zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Neprokáže-li žalobce vznik daňového přeplatku ve smyslu $ 64 zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze tento daňo- vý přeplatek vrátit. Výši daňové povinnosti tak, aby pro vrácení da- ňového přeplatku byl dán právní důvod, může finanční úřad změnit pouze ve vyměřovacím řízení, a to za předpokladu, že již neuplynula prekluzívní lhůta podle $ 47 téhož zákona. 300
zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Neprokáže-li žalobce vznik daňového přeplatku ve smyslu $ 64 zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze tento daňo- vý přeplatek vrátit. Výši daňové povinnosti tak, aby pro vrácení da- ňového přeplatku byl dán právní důvod, může finanční úřad změnit pouze ve vyměřovacím řízení, a to za předpokladu, že již neuplynula prekluzívní lhůta podle $ 47 téhož zákona. 300
Finanční ředitelství v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vychází ze skuteč- nosti, že procesní úprava správy da- ně ze mzdy byla v daném případě obsažena v zákoně č. 76/1952 Sb. a v navazující vyhlášce č. 161/1976 Sb. Stěžovatel prý jako plátce daně v le- tech 1991 a 1992 odváděl správci daně (finančnímu úřadu) daně ze mzdy, přičemž předmět daňového ří- zení a žaloby se týkal žádosti o vráce- ní části odvodů plateb učiněných vříjnu 1991 a v únoru 1992. V daném případě stěžovatel uzavřel v letech 1991 a 1992 se svými členy smlouvy o převodu kmenového jmění druž- stva na jednotlivé členy (tzv. perso- nifikační smlouvy), jimiž převedl v těchto smlouvách stanovenou hod- notu kmenového jmění sníženou o daň ze mzdy jako členský podíl na členy družstva s tím, že po uplynutí pěti let bude tento podíl vypořádán. Proto stěžovatel při uzavření těchto smluv zvýšil v uvedených měsících daňový základ daně ze mzdy a v rám- ci měsíčních odvodů z mezd odvedl i částky daně ze mzdy z tohoto rozdě- lení majetku na členy družstva. Nic- méně stěžovatel v roce 2000 dospěl k závěru, že mu v předmětném obdo- bí nevznikla povinnost zdanit převod majetku na členské vklady členů družstva, neboť obecné soudy v říze- ní o zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o převodu kmenového jmě- ní na člena družstva konstatovaly, že zmíněné personifikační smlouvy jsou 301 159 neplatné. Stěžovatel tedy nikdy ne- byl povinen odvést daň ze mzdy a po- žádal o vrácení přeplatku daně. V daném případě žalovaný uvedl, že správce daně vycházel z toho, že částky daně ze mzdy byly plátcem da- ně (stěžovatelem) stanoveny správ- ně, a považoval tak daň ze mzdy za vy- rovnanou a odvodovou povinnost stěžovatele za splněnou, takže jeho daňový účet byl vyrovnaný. V před- mětném období stěžovatel platil daň vědomě, nikoliv omylem, a svůj ná- zor změnil až v roce 2000. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. je vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejí- cím řízení. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil na posouzení toho, zda se Městský soud v Praze v daném případě nedopustil nezá- konnosti, když hodnotil sporné práv- ní otázky. Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel z legální definice da- ňového přeplatku, obsažené v usta- novení $ 64 odst. 1 daňového řádu, podle něhož je daňovým přeplat- kem částka plateb převyšující splat- nou daň včetně příslušenství daně. K tomu stěžovatel uvádí, že částku 1538 712 Kč odvedl bez vyměření, a to omylem, který zjistil až v roce 2000, a že se proto jedná o daňový přeplatek. S tímto názorem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. 302 Podle přesvědčení Nejvyššího správ- ního soudu je totiž možno - V sou- ladu s konstantní judikaturou - da- ňový přeplatek vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je-li vratitelný. V sou- zené věci proto mohl finanční úřad stěžovatelově žádosti vyhovět jen při současném splnění obou uvedených podmínek. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, stěžovatel vznik daňové- ho přeplatku neprokázal, takže ne- existuje ani právní titul, z něhož by bylo zřejmé, že se o daňový přepla- tek jednalo; případnému vyměření či doměření daně tak, aby pro vrácení daňového přeplatku byl dán uvedený právní důvod, přitom zjevně bránila prekluzívní lhůta, obsažená v ustano- vení $ 47 daňového řádu. Jestliže se totiž tříletá lhůta pro vyměření po- dle citovaného ustanovení počítá od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové při- znání nebo hlášení nebo vznikla da- ňová povinnost - tedy od počátku ro- ku 1993 - a stěžovatel podal žádost o vrácení přeplatku až 1. 4. 2000, je zjevné, že tato lhůta zachována neby- la, přičemž před uplynutím této lhů- ty nebyl učiněn ani úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu doda- tečnému stanovení ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Za těchto okolností Nejvyšší správ- ní soud konstatuje, že napadený roz- sudek Městského soudu v Praze není nezákonný ve smyslu ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť městský soud. neposoudil právní otázky v předcházejícím řízení nesprávně. Jak totiž městský soud uvedl v odů- vodnění napadeného rozsudku, po- kud stěžovatel jako plátce daně v předmětném období daň vypočetl, srazil a odvedl, nebyl dán důvod k po- chybnostem o správnosti jeho postu- pu ani o správnosti výše odvedené ve vyměřovacím řízení, čemuž však již brání uplynutí prekluzívní lhůty daně, a žádný daňový přeplatek tak | dle $ 47 daňového řádu. nebyl evidován. Ke změně výše daňo- vé povinnosti by mohlo dojít pouze (ček)
Družstvo V. v K. proti Finančnímu ředitelství v Praze o vrácení daňové- ho přeplatku, o kasační stížnosti žalobce.