zdaňovací období roku 1996 I. Doba pro využití práva vyjádřit se ke skutečnostem a navrhovat důka- zy v rámci daňové kontroly [zejména $ 16 odst. 4 písm. c) a £) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] musí být přiměřená rozsahu pro- věřovaných skutečností. II. U daňového subjektu, jehož předmětem podnikání je vyhotovování sociomap, je daňově uznatelným výdajem ($ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) výdaj na pořízení výpočtů pro zpracova- ní sociomap u třetí osoby buď v případě, že daňový subjekt následně dále prodal tyto výpočty zákazníkovi, anebo v případě, že výpočty sloužily k ověření správnosti metod vyhotovování či ke zdokonalení kvality výstu- pů, jež daňový subjekt prodává svým zákazníkům.
zdaňovací období roku 1996 I. Doba pro využití práva vyjádřit se ke skutečnostem a navrhovat důka- zy v rámci daňové kontroly [zejména $ 16 odst. 4 písm. c) a £) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] musí být přiměřená rozsahu pro- věřovaných skutečností. II. U daňového subjektu, jehož předmětem podnikání je vyhotovování sociomap, je daňově uznatelným výdajem ($ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) výdaj na pořízení výpočtů pro zpracova- ní sociomap u třetí osoby buď v případě, že daňový subjekt následně dále prodal tyto výpočty zákazníkovi, anebo v případě, že výpočty sloužily k ověření správnosti metod vyhotovování či ke zdokonalení kvality výstu- pů, jež daňový subjekt prodává svým zákazníkům.
Rozhodnutí správního orgánu je pře- zkoumatelné; v jeho odůvodnění se správní orgán vypořádal se všemi otáz- kami podstatnými pro rozhodnutí ve vě- ci, zejména uvedl, jaký skutkový stav zjis- til, pod jakou právní normu takto zjištěný skutkový stav subsumoval, a vy- pořádal se s námitkami a vyjádřeními stěžovatele. Tvrzení, že se správní orgán nevypořádal s důkazem v podobě výstu- pů zpracovaných společností T. jako podklady pro další analýzy klientů, je ne- důvodné. V odůvodnění správního roz- hodnutí žalovaného je výslovně uvede- no, že v průběhu celého daňového řízení se nepodařilo získat jakoukoli in- terpretaci sociomapování v písemné po- době, neboť všechny dodané početní vý- stupy a graly jsou bez jakéhokoli komentáře či vysvětlení, jaký význam či přínos obsahují a k jakému účelu byly vy- hotoveny. Z toho, co správní orgán v odůvodnění uvedl, je jasně patrné, že výstupy zpracované společností T., které stěžovatel správci daně v daňovém říze- ní poskytl, měl žalovaný k dispozici (jsou ostatně v kopii obsaženy ve správním Spise) a že se jimi zabýval a z hlediska je- jich důkazní hodnoty je posuzoval. Výtka stěžovatele, že mu v rámci da- ňové kontroly za rok 1996 bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, není důvodná, V $ 16 odst. 4 d. ř. jsou upravena práva daňového subjektu při provádění daňové kontroly; v písm. £) 231 794 tohoto ustanovení je založeno právo vy- jádřit se před ukončením daňové kon- troly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně na- vrhnout jeho doplnění, a v písm. c) pak právo předkládat v průběhu daňové kon- troly důkazní prostředky, případně navt- hovat předložení důkazních prostředků, které daňový subjekt sám nemá k dispo- zici. Z protokolu o ústním jednání ze dne 14. 11. 2000 (přílohy ke zprávě ze dne 14. 11.2000 o daňové kontrole ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob za zdaňo- vací období 1996, 1997, 1998), konkrét- ně z vyjádření stěžovatele tam obsažené- ho, i ze samotné zprávy o daňové kontrole je patrné, že stěžovatel se v prů- běhu kontroly i v jejím závěru k různým skutečnostem vyjadřoval a předkládal správci daně různé listiny jako důkazy. Skutečnost, že daňová kontrola za rok 1996 byla zahájena 14. 11. 2000 a týž den byla také spolu s kontrolou za roky 1997 a 1998 skončena, nelze v daném případě považovat za porušení žalobco- vých práv vyplývajících z $ 16 o0dst.4 d.ř. či z jiného ustanovení tohoto zákona. Z obsahu zprávy je patrné, že kontrola se právem - vzhledem k tomu, že k prová- dění činností, na něž stěžovatel vykazo- val výdaje jako daňový náklad, mělo do- cházet až v roce 1997 - soustředila na prověřování podkladů za rok 1997 (resp. z jiných, pro řízení o kasační stížnosti nerozhodných důvodů také za rok 1998), zatímco jediným dokladem pro- věřovaným za rok 1996 byla zálohová faktura č. 122/96; na tom nic nemění skutečnost, že komplex skutkových okolností s těžištěm v roce 1997 význam- ně ovlivnil žalobcovu daňovou povin- nost za rok 1996. Lze souhlasit se stěžovatelem, že da- ňové kontroly za jednotlivá zdaňovací 232 období jsou oddělenými „řízeními“ (přesněji řečeno procesními postupy), ovšem pouze v tom smyslu, že výsled- kem kontroly musí být vždy zjištění správnosti či nesprávnosti stanovení da- ňové povinnosti za každé konkrétní ob- dobí. To však neznamená, že by správce daně nemohl a neměl skutečnosti, které mají význam pro vícero zdaňovacích ob- dobí současně, prověřovat jako jeden ce- lek, v jejich vzájemné souvztažnosti. Rov- něž nutno poznamenat, že Časové dimenze práva vyjadřovat se ke skuteč- nostem v rámci daňové kontroly a navt- hovat důkazy musí být přiměřené rozsa- hu prověřovaných skutečností. Jinak řečeno: jeli předmětem prověřování rozsáhlý komplex skutečností či před- mětem dokazování rozsáhlý soubor dů- kazů, musí být daňovému subjektu po- skytnut tomu odpovídající čas pro vyjádření a navrhování případných dal ších důkazů; naopak, je-li prověřována skutečnost jednoduchá, resp. dokazová- ní rozsahem velmi omezené, může k za- chování všech práv daňového subjektu stačit, je-li mu k vyjádření a navržení pří- padných dalších důkazů poskytnut rela- tivně krátký časový prostor. Přesně tak tomu bylo v případě stěžovatele ve vzta- hu k faktuře č. 122/96, a proto zde nedo- šlo k porušení práv stěžovatele zakotve- ných v $ 16 odst. 4, zejm. písm. c) a £) d. ř. Nelze ani dospět k závěru, že by správce daně předjímal výsledek daňové kontroly u stěžovatele tím, že den před skončením této kontroly (tedy dne 13. 11. 2000) v rámci zprávy o daňové kontrole stěžovatelovy manželky hodnotil skuteč- nosti vztahující se ke stěžovateli a k da- ňové kontrole u něho prováděné. Před- mětem daňové kontroly u stěžovatele iu jeho manželky byl ve své podstatě to- tožný okruh skutečností souvisejících s podnikáním stěžovatele, na němž se -E 794 jeho manželka podílela jako spolupracu- jící osoba. Pokud měly být tyto skuteč- nosti správně zjištěny a zhodnoceny, nemohlo se tak dít jinak než v jejich vzá- jemné souvztažnosti. Takový postup ne- jen že není předjímáním výsledku ještě neskončené kontroly, nýbrž je jediným logickým a věcně správným postupem, který vede ke správnému zjištění skutko- vého stavu a jeho právnímu posouzení, samozřejmě za předpokladu, že každý z kontrolovaných daňových subjektů má možnost samostatně se vyjadřovat a sa- mostatně navrhovat důkazy ke skuteč- nostem relevantním pro určení jeho da- ňové povinnosti a že i jinak jsou každému z nich zachována jeho záko- nem zaručená procesní práva. To vše by- lo v daném případě splněno. Správní or- gán tedy postupoval zcela v souladu s $ 31 odst. 2 as $ 16 odst. 1 d.ř. Dále stěžovatel považuje za nespráv- né posouzení právní otázky, pokud se Městský soud v Praze ztotožnil s tím, že stěžovatel neprokázal, že částka propla- cená jeho bratrovi není daňovým výda- jem ve smyslu ustanovení $ 24 zákona o daních z příjmů. Podle $ 24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni 12.9. 2002 (6 75 odst. 1, $ 120 s.ř. s.), se výdaje (náklady) vynaložené na dosa- žení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odeč- tou (od dosažených zdanitelných příj- mů) ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštní- mi předpisy. Základní podmínkou daňo- vé uplatnitelnosti výdaje je tedy, aby byl vynaložen na dosažení, zajištění a udrže- ní příjmu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vyna- loženého výdaje i ohledně jeho účelu ne- se poplatník. Stěžovatel v daňovém říze- SBÍRKA ROZIIODNUTÍ NSS 3/2006 ní tvrdil, že svému bratru zaplatil určitou částku, a to i prokázal. Tvrdil, že za tuto částku obdržel výpočtové výstupy pro tvorbu sociomap. Tvrdil dále, že tyto konkrétní výstupy samy o sobě dále ne- prodával, nýbrž je použil jako materiál k ověření validity metod použitých při realizací jiných (konkrétním zákazní- kům prodaných) výstupů. Tato tvrzení však se mu již podle závěrů žalovaného důkazy, které byly v daňovém řízení pro- vedeny, prokázat nepodařilo. Pro posouzení správnosti úvah, který- mi byl ve svém rozhodnutí žalovaný veden, je nutno ujasnit, za jakých podmínek by ve stěžovatelově konkrétním případě byly jím vynaložené výdaje daňově uznatelné, V první řadě by tomu tak bylo tehdy, kdyby stěžovatel objednal a zaplatil u svého bratra určité výpočty, ty pak ná- sledně dále prodal konkrétnímu zákazní- kovi, ať již v podobě, kterou obdržel, ne- bo nějakým způsobem zakomponované do komplexnějšího či dále zpracované- ho nebo dopracovaného výstupu. To však stěžovatel nejen neprokázal, ale ani netvrdil. Pokud by to tvrdil, postačilo by toliko prokázat, jaké konkrétní výpočty od bratra obdržel, zda a případně jak byly tyto výpočty dále zpracovány, dopracová- ny či zakomponovány do širšího výstu pu a konečně kterému dalšímu konkrétnímu subjektu byly prodány. O hlubší povaze výpočetních metod užívaných stěžovate- lem či jeho bratrem by bylo třeba podat důkaz jen v té míře, aby byl prokázán jed- noznačný vztah mezi výpočty obdržený- mi od Ing. Kamila B. a výstupy prodanými stěžovatelovým zákazníkům. Dále by bylo možno stěžovateli poří- zení výpočtů u jeho bratra daňově uznat, kdyby tyto výpočty byly určeny sice nikoli pro konkrétní projekt hrazený 233 795 konkrétním zákazníkem stěžovatele, ale k ověření správnosti metod vyhotovová- ní či ke zdokonalení kvality výstupů, jež stěžovatel prodává svým zákazníkům. Právě to stěžovatel tvrdil. Bylo tedy tře- ba, aby prokázal, v čem spočívá povaha výstupů, které- prodává svým zákazní- kům, proč k jejich vyhotovení potřebuje výpočty, zda tyto - dále neprodávané - výpočty odpovídají svojí povahou a pod- statou těm výstupům, které prodával či bude prodávat konkrétním zákazníkům, a zda a jak konkrétně tyto neprodané vý- xy počty ověří správnost, spolehlivost či ji- nou z hlediska prodeje relevantní vlast- nost metody, prodej jejíchž aplikací je předmětem jeho podnikání. Stěžovatel však takovýto důkaz nepodal a předložil pouze doklady o tom, že jakési výpočty existují, že existují jejich aplikace v po- době sociomap a že tyto výpočty provádí Ing. Kamil B., resp. s ním spolupracující společnost T. To ale k prokázání, že šlo o výdaje vynaložené na dosažení, zajiště- ní a udržení zdanitelných příjmů, nepo- stačovalo, a proto správní orgán důvod- ně dospěl k závěru o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. 795 Daňová kontrola: práva a povinnosti spolupracující osoby k $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňo- vací období roku 1996 Přestože se daňová povinnost spolupracující osoby podle $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zcela odvíjí od poměru příjmů a vý- dajů zjištěných u hlavního daňového subjektu, má spolupracující osoba stejná procesní práva a povinnosti jako hlavní daňový subjekt sám.
Mgr. Radvan B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z pří- jmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Uplatnění důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud v kasační stížnosti po posouzení jejího obsahu neshledal, jakkoli stěžovatel toto ustanovení v ní výslovně uváděl. Stěžovatel totiž kasační stížností nevytýká rozhodnutí krajského soudu ani nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, ani jinou vadu řízení před tímto soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud přitom neshledal tyto ani jiné vady uvedené v § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Zde postačí konstatovat, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nepochybně plně srozumitelné a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá, že z obsahu soudního spisu není patrné, že by řízení před krajským soudem trpělo jakoukoli vadou a že rozhodnutí správního orgánu, které bylo přezkoumáváno, obsahuje zákonem předepsané podstatné náležitosti a bylo vydáno orgánem nadaným pravomocí a příslušností tak učinit, takže neexistují důvody považovat toto rozhodnutí za nicotné.
Dále je nutno zabývat se důvody kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti lze soudit a dovozovat (když stěžovatel stran konkrétní specifikace jednotlivých důvodů svoji kasační stížnost formuloval velmi stroze), že stěžovatel zde namítá následující: V první řadě namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost, jež má spočívat v nevypořádání se s některými tvrzeními stěžovatele a jím navrhovanými důkazy. Dále namítá porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem, jež mohlo ovlivnit zákonnost, spočívající jednak v tom, že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se v rámci daňové kontroly ke skutečnostem zjištěným správním orgánem, jednak v tom, že žalovaný před ukončením daňové kontroly předjímal její výsledek, a jednak v tom, že odvolací správní orgán měl zrušit rozhodnutí správního orgánu první instance, které obsahovalo označení neexistující daňové kontroly, jež měla být podkladem prvoinstančního správního rozhodnutí.
Rozhodnutí správního orgánu je přezkoumatelné; v jeho odůvodnění se správní orgán vypořádal se všemi otázkami podstatnými pro rozhodnutí ve věci, zejména uvedl, jaký skutkový stav zjistil, pod jakou právní normu takto zjištěný skutkový stav subsumoval a vypořádal se s námitkami a vyjádřeními stěžovatele. Výtka stěžovatele, že se správní orgán nevypořádal s důkazem v podobě výstupů zpracovaných společností T. E. jako podklady pro další analýzy klientů, je nedůvodná - v odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného je na straně 5 dole výslovně uvedeno, že v průběhu celého daňového řízení se nepodařilo získat jakoukoli interpretaci sociomapování v písemné podobě, když všechny žalovaným dodané početní výstupy a grafy jsou bez jakéhokoli komentáře či vysvětlení, jaký význam či přínos obsahují a k jakému účelu byly vyhotoveny. Z toho, co správní orgán v odůvodnění uvedl, je jasně patrné, že výstupy zpracované společností T. E., které stěžovatel správci daně v daňovém řízení poskytl, měl žalovaný k dispozici (jsou ostatně v kopii obsaženy ve správním spise) a že se jimi zabýval a z hlediska jejich důkazní hodnoty je posuzoval.
Výtka stěžovatele, že mu v rámci daňové kontroly za rok 1996 bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, není důvodná. V § 16 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. jsou zakotvena práva daňového subjektu při provádění daňové kontroly, mimo jiné – v písm. f) cit. ustanovení – též právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění a – v písm. c) – právo předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které daňový subjekt sám nemá k dispozici. Z protokolu o ústním jednání ze dne 14. 11. 2000 (přílohy ke zprávě ze dne 14. 11. 2000 o daňové kontrole ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998), konkrétně z vyjádření stěžovatele tam obsaženého, i ze samotné zprávy o daňové kontrole je patrné, že stěžovatel se v průběhu kontroly i v jejím závěru k různým skutečnostem vyjadřoval a předkládal správci daně různé listiny jako důkazy.
Skutečnost, že daňová kontrola za rok 1996 byla zahájena 14. 11. 2000 a týž den byla také spolu s kontrolou za roky 1997 a 1998 skončena, nelze v daném případě považovat za porušení žalobcových práv vyplývajících z § 16 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. či jiného ustanovení tohoto zákona. Z obsahu zprávy je patrné, že kontrola se právem – vzhledem k tomu, že k provádění činností, výdaje na něž stěžovatel vykazoval jako daňový náklad, mělo docházet až v roce 1997 – soustředila na prověřování podkladů za rok 1997 (resp. z jiných, pro řízení o kasační stížnosti nerozhodných důvodů také za rok 1998), zatímco jediným dokladem prověřovaným za rok 1996 byla zálohová faktura č. 122/96; na tom nic nemění skutečnost, že komplex skutkových okolností s těžištěm v roce 1997 významně ovlivnil žalobcovu daňovou povinnost za rok 1996. Lze souhlasit se stěžovatelem, že daňové kontroly
za jednotlivá zdaňovací období jsou oddělenými „řízeními“ (přesněji řečeno procesními postupy), ovšem pouze v tom smyslu, že výsledkem kontroly musí být vždy zjištění správnosti či nesprávnosti stanovení daňové povinnosti za každé konkrétní období. To však neznamená, že by správce daně nemohl a neměl skutečnosti, které mají význam pro vícero zdaňovacích období současně, prověřovat jako jeden celek, v jejich vzájemné souvztažnosti. Rovněž nutno poznamenat, že časové dimenze práva vyjadřovat se ke skutečnostem v rámci daňové kontroly a navrhovat důkazy musí být přiměřené rozsahu správcem daně prověřovaných skutečností – jinak řečeno: je-li předmětem prověřování rozsáhlý komplex skutečností či předmětem dokazování rozsáhlý soubor důkazů, musí být daňovému subjektu poskytnut tomu odpovídající čas pro vyjádření a navrhování případných dalších důkazů; naopak, je-li prověřována skutečnost jednoduchá resp. dokazování rozsahem velmi omezené, může k zachování všech práv daňového subjektu stačit, je-li mu k vyjádření a navržení případných dalších důkazů poskytnut relativně krátký časový prostor. Přesně tak tomu bylo v případě stěžovatele ve vztahu k faktuře č. 122/96, a proto zde nedošlo k porušení práv stěžovatele zakotvených v § 16 odst. 4, zejm. písm. c) a f), zákona č. 337/1992 Sb., v tehdy platném znění.
Nelze ani dospět k závěru, že by správce daně předjímal výsledek daňové kontroly u stěžovatele tím, že den před skončením této kontroly (tedy dne 13. 11. 2000) v rámci zprávy o daňové kontrole manželky stěžovatele M. B. hodnotil skutečnosti vztahující se k žalobci a k daňové kontrole u něho prováděné. Předmětem daňové kontroly u stěžovatele i u jeho manželky byl ve své podstatě totožný okruh skutečností souvisejících s podnikáním stěžovatele, na němž se jeho manželka podílela jako spolupracující osoba. Pokud měly být tyto skutečnosti správně zjištěny a zhodnoceny, nemohlo se tak dít jinak než v jejich vzájemné souvztažnosti. Takový postup nejen že není předjímáním výsledku ještě neskončené kontroly, nýbrž je jediným logickým a věcně správným postupem, který může vést ke správnému zjištění skutkového stavu a jeho právnímu posouzení, samozřejmě za předpokladu, že každý z kontrolovaných daňových subjektů má možnost samostatně se vyjadřovat a samostatně navrhovat důkazy ke skutečnostem relevantním pro určení jeho daňové povinnosti a že i jinak jsou každému z nich zachována jeho zákonem zaručená procesní práva. To vše bylo v daném případě splněno. Správní orgán tedy postupoval zcela v souladu s § 31 odst. 2 a s § 16 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.
Důvodná není ani výtka stěžovatele, že žalovaný měl zrušit dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 6 č. 1000001127 ze dne 27. 11. 2000 za zdaňovací období roku 1996, v němž je odkázáno na neexistující zprávu o daňové kontrole, a že Městský soud v Praze napadené rozhodnutí správního orgánu měl pro tuto vytýkanou vadu zrušit. V uvedeném výměru, který byl vydán dne 27. 11. 2000, tedy 13 dní od skončení daňové kontroly u stěžovatele za roky 1996, 1997 a 1998, se odkazuje na zprávu o daňové kontrole ze dne 21. 11. 2000, č. j. 006911. Zpráva o daňové kontrole, která byla ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 1996 u stěžovatele vyhotovena, má č. j. 191233/00/006931/322 a je ze dne 14. 11. 2000. Jiná daňová kontrola nebyla u stěžovatele v daném čase prováděna. Již na první pohled je zřejmé, že nesprávné č. j. 006911 je torzem správného čísla jednacího, byť s chybou v jedné číslici. Zcela zjevně tak jde o zřejmou chybu v psaní v datu a čísle jednacím zprávy o daňové kontrole, tedy v označení určité skutečně proběhnuvší a k daňové povinnosti stěžovatele za rok 1996 se vztahující daňové kontrole, nikoli o rozhodnutí vydané na základě daňové kontroly, která vůbec neproběhla nebo která se vztahovala k jiné osobě
či jinému zdaňovacímu období stěžovatele. O identitě daňové kontroly tak nemůže být pochyb. Nejde o základní náležitost rozhodnutí (§ 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), a proto nebylo důvodu zvažovat postup podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Nebylo tedy důvodu, aby žalovaný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 6 zrušil, a v rámci odvolacího řízení zcela postačovalo – jak také žalovaný učinil – věc vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí. V daném případě nebyl důvod ani k postupu podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., neboť se jednalo o rozhodnutí, jímž se stanovuje daňová povinnost, přičemž ovšem tato povinnost byla stanovena správně, ani k postupu podle § 56 odst. 3 téhož zákona, neboť se nejednalo o rozhodnutí nebo opatření, jimiž nebyla stanovena daňová povinnost (srov. k tomu Kindl/Telecký/Válková, Zákon o správě daní a poplatků, komentář, C. H. Beck, Praha 2002, str. 363 - 364, bod 2.).
Dále je nutno zabývat se stěžovatelem uplatněnými důvody kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti lze soudit, že stěžovatel považuje za nesprávné posouzení právní otázky, pokud se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neprokázal, že částka proplacená stěžovatelem jeho bratru Ing. K. B. na základě zálohové faktury č. 122/96 v roce 1996 a vyúčtovaná žalobci fakturou č. 078/5/97 není daňovým výdajem ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění.
Podle § 24 odst. 1 věty první zákona č. 586/1992 Sb. ve znění účinném ke dni 12. 9. 2002 (§ 75 odst. 1, § 120 s. ř. s.) se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou (od dosažených zdanitelných příjmů) ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Základní podmínkou daňové uplatnitelnosti výdaje je tedy, aby byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese poplatník. Stěžovatel v daňovém řízení tvrdil, že svému bratru Ing. K. B. zaplatil určitou částku, a toto i prokázal. Tvrdil, že za tuto částku obdržel výpočtové výstupy pro tvorbu sociomap. Tvrdil dále, že tyto konkrétní výstupy samy o sobě dále neprodával, nýbrž je použil jako materiál k ověření validity metod použitých při realizací jiných, konkrétním zákazníkům prodaných, výstupů. Tato tvrzení však se mu již podle závěrů žalovaného důkazy, které byly v daňovém řízení provedeny, prokázat nepodařilo.
Pro posouzení správnosti úvah, kterými byl ve svém rozhodnutí žalovaný veden, je nutno ujasnit, za jakých podmínek by v žalobcově konkrétním případě byly jím vynaložené výdaje daňově uznatelné.
V první řadě by tomu bylo tehdy, kdyby stěžovatel objednal a zaplatil u Ing. K. B. určité výpočty, tyto obdržel a následně dále prodal konkrétnímu zákazníkovi, ať již v podobě, kterou obdržel, nebo nějakým způsobem zakomponované do komplexnějšího či dále zpracovaného nebo dopracovaného výstupu. To však stěžovatel nejen neprokázal, ale ani netvrdil. Pokud by to tvrdil, postačilo by toliko prokázat, jaké konkrétní výpočty obdržel od Ing. K. B., zda a případně jak byly tyto výpočty dále zpracovány, dopracovány či zakomponovány do širšího výstupu a konečně kterému dalšímu konkrétnímu subjektu byly prodány. O hlubší povaze stěžovatelem či Ing. K. B. užívaných výpočetních metod by bylo třeba podat důkaz jen v té míře, aby byl prokázán jednoznačný vztah mezi výpočty obdrženými od Ing. K. B. a výstupy prodanými žalobcovým zákazníkům.
Dále by bylo možno žalobci pořízení výpočtů u jeho bratra Ing. K. B. daňově uznat, kdyby tyto výpočty byly určeny sice nikoli pro konkrétní projekt hrazený konkrétním zákazníkem stěžovatele, ale k ověření správnosti metod vyhotovování či ke zdokonalení kvality výstupů, jež stěžovatel prodává svým zákazníkům. Právě toto stěžovatel tvrdil. Bylo třeba, aby prokázal, v čem spočívá povaha výstupů, které prodává svým zákazníkům, proč k jejich vyhotovení potřebuje výpočty od svého bratra, zda konkrétní výpočty, náklady na něž chce daňově uznat a které dále neprodal svým zákazníkům, odpovídají svojí povahou a podstatou těm výstupům, které prodával či bude prodávat konkrétním zákazníkům, a zda a jak konkrétně tyto neprodané výpočty ověří správnost, spolehlivost či jinou z hlediska prodeje relevantní vlastnost metody, prodej jejíchž aplikací je předmětem jeho podnikání. Stěžovatel však takovýto důkaz nepodal a ve své podstatě předložil pouze doklady o tom, že existují jakési výpočty (či výstupy výpočtů), že existují jejich aplikace v podobě sociomap a že tyto výpočty provádí Ing. K. B. resp. s ním spolupracující na Kypru registrovaná společnost T. E.. To však k prokázání, že v případě platby poskytnuté Ing. K. B. šlo o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, nepostačovalo, a proto správní orgán důvodně dospěl k závěru o neunesení zákonem stanoveného důkazního břemene stěžovatelem.
Z výše uvedených úvah tedy vyplývá, že Městský soud v Praze postupoval zcela správně, pokud stěžovatelem napadené správní rozhodnutí žalovaného nezrušil a žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud proto nedůvodnou kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 2. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu