nů č. 196/1993 Sb., č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb.*“ Půjčování videokazet s nahranými filmy je třeba pro účely daně z přida- né hodnoty posuzovat jako pronájem, po jehož skončení se pronajatá věc vrací pronajímateli; této činnosti tedy odpovídá základní sazba daně ($ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty).
nů č. 196/1993 Sb., č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb.*“ Půjčování videokazet s nahranými filmy je třeba pro účely daně z přida- né hodnoty posuzovat jako pronájem, po jehož skončení se pronajatá věc vrací pronajímateli; této činnosti tedy odpovídá základní sazba daně ($ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Stěžovatelova námitka směřuje proti posouzení sazby daně z přidané hodno- ty při činnosti spočívající v půjčování nahraných videokazet. Žalovaný i měst- ský soud vycházejí z názoru, že jde o pro- nájem věci, při němž se najatá movitá věc vrací pronajímateli, se základní saz- bou daně z přidané hodnoty; stěžovatel naopak tvrdí, že jde o službu spočívající ve zpřístupnění rozmnoženiny díla se sazbou sníženou. Podle $ 2 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodno- ty (ve znění platném v rozhodném obdo- bí), se pro účely tohoto zákona považuje za zdanitelné plnění jednak dodání zbo- ží a převod nemovitostí, při kterém do- chází ke změně vlastnického práva nebo práva hospodaření, jednak poskytování služeb. Podle $ 2 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se pro účely to- hoto zákona rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití práv. Podle $ 16 odst. 4 cit. zákona se u služeb (až na výjimky) uplat- ňuje snížená sazba [podle $ 2 odst. 2 písm. © činí snížená sazba daně 5 %], po- dle $ 16 odst. 6 cit. zákona se u proná- jmu, kdy se po skončení nájemní smlou- vy najatá movitá věc vrací pronajímateli, uplatňuje základní sazba [podle $ 2 odst. 2 písm. s) činí základní sazba daně 22 %]. Pokud by činnost spočívající v půjčo- vání filmů na videokazetách byla činnos- tí odpovídající výše uvedené daňové de- finici služby, uplatnila by se snížená sazba daně; pokud by byla pronájmem, kdy se po skončení nájemní smlouvy na- jatá věc vrací, uplatnila by se sazba zá- kladní. Městský soud vycházel při posou- zení správnosti určení daňové sazby ze 602 skutečnosti, že předmětem činnosti je půjčování filmů zachycených na video- kazetách a takové filmy jsou dílem ve smyslu autorského zákona. V rozhodné době platil zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Smlouvou o šíření díla pronájmem rozmnoženin díla podle $ 26a odst. 2 autorského zákona udílí autor pronajímateli svolení přenechat za úpla- tu třetím osobám (nájemcům) rozmno- ženiny díla, aby je dočasně užívaly. Vztah mezi videopůjčovnou a zákazníkem od- povídá právě takovému dočasnému uží- vání rozmnoženiny díla. Městský soud dále vycházel z poznámky pod čarou k citovanému ustanovení autorského zá- kona odkazující na $ 663 a násl. občan- ského zákoníku, tedy na ustanovení ob- čanského zákoníku upravující nájemní smlouvu. Z poukazu na $ 663 a 6 682 ob- čanského zákoníku dovodil, že pronájem ve smyslu $ 26a odst. 2 autorského zákona je nájemním vztahem spojeným s povin- ností vrátit věc po skončení dočasného užívání pronajímateli. Z tohoto odkazu dá- le dovodil, že rozmnoženinu díla lze chá- pat jako věc pronájmu způsobilou. Stěžovatel namítá nepřípustnost užití poznámky pod čarou k výkladu daného ustanovení autorského zákona. Ústavní soud skutečně vyslovil, že poznámka pod čarou není závaznou součástí záko- na (např. v nálezech ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, nebo ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 515/01), ovšem sou- časně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou slou- žící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu. Obsahuje-li tedy au- torský zákon k předmětnému ustanove- ní poznámku pod čarou odkazující k vý- kladu na ustanovení jiného právního předpisu, nelze říci, že taková poznámka součástí právního předpisu není a že ji k výkladu nelze užít. Smysl poznámek pod čarou není v jejich závaznosti, ale právě ve vodítku pro výklad dané normy či ustanovení (e ratione legis). Závěry, které městský soud z poznámky pod ča- rou dovodil, se tomuto účelu nevymykají. Nejvyšší správní soud proto akceptu- je výklad užitý městským soudem, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazní- kem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli; na podrobné zdů- vodnění rozsudku městského soudu lze v tomto směru odkázat. Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o převod a využití práv k nahrávce zachycené na videokazetě: podle smluv v daňovém řízení opatřených k takové- mu vztahu mezi zákazníkem a videopůj- čovnou nedochází. Stejně tak se nejedná o službu spočívající v půjčování rozmno- ženin díla: jestliže ustanovení $ 16 zákona o dani z přidané hodnoty upravuje speci- ální činnost (smluvní vztah) podrobený určité daňové sazbě, pak tuto činnost ne- lze podřadit činnosti obecnější. Půjčová- ní videokazet videopůjčovnou zákazní- kům tedy není převodem nebo využitím práv a není službou ve smyslu $ 16 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Při posouzení sazby daně z přidané hodnoty při předmětné činnosti měst- ský soud také správně označil za neroz- hodné zatřídění podle Standardní klasi- fikace produkce - tento závěr ostatně stěžovatel nenapadá. Proto Nejvyšší správ- ní soud neuznal důvodnost kasační námit- ky podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Daňové řízení: povinnosti daňového subjektu a správce daně při daňové kontrole k $ 16 odst. 2 písm. b) a odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplat- ků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. Z povinnosti daňového subjektu zajistit vhodné místo a podmínky pro provedení daňové kontroly [$ 16 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] nelze dovodit, že správce daně je také povinen na takovém místě daňovou kontrolu provádět. Při své úvaze bere správce daně V potaz např. rozsah kontrolovaných písemností, časovou náročnost kon- troly, dostupnost místa pro jeho pracovníky nebo jejich vytížení dalšími úkoly. II. Povinnost správce daně potvrdit převzetí dokladů ke kontrole ($ 16 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) neznamená povinnost potvrdit převzetí listin individuálně určených, zvláště za situace, kdy těchto listin jsou tisíce nebo desetitisíce. Postačí, pokud správce daně shrne v protokolu o převzetí listiny spolu související do jednotlivých polo- žek, jejichž označení (zde např.: „1. 12 složek výdajových dokladů 1998, č. 1 - 1310“) určí jejich počet a druh. Je na vůli daňového subjektu, aby si nechal potvrdit převzetí na seznamu podrobnějším, který si však sám připraví. 603
Kamil B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Rozhodující je přitom námitka prvá, neboť pokud by dodatečný platební výměr byl ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků neplatným, nemohla by tato vada být zhojena ani rozhodnutím odvolacím a rozsudek soudu, který by tento stav akceptoval by bylo třeba zrušit, případně by přicházelo v úvahu i vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí.
K této námitce ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti :
Dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10 č. j. 118325/01/ 010916/4068 vyměřující O. B. (dále též „daňový subjekt“) daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998 ve výši 245 783 Kč odkazuje na zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a na ust. § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž ve výroku je uvedeno, že rozpis základu daně a daň jsou uvedeny na dalším listě (listech). Tím je připojený list. č. 2 označený stejným číslem jednacím obsahující vymezení zdaňovacího období a přehled zdaňovacích plnění, přičemž v ř. 35 „základ sníž. sazba“ je uvedena částka „- 1 763 860“ v ř. 37 „daň sníž. sazba“ je uvedena částka „- 88 193“, v ř. 36 „základ zákl. sazba“ je uvedena částka „1 518 073“, v ř. 38 „daň zákl. sazba“ je uvedena částka „333 976“, v ř. 52 „daň na výstupu“ je uvedena částka „245 783“ a v ř. 81 „dod. vyměřená daň“ částka shodná. Dalším připojeným listem je příloha č. 6 obsahující přehled uskutečněných zdanitelných plnění s vymezeným základem daně ve výši 5 % (řádek 35 částka - 1 763 860) a ve výši 22% (řádek 36 částka 1 518 073 Kč) a se závěrem o výši částky k úhradě ve výši 245 783 Kč.
Podle § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků rozhodnutí, jimiž stanoví správce daně základ daně a daň, sděluje správce daně daňovému subjektu formou platebního nebo dodatečného platebního výměru nebo hromadným předpisným seznamem. Rozhoduje-li tedy správce daně o základu daně a dani formou dodatečného platebního výměru, musí výměr oba tyto údaje obsahovat. Náležitosti rozhodnutí jsou pak stanoveny v odst. 2 téhož ustanovení, základ daně mezi nimi výslovně uveden není, ovšem je třeba vážit, zda nemá být součástí výroku ve smyslu písm. d) tohoto ustanovení. Jestliže je m.j. o základu daně správcem daně rozhodováno dodatečným platebním výměrem, který podle odst. 3) téhož ustanovení nemusí být odůvodněn, pak ovšem nemůže být tento základ daně uveden jinde
než ve výroku. Výrok rozhodnutí v obecné poloze je také právě tou částí rozhodnutí, která obsahuje předmět rozhodnutí, tedy to, o čem správní orgán rozhodl, v daném případě jaký základ daně a daň určil. Zákon stanoví náležitosti rozhodnutí, nikoliv však jeho podrobnou formální podobu. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 12. 7. 2004, č. j. 3 Afs 14/2004 - 3 : Pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list. č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru. Platební výměr není v důsledku takové úpravy neplatným rozhodnutím ve smyslu § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Poukazuje-li stěžovatel na výše uvedený nález Ústavního soudu, je třeba jeho pohledem vážit vždy konkrétní případ. Pokud základ daně byl uveden na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, který byl ve výroku označen jako jeho součást, a který byl také označen stejným číslem jednacím, není pochyb o tom, že ke sdělení základu daně daňovému subjektu jím došlo a že umístěním údaje nebyl zkrácen ve svých právech. I zde lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003 - 216, podle něhož dokonce i v případě chybějící náležitosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení, nemusí jít o důvod neplatnosti či nicotnosti rozhodnutí, pokud tento nedostatek není natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících nelze spravedlivě žádat, aby takový správní akt respektovali. I když zčásti z jiných důvodů než krajský soud, neshledal Nejvyšší správní soud dodatečný platební výměr vadným pro nedostatek náležitostí, a proto nemohl uznat důvodnou námitku, že z těchto důvodů měl městský soud rozhodnutí žalovaného včetně dodatečného platebního výměru zrušit či vyslovit jeho nicotnost.
Námitka druhá a čtvrtá obdobně poukazují na nesprávný postup správce daně při provádění kontroly, na nedostatek důkazů a jejich nesprávné či neexistující hodnocení a z toho plynoucí pochybnost o zprávě o kontrole, která navíc nebyla se stěžovatelem řádně projednána. S tím souvisí i námitka šestá, která byť nekonkrétně poukazuje na porušení procesních předpisů v daňovém řízení.
K těmto námitkám ze správního spisu plyne, že u daňového subjektu byla provedena kontrola daně z přidané hodnoty v době od 17. 4. 2000 do 4. 7. 2000, a to za kontrolované období r. 1997, 1998, 1999. Zpráva o kontrole č. j. 207314/00/010933/324 obsahuje porovnání daňové povinnosti podle daňového přiznání a na základě kontroly s vyčíslením rozdílů, to vše podle jednotlivých čtvrtletí v tom kterém kontrolovaném roce, přehled dokladů (faktur) a kontrolní zjištění. V něm je uvedeno, že firma v pěti uvedených provozovnách půjčuje a prodává zvukové a zvukově obrazové záznamy (videokazety) a při půjčování filmů nahraných na videokazetách na výstupu nesprávně uplatňuje sazbu DPH ve výši 5%. Správná sazba přitom má podle § 16 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty činit 22 %, což bylo finančním úřadem ověřeno u odborné organizace pro zatřiďování SKP O. C. Dále je uvedeno vyčíslení rozdílů s tím, že budou vystaveny dodatečné platební výměry, celkově na částku 2 594 373 Kč. Kontrola byla projednána dne 25. 10. 2000, podle protokolu se jednání zúčastnil zástupce O. B. JUDr. Kobík a k jeho dotazům, bylo vysvětleno, že zpráva vychází z důkazů vyplývajících z protokolu ze dne 5. 6. 2000, přičemž finanční úřad využil jednak možnosti požádat odbornou organizaci o posouzení zatřídění, jinak se zabýval i důkazním prostředkem předloženým daňovým subjektem, a to právním rozborem provedeným Advokátní kanceláří Pečený a Zeman, dále že důkazy byly zhodnoceny v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Zástupce daňového subjektu při projednání vznesl řadu dotazů, připomínek a námitek k odborné zprávě i k závěrům správce daně; správce daně se k nim vyjádřil. Stanovisko daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole bylo zástupcem daňového subjektu předáno správci daně téhož dne. Protokol o ústním jednání, na který zpráva odkazuje (ze dne 5. 6. 2000) obsahuje vysvětlení daňového subjektu o způsobu nákupu videokazet, připojen byl certifikát držitele práv k půjčování videokazet, kupní smlouva o koupi a prodeji videonosičů zvukově obrazových záznamů za účelem půjčování uzavřená mezi společností B. H. V. a. s. a O. B. ze dne 15. 6. 1998, kopie čtyř faktur vystavených firmou B. H. V. a. s. v r. 1997 a 1999. Protokol o dalším jednání ze dne 29. 6. 2000 obsahuje předložení přehledu smluv uzavíraných mezi daňovým subjektem a diváky za r. 1997 - 1999. Žalovaný pak v rozhodnutí napadeném žalobou nevycházel ze zprávy odborné organizace o zatřídění podle Standardní klasifikace produkce, tuto klasifikaci však užil k vymezení rozdílu mezi pronájmem věcí movitých a převodem práv mezi distributorem a půjčovnou. Soud pak v napadeném rozsudku označil zatřídění podle Standardní klasifikace produkce za zcela nerozhodné, neboť pokud je předmětem zdanitelného plnění pronájem movité věci, nemá takové zatřídění žádný význam.
Daňovou kontrolou podle § 16 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků se zjišťuje nebo prověřuje daňový základ a jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Podle odst. 8) téhož ustanovení o výsledku kontroly sepíše pracovník správce daně zprávu, která musí být s daňovým subjektem projednána. Zákon nestanoví náležitosti této zprávy, z cíle daňové kontroly však je zřejmé, že musí obsahovat učiněná zjištění, z toho plynoucí závěry a výsledek projednání. V daném případě nebylo sporu o tom, že daňový subjekt nakupuje a poté půjčuje videokazety s nahrávkami zákazníkům. Doklady k tomu jsou obsaženy ve správním spise, zpráva je shrnuje. Všechny tyto doklady byly předloženy daňovým subjektem s výjimkou zprávy odborné firmy, s níž byl závěr správce daně totožný. Daňový subjekt (zástupce) byl se zprávou i všemi podklady seznámen, z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly i kontrolní závěr byl podrobně projednán. Ze spisu tedy nevyplývá, že by výsledek kontroly nebyl projednán podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, jak stěžovatel tvrdí. Námitky kasační stížnosti obecně poukazují na porušení procesních předpisů spočívající v tom, že ve zprávě nejsou uvedeny důkazy a tudíž ani není zřejmé, zda byly řádným způsobem hodnoceny. V daném případě ovšem není problém ve skutkových zjištěních, ale jen v jejich právním hodnocení. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil daňový subjekt, sporným je pouze zařazení činnosti prováděné daňovým subjektem do daňové sazby. Při projednání výsledku kontroly bylo zařazení daňovému subjektu sděleno spolu s důvody, poté byl vydán dodatečný platební výměr. Závěry městského soudu o dostatečném projednání zprávy o kontrole jsou správné. Pokud jde o zprávu odborné firmy o zatřídění činnosti provozované daňovým subjektem je zmíněna ve zprávě o kontrole, nikoliv ovšem už v rozhodnutí žalovaného (tam je její důkazní postavení vyloučeno), jehož zákonnost byla předmětem žaloby. Stejně tak námitka nemožnosti seznámit se s podklady rozhodnutí proto, že nebylo zřejmé, které byly při nahlédnutí spisu poskytnuty k dispozici a které utajeny (námitka třetí), neobstojí. Správce daně totiž při rozhodnutí nevycházel z jiných důkazů, než které zpřístupnil daňovému subjektu. Rozhodné pro závěr správce daně bylo jen to, jakou činnost daňový subjekt vykonával, v jakém rozsahu, jak byla zdaněna a jakému zdanění měla podléhat. Důkazy o činnosti a jejím rozsahu předložil daňový subjekt. Posouzení sazby daně pak bylo provedeno na základě těchto důkazů a zákona. Nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o nejasném rozsahu dokazování; rozsah důkazů je jasný, jejich hodnocení je zřejmé
z rozhodnutí žalovaného a lze souhlasit s městským soudem v tom, že stěžovatel neuvedl žádný konkrétní návrh důkazu, který neměl možnost uplatnit. Ostatně ani v kasační stížnosti žádný důkaz, který nemohl uplatnit, nenamítá, i když již ze správního rozhodnutí bylo zjevné, z jakých důkazů bylo vycházeno. Z celého správního i soudního řízení je jasné, že problémem nebyl rozsah skutkových zjištění, to bylo úplné (stěžovatel nikdy nevznesl pochybnost o skutkových zjištěních), ale jen právní závěr o sazbě daně. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel má oporu ve spisech, není s nimi v rozporu, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon způsobem ovlivňujícím zákonnost rozhodnutí, a městský soud tak neměl důvod pro takový důvod správní rozhodnutí zrušit.
Poslední námitka směřuje proti posouzení sazby daně z přidané hodnoty při činnosti spočívající v půjčování nahraných videokazet. Žalovaný i městský soud vycházejí z názoru, že jde o pronájem věci při němž se najatá movitá věc vrací pronajímateli se základní sazbou daně z přidané hodnoty, stěžovatel, že jde o službu spočívající ve zpřístupnění rozmnoženiny díla se sazbou sníženou.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění platném v rozhodném období) se pro účely tohoto zákona považuje za zdanitelné plnění jednak dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo práva hospodaření, jednak poskytování služeb. Podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se pro účely tohoto zákona rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití práv. Podle § 16 odst. 4 cit. zákona se u služeb (až na výjimky) uplatňuje snížená sazba (podle § 2 odst. 2 písm. t/ činí snížená sazba daně 5%), podle § 16 odst. 6 cit. zákona se u pronájmu, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatá movitá věc vrací pronajímateli, uplatňuje základní sazba (podle § 2 odst. 2 písm. s/ činí základní sazba daně 22 %).
Pokud by činnost spočívající v půjčování filmů na videokazetách byla činností odpovídající výše uvedené daňové definici služby, uplatnila by se snížená sazba daně; pokud by byla pronájmem, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatá věc vrací, uplatnila by se sazba základní. Městský soud vycházel při posouzení správnosti určení daňové sazby ze skutečnosti, že předmětem činnosti je půjčování filmů zachycených na videokazetách a takové filmy jsou dílem ve smyslu autorského zákona. V rozhodné době platil zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Podle § 26a odst. 2 autorského zákona smlouvou o šíření díla pronájmem rozmnoženin díla udílí autor pronajímateli svolení přenechat za úplatu třetím osobám (nájemcům) rozmnoženiny díla, aby je dočasně užívaly. Vztah mezi videopůjčovnou a zákazníkem odpovídá právě takovému dočasnému užívání rozmnoženiny díla. Městský soud dále vycházel z poznámky pod čarou k citovanému ustanovení autorského zákona odkazující na ust. § 663 a násl. občanského zákoníku, tedy na ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní smlouvu. Z poukazu na ust. § 663 a § 682 obč. zákoníku dovodil, že pronájem ve smyslu § 26a odst. 2 autorského zákona je nájemním vztahem spojeným s povinností vrátit věc po skončení dočasného užívání pronajímateli. Z tohoto odkazu dále dovodil, že rozmnoženinu díla lze chápat jako věc pronájmu způsobilou. Stěžovatel namítá nepřípustnost užití poznámky pod čarou k výkladu daného ustanovení autorského zákona. Ústavní soud skutečně vyslovil, že poznámka pod čarou není závaznou součástí zákona (např. v nálezech ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 nebo ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 515/01), ovšem současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu. Obsahuje-li tedy autorský zákon k předmětnému ustanovení poznámku pod čarou, odkazující k výkladu na ustanovení jiného právního předpisu, nelze říci, že taková poznámka součástí právního předpisu není a že ji k výkladu nelze užít. Smysl poznámek pod čarou není v jejich závaznosti, ale právě ve vodítku pro výklad dané normy či ustanovení („e ratione legis“). Závěry, které městský soud z poznámky pod čarou dovodil se tomuto účelu nevymykají. Nejvyšší správní soud proto akceptuje výklad užitý městským soudem, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli
na podrobné zdůvodnění rozsudku městského soudu lze v tomto směru odkázat. Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o převod a využití práv k nahrávce zachycené na videokazetě, podle smluv v daňovém řízení opatřených k takovému vztahu mezi zákazníkem a videopůjčovnou nedochází. Stejně tak se nejedná o službu spočívající v půjčování rozmnoženin díla - jestliže ustanovení § 16 zákona o dani z přidané hodnoty upravuje speciální činnost (smluvní vztah) podrobený určité daňové sazbě, pak tuto činnost nelze podřadit činnosti obecnější. Půjčování videokazet videopůjčovnou zákazníkům tedy není převodem nebo využitím práv a není službou ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Při posouzení sazby daně z přidané hodnoty při předmětné činnosti městský soud také správně označil za nerozhodné zatřídění podle Standardní klasifikace produkce – tento závěr ostatně stěžovatel nenapadá. Proto Nejvyšší správní soud neuznal důvodnost kasační námitky podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění žádné z tvrzených kasačních námitek, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1, 2 (§ 120) s. ř. s., když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 11. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu