19. 6. 2012 však žalobce vzal žalobu v plném
rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný vydal dne 14. 6. 2012 ve věci rozhodnutí. Městský soud proto řízení rozhodnutím ze dne
19. 6. 2012, čj. 10 A 193/2011-61, zastavil (výrok I. napadeného usnesení) a žádnému
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud při rozhodování o nákladech tohoto soudního řízení vycházel z posouzení důvodnosti podané žaloby. Za zásadní považoval otázku, zda žalobce podal návrh
na opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3
správního řádu a zda vyčkal uplynutí lhůty
30 dnů, kterou zákon pro rozhodnutí správního
orgánu určuje (§ 71 odst. 3 správního řádu).
Městský soud vyšel z toho, že žalobce dne
11. 5. 2011 podal ke Komisi návrh na opatření
proti nečinnosti; ta dne 3. 6. 2011 opatřením
nařídila žalovanému vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů. Městský soud sice uznal, že žalobce podal žalobu až po uplynutí výše uvedené
lhůty, přičemž žalovaný rozhodl až dne 14. 6.
2012, žalobci však právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal, což odůvodnil zejména jeho
dřívějším chováním (žalobce vystupoval
v České republice pod jinou identitou, za což
mu bylo uloženo správní vyhoštění, pod současnou identitou byl vydán trestní příkaz,
jímž mu bylo uloženo do 2 týdnů z České republiky vycestovat, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody). Zohlednil také
fakt, že v tiskopisech žalobce uváděl rozporuplné údaje o svém stavu (svobodný, ženatý),
neposkytoval žalovanému součinnost apod.
Ačkoli tedy byla žaloba podána až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené pro vydání
rozhodnutí, z průběhu řízení vyplývá, že žalovaný činil potřebné kroky k vydání rozhodnutí, zatímco žalobce mu neposkytoval potřebnou součinnost, i když byl o těchto
krocích obeznámen, záměrně uváděl nepravdivé skutečnosti a významně tak ovlivnil délku vedeného řízení. Městský soud tak dovodil, že náklady žalobcem vynaložené na
právní zastupování v řízení o správní žalobě
nepředstavovaly náklady účelně vynaložené
na hájení jeho práv (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), a jako
takové je tudíž nepřiznal.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž poukázal na argumentaci městského soudu, který v odůvodnění uvedl, že podstatnou pro „posouzení
důvodnosti podané žaloby je otázka, zda žalobce podal opatření proti nečinnosti [...]
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
a zda vyčkal uplynutí lhůty 30 dnů“; z toho dovodil, že soud posoudil jeho žalobu jako
předčasně podanou. Tento závěr dle stěžovatele jasně plyne též z konstatování, že soud
„má za zřejmé, že žalobce sice vyčkal uvedené 30denní lhůty k podání žaloby, ovšem
z průběhu řízení jasně vyplývá, že žalovaný činil potřebné kroky, bez nichž by
jen těžko mohl rozhodnout.“ K tomu stěžovatel uvedl, že měl-li soud za to, že byla žaloba podána předčasně, měl postupovat dle
§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a žalobu odmítnout, a nikoliv řízení zastavit.
Dále stěžovatel namítl, že žádost o povolení k přechodnému pobytu inicioval již dne
11. 5. 2011 podal ke Komisi návrh na opatření
proti nečinnosti; ta dne 3. 6. 2011 opatřením
nařídila žalovanému vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů. Městský soud sice uznal, že žalobce podal žalobu až po uplynutí výše uvedené
lhůty, přičemž žalovaný rozhodl až dne 14. 6.
2012, žalobci však právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal, což odůvodnil zejména jeho
dřívějším chováním (žalobce vystupoval
v České republice pod jinou identitou, za což
mu bylo uloženo správní vyhoštění, pod současnou identitou byl vydán trestní příkaz,
jímž mu bylo uloženo do 2 týdnů z České republiky vycestovat, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody). Zohlednil také
fakt, že v tiskopisech žalobce uváděl rozporuplné údaje o svém stavu (svobodný, ženatý),
neposkytoval žalovanému součinnost apod.
Ačkoli tedy byla žaloba podána až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené pro vydání
rozhodnutí, z průběhu řízení vyplývá, že žalovaný činil potřebné kroky k vydání rozhodnutí, zatímco žalobce mu neposkytoval potřebnou součinnost, i když byl o těchto
krocích obeznámen, záměrně uváděl nepravdivé skutečnosti a významně tak ovlivnil délku vedeného řízení. Městský soud tak dovodil, že náklady žalobcem vynaložené na
právní zastupování v řízení o správní žalobě
nepředstavovaly náklady účelně vynaložené
na hájení jeho práv (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), a jako
takové je tudíž nepřiznal.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž poukázal na argumentaci městského soudu, který v odůvodnění uvedl, že podstatnou pro „posouzení
důvodnosti podané žaloby je otázka, zda žalobce podal opatření proti nečinnosti [...]
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
a zda vyčkal uplynutí lhůty 30 dnů“; z toho dovodil, že soud posoudil jeho žalobu jako
předčasně podanou. Tento závěr dle stěžovatele jasně plyne též z konstatování, že soud
„má za zřejmé, že žalobce sice vyčkal uvedené 30denní lhůty k podání žaloby, ovšem
z průběhu řízení jasně vyplývá, že žalovaný činil potřebné kroky, bez nichž by
jen těžko mohl rozhodnout.“ K tomu stěžovatel uvedl, že měl-li soud za to, že byla žaloba podána předčasně, měl postupovat dle
§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a žalobu odmítnout, a nikoliv řízení zastavit.
Dále stěžovatel namítl, že žádost o povolení k přechodnému pobytu inicioval již dne
3. 3. 2010 u tehdy věcně příslušného orgánu,
tj. Policie České republiky, Inspektorátu cizinecké policie, přičemž k 1. 1. 2011 přešla věcná příslušnost na žalovaného. Stěžovatel byl
přesvědčen, že tato skutečnost nemohla mít
žádnou relevanci na posouzení nečinnosti žalovaného, neboť z žádného přechodného
ustanovení nevyplývá, že by byla v souvislosti
s tímto přechodem žalovanému jakkoli prodloužena lhůta pro vydání rozhodnutí. Správní
orgán je povinen vydat rozhodnutí bezodkladně, a teprve když bezodkladně rozhodnout
nelze, má lhůtu 60 dnů od podání žádosti
[§ 169 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky;
dále jen „zákon o pobytu cizinců“]. Poněvadž
tak žalovaný neučinil, podal stěžovatel dne
3. 3. 2010 u tehdy věcně příslušného orgánu,
tj. Policie České republiky, Inspektorátu cizinecké policie, přičemž k 1. 1. 2011 přešla věcná příslušnost na žalovaného. Stěžovatel byl
přesvědčen, že tato skutečnost nemohla mít
žádnou relevanci na posouzení nečinnosti žalovaného, neboť z žádného přechodného
ustanovení nevyplývá, že by byla v souvislosti
s tímto přechodem žalovanému jakkoli prodloužena lhůta pro vydání rozhodnutí. Správní
orgán je povinen vydat rozhodnutí bezodkladně, a teprve když bezodkladně rozhodnout
nelze, má lhůtu 60 dnů od podání žádosti
[§ 169 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky;
dále jen „zákon o pobytu cizinců“]. Poněvadž
tak žalovaný neučinil, podal stěžovatel dne
11. 5. 2011 návrh na provedení opatření proti
nečinnosti; v reakci na to Komise přikázala
žalovanému vydat rozhodnutí do 30 dnů. Jelikož ani po uplynutí této lhůty žalovaný rozhodnutí nevydal, bránil se stěžovatel proti nečinnosti podáním správní žaloby. Žalovaný
pak až v průběhu soudního řízení, dne 14. 6.
2012, vydal předmětné rozhodnutí, v důsledku čehož vzal stěžovatel žalobu zpět. Stěžovatel tak má za to, že nečinnost žalovaného byla
zcela zřejmá.
Stěžovatel zcela odmítl argumentaci
městského soudu vztahující se k otázce nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Byl toho názoru, že pokud mu soud přičetl
k tíži, že vlastním jednáním způsobil komplikovanost správního řízení (např. tím, že žádal
o azyl pod jinou identitou), jednalo se o úvahu,
která byla pro posouzení nečinnosti žalovaného zcela irelevantní. S ohledem na předpokládanou komplikovanost vyřizování předmětného typu žádosti upravil zákonodárce
maximální délku lhůty pro vydání rozhodnutí (60 dnů od podání žádosti); pouze v této
lhůtě je správní orgán povinen vydat rozhodnutí a zároveň dostát dalším z toho plynoucím povinnostem (řádné zjištění skutkového
stavu atd.). Stěžovatel tuto svou argumentaci
podporuje též stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve
kterém
je uvedeno, že „[o]d obecného
pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním
okolnostem individuálního případu, je však
nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu
či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě [...]. V těchto případech pak samozřejmě platí zásada speciality
– tam, kde zákon stanoví lhůtu pro úkon
soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní
se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.“ Pro důvodnost žaloby tedy bylo nutno určit, zda v průběhu řízení došlo nebo nedošlo k okolnostem, které
by stavily, či jakkoli prodlužovaly lhůtu pro
vydání rozhodnutí. Pokud se tak nestalo, je
nečinnost žalovaného zřejmá již po překročení zmiňované lhůty pro vydání rozhodnutí.
Jedinou výtku vůči své osobě stěžovatel
připustil v souvislosti se svou omluvou z jednání dne 24. 2. 2012, v důsledku čehož musel
být odložen výslech účastníků řízení na 20. 4.
11. 5. 2011 návrh na provedení opatření proti
nečinnosti; v reakci na to Komise přikázala
žalovanému vydat rozhodnutí do 30 dnů. Jelikož ani po uplynutí této lhůty žalovaný rozhodnutí nevydal, bránil se stěžovatel proti nečinnosti podáním správní žaloby. Žalovaný
pak až v průběhu soudního řízení, dne 14. 6.
2012, vydal předmětné rozhodnutí, v důsledku čehož vzal stěžovatel žalobu zpět. Stěžovatel tak má za to, že nečinnost žalovaného byla
zcela zřejmá.
Stěžovatel zcela odmítl argumentaci
městského soudu vztahující se k otázce nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Byl toho názoru, že pokud mu soud přičetl
k tíži, že vlastním jednáním způsobil komplikovanost správního řízení (např. tím, že žádal
o azyl pod jinou identitou), jednalo se o úvahu,
která byla pro posouzení nečinnosti žalovaného zcela irelevantní. S ohledem na předpokládanou komplikovanost vyřizování předmětného typu žádosti upravil zákonodárce
maximální délku lhůty pro vydání rozhodnutí (60 dnů od podání žádosti); pouze v této
lhůtě je správní orgán povinen vydat rozhodnutí a zároveň dostát dalším z toho plynoucím povinnostem (řádné zjištění skutkového
stavu atd.). Stěžovatel tuto svou argumentaci
podporuje též stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve
kterém
je uvedeno, že „[o]d obecného
pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním
okolnostem individuálního případu, je však
nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu
či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě [...]. V těchto případech pak samozřejmě platí zásada speciality
– tam, kde zákon stanoví lhůtu pro úkon
soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní
se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.“ Pro důvodnost žaloby tedy bylo nutno určit, zda v průběhu řízení došlo nebo nedošlo k okolnostem, které
by stavily, či jakkoli prodlužovaly lhůtu pro
vydání rozhodnutí. Pokud se tak nestalo, je
nečinnost žalovaného zřejmá již po překročení zmiňované lhůty pro vydání rozhodnutí.
Jedinou výtku vůči své osobě stěžovatel
připustil v souvislosti se svou omluvou z jednání dne 24. 2. 2012, v důsledku čehož musel
být odložen výslech účastníků řízení na 20. 4.
2012. Touto skutečností stěžovatel způsobil
prodlevu v délce zhruba 2 měsíců, nicméně
s ohledem na délku trvání předmětného řízení bylo toto prodlení zcela zanedbatelné.
Závěrem stěžovatel zdůraznil, že jeho případ ilustruje obecný postup žalovaného, jelikož k jeho nečinnosti dochází ve většině případů. Má však za to, že pokud žalovaný až
„pod tlakem“ podané žaloby vydal rozhodnutí, a to poté, co byl dlouhodobě nečinný, nezbylo stěžovateli než vzít tuto žalobu zpět.
Domnívá se však, že mu měla být zcela legi-
timně přiznána náhrada nákladů řízení, neboť důvodem zpětvzetí žaloby bylo právě toto pozdější chování žalovaného.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti výroku I. usnesení městského soudu zamítl a výrok II. tohoto rozhodnutí zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Zbývající část kasační stížnosti směřuje proti výroku II. napadeného usnesení, kterým městský soud rozhodl o nákladech řízení. Tento výrok odůvodnil tím, že „náklady
vynaložené na právní zastoupení k podání
žaloby nepředstavovaly ve smyslu § 60 odst. 1
s. ř. s. v době podání žaloby náklady účelně
vynaložené na hájení práv žalobce, a jako
takové je tudíž nepřiznal“. Výslovně tedy nevycházel z obecného pravidla, plynoucího
z § 60 odst. 3 věty první s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Neaplikoval však ani § 60 odst. 3 větu druhou s. ř. s.,
dle které, vzal-li „navrhovatel podaný návrh
zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení“. Tento
postup odůvodnil tím, že rozhodnutí ve věci
nebylo vydáno v zákonem předpokládané
lhůtě především z důvodů stojících na straně
stěžovatele, které podrobně rozvedl (žádost
o azyl pod jinou identitou, uvádění rozporných údajů o svém osobním stavu apod.). Dle
městského soudu stěžovatel sice vyčerpal přípustný opravný prostředek proti nečinnosti
(opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3
správního řádu) a vyčkal uplynutí třiceti dnů
k podání žaloby, ovšem z průběhu řízení vyplývá, že žalovaný činil potřebné kroky, bez
nichž by jen těžko mohl rozhodnout, přičemž ze strany stěžovatele mu nebyla poskytována součinnost.
S tímto hodnocením věci Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Při rozhodování,
zda v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu mají být žalobci přiznány náklady řízení, je nutno vycházet z obecné premi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
sy, že odpadne-li po podání žaloby důvod jejího podání tím, že žalovaný ukončí svou nečinnost vydáním rozhodnutí (v důsledku čehož je žaloba vzata zpět a řízení zastaveno),
má žalobce právo na náhradu nákladů řízení.
K otázce výkladu § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
se ostatně vyjádřil shodně i Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS
677/07, č. 179/2007 Sb. ÚS, v němž uvedl, že
pokud žalobce opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu, který ji následně
ukončí vydáním rozhodnutí, pročež vezme
žalobce svoji žalobu zpět, náleží mu právo na
náhradu nákladů soudního řízení. Stejný názor vyjádřil zdejší soud například v rozsudku
ze dne 25. 10. 2007, čj. 9 Ans 7/2007-76.
Při posuzování, zda je v konkrétním případě správní orgán nečinný, je nutno vycházet z úpravy správního řádu. Ten vyslovuje
v § 71 odst. 1 základní požadavek, aby rozhodnutí bylo vydáno bez zbytečného odkladu. Pokud to není možné, § 71 odst. 3 správního řádu stanoví pro vydání rozhodnutí
lhůtu 30 dní (od zahájení řízení); z povahy
věci tedy není nutně vyloučeno, aby správní
orgán byl nečinný ještě i před uplynutím této
lhůty (pokud mu nic nebránilo rozhodnout
bezodkladně, tedy v intencích § 71 odst. 1
správního řádu). Za situace, kdy v těchto lhůtách není rozhodnutí vydáno, je správní orgán již bez dalšího nečinný; výjimku představují pouze případy uvedené v § 71 odst. 3
správního řádu, kdy se lhůta prodlužuje
o maximálně dalších 30 dní [písm. a)], nebo
o lhůtu nutnou k provedení (taxativně vyjmenovaných) procesních úkonů [písm. b)];
k přiměřenosti lhůty posledně zmiňované
srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 17. 2. 2011, čj. 62 A 8/2010-74,
č. 2411/2011 Sb. NSS. Překročení těchto lhůt
(lhostejno, zda lhůt „základních“ či lhůt prodloužených) je nutno vyložit jako nečinnost
správního orgánu, nejde-li o případ, kdy je
ještě před jejich uplynutím aktivována dozorová pravomoc nadřízeného správního orgánu ve smyslu § 80 správního řádu (na rozdíl
od účastníka řízení může být ochrana proti
nečinnosti poskytovaná ex officio realizována ještě v rámci otevřených lhůt – viz § 80
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
odst. 3 in fine správního řádu). S ohledem na
rejstřík možností, které se nadřízenému orgánu ke zjednání nápravy nabízejí (§ 80 odst. 4
správního řádu), není smysluplné rozebírat
na tomto místě jednotlivé modality vzniku
a odstranění nečinnosti; s ohledem na fakt, že
v posuzovaném případě nadřízený orgán postupoval podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu, postačí se soustředit na důsledky
s tímto opatřením spojené. Ze samotné dikce
tohoto ustanovení („přikázat nečinnému
správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě
učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí“) je zřejmé, že toto
opatření (k jeho povaze viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011,
čj. 2 Ans 11/2011-95) již reaguje na reálně nastalou nečinnost správního orgánu [na rozdíl
například od případu uvedeného v § 80
odst. 4 písm. d) správního řádu]. Správní orgán I. stupně tedy již v této době je nečinný,
pouze z hlediska možnosti soudní ochrany
(o tom podrobněji dále) nejsou dosud vyčerpány prostředky ochrany plynoucí z úpravy
správního řízení.
Takto popsané okamžiky potenciálního
vzniku nečinnosti správního orgánu ovšem
nejsou úplné, neboť správní řád, kromě těchto formálních předpokladů, zavádí i jistý materiální regulativ vyjádřený v § 71 odst. 5, dle
kterého se nedodržení lhůt „nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil“. Zde je
nutno mít na zřeteli, že lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze lhůtami pořádkovými (jejich překročení samo o sobě nemůže vést
k závěru o nezákonnosti procesního postupu či
rozhodnutí, které z něj vzešlo) a jejich nedodržení vůbec nemusí být nečinností správního orgánu, je-li přičitatelné způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník.
Na základě těchto závěrů, vyslovených
v rovině úpravy správního řízení, lze přistoupit k posouzení procesních podmínek soudní ochrany před nečinností správního orgánu, v řízení vedeném dle části třetí hlavy II
dílu druhého soudního řádu správního. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgá-
nu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo
osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že
bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu
nebo jiný právní důsledek.“ Má-li soud (zde
pro potřeby rozhodnutí o nákladech řízení)
posoudit, zda byl tento typ žaloby podán
v konkrétním případě důvodně, musí se zabývat tím, zda byl správní orgán v době podání žaloby vskutku nečinný a současně, zda
stěžovatel využil bezúspěšně prostředky, které mu k ochraně před nečinností nabízí úprava správního řízení (k tomu, kdy lze tuto druhou podmínku považovat za splněnou, viz
například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 2 Ans 5/2009-59).
V případě stěžovatele není pochyb o tom,
že orgán I. stupně ve lhůtě stanovené zákonem [zde na základě zvláštní úpravy ve lhůtě
60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, dle § 169
odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců]
o žádosti stěžovatele nerozhodl a tuto situaci
Komise vyhodnotila jako nečinnost. Přikázala
proto, aby orgán I. stupně ve lhůtě 30 dnů vydal ve věci žádosti stěžovatele rozhodnutí.
Tím, že stěžovatel využil možnosti domáhat
se ochrany prostředky správního práva, přičemž Komise přijala opatření k odstranění
tohoto nežádoucího stavu, avšak lhůta jí stanovená uplynula marně, lze považovat za splněnou podmínku využití prostředků, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně. Protože
již Komisí konstatovaná nečinnost orgánu
I. stupně nebyla ani po jejím zásahu odstraněna a žaloba byla stěžovatelem podána až poté,
co marně uplynula lhůta stanovená v opatření
proti nečinnosti, lze považovat za splněnou
i druhou, esenciální, podmínku pro podání
tohoto druhu žaloby, a sice nečinnost správního orgánu trvající v době podání žaloby.
Městský soud přitom zcela správně neustal
na konstatování nečinnosti orgánu I. stupně,
jen s ohledem na porovnání procesních lhůt
a provedených úkonů, ale zabýval se i výše již
zmiňovaným materiálním korektivem, tedy
tím, zda objektivně zjištěné nedodržení lhůt
pro vydání rozhodnutí (tedy nečinnost jako
objektivně daný stav) nezpůsobil stěžovatel.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze nalézt žádný rozumný důvod, pro který by
§ 71 odst. 5 správního řádu neměl být přiměřeně aplikován i na lhůty pro vydání rozhodnutí vyplývající z opatření proti nečinnosti
vydaných dle § 80 odst. 4 správního řádu;
vždy jde totiž o lhůty pro vydání rozhodnutí.
Městský soud však pochybil v tom, že hodnotil průběh celého správního řízení a nesoustředil se pouze na tu jeho část, která se odvíjí od vydání opatření proti nečinnosti Komisí
dne 3. 6. 2011. Již bylo výše konstatováno, že
soudní ochrana před indolencí správního orgánu má povahu subsidiární; nastupuje tedy
až za situace, kdy existující nečinnost nebyla
odstraněna uvnitř systému veřejné správy (ač
o to stěžovatel usiloval), tedy až poté, kdy
prostředky správního práva k tomu určené
selhaly. Pokud tedy Komise naznala, že žalovaný vskutku nečinný byl a přijala opatření
k nápravě tohoto stavu (čímž implicite vyjádřila názor, že tento stav nebyl vyvolán tím,
kdo se ochrany dovolává), nezbývá tu pro
správní soud prostor pro posuzování té části
správního řízení, která vydání tohoto opatření předcházela. Soud při rozhodování vychází ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.), a ten je
v posuzovaném případě takový, že správní orgán nečinný byl, tato nečinnost nejde na
vrub toho, kdo se ochrany před ní domáhá,
a byly vyčerpány prostředky správního řízení
k odstranění tohoto stavu. Pozornost soudu
se tak může soustředit pouze na zjištění, zda
opatřením přijatým nadřízeným orgánem byla nečinnost odstraněna; součástí hodnocení
skutkového stavu pak je i úvaha, zda případná pokračující nečinnost není vyvolána
procesním chováním stěžovatele. Jde tedy
o kvalitativně jinou situaci, než v případě,
kdy nadřízený správní orgán prostředků plynoucích z § 80 správního řádu nevyužije; zde
správnímu soudu nic nebrání v tom, aby se
zabýval otázkou chování stěžovatele v kontextu celého správního řízení, což může
v případě zjištění, že důvody nečinnosti leží
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
H. H. proti Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, o vydání rozhodnutí, volání exekutora do 1 měsíce, může ministr
po uplynutí této lhůty odvolat exekutora
i bez jejího návrhu. Prekluzivní charakter jednoměsíční lhůty nevyplývá ani ze znění zákona, ani z jeho účelu a smyslu, neboť je nesporné, že cílem zákonodárce byla ochrana
veřejného zájmu na řádném výkonu exekutorské činnosti. Na této skutečnosti nemůže
uplynutí stanovené jednoměsíční lhůty nic k § 71 a § 80 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
k § 79 a § 81 soudního řádu správního 677/07). o kasační stížnosti žalobce.