č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Použití obnovy řízení podle $ 56a odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě da- ní a poplatků, nebrání předchozí přezkoumání správního rozhodnutí soudem, po- kud je obnova řízení odůvodněna novými skutečnostmi nebo důkazy, které nemoh- ly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny v původním řízení a nebyly ani předmětem tohoto zkoumání soudem.
č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Použití obnovy řízení podle $ 56a odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě da- ní a poplatků, nebrání předchozí přezkoumání správního rozhodnutí soudem, po- kud je obnova řízení odůvodněna novými skutečnostmi nebo důkazy, které nemoh- ly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny v původním řízení a nebyly ani předmětem tohoto zkoumání soudem.
C.. V daném případě byl stěžovatelovým návrhem uplatněn důvod obnovy podle $ 54 odst. 1 písm. a), b) d. ř., tedy nové skutečnos- ti a zjištění o trestné činnosti, která provázela celní řízení. Pro posouzení předložené otáz- ky není rozhodné, zda tvrzené nové skuteč- nosti v daném případě mohou být důvodem pro obnovu řízení, tj. zda skutečně jde o sku- tečnosti nové, které nemohly být uplatněny v dřívějším řízení, a zda mohly mít podstatný vliv na výrok správního rozhodnutí. Návrhu nebylo vyhověno správním orgánem i sou- dem s odkazem na překážku soudního pře- zkumu dřívějšího rozhodnutí, proto rozšíře- ný senát posuzoval výklad předmětného ustanovení v této obecné rovině. Vycházel z těchto předpokladů: Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „se každý může domáhat stano- veným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených přípa- dech u jiného orgánu“ Dále podle odst. 2 „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhod- nutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takové- ho rozhodnutí, nestanovíli zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se zá- kladních práv a svobod podle Listíny“. Institut obnovy řízení slouží k zajištění práva na soudní a jinou ochranu v situaci, kdy bylo již o věci dříve rozhodováno, avšak na zá- kladě nesprávně či nedostatečně zjištěného skutkového stavu, popřípadě pokud proces trpěl některými podstatnými vadami. Tím se také obnova řízení liší od jiných mimořád- ných opravných prostředků sloužících k ná- pravě a odstranění vad pravomocných roz- hodnutí, neboť zde orgán, který původně byl ve věci činný, neměl objektivně v době svého rozhodování k dispozici všechny existující skutečnosti či důkazy o nich, případně vy- cházel z nezákonných důkazů nebo jiného posouzení předběžné otázky, apod., a nelze jej subjektivně vinit z nezákonnosti. Shodně jako jiné mimořádné opravné prostředky má i ob- nova přísné limity. Je tomu tak proto, že zájem na stabilitě práva a jeho respektování vyjádře- ný zde institutem právní moci rozhodnutí vy- značující se zásadně závazností a nezměnitel- ností rozhodnutí je prosazovanou hodnotou pro fungování společnosti vůbec. Obecně lze proto říci, že podmínky sta- novené zákonem pro uplatnění práva na soudní a jinou ochranu mají především zajis- tit, aby bylo respektováno právo na projedná- ní věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zásada efektivity, právní jistota, atd. Mezi omezující podmínky stanovené zákonem pro uplatnění práva na soudní a jinou ochra- nu lze řadit i $ 56a odst. 2 d. ř. Jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svo- bod, má být při používání ustanovení o me- zích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Pokud již totiž byla určitá věc pravomoc- ně přezkoumána soudem, je toto rozhodnutí pro strany sporu závazné a následné použití mimořádných opravných prostředků správ- ním orgánem by bylo v rozporu především s právní jistotou. Zamezení opakovanému zkoumání věci správním orgánem poté, kdy - v této věci dospěl k určitému závaznému zá- věru soud, by také bylo v rozporu s postave- ním a vzájemným vztahem moci výkonné a moci soudní. Rozhodování správních orgánů je podrobeno soudní kontrole, což vylučuje, aby právní názor závazně vyslovený soudem byl následně přehodnocen a změněn správ- ním orgánem. To by dále současně znamenálo, že soud by při následném soudním přezkou- mání nového správního rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení znovu zkoumal správnost svých předchozích závěrů v téže věci a za té- hož skutkového stavu - i to je nepřijatelné. Na straně druhé - připuštění existence účinků pravomocných rozhodnutí, která jsou nebo přinejmenším mohou být z objektiv- ních důvodů věcně nesprávná, nezákonná, a tudíž i nespravedlivá, bez možnosti jejich nápravy, by ještě více oslabovalo právní jisto- tu a důvěru v právo a spravedlnost. Nepřípustnost obnovy řízení podle $ 56a d. ř. předpokládá shodu skutkového stavu, který byl v řízeních zkoumán a vážen ve vzta- hu k rozhodujícím právním předpisům. Po- kud vyšly najevo nové závažné okolnosti (vztahující se ovšem k období rozhodování správního orgánu) až po pravomocném pře- zkoumání správního rozhodnutí soudem, a tý- to okolnosti zpochybňují správnost a spra- vedlivost správního rozhodnutí, je třeba na střet správního orgánu a soudu nahlížet ji- nak. Při nově zjištěném skutkovém stavu, nebo při zjištění závažných zákonem označených vad správního řízení či jiných předpokladů obnovy řízení, má totiž (při respektování podstaty a smyslu práva na soudní a jinou ochranu) před požadavkem projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a požadavkem právní jistoty přednost zájem na správném a spravedlivém rozhodnutí. V tomto případě je třeba respektovat princip proporcionality vyložený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a v nálezu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, aby nedocházelo ke svévolnému omezení základních práv a svobod. Nové skutečnosti či důkazy, které nemoh- ly být uplatněny v původním správním řízení (jistě za splnění podmínky, že se tak stalo bez zavinění toho, kdo je uplatňuje), a proto je nemohl vážit ani soud při rozhodování 0 zá- konnosti správního rozhodnutí, nemohou bránit obnově řízení proto, že v takovém pří- padě správní orgán nepřehodnocuje závěry soudu, ale řeší tvrzenou zcela novou skutko- vou situaci pro skutkové novoty, později zjiš- těnou nezákonnost původního dokazování Či dodatečně jiné posouzení předběžné otázky. K ohrožení zájmu na respektování pravomoc- ného rozhodnutí soudu tak zde nedochází. Z perspektivy ústavně konformního vý- kladu přípustnosti institutu obnovy řízení je třeba nahlížet na $ 56a odst. 2 d. ř. restriktiv- ně a neustrnout na mechanicky pojatém 977 1356 zkoumání pouhého textu normy, neboť jinak by bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní a jinou ochranu. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06, v souvislosti s výkladem jednoduchého práva, které je konkretizací základního práva na soudní ochranu uvedl, že přílišný formalismus spo- čívající v uplatňování pouhého jazykového výkladu právní normy nerespektující účel tohoto institutu je způsobilý založit extrém- ní rozpor s principy spravedlnosti, a tím po- rušení základních práv a svobod. Lze proto shrnout, že při zjištění nových závažných okolností, které vyšly najevo až po pravomocném přezkoumání správního roz- hodnutí soudem, nepůsobí $ 564 odst. 2 d. ř. jako překážka pro obnovu řízení. Toto usta- novení je nutné vykládat tak, že zákaz použití mimořádných opravných prostředků vůči rozhodnutím správců daně, která byla pravo- mocně přezkoumána soudem, se vztahuje pouze na ty případy, kdy se žadatel domáhá mimořádným opravným prostředkem správ- ního přezkoumání na základě stejných důvo- dů, jaké již soud přezkoumal, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu se k nim v roz- sudku výslovně vyjádřil. Ke zjištění, zda je v tom kterém konkrét- ním případě dána výluka obnovy řízení zalo- žená $ 56a odst. 2 d. ř., je proto třeba vždy zkoumat průběh a výsledek správního i soud- ního řízení a skutečnosti či důkazy, které v něm byly nebo měly být zkoumány. Je-li na- plněna podmínka novosti tvrzených skuteč- ností či důkazů ve vztahu k předchozímu správnímu a soudnímu řízení spolu s mož- ností podstatného vlivu na výrok správního rozhodnutí, je tak eliminována použitelnost $ 56a odst. 2 d. ř. a lze pak zkoumat další pod- mínky přípustnosti návrhu a jeho včasnosti. Pokud by obnova řízení za této situace byla povolena a posléze bylo vydáno nové správní rozhodnutí, může být samozřejmě předmě- tem zkoumání soudu podle $ 65 a násl. s. ř. s. V tomto přezkumném řízení ovšem soud bere v úvahu předchozí soudní rozhodnutí jen z hlediska vyloučení shody tvrzených nových skutečností se skutečnostmi dříve zkoumaný- mi. Tento jeho přezkum totiž směřuje vůči ji- nému rozhodnutí správního orgánu vydané- mu na základě jiných skutkových okolností. 1356 Daňové řízení: doměření daně; rozsah přezkumu rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek k $ 31 odst. 7 a $ 50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zá- kona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. Podle $ 31 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí být i na základě pomůcek daň stanovena dostatečně spolehlivě. Použití pomůcek tak musí vést ke kvalifikovanému odhadu správné výše daně, tedy usilovat o to, aby se výsledná daň pokud možno co nejvíce blížila realitě. Za pomůcku tudíž nemůže být považován postup, který zcela zřejmě nemůže vést k takovému kvalifikovanému od- hadu daňové povinnosti, např. proto, že obsahuje závažné početní chyby nebo vy- chází kvůli pochybení správce daně ze zjevně nesprávných údajů, nebo proto, že od- poruje elementárním zásadám logického myšlení. II. Odvolací orgán a následně ani správní soudy nejsou dle $ 50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, oprávněny přezkoumávat volbu a použití pomůcek správcem daně, pokud se správce daně pohyboval v mezích jemu svěřené správní úvahy, tedy pokud nepoužil zcela zjevně nesprávný či nelogický po- stup při stanovení daně, který by za pomůcku nebylo možné označovat. Jestliže by však k takovému pochybení správce daně došlo, nebylo by takové rozhodnutí mož- 978 no považovat za rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, a $ 50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, by tudíž přezkumu takového rozhod- nutí správce daně nebránil.
Jiří K. proti Ministerstvu financí - Generálnímu ředitelství cel o povolení obnovy řízení,
1. Jakmile je částka cla zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi.
2. Je-li částka splatného cla pro informaci zapsána do celního prohlášení, mohou celní orgány stanovit, že nebude sdělena podle odstavce 1, pokud takto zapsaná částka cla odpovídá částce jimi stanovené.
Aniž je dotčeno použití čl. 218 odst. 1 druhého pododstavce, je-li využito možnosti uvedené v prvním pododstavci, je propuštění zboží celními orgány rovno sdělení zaúčtované částky cla dlužníkovi.
3. Sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243 po dobu trvání řízení o opravném prostředku.
3. Sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243 po dobu trvání řízení o opravném prostředku.
4. Vznikne-li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněného v odstavci 3.
Změna celního zákona provedená zákonem č. 1/2002 Sb., na nějž obsahově navázala i úprava v celním kodexu Společenství, s sebou přinesla vyšší standard ochrany práv celního dlužníka, neboť – vedle již od počátku existujících nepřekročitelných lhůt pro vybírání a vymáhání cla, jak byly a jsou upraveny v 282 celního zákona – s sebou nově přinesla i lhůty pro samotné vyměření cla a v tomto smyslu se stala srovnatelnou s úpravou v daňovém řízení (viz „vyměřovací“ lhůty v § 47 d. ř. a „vymáhací“ lhůty v § 70 d. ř.).
V souvislosti s novou úpravou však vznikla otázka nepravě retroaktivního působení nové úpravy ve vztahu k zachování objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení podle § 54 odst. 3 d. ř. Přechodná ustanovení zákona č. 1/2002 Sb. příliš konkrétní návod, jak v tomto ohledu na novou úpravu nahlížet, nedávají, neboť vyjma právní úpravy speciálních situací, které s případem stěžovatele nesouvisejí (viz body 1. až 4. čl. II. zmíněného zákona), pouze obecně stanovují generelní použitelnost nové úpravy i na skutkové stavy vzniklé před jeho účinností (s výjimkou řízení o celních deliktech), neboť v bodě 5. čl. II. zákona se praví, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů. Obdobně ani v právních aktech upravujících režim přístupu České republiky k Evropské unii výslovné přechodné ustanovení pro skutkové stavy vzniklé před tímto okamžikem není.
Aplikace přímo použitelného komunitárního práva, kterým je i celní kodex Společenství vydaný formou nařízení, zásadně není vyloučena ani na skutkové okolnosti tkvící v době před vstupem České republiky do Evropské unie, pokud mají být tyto skutkové okolnosti právně posuzovány v okamžiku po přistoupení ČR k EU. Povinnost nových členských států aplikovat právo Společenství bezprostředně po přistoupení k EU výslovně stanoví článek 2 Aktu o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úřední věstník L 236 ze dne 23. září 2003), a to v následující podobě: „Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“
Výše citované ustanovení Aktu zakládá tzv. okamžitý účinek práva Společenství. Znamená, že správní orgány a soudy členských států obecně mají od okamžiku přistoupení aplikovat přímo účinnou právní úpravu Společenství, jakkoli pro některé z těchto případů není dána pravomoc Soudního dvora Evropských společenství k rozhodování o předběžné otázce (viz rozsudek jeho velkého senátu Soudního dvora ES ze dne 10. 1. 2006 ve věci C 302/04, Ynos kft vs. János Varga, Sb. rozh. I-371, v české judikatuře ohlas na tento rozsudek viz v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, www.nsoud.cz; podrobněji k tématu intertemporality v komunitárním právu po přistoupení nových členských států viz Michal Bobek: Předběžné otázky se skutkovými okolnostmi před přistoupením mimo pravomoc Soudního dvora Evropských společenství, Soudní rozhledy č. 3/2006, str. 112-114). K obdobnému závěru o okamžitém účinku práva Společenství po přistoupení došel ostatně již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 12 Cmo 257/2005, publikováno v Soudních rozhledech č. 11/2006, str. 426 – 431.
Jestliže stěžovatel podal žádost o obnovu řízení 24. 5. 2004 a rozhodováno o ní bylo v první správní instanci 15. 10. 2004 a v odvolací správní instanci 9. 3. 2005, pak nebylo důvodu na jeho věc, skutkově tkvící v polovině 90. let 20. století, ustanovení čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství nepoužít; argumenty, proč by v daném případě nemělo být bezprostředně závazné a přímo použitelné sekundární právo Evropského společenství použito, Nejvyšší správní soud nevidí, neboť nevidí žádné přechodné ustanovení komunitárního či vnitrostátního práva, které by takovou výluku z aplikovatelnosti zakládalo. Správní orgány obou instancí se však ustanovením čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství nezabývaly a spokojily se pouze s úvahami o aplikovatelnosti či neaplikovatelnosti obsahově podobného ustanovení § 268 odst. 4 celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004 (již v době podání žádosti o obnovu řízení neúčinného). Městský soud v Praze pak toto pochybení akceptoval.
Jak již shora uvedeno, objektivní lhůta pro povolení obnovy řízení je v § 54 odst. 3 d. ř. vázána na lhůtu pro vyměření cla; zákon zde užívá formulaci, že žádost musí být podána před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Takto užitá formulace se vztahuje nikoli „subjektivně“ vůči žadateli o obnovu, nýbrž „objektivně“ k platební povinnosti (dani, v případě stěžovatele clu), jež má být vyměřena, bez ohledu na osobu, která má být povinna dávku platit. Smyslem a účelem institutu obnovy řízení pak zjevně je dát v případech, které zákon shledává na základě určitých kritérií důležitými, přednost nápravě věcně nesprávného, avšak již pravomocného rozhodnutí před hledisky právní jistoty. S ohledem na tento účel právní úpravy i na zákonodárcem zvolenou textaci nutno ustanovení o objektivní lhůtě v § 54 odst. 3 d. ř. vykládat tak, že je zachována, pokud existuje alespoň jedna osoba, které lze příslušnou dávku vyměřit či doměřit. Je zjevné, že uvedené výkladové pravidlo má smysl zejména za situace, kdy ten, komu byla platba uložena, uplatňuje důvody obnovy založené na tvrzení, že dávka měla být ve skutečnosti uložena jiné osobě. V tomto smyslu pak nutno nahlížet i na ustanovení čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství (a ostatně i na § 268 odst. 4 celního zákona relevantní pro řízení, v nichž bylo rozhodnuto mezi 1. 7. 2002 a 30. 4. 2004, který ostatně textově z uvedeného ustanovení celního kodexu Společenství vychází a byl nepochybně přijímán právě s ohledem na komunitární právní úpravu). V čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství se stanoví výjimka z obecného pravidla, omezujícího možnost sdělit částku cla dlužníkovi na lhůtu tří let od vzniku celního dluhu, pro případy, kdy celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný. Účelem této výjimky je umožnit dodatečné vyměření cla i s delším časovým odstupem, než jaký je jako maximální stanoven v obecném pravidle, nebylo-li clo vyměřeno z důvodu kvalifikovaného nekalého jednání, na jehož postihu je intenzívní veřejný zájem značně převyšující zájem na právní jistotě. Podobný zájem ale musí být i na nápravě „doprovodných“ nezákonností, například toho, že v důsledku takového kvalifikovaného nekalého jednání bylo clo vyměřeno někomu, komu být vyměřeno nemělo, neboť trestným činem byla zakryta či zkreslena pravá podstata věci.
Ve vztahu ke stěžovateli je tedy zřejmé, že dodržení objektivní lhůty v případě jeho žádosti o obnovu řízení je nutno posoudit ve světle ustanovení čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství. Znamená to tedy, že objektivní lhůta bude zachována, zjistí-li správní orgán, že celní dluh za pohonné hmoty, které jako řidič přepravoval stěžovatel, vznikl jako následek činu, který v době spáchání byl trestným činem. Tato otázka je předběžnou otázkou ve smyslu § 28 odst. 1 věty první d. ř. ve spojení s § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona. Správní orgán v celním řízení si však nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin (§ 28 odst. 2 d. ř.). Proto měl žalovaný resp. správní orgán první instance v první řadě uvážit, zda trestní řízení zmiňované stěžovatelem v jeho žádosti o obnovu řízení (tj. trestní řízení vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 35/2002) může mít věcnou souvislost s celním dluhem stěžovatele, a pokud ano, měl vyčkat pravomocného skončení tohoto trestního řízení (případně jakéhokoli jiného trestního řízení, které by se v souvislosti s dovozem pohonných hmot, na němž se jako řidič podílel stěžovatel, probíhalo) a podle jeho výsledku uvážit, zda jsou podmínky čl. 221 bodu 4. celního kodexu Společenství dány, tj. zda je dán kauzální nexus mezi vznikem celního dluhu a jednáním nějaké osoby či osob, které bylo v době, kdy k němu došlo, trestné. V takovém případě by – bez ohledu na roli stěžovatele v této případné trestné činnosti, tj. i v případě, kdy by soud shledal, že byl pachatelem, spolupachatelem či měl účastenství na této trestné činnosti – byla objektivní lhůta pro obnovu celního řízení v jeho případě zachována a pokud by i další podmínky pro obnovu řízení byly splněny, nebránilo by nic jejímu povolení.
Není samozřejmě vyloučeno, že výsledek případného nového řízení by nebyl pro stěžovatele příznivější, než k jakému celní orgány dospěly v řízeních, jejichž obnovy se stěžovatel domáhá. K tomu nutno poznamenat, že úsudek o tom, zda se stěžovatel podílel na jednání, které vedlo k odnětí pohonných hmot celnímu dohledu, by si správní orgán zdaleka nemusel učinit toliko na základě výsledků trestních řízení, která proběhla v souvislosti s dovozem těchto hmot, nýbrž i na základě jakýchkoli dalších zákonně získaných a v řízení řádně zohledněných podkladů.
Na druhé straně však je rovněž velmi dobře možné, že by v obnoveném řízení nebyl zjištěn žádný jiný podíl stěžovatele na dovozu předmětných pohonných hmot než prostý výkon práce řidiče automobilu, kterým byly tyto pohonné hmoty přes státní hranici přepravovány. K tomu je nutno poznamenat, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu celním dlužníkem podle celního zákona je zásadně deklarant. Tímto deklarantem není zaměstnanec obchodní společnosti (in concreto: řidič) dovážející zboží přes hranici, který zjevně toliko prováděl stanovené pracovní úkoly bez toho, že by se na podstatě obchodní transakce jakkoliv podílel, a pokud v celním řízení vystupoval, nečinil tak vlastním jménem a pouze zastupoval skutečného deklaranta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2005, č. j. 2 Afs 201/2004 - 142).
I druhá stížní námitka stěžovatele opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy důvodná, neboť Městský soud v Praze měl nesprávně za to, že na posouzení, jestli uplynula objektivní lhůta pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 54 odst. 3 d. ř., nemůže mít vliv skutečnost, že celní dluh byl do evidence zapsán, ovšem k tíži osoby, jež v návrhu na obnovu řízení tvrdí, že ve vztahu k ní tak nemělo být učiněno a že k tomu došlo v důsledku jednání majícího znaky trestného činu.
VII.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla důvodná v obou uplatněných stížních bodech [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu