ňový řád“, „d. ř.“) Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správ- cem daně podle $ 32 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, nemusí obsahovat žádné zvláštní náležitosti: obstojí, pokud obsahu- je označení důvodu a odkaz na jeho předchozí projednání. Pro běh odvolací lhůty ve smyslu odst. 10 téhož ustanovení je rozhodné, že správce daně do- ručil daňovému subjektu vyrozumění, a to bez ohledu na jeho obsah.
ňový řád“, „d. ř.“) Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správ- cem daně podle $ 32 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, nemusí obsahovat žádné zvláštní náležitosti: obstojí, pokud obsahu- je označení důvodu a odkaz na jeho předchozí projednání. Pro běh odvolací lhůty ve smyslu odst. 10 téhož ustanovení je rozhodné, že správce daně do- ručil daňovému subjektu vyrozumění, a to bez ohledu na jeho obsah.
Rozhodné pro posouzení důvodnos- ti kasační stížnosti je znění ustanovení $ 32 odst. 9 daňového řádu, podle něhož platí, že odchyluje-li se vyměřená daň od přiznání, hlášení nebo jiného oznámení, lze žádat v odvolací lhůtě o sdělení dů- vodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána nebo za řízení uznána (dále též „sdělení dů- vodu“). Podle odst. 10 téhož ustanovení 1055 400 se doba počínající dnem, který následu- je po dni podání žádosti podle odst. 9, a končící dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o důvodech stanovení daňo- vého základu a daně, nepočítá do odvo- lací lhůty. K tomu ze správního spisu žalované- ho vyplývá, že stěžovatel k výzvě správce daně podal dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňo- vací období roku 1999 dne 11. 1. 2001, a to na nulovou daňovou povinnost. Po výzvě k odstranění pochybností proběh- lo dne 18. 4. 2001 ústní jednání, kde správce daně zopakoval konstatování uvedené již v protokolu o jednání ze dne 20. 12. 2000, a to, že v daňovém přiznání měl být uveden příjem podle $ 8 zákona o daních z příjmů ve výši 2 746 455 Kč ja- ko úroky z nesplacené půjčky. Zástupce stěžovatele (daňový poradce) se k tomu vyjádřil tak, že teprve při tomto jednání mu byla objasněna podstata problému a že nesouhlasí s výkladem správce daně, neboť celá finanční operace nevedla ke zvýšení majetku daňového subjektu. Na- to podal daňový zástupce dne 27. 4. 2001 ještě obsáhlé písemné věcné vysvětlení. Platební výměr ze dne 18. 6. 2001, kte- rým byla doměřena daň, byl zástupci stěžovatele doručen dne 22. 6. 2001, dne 11. 7. 2001 podal zástupce žádost o sdě- lení důvodu rozdílu podle $ 32 odst. 9 daňového řádu. Finanční úřad v Českém Těšíně rcagoval na žádost sdělením ze dne 27. 7. 2001, které obsahovalo popis dosavadního daňového řízení s tím, že důvody daňové povinnosti byly zástupci daňového subjektu opakovaně vysvětle- ny při jednáních dne 20. 12. 2000 a dne 18. 4. 2001 tak, že se jedná o úrok z půj- ček, a toto stanovisko správce daně žád- né z poskytnutých vyjádření nevyvráti- lo. Toto sdělení bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 8. 8. 2001. Zastoupení 1056 daňového subjektu daňovým poradcem, kterému bylo doručováno a který žádal o podání vysvětlení v rozhodné době, je ve spise doloženo. Odvolání proti dodatečnému plateb- nímu výměru podal stěžovatel (jeho zá- stupce) dne 17. 10. 2001. Jde o podrobné odvolání, v němž je kromě nedostateč- ného vyřízení žádosti o sdělení důvodu rozdílů ve vyměřené dani argumentová- no věcnou nesprávností platebního vý- měru; jsou tu popsány finanční operace mezi daňovým subjektem, společností s ručením omezeným T. a hypoteční společností M. s tím, že výsledkem byla ztráta, a nikoliv příjem. Finanční úřad v Českém Těšíně dne 12. 11. 2001 zamí- tl odvolání jako opožděné podle $ 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu s tím, že do odvolací lhůty nebyla započtena do- ba od podání žádosti o sdělení důvodů do doručení tohoto sdělení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalova- ný dne 23. 5. 2002 se stejným závěrem o opožděnosti odvolání proti platební- mu výměru a o vlivu sdělení správce da- ně na běh odvolací Ihůty. Krajský soud při právním posouzení dospěl k závěru, že konec lhůty stanovené v $ 32 odst. 10 daňového řádu je vázán na doručení sdělení správce daně,'a nikoliv na jeho obsahové náležitosti či na spokojenost daňového subjektu s jeho obsahem. S tímto názorem Nejvyšší správní soud souhlasí. Daňový řád v ustanove- ní $ 32 odst. 9 dává daňovému subjektu možnost být seznámen s důvodem roz- dílu ve vyměřené dani, aniž pro takové sdělení předepisuje nějaké náležitosti. I když jde o možnost do určité míry na- hrazující zákonem předpokládanou ab- senci odůvodnění platebního výměru, neznamená to, že sdělení musí odpoví- dat požadavkům na rozhodnutí klade- ným ($ 32 odst. 2, 3, 8 d. ř.). Pro sdělení důvodu zákon nestanoví žádné náleži- tosti ani nepředpokládá jeho přesvědči- vost. Účelem je, aby daňový subjekt zjis- til, proč mu byl stanoven určitý daňový základ a vyměřena daň v určité výši, a mohl uvážit o nezbytnosti a argumen- taci odvolání. Z judikatury lze k tomu poukázat na rozhodnutí Krajského sou- du v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 23/2001, zveřejněné v publikaci Daňo- vé judikáty, 4. díl, Linde 2002, str. 157: uvádí se zde, že je-li důvod rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní ve sdělení srozumitelně objasněn, pak okolnost, že je sdělení jen stručné, neznamená, že je vadné či v rozporu se zákonem. Pokud takový důvod byl již daňovému subjek- tu v řízení sdělen, je akceptovatelné, že správce daně na to ve sdělení odkáže. K tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 91/2000, zveřejněný ve Sbírce rozhod- nutí českých soudů ve věcech daňových (nakladatelství Orac), č. 11-12/2001, pod č. 126: soud zde vyslovil, že pokud da- ňový subjekt požádá o sdělení rozdílu v případě, kdy byl vydán dodatečný pla- tební výměr na základě kontroly, správce daně dostojí svým povinnostem i tehdy, pokud na takovou žádost reaguje pouze sdělením, že výměr navazuje na zprávu o kontrole. V daném případě bylo ve sdělení správce daně výslovně uvedeno, že dů- vodem rozdílu je zahrnutí úroků z půj- ček do příjmů daňového subjektu, a dále bylo odkázáno na vysvětlení poskytnutá zástupci při předchozích ústních jedná- ních. Z protokolů o těchto jednáních je zřejmé, že předmětem bylo podrobné projednání věci, při jednání dne 20. 12. 2000 byl zástupce stěžovatele seznámen i se smlouvami, z nichž byl dovozen zá- věr o existencí příjmu. V protokolu ze dne 18. 4. 2001 také zástupce výslovně uvedl, že při tomto jednání mu bylo přes- ně vysvětleno pojetí správce daně, i když s ním nesouhlasil. V písemném vyjádře- ní se pak důvodem a doklady, z nichž správce daně vycházel, podrobně věcně zabýval. Důvod tedy správce daně sdělil a stručnost sdělení a odkaz na dosavad- ní projednávání věci nemohly způsobit újmu daňovému subjektu a nemohly ovlivnit jeho možnost řádné a včasné argumentace v odvolání; ostatně po věc- né stránce vycházelo podané odvolání z dostatečné znalosti problému. Pokud jde o běh odvolací lhůty a zejména její stavení podle $ 32 odst. 10 daňového řádu, váže zákon konec lhůty na vyrozu- mění o důvodech, tedy na doručení vy- rozumění, jímž správce daně na žádost reaguje. Běh žádné lhůty nelze spojovat s obsahovými náležitostmi aktu, a to ani tam, kde zákon výslovně náležitosti či ob- sah aktu předpokládá (pokud tak zákon výslovně nestanoví, jako např. při absen- ci či nesprávném poučení o opravném prostředku ve správním řízení - $ 54 odst. 3 správního řádu, nebo v daňovém řízení - $ 32 odst. 4 daňového řádu). Pro běh lhůty není tedy rozhodné, zda daňový subjekt považuje sdělení důvodu správcem daně za dostačující či nikoliv. Jinak by totiž nebylo nikdy najisto posta- veno, kdy lhůta končí. (oš)
Jan B. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů fyzických osob,