zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb. a zákona č. 149/1995 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“) Z ustanovení $ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příj- M2% mech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje 264 vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení $ 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří 0 respekto- vání „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím ob- dobí. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o vý- daje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů.
zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb. a zákona č. 149/1995 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“) Z ustanovení $ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příj- M2% mech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje 264 vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení $ 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří 0 respekto- vání „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím ob- dobí. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o vý- daje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel- ka uplatňuje kasační důvod obsažený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle písm. a) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v před- cházejícím řízení. V daném případě je namítána ne- správná interpretace a aplikace ustano- vení $ 24 odst. 1 zákona o daních z příj- mů. Podle tohoto ustanovení „výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajiš- tění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve vý- ši prokázané poplatníkem a ve výši sta- novené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, za- jištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zda- ňovacích obdobích ve výdajích na dosa- 636 žení, zajištění a udržení příjmů uplatně- ny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limito- vána výší příjmů s nimi souvisejících, ob- dobně, jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy“. Z hlediska stěžovatel- ky se jeví sporným výklad první věty ci- tovaného ustanovení, neboť se domnívá, že rozhodující v daném případě musí být skutečnost, že uhradila dohodnutou cenu za vyhotovení marketingové studie (resp. sjednanou smluvní cenu), a niko- liv to, že se plánovaný vývoz produktů neuskutečnil, a že tedy v této souvislosti nedosáhla žádných příjmů. K interpretaci citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud pro stručnost od- kazuje na ustálenou správní judikaturu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 1998, čj. 10 Ca 72/98-20, rozsudek stej- ného soudu ze dne 9. 9. 1997, čj. 10 Ca 206/97-28, rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 21. 7. 1994, čj. 16 Ca 248/94-13, rozsudek stejného soudu ze dne 8. 10. 2003, čj. 15 Ca 79/2001-17), od které neshledává důvod se v této věci od- chýlit a podle níž je daňovým výdajem pouze takový výdaj, který byl vynaložen za účelem dosažení zdanitelných příj- mů. Prokázat výdaje na dosažení příjmů je povinností daňového subjektu, při čemž povinností správce daně je dbát na úplné zjištění rozhodných skutečností. Pro zjištění, zda daňový subjekt vynaložil určitý výdaj za účelem zajištění, dosaže- ní a udržení příjmů, a zda jde tedy o vý- daj daňový, či zda se jedná o fiktivní ob- chod, musí finanční orgán zhodnotit všechny shromážděné skutkové podkla- dy v souladu s $ 2 odst. 3 daňového řádu a se zásadami formální logiky. V souzené věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že základní příčina, proč uve- dené a vyfakturované částky nemohly být považovány za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitel- ných příjmů, spočívala nikoliv v tom, že stěžovatelka z vynaložené částky neměla žádné příjmy, jak se domnívá v kasační stížnosti, nýbrž že neprokázala, že zmí- něná německá společnost vyfakturova- nou činnost vůbec realizovala. Jinak ře- čeno: z ustanovení $ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů skutečně nelze dovo- dit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového po- platníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nut- ně existuje vztah jakési přímé úměty. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení $ 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří o re- spektování „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím ob- dobí. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bez- prostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynalo- žené na dosažení, udržení či zajištění příjmů. Pokud by totiž byl akceptován výklad opačný, tzn. mezi výdaji a očeká- vanými příjmy by přímý vztah existovat nemusel, mohlo by to v praxi vést k uza- vírání fiktivních závazků a k podobným formám jednání, přímo porušujícím zá- kon či přinejmenším obcházejícím jeho smysl. V daném případě bylo velmi pečlivě provedeným dokazováním - jehož závě- ry stěžovatelka v kasační stížnosti ostat- ně ani nezpochybňuje - zjištěno, že předmětná částka byla vynaložena toliko za marketingovou studii, která z hlediska svého obsahu zjevně nemohla být stěžo- vatelce s ohledem na její zvažované po- tenciální obchodní aktivity v SRN pro- spěšná (obsahovala totiž neaktuální a nekonkrétní teoretické poznatky, do- stupné v odborné literatuře), a že další body smlouvy ze strany německé společ- nosti nebyly splněny vůbec. Není proto možno důvodně tvrdit, že se mohlo jed- nat o náklady vynaložené ve smyslu usta- novení $ 24 odst. 1 zákona o daních z pří- jmů. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě, že v posuzovaném daňovém řízení byla respektována zásada volného hodnocení důkazů ($ 2 odst. 3 daňového řádu) a že stěžovatelka neunesla svoje důkazní břemeno dle ustanovení $ 31 odst. 9 stejného zákona, jelikož neproká- zala, že předmětné výdaje byly skutečně vynaloženy na dosažení, zajištění a udr- žení zdanitelných příjmů. (ček)
Anna S. ve V. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů, o kasační