Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního sou- du. Dle $ 17 odst. 1 s. ř. s. je oprávněn rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotli- vých sporných otázek. Rozšířený senát však neřeší abstraktní právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů. Proto také při projedná- vání předložených věcí zkoumá, zda právní posouzení odpovídá zjištěnému skutko- vému stavu.
Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního sou- du. Dle $ 17 odst. 1 s. ř. s. je oprávněn rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotli- vých sporných otázek. Rozšířený senát však neřeší abstraktní právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů. Proto také při projedná- vání předložených věcí zkoumá, zda právní posouzení odpovídá zjištěnému skutko- vému stavu.
rx Rozšířený senát při posouzení důvodnos- ti návrhu druhého senátu vycházel přede- vším z nezpochybňovaných skutkových zjiš- tění daného případu, neboť jejich správnost a úplnost je základním předpokladem pro hodnocení náležitého právního posouzení věci. Ze správních spisů k tomu bylo zjištěno, že stěžovateli byly vyměřeny pohledávky cel- ních dluhů Celním úřadem v Mělníku plateb- ními výměry ze dne 11. 11. 2002, a to pro ne- splnění povinnosti podle $ 140 odst. 2 celního zákona jako dlužníkovi podle $ 241 odst. 3 celního zákona, přičemž pohledávky vznikly podle $ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Důvody v obou případech spočívaly v propuštění zboží do režimu tranzitu, nespl- nění povinnosti dopravit propuštěné zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu a v porušení $ 140 odst. 2 celního zákona. V obou platebních výměrech bylo zvýrazně- no, že hlavní povinný (stěžovatel) neprokázal splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, tj. aby zboží bylo za podmínek sta- novených celním úřadem odeslání doprave- no ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní uzávěrou a s připojenými doklady. Z protoko- lu ze dne 30. 10. 2002 je přitom zřejmé, že do- klady vydané celním úřadem odeslání byly pozměněny a bylo na jejich základě předlože- no celnímu úřadu určení zcela jiné zboží. Celní úřad jednání uzavřel s tím, že stěžovatel zboží celnímu úřadu nedodal, a tím porušil povinnost plynoucí mu z $ 140 celního záko- na. V odvolacím řízení žalovaný v rozhodnu- tích ze dne 24. 10. 2003 a ze dne 30. 10. 2003 setrval na skutkových zjištěních a právních závěrech prvostupňových rozhodnutí, tj. vý- slovně v důvodech uvedl, že nesplnění povin- ností stanovených v $ 140 odst. 2 celního zá- kona má za následek vznik celního dluhu podle $ 241 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Městský soud ve svých rozsudcích ze dne 14. 9. 2005 stál rovněž na tom, že došlo k po- rušení povinností v režimu tranzitu podle $ 140 odst. 2 celního zákona, tedy že ten, kdo podmínky stanovené při propuštění zboží nesplní, je dlužníkem podle $ 241 odst. 3 cel- ního zákona, a že nesplněním této povinnosti vzniká celní dluh podle $ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. O tom opakovaně vyloučil po- chybnosti a jeho závěru koresponduje i to, že vážil možnost aplikace $ 241a celního zákona. Stejně tak pátý senát v rozsudku citova- ném v návrhu při obdobném skutkovém sta- vu (rozdíly mezi jednotlivými případy jsou pouze v tom, jaké zboží bylo dodáno celnímu úřadu určení namísto zboží propuštěného do režimu tranzitu) vycházel z toho, že není po- chyb o porušení povinnosti podle $ 140 odst. 2 celního zákona nepředložením zboží celní- mu úřadu určení ve stanovené lhůtě, označil za rozhodný rovněž $ 241 odst. 1 písm. a) cel- ního zákona a dále vážil aplikovatelnost $ 24la téhož zákona, jíž, jak výše uvedeno, vyloučil S poukazem na to, že v době vzniku celního dluhu nebyl součástí zákona. Ze shora uvedených popisů je tedy patr- né, že stěžovatel, jako hlavní povinný, zboží, které bylo celním úřadem v roce 2000 propuš- těno do režimu tranzitu, nepředložil celnímu úřadu určení. Podle $ 140 odst. 2 celního zá- kona je hlavní povinný celnímu úřadu odpo- vědný za splnění povinností vyplývajících z re- Žimu tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhů- tě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. O porušení povinností stanovených v $ 140 odst. 2 celního zákona není pochyb. Otázkou však je, podle jakého ustanovení měl být vyměřen celní dluh, resp. jak v da- ném případě celní dluh vznikl. Žalovaný vy- šel z toho, že dlužníkem je podle $ 241 odst. 3 celního zákona ten, kdo má plnit podmínky stanovené při propuštění zboží do celního režimu, a že celní dluh vznikl nesplněním po- vinnosti vyplývající z režimu, do něhož bylo zboží propuštěno ve smyslu $ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Jak je však uvedeno v $ 241 odst. 1 celního zákona, upravuje toto ustanovení pouze případy vzniku celního dluhu v jiných případech, než jsou uvedeny v $ 240 celního zákona, mají-li nedostatky zá- sadní vliv na správné provádění celního reži- mu. Postup podle $ 241 celního zákona tak přichází v úvahu za splnění dvou podmínek: nejedná se o případ, kdy celní dluh vznikl po- dle $ 240, a jsou dány nedostatky zásadního vlivu na celní režim. Podle $ 240 odst. 1 celního zákona celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovozní- mu clu vzniká jeho nezákonným odnětím cel- nímu dohledu. Celním dohledem je přitom podle $ 2 písm. j) celního zákona třeba rozu- mět souhrn úkonů a opatření, kterými se za- jišťuje dodržování zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů, jejichž prová- dění přísluší celním orgánům. V daném případě nepochybně došlo k od- nětí zboží celnímu dohledu. V konkurenci $ 240 a $ 241 je třeba v souladu se zněním zá- kona preferovat $ 240. Podle něho tedy vzni- kl celní dluh ve všech projednávaných přípa- dech. Podle $ 240 odst. 2 celního zákona celní dluh vznikl okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu. Podle $ 251 téhož zákona, není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vymě- řuje se dovozní clo podle předpisů platných v okamžiku, kdy celní dluh vznikl. Shodně přistoupil k posouzení právní kvalifikace vzniku celního dluhu za situace, kdy zboží nebylo deklarantem dodáno celnímu úřadu určení v důsledku jeho tvrzeného odcizení, i Ústavní soud v označeném nálezu ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 95/96. Úkolem rozšířeného senátu je sjednoco- vat judikaturu Nejvyššího správního soudu a je dle $ 17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodo- vat tam, kde mu byla věc postoupena jeho se- nátem, který dospěl k závěru odlišnému od 97 1763 závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšíře- nému senátu lze jak celou právní věc k roz- hodnutí, tak i některou z jednotlivých spor- ných otázek. Tak tomu bylo i zde. Rozšířený senát však neřeší abstraktní právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzova- ných případů. Proto také při projednávání předložených věcí zkoumá, zda právní posou- zení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V posuzovaném případě bylo označenou spornou právní otázkou použití či nepoužití $ 241a písm. b) celního zákona. Jak vyplývá z výše popsaných zjištění rozšířeného senátu, možnost aplikace předmětného ustanovení vůbec nepřichází v úvahu tam, kde celní dluh vznikl podle $ 240 celního zákona, jak tomu bylo v dané věci. Je však třeba dodat, že z „na- padeného“ rozhodnutí pátého senátu nebylo nesouladné právní posouzení s názorem, kte- rý se chystal zaujmout druhý senát, zcela zřej- mé, a vyplynulo teprve z jednání rozšířeného senátu, jemuž bylo dodatečně předloženo vy- jádření pátého senátu. Bez ohledu na to však za této situace není sporná otázka, která byla druhým senátem rozšířenému senátu předlo- žena k posouzení, relevantní pro řešení pří- padu. Proto rozšířený senát věc vrátil druhé- mu senátu k projednání a rozhodnutí. Řízení před soudem: odkladný účinek kasační stížnosti Správní trestání: trest zákazu činnosti k $ 73 odst. 3 soudního řádu správního Je-li sankčním správním rozhodnutím uložen trest zákazu činnosti, doba tohoto xxZ uloženého zákazu neběží v období, kdy byl soudem žalobě napadající toto rozhod- nutí přiznán odkladný účinek ($ 73 odst. 3 s. ř. s.).
Akciová společnost České přístavy proti Celnímu ředitelství Praha o celní dluh, v řízení
V daném případě celní úřad napadenými platebními výměry vyměřil stěžovateli celní dluh vzniklý z důvodu porušení povinností stěžovatele v režimu tranzit a jeho rozhodnutí musí obsahovat náležitosti § 32 odst. 2 daňového řádu. Městský soud tedy pochybil, pokud posuzoval náležitosti platebních výměrů podle § 104 odst. 1 celního zákona. Nejvyšší správní soud se tak musel zabýval tím, zda toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí městského soudu. Dospěl však k závěru, že nesprávná aplikace § 104 odst. 1 celního zákona v daném případě zákonnost napadeného rozsudku způsobit nemohla.
Právní úprava obsahových náležitostí rozhodnutí v celním řízení (§ 104 odst. 1 celního zákona) a rozhodnutí v daňovém řízení (§ 32 odst. 2 daňového řádu) je obdobná, přičemž daňový řád nad rámec zákonných požadavků celního zákona stanoví, že ve výroku daňového rozhodnutí musí být uveden odkaz na právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno [§ 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu].
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 8 Afs 18/2005 - 78 (publikován pod č. 699/2005 Sb. NSS) vyslovil, že smyslem právní úpravy náležitostí rozhodnutí je poskytnout daňovému subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má-li vydané rozhodnutí všechny zákonné náležitosti, pak jejich samotné grafické učlenění na hmotném substrátu naprosto nelze zúžit na esenciální náležitost rozhodnutí, a jen z ní také dovozovat platnost či neplatnost rozhodnutí. Stejně tak nelze dovozovat neplatnost rozhodnutí z toho, že správce daně uvedl pouze název a číslo právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Nedostatek údaje o paragrafu, odstavci či písmenu neplatnost nepůsobí.
Jak je patrno z textu kasační námitky, stěžovatel považuje za výrok pouze tuto jeho část: „ve smyslu § 140 odst. 2 celního zákona Celní úřad Mělník vyměřuje (...) pohledávku celního dluhu, která vznikla v souladu s ustanovením § 241 odst. 1 písm. a)“. Jak již zdejší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2004, č. j. 1 Afs 81/2004-81, www.nssoud.cz, který se zabýval náležitostmi platebního výměru, „text, který se nachází za označením rozhodnutí, je součástí jeho výroku ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků“. Ve smyslu tohoto judikátu lze za výrok rozhodnutí u předmětného platebního výměru považovat celý text uvedený na straně první nacházející se před jeho odůvodněním.
Odkaz na právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno ve smyslu § 32 odst. 2 daňového řádu, ve výše uvedených platebních výměrech tedy nechybí. Jak je patrno z textu výroku těchto rozhodnutí, celní úřad vydal platební výměry s odkazem na § 140 odst. 2, § 241 odst. 1 písm. a) a § 3 odst. 2 celního zákona a dále s odkazem na § 1 odst. 2 a § 32 odst. 1, 8 daňového řádu a § 43 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Daňový řád nepředepisuje pořadí, v jakém mají být použité právní předpisy uvedeny. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Celní úřad Mělník uložil stěžovateli povinnost uhradit celní dluh toliko podle § 140 odst. 2 celního zákona a že jde o právní předpis nepřípadný.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zmínit také svůj rozsudek ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, www.nssoud.cz, kde mimo jiné konstatoval: „Je protismyslné, aby ve výroku rozhodnutí byla citována všechna ustanovení všech zákonů, která byla v dané věci aplikována, neboť to by odporovalo smyslu a účelu ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu, které správnímu orgánu povinnost uvést ve výroku rozhodnutí právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, ukládá. Každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu, kterým nepochybně je i rozhodnutí finančního orgánu, musí být jasné, srozumitelné a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být zřejmé, z jakých důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány ústavně zaručené principy limitace státní moci zákonem a minimalizace zásahů státní moci do privátní sféry fyzických a právnických osob. Zákony upravující jednotlivé typy daní či clo, mimo jiné i zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004, který byl v případě stěžovatele aplikován, jakož i předpisy daňového práva procesního (daňový řád) jsou vesměs konstruovány tak, že v rozhodnutí v konkrétním případě se zpravidla aplikuje současně celá řada různých jejich ustanovení a ne vždy lze jednoznačně určit, které konkrétní ustanovení daného zákona je při aplikaci klíčové a nejdůležitější a tvoří tak jakýsi centrální bod, na němž je rozhodnutí postaveno. Aplikuje-li se zákon tohoto druhu, pak, pokud by bylo třeba všechna takto aplikovaná konkrétní ustanovení v platebních výměrech uvádět, by bylo nutno pro zachování srozumitelnosti rozhodnutí některá někdy pro rozhodnutí i velmi podstatná ustanovení při citaci vypustit; v opačném případě, při uvádění všech ustanovení, která byla při vydání rozhodnutí aplikována, by taková citace ztrácela svůj věcný význam, kterým je zajištění přezkoumatelnosti a srozumitelnosti rozhodnutí, neboť by byla citována podstatná část ustanovení daného zákona.“
V daném případě lze tedy konstatovat, že platební výměry č. 89/2002 a č. 100/2002 Sb. obsahové náležitosti podle § 32 odst. 2 daňového řádu stejně jako kritéria citovaná výše uvedeným judikátem splňuje. Tvrzení stěžovatele, že celní orgán nepoužil ve výroku rozhodnutí odpovídající právní předpis, nemá oporu ve spise. Odkaz na daňový řád v platebním výměru neabsentuje.
Stěžovatel dále vytýká celnímu úřadu, že použil v platebních výměrech pojem „pohledávka celního dluhu“, který celní zákon vůbec nezná. Městský soud předmětné námitce stěžovatele nepřisvědčil a v odůvodnění rozsudků konstatoval, že z namítané skutečnosti nelze vyvozovat neplatnost či dokonce nicotnost rozhodnutí, neboť je v daném případě zcela zřejmé, že celní orgán platebním výměrem vyměřil celní dluh v souladu s § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona a uvedená nepřesnost není takového charakteru, aby způsobila naprostou nesrozumitelnost nebo neurčitost a následkem toho nerealizovatelnost rozhodnutí.
S právním posouzením městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Platební výměr kritéria srozumitelnosti a určitosti stanovená zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. viz výše citovaný rozsudek č. j. 8 Afs 18/200 - 78) splňuje. Nelze souhlasit se stěžovatelem, který ztotožňuje pojem „pohledávka“ v celním řízení s nedoplatkem a vznik pohledávky podmiňuje předchozím vyměřením celního dluhu a jeho oznámením. Názor stěžovatele ze znění celního zákona nevyplývá a nenachází oporu ani v obecné teorii. Z pohledu obecné teorie práva se pohledávkou rozumí subjektivní právo (oprávnění) jednoho subjektu (věřitele) závazkového právního vztahu požadovat od druhého subjektu téhož závazkového právního vztahu (dlužníka) určité plnění, tj. požadovat od něho, aby něco dal nebo konal, případně opomenul či strpěl. Dluhem se naopak rozumí povinnost subjektu závazkového právního vztahu poskytnout druhému dohodnuté plnění. Právo požadovat plnění jednoho subjektu závazkového vztahu není nijak spjato s prodlením druhého subjektu s poskytnutím plnění. Institut „nedoplatku“, k němuž stěžovatel pohledávku přirovnával, pak předpokládá prodlení dlužníka s úhradou splatného celního dluhu. Pokud Celní úřad Mělník namísto pojmu celní dluh použil pojem pohledávka celního dluhu, dopustil se tak nepřesnosti, která nečiní rozhodnutí nezákonným či neplatným, neboť toto pochybení nemá vliv na jeho určitost či srozumitelnost.
S ohledem na závěr rozšířeného senátu je třeba vážit i skutečnost, zda není důvodem pro zrušení rozsudků městského soudu (a následně i rozhodnutí žalovaného), že ve výroku platebních výměrů bylo odkázáno na důvody vzniku celního dluhu ve vztahu k ust. § 241 celního zákona namísto ust. § 240 celního zákona, což bylo následně převzato i žalovaným. Nejvyšší správní soud však není oprávněn k přehodnocení právního posouzení do té míry, že by tím nepřípustně narušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování (k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03). Kasační námitka proti posouzení vzniku celního dluhu podle § 241 namísto podle § 240 vůbec nesměřuje a stejně tak takovou námitku neobsahovala ani žaloba. Nelze tak krajskému soudu proto vytýkat, že správnost tohoto ustanovení citovaného ve výroku platebních výměrů z moci úřední nezkoumal. Je totiž ve svém rozhodování vázán žalobními námitkami (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Mimo rámec žalobních námitek je oprávněn a povinen přihlížet k nicotnosti rozhodnutí (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotný je však možné považovat jen správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost (k tomu srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, zveřejněný ve Sb. NSS pod č.793/2006). Jestliže tedy uvedení ust. § 241 namísto ust. § 240 celního zákona, jako právního posouzení důvodu vzniku celního dluhu, nemá za následek nicotnost platebních výměrů, nemohl k tomuto pochybení přihlížet městský soud nad rámec žalobních námitek a nemohl tak učinit ani Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Mohlo by se jednat pouze o nezákonnost, přičemž nezákonnost musí být v řízení namítána. Rozsah a důvody žaloby i kasační stížnosti jsou součástí dispozice žalobce (stěžovatele) a je jeho věcí, z jakých hledisek po soudu požaduje zkoumání napadených rozhodnutí. To odpovídá zásadě „každý nechť si hájí svá práva“. Ani z posouzení věci rozšířeným senátem proto nelze dovodit, že rozhodnutí městského soudu by měla být za dané situace zrušena.
Pokud stěžovatel namítá, že byl za nedodržení podmínek režimu tranzitu sankcionován již v deliktním řízení vedeném Celním úřadem Praha V. č. j. TOJ-55/2002, Nejvyšší správní soud shodně s názorem městského soudu uvádí, že se jedná o samostatné řízení, které je vedeno mimo řízení celní, v němž je rozhodováno nikoli o povinnosti odvést clo či daň, ale o sankci za spáchání deliktu.
Stěžovateli za porušení povinnosti stanovené § 140 odst. 2 celního zákona byla v daném případě v řízení o celním deliktu uložena pokuta, neboť jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ustanovení § 298 odst. 1 celního zákona. Uložená pokuta tak byla sankcí za porušení zájmů chráněných celním zákonem. Následné vyměření celního dluhu není pokračováním ani opakovaným projednáním celního deliktu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty, je povinnou platbou sui generis, stanovenou celním zákonem, která je vybírána v přímé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí nebo od osob, pro které je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladn, a nemá tak povahu sankce, jakkoli se jedná o jednostranné plnění vůči státu, ze které není poskytováno žádné přímé protiplnění. V řízení o vyměření cla totiž celní orgán nezkoumá deliktní odpovědnost příslušné osoby, ale posuzuje, zda a kdy v souvislosti s jejím jednáním, ať už právním či protiprávním, vznikl dle příslušných ustanovení celního zákona celní dluh. Účelem celního řízení je vyměřit clo vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání osoby povinné hradit clo.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále vznáší námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dle stěžovatele se sám celní orgán dopouštěl porušování interních předpisů, když nekontroloval fyzicky zboží a svým nedbalostním jednáním se podílel na vzniku celního dluhu. Městský soud v napadeném rozsudku k tomuto uvedl, že stěžovatel vystupoval v daném řízení jako hlavní povinný a při propuštění zboží postupoval v souladu s povolením Celního úřadu Mělník zjednodušeným postupem jako schválený odesílatel, což znamená, že zboží nebylo při zahájení režimu tranzitu předkládáno celnímu úřadu. Nekontroloval-li celní úřad fyzicky zboží právě s ohledem na uvedenou skutečnost, nelze z toho vyvozovat, že by se tento úřad dopustil nedbalosti či přímo zapříčinil protizákonné jednání, příp. vznik celního dluhu. Se závěry městského soudu nelze než souhlasit. V daném případě vznikl celní dluh nesplněním povinnosti stěžovatele vyplývající z režimu tranzit, nikoli jednáním celního úřadu, který postupoval v souladu s povoleným zjednodušeným postupem při propuštění zboží do režimu tranzit, když fyzicky nekontroloval zboží. Provádění kontroly zboží je oprávněním celního úřadu, nikoli jeho povinností. Naopak povinnost zajistit totožnost zboží je povinností stěžovatele a je předpokladem pro povolení zjednodušeného režimu.
Stěžovatel dále napadl závěr městského soudu ohledně námitky týkající se vyměření cla za neexistující zboží a nepřevedení uhrazeného celního dluhu na celní dluh vyměřený za zboží skutečně dopravené. Městský soud shledal námitku lichou a konstatoval, že propuštění zboží do režimu volného oběhu je jiné řízení než řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Ani tuto námitku však neshledal zdejší soud důvodnou. V daném případě byl platebními výměry vyměřen celní dluh vzniklý nesplněním zákonné povinnosti. Stěžovateli bylo proto platebními výměry vyměřeno clo a DPH za zboží deklarované a propuštěné do režimu tranzit – tzn. za 535 + 441 kartonů bund z chemických vláken. Do režimu volného oběhu, se kterým stěžovatel navrhuje uhrazený celní dluh kompenzovat, bylo osobě stěžovateli neznámé propuštěno na základě zfalšovaných dokladů zboží odlišné, a to dřevěné rámy okenní a plastové folie, z nichž byl vyměřen celní dluh, který byl taktéž neznámou osobou uhrazen. Z výše uvedeného je patrné, že jde o rozdílná řízení, z nichž pouze ve výše uvedených případech (dovozy bund) je stěžovatel účastníkem, a proto je třeba tato řízení posuzovat samostatně. V daném případě je předmětem přezkumu celní dluh vzniklý v režimu tranzit, ve kterém je stěžovatel osobou odpovědnou za splnění povinností z tohoto režimu. Pokud stěžovatel namítá, že do režimu volného oběhu bylo propuštěno neexistující zboží, je tato námitka v projednávané věci zcela irelevantní. Nejedná se taktéž o dvakrát vyměřený celní dluh, když zboží propuštěné do režimu tranzit a zboží propuštěné do volného oběhu není identické. Stejně tak námitku neplatnosti rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu je možné vznést pouze dlužníkem v příslušném řízení, případně v opravných prostředcích směřujících proti rozhodnutím o vyměření celního dluhu ze zboží propuštěného do volného oběhu.
Shodně s názorem městského soudu pak Nejvyšší správní soud neshledal odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 337/02 případný, když v dané věci nebylo zpochybněno postavení stěžovatele jako hlavního povinného. Stěžovatele stíhala povinnost podle § 140 odst. 2 celního zákona. Tuto povinnost nesplnil a k jejímu splnění taktéž nikoho nezplnomocnil. Pokud jiné zboží předložila celnímu úřadu určení pro stěžovatele neznámá osoba, nelze jednání této osoby stěžovateli přičítat a nelze v daném případě hovořit o nedbalostním či úmyslném jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska věcného ke stejnému závěru jako městský soud a skutečnost, že k takovému závěru dospěl za použití z části i jiných právních úvah, není důvodem pro zrušení rozsudku tohoto soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem (§ 103 odst. 1 písm. a s. ř. s.). Nejvyšší správní soud taktéž neshledal vady ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ani naplnění kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst.1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1, 2 (§ 120) s. ř. s., když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalobci náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu