Věcná příslušnost rozšířeného senátu ($ 17 odst. 1 s. ř. s.) není dána, pokud se tří- členný senát Nejvyššího správního soudu hodlá odchýlit od dřívější judikatury tohoto soudu nikoli pro svůj nesouhlas s právními názory vyjádřenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, nýbrž v důsledku vázanosti nálezy Ústavního soudu. Oh- nisko odlišnosti právních názorů se totiž nenachází v interní sféře Nejvyššího správní- ho soudu, což by vyvolalo nutnost sjednocení judikatury právě aktivací rozšířeného se- nátu, nýbrž je dáno judikaturou Ústavního soudu. Spočívá tedy ve vnějším a na vůli Nejvyššího správního soudu nezávislém faktoru, ve svých faktických důsledcích srov- natelném se změnou právní úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů.
Věcná příslušnost rozšířeného senátu ($ 17 odst. 1 s. ř. s.) není dána, pokud se tří- členný senát Nejvyššího správního soudu hodlá odchýlit od dřívější judikatury tohoto soudu nikoli pro svůj nesouhlas s právními názory vyjádřenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, nýbrž v důsledku vázanosti nálezy Ústavního soudu. Oh- nisko odlišnosti právních názorů se totiž nenachází v interní sféře Nejvyššího správní- ho soudu, což by vyvolalo nutnost sjednocení judikatury právě aktivací rozšířeného se- nátu, nýbrž je dáno judikaturou Ústavního soudu. Spočívá tedy ve vnějším a na vůli Nejvyššího správního soudu nezávislém faktoru, ve svých faktických důsledcích srov- natelném se změnou právní úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatuje, že shora citované rozsudky vycházejí z právního názoru, obsaženého ve stanovisku pléna zdejšího soudu, vydaném postupem podle $ 12 odst. 2, $ 19 odst. 2 s. ř. s. (č. 215/2004 Sb. NSS). Podstata tohoto stanoviska spočívá v následující právní větě: „Daňový přeplatek lze vrátit daňovému sub- Jektu jen za předpokladu, že se jedná o vrati- telný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správ- cem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo Do prohlášení konkursu. Postup správce da- ně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“ V předkládací zprávě osmý senát konsta- tuje, že se hodlá od tohoto stanoviska odchý- lit a že napříště chce vycházet z právního ná- zoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04. Ra- tio decidendí zmíněného nálezu lze shrnout tak, že „ustanovení f 14 odst. 1 písm. i) záko- na o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepří- pustnost kompenzace nejen soukromopráv- ních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohle- dávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních f 59 odst. 3 písm. e), f 40 odst. 11 a $ 64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných sou- dů, jež uvedenou souvztažnost norem jedno- duchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. I Listiny “ Ze srovnání citované- ho nálezu a uvedené právní věty, blíže argu- mentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyšší- ho správního soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných základech. Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaný nález není ojedinělý, nýbrž že je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu k této právní otázce (viz též např. nález ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05, nebo nález ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02). Osmý senát v předkládací zprávě zároveň uvádí, že se neztotožnil s právním názorem obsaženém v rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 9. 2002, čj. 2 Afs 180/2004-44, že vá- zanost citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04 je dána bez toho, že by bylo nutno věc předložit k rozhodnutí rozší- řenému senátu. Lze proto konstatovat, že postoupením projednávané věci rozšířenému | senátu mu tímto byly v zásadě položeny dvě právní otázky. Nejprve se tak musí vypořádat s práv- ní otázkou (1.), zda je dána jeho věcná působ- nost k rozhodování za situace, kdy důvodem odlišnosti právního názoru od již dříve vyjá- dřeného právního názoru vyjádřeného v roz- hodnutí Nejvyššího správního soudu je judi- katura Ústavního soudu. Teprve poté, co by dospěl k závěru, že tato jeho působnost 477 1833 zde je dána, by bylo možno přistoupit k po- souzení (2.) otázky, jejíž rozpornost vyplývá ze shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a na kte- rou z důvodu stručnosti postačuje na tomto místě toliko odkázat. Při hledání odpovědi na první položenou otázku vycházel rozšířený senát především z dikce ustanovení $ 17 s. ř. s., podle něhož xx/ „ID Dospěhli senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj od- lišný právní názor zdůvodní. (2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, bylli odlišný právní názor již vysloven ve stano- visku Nejvyššího správního soudu.“ Při výkladu citovaného ustanovení není možno se mechanicky omezovat na doslo- vnou dikci této normy, nýbrž je třeba je vní- mat z komplexního a funkčního hlediska. Takto nazíráno vychází smysl a funkce rozší- řeného senátu podle citovaného zákonného ustanovení z předpokladu, že příslušný „běž- ný“ senát vlastním intelektuálním procesem dospěje k přesvědčení, že dříve v rozhodnutí vyjádřený právní názor není správný a že je proto případné se od něj odchýlit. Ratio le- gis tohoto mechanismu je založeno na myš- lence, že judikatura Nejvyššího správního soudu musí být jednotná a předvídatelná, což prakticky znamená, že ve skutkově a právně obdobných případech má soud dospívat ke stejným právním závěrům. Tato zásada je nepochybně jednou ze základních zásad fun- gování právního státu, neboť - ve svých dů- sledcích - představuje konkretizaci zákazu jurisdikční libovůle a provedení principu rovnosti. Aktivováním rozšířeného senátu je proto nastolena situace, kdy bude ke kon- krétní předložené právní otázce zformulován právní názor, respektovaný pro futuro všemi senáty rozhodujícími obdobné případy. Zá- kladním vstupním předpokladem pro tento postup je situace vnitřního přesvědčení do- tčeného senátu o nesprávnosti dříve judiko- vaného právního názoru (viz dikce „dospěl-li“). 478 V projednávané věci se nicméně jedná o kvalitativně zcela odlišnou situaci. Důvod, pro který se osmý senát rozhodl odchýlit se od dřívější ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, totiž nespočíval v jeho vnitřním přesvědčení o věcné nesprávnosti této judikatury, nýbrž ve vědomí nutnosti re- spektovat shora citované nálezy Ústavního soudu. Jinak řečeno, činnost rozšířeného se- nátu slouží ke sjednocování právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního sou- du, zjevně však nepamatuje na situaci, nasta- lou v této věci, tzn. na odlišnost právního ná- zoru ve vztahu k Ústavnímu soudu. Zatímco totiž přijetí rozhodnutí rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení Nejvyššího správ- ního soudu o správnosti určitého právního náhledu, neznamená respektování právního názoru Ústavního soudu v další rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nic mé- ně a nic více než akceptaci jeho ústavního vy- mezení, což v konkrétním případě vůbec ne- musí znamenat též názorovou shodu těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce. Pokud by zdejší soud připustil opačný vý- klad, tzn. aktivaci rozšířeného senátu v přípa- dě existence ustálené judikatury Ústavního soudu odporující judikatuře Nejvyššího správního soudu, mohlo by to ve svých dů- sledcích znamenat dva výsledky. Buď by se rozšířený senát cítil být vázán právními závě- ry Ústavního soudu, respektujíc jeho ústavní vymezení; anebo by setrval na právních závě- rech Nejvyššího správního soudu. První řeše- ní by znamenalo, že funkce rozšířeného sená- tu by byla ponížena z pozice významného sjednocovatele judikatury na pouhého for- málního hlasatele názorů Ústavního soudu, což by s scbou nutně přinášelo i faktickou svázanost jeho členů při formování výsled- ných právních závěrů. Druhé řešení by opro- ti tomu sice neznamenalo snížení funkce roz- šířeného senátu, nicméně představovalo by zásadní ohrožení funkčnosti soudního systé- mu. Toto řešení je totiž pojmově založeno na možnosti vzniku odlišnosti judikatury ke stej- ným právním otázkám správních soudů na straně jedné a Ústavního soudu na straně druhé. Jestliže tedy první z nabízených mož- ——-- | "= ností činí rozhodování rozšířeného senátu veskrze zbytečným a jen formálním, předsta- vuje druhá možnost systémové riziko. Nejvyšší správní soud nicméně ve svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že celý vnit- rostátní právní řád je založen na principu vnitřního souladu a hierarchického uspořá- dání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvý vnímá relativně izolovaně, a to z hle- diska materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným čl. 95 Ústavy, který lze - mimo jiné - vnímat též ja- ko potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi sou- dy obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém roz- hodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto smyslu musí být je- ho rozhodnutí závazná. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu vý- slovného znění konkrétních ústavních no- rem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjá- dřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným me- chanismem odstranit. V tomto kontextu vidě- no, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento vý- klad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opač- ný výklad, který by kupř. s odkazem na váza- nost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvída- telnosti soudního rozhodování, což samozřej- mě představuje pochybení dosahující ústav- ní intenzity. Nelze rovněž opomenout, že určujícím společným prvkem obecných sou- dů a Ústavního soudu je jejich poslání zakot- vené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základ- ních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a har- monie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud - s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu - s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou je- ho interpretaci, kterou Ústavní soud považu- je za protiústavní. Jakkoliv tedy se Česká republika nenachá- zí v tradičním prostředí precedentálního prá- va, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smys- lu je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných pří- padech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by pro- to tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumen- tačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okol- ností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opome- nutí anebo by došlo k zásadní změně spole- čenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědči- vě odůvodnil. Setrvalou a vnitřně nerozpor- nou judikaturu Ústavního soudu proto nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná in- terpretační vodítka při rozhodování ve skut- kově a právně obdobných věcech, od nichž je 479 1834 7%% sice možný odklon, to však pouze ve výjimeč- ných a racionálně odůvodněných případech, jejichž demonstrativní nástin byl proveden výše. : Na základě zmíněných východisek lze zformulovat závěr, že věcná příslušnost rozší- řeného senátu v daném případě dána není, protože skutečný důvod, pro který se osmý senát Nejvyššího správního soudu hodlá od- chýlit od dřívější judikatury zdejšího soudu, nespočívá v jeho názorovém nesouhlasu s právními názory v této judikatuře obsaže- nými, nýbrž v akceptaci ústavního vymezení Ústavního soudu. Ohnisko odlišnosti obou shora nastíněných právních názorů se tak ne- nachází v interní sféře Nejvyššího správního soudu, což by vyvolalo nutnost sjednocení ju- dikatury právě aktivací rozšířeného senátu, nýbrž je dáno judikaturou Ústavního soudu. Spočívá tedy ve vnějším a na vůli zdejšího soudu nezávislém faktoru, ve svých faktic- kých důsledcích srovnatelném se změnou právní úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů. Rozšířený senát proto konstatuje, že jeho věcná působnost k rozho- dování za této situace dána není. Proto nemů- že ani meritorně posoudit shora popsaný ju- dikatorní rozpor. 1834 Řízení před soudem: dokazování; zásada koncentrace k $ 71 odst. 2 a $ 77 soudního řádu správního Navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omeze- no lhůtou stanovenou v $ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
Ing. Miroslav Bartoň, správce konkursní podstaty úpadce Ladislava C., proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
2 Afs 66/2004 - 68