protokolu č. 4). O výsledku ověření pak informují žádající celní orgány co nejdříve. Z tohoto výsledku musí být zřej- mé, zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původ- ní ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu (čl. 32 odst. 3 Protokolu č. 4). Po- dle odst. 6, neobdrží-li v případech opodstat- něných pochybností žádající celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žá- dosti o ověření nebo nebude-li odpověď ob- sahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu nebo sku- tečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených výjimečnými okolnostmi. Z uvedeného je tak zřejmé, že k tomu, aby bylo bez cla zboží, které není původní ve Spo- lečenství a je dovážené ze zahraničí do České republiky, je třeba, aby toto zboží mělo prefe- renční původ v České republice podle pod- mínek stanovených Evropskou dohodu ($ 6 celního sazebníku). Co se rozumí preferenč- ním původem, pak výslovně Evropská doho- da ani celní sazebník nedefinují. V Protokolu č. 4 je toto slovní spojení použito toliko v pří- loze č. IV v české verzi prohlášení na faktuře C Vývozce výrobků uvedených v tomto doku- mentu prohlašuje, že kromě zřetelně označe- ných, mají tyto výrobky preferenční původ vw...“). Z toho je pak zřejmé, že preferenčním původem zboží se rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění (v da- ném případě zvýhodnění spočívající v neexis- tenci povinnosti platit za toto zboží clo). V daném případě je třeba zdůraznit, že není rozhodné, zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že . bylo vyrobeno v České republice (jako např. právě automobily Škoda), nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoli na světě; k to- mu, aby byl dovoz bez cla, je třeba, aby bylo dovážené zboží považováno za původní v České republice podle Evropské dohody. Nelze přiznávat zvýhodnění pouze na zákla- dě intuitivně určeného nebo očividného pů- vodu zboží. Pravidla určení původu se musí uplatňovat stejně na všechno zboží vymeze- né podle nějakého jiného hlediska, než je je- ho původ. Protokol č. 4 pokrývá všechno zbo- ží dovážené ze členského státu Společenství do České republiky anebo z České republiky do některého ze členských států Společenství bez ohledu na svůj původ. Právě postupem jím předpokládaným se určí, jakého původu dané převážené zboží vlastně je: zda má pů- vod v některém ze členských států Společen- ství, respektive Společenství jako celku (vzhledem k absenci celních kontrol na spo- lečných hranicích), či třetím státě (a kterém) na straně jedné, anebo v České republice či třetím státě (a stejně tak kterém) na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravi- del je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést - při vědomí složitosti pravidel pro určování původu - k odlišným závěrům. S řešením požadovaným krajským sou- dem nelze souhlasit také proto, že jednodu- chý, levný a rychlý formální postup předpo- kládaný mezinárodní smlouvou nahrazuje složitým a zdlouhavým dokazováním. Jeho výsledky u takového výrobku, jakým jsou au- tomobily Škoda, jsou sice celkem předvídatel- né, a toto vyšetřování tak náročné být nemu- sí. Pro řadu jiných výrobků takové šetření ale bude obtížné, ne-li zhola nemožné. Můžeme sestupovat přes různé součástky až například k chemikáliím nebo jiným surovinám. Celní předpisy neuvádějí, že určité jedinečné vý- robky se mají těšit procedurálním úlevám a ostatní nikoli. Už proto nikoli, že mezi jedi- nečností a nejedinečností výrobku nevede nějaká ostrá hranice. Mezinárodní a vnitro- státní celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezi- národní obchod se zbožím co nejvíce usnad- něn. To vyžaduje určitou součinnost a pozor- nost zúčastněných. Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor krajského soudu v tom, že je možné aplikovat izolovaně jeden článek Evropské dohody, resp. Protokolu č. 4 (v daném případě čl. 2 odst. 2), nýbrž že je třeba použít všechna re- levantní ustanovení této dohody, která určují podmínky pro to, aby bylo zboží považováno za původní v České republice. Nikoli tedy pouze čl. 2 odst. 2, který říká, kdy se zboží po- kládá za původní v České republice, ale také čl. 16, který stanoví, za jakých podmínek mají původní výrobky v České republice nárok na uplatnění výhod podle této dohody (tj. za ja- kých podmínek se původ podle čl. 2 odst. 2 stane preferenčním), další články týkající se náležitostí prohlášení na faktuře a prokazová- ní původu (čl. 21, 27) a rovněž také čl. 32, kte- rý se vztahuje k ověřování důkazů původu. Odkazuje-li totiž $ 6 celního sazebníku při ur- čení preferenčního původu zboží na pod- mínky stanovené Evropskou dohodou, je tře- ba tuto dohodu použít jako celek a vycházet z toho, že pouze takové zboží, které by Evrop- ská dohoda považovala „za preferenčně pů- vodní v České republice“, může být bez cla. Rozsudek krajského soudu tak byl shledán nezákonným. Zdůraznit je třeba, že čl. 32 odst. 1 Proto- kolu č. 4 opravňuje celní orgány provádět ná- sledné ověřování důkazů původu nejen v pří- padě oprávněných pochybností o pravosti těchto dokumentů, ale i namátkově v jakém- 1107 1400 koliv jiném případě. Oprávněné pochybnosti tedy nejsou podmínkou pro provedení kon- troly. Existují-li, mohou být v průběhu ověřo- vání potvrzeny i vyvráceny, neexistují-li, mo- hou v rámci ověřování vzniknout. Výsledek ověřovaní se pak ve smyslu čl. 32 odst. 3 pro- mítá do přiznání či nepřiznání nároku na preference. 1400 Územní samospráva: právo občanů kraje vyjadřovat se na zasedání zastupitelstva k $ 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) Kraje prostřednictvím svých jednacích řádů nemohou omezovat právo občanů kraje vyjadřovat se k projednávaným věcem, které je jim přiznáno zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích [$ 12 odst. 2 písm. b)]. Občané kraje tak mohou na zasedá- ní zastupitelstva vyjadřovat svá stanoviska, která souvisejí s projednávanou proble- matikou.
Michal U. proti Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem o clo a daň z přidané hodnoty, o ka-