Žalobou na nečinnost podle $ 79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu, který je nečinný, povinnost vydat roz- hodnutí ve věci samé nebo osvědčení a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Není tak možné požadovat vydání procesního rozhodnutí (zde: rozhodnu- - tí o přerušení správního řízení podle $ 29 odst. 1 správního řádu). Stejně tak není možné požadovat, aby soud uložil správnímu orgánu pouze po- vinnost pokračovat v řízení s tím, že bude záležet na správním orgánu, zda řízení přeruší nebo zda rozhodne ve věci samé.
Žalobou na nečinnost podle $ 79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu, který je nečinný, povinnost vydat roz- hodnutí ve věci samé nebo osvědčení a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Není tak možné požadovat vydání procesního rozhodnutí (zde: rozhodnu- - tí o přerušení správního řízení podle $ 29 odst. 1 správního řádu). Stejně tak není možné požadovat, aby soud uložil správnímu orgánu pouze po- vinnost pokračovat v řízení s tím, že bude záležet na správním orgánu, zda řízení přeruší nebo zda rozhodne ve věci samé.
Žalobou proti nečinnosti podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsled- ně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního or- gánu' stanoví k jeho ochraně proti nečin- nosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podle $ 81 s. ř. s. soud rozho- 326 duje na základě skutkového stavu zjiště- ného ke dni svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat roz- hodnutí nebo osvědčení a stanoví k to- mu přiměřenou lhůtu. Jde o žalobní institut k ochraně před nečinností správního orgánu, i když jeho prostřed- nictvím nelze dosáhnout vydání rozhod- nutí nebo osvědčení o určitém obsahu. Ustanovení $ 79 předpokládá nečinnost správního orgánu pouze ve vztahu k věc- nému rozhodnutí. Osvědčení nemá povahu aktu aplikace práva - má infor- mační povahu o skutečnostech v něm uvedených (s průkazní mocí dokládá ur- čitou nespornou skutečnost). V obou případech je však předpokladem žaloby, že správní orgán má povinnost rozhod- nutí či osvědčení vydat. Nejvyšší správní soud tak musí po- soudit, zda Městský soud v Praze postu- poval v souladu se zákonem, když do- spěl k závěru, že žalovaný nemohl o stěžovatelově žádosti o povolení trva- lého pobytu rozhodnout, neboť ten byl v postavení žadatele o udělení azylu a zákon o pobytu cizinců se na něho ne- vztahoval. Při posouzení této námitky soud vy- cházel z příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu. Zá- kon o pobytu cizinců vyjímá ze své pů- sobnosti mimo jiné ty cizince, kteří po- žádali Českou republiku o ochranu formou azylu, a azylanty, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak ($ 2 písm. a) zákona o pobytu cizincůj. Kdo všechno spadá do výše uvedené kategorie cizinců, sta- noví $ 2 odst. 3 zákona o azylu, podle kterého je cizinec, který požádal Čes- kou republiku o ochranu formou azylu, žadatelem o udělení azylu. Postavení ža- datele má po dobu správního řízení o udělení azylu a po dobu soudního ří- zení o žalobě proti rozhodnutí mi- nisterstva podle zvláštního právního předpisu (soudního řádu správního). Z uvedeného tak vyplývá, že cizinec má postavení žadatele o udělení azylu ode dne podání žádosti o udělení azylu až do doby, než je rozhodnuto o jeho žalo- bě proti zamítavému rozhodnutí minis- terstva vnitra v jeho azylové věci; do té doby je také pod ochranou zákona o azylu a zároveň je vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců (vyjma ustano- vení, na která odkazuje zvláštní právní předpis, zejména právě zákon o azylu, nebo pokud zákon o pobytu cizinců ne- stanoví něco jiného). Nejvyšší správní soud musí v dané věci poznamenat, že ustanovení $ 2 písm. a) zákona o poby- tu cizinců je součástí tohoto zákona právě s ohledem na zvláštní postavení osob, které žádají o ochranu formou azylu. Zákon o azylu, v jehož režimu se tyto osoby po dobu azylového řízení a řízení o žalobě nacházejí, jim totiž za- jišťuje vyšší stupeň ochrany. Stěžovatel zejména namítá, že $ 2 odst. 3 zákona o azylu hovoří o tom, že cizinec má postavení žadatele o udělení azylu mimo jiné po dobu řízení o žalo- bě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, což není stěžovatelův případ, neboť on podal žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra. S uvedeným výkladem však ne- lze souhlasit. V době, kdy probíhalo správní řízení ve stěžovatelově azylové věci, bylo přípustné podat proti roz- hodnutí Ministerstva vnitra o neuděle- ní azylu rovněž rozklad, o kterém roz- hodoval ministr. Jednou z podmínek pro podání správní žaloby bylo také vyčerpání přípustných řádných oprav- ných prostředků ($ 247 odst. 2 občan- ského soudního řádu, ve znění účin- ném k 31. 12. 2002). Teprve proti ko- nečnému rozhodnutí ve správním říze- ní pak bylo možné podat správní žalo- bu. Žaloba tak směřovala | proti rozhodnutí ministra vnitra, kterým by- lo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, avšak žalovaným správním orgá- nem bylo zmíněné ministerstvo. Minis- terstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy, v jehož čele stojí člen vlá- dy, tj. ministr vnitra ($ 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a ji- ných ústředních orgánů státní správy České republiky). Ministr vnitra tak ne- ní samostatným správním orgánem nadřízeným ministerstvu, jak se mylně domnívá stěžovatel, nýbrž stojí v čele tohoto ústředního správního orgánu. Správním orgánem, který v určité věci rozhodl, se v případě ústředních orgá- nů státní správy rozumí tento orgán, ni- koliv jeho vedoucí, a to i když vedoucí ústředního orgánu státní správy rozho- duje o rozkladu proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy ve smyslu $ 61 správního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2003. V dané věci tak sice probíhalo řízení o stěžovatelově ža- lobě směřující proti rozhodnutí mini- stra vnitra, avšak žalovaným správním orgánem bylo Ministerstvo vnitra, a ni- koliv ministr samotný. Hovoří-li pak $ 2 odst. 3 zákona o azylu o „žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle zvláštního právního předpisu“ a odka- zuje přitom na soudní řád správní, je tím míněna žaloba proti konečnému rozhodnutí ministerstva v azylové věci; pokud tedy právní úprava umožňovala podání rozkladu, je takovým rozhod- nutím rozhodnutí o tomto rozkladu. Stěžovatel tak byl po dobu soudního ří- zení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra v pozici žadatele o udělení azylu podle $ 2 odst. 3 zákona o azylu. Podle názoru soudu je v dané věci rovněž ne- 327 506 rozhodné, zda stěžovatel má průkaz ža- datele o udělení azylu či nikoli. Podstat- né v dané věci je, že stěžovatel požádal Českou republiku o ochranu formou azylu a v době rozhodování Městského soudu v Praze nebylo rozhodnuto o je- ho žalobě proti zamítavému rozhodnutí ve věci žádosti o azyl. Pokud jde o námitku týkající se pře- rušení řízení rozhodnutím ze dne 6. 3. 2001, ani ta není podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodná. Uvedené rozhodnutí je rozhodnutím o přerušení řízení podle $ 29 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení správní orgán řízení přeruší tehdy, jestli- že bylo zahájeno řízení o předběžné otáz- ce ($ 40 správního řádu) nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání ($ 19 odst. 3 správního řádu). Je tak povinností správního orgánu přerušit řízení vždy, pokud je splněn některý z uvedených dů- vodů, případně oba dva. Nejvyšší správní soud má za to, že v dané věci šlo právě o posledně uvedený případ. Správní or- gán přerušil řízení a vyzval stěžovatele, aby doložil požadované náležitosti, a rov- něž v odůvodnění upozornil na probíhají- cí soudní řízení a na nutnost vyčkat jeho výsledků, neboť ty jsou pro správní orgán podle $ 40 správního řádu závazné. Další otázkou je, zda vydání požado- vaného rozhodnutí by žalovanému vů- bec příslušelo. Postavení žalovaného v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vyplývá ze žaloby ($ 79 odst. 2 s. ř. s.) a v daném případě stěžovatel za žalovaného označil Ředitel- ství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem v Praze. Návrh na vydání správ- ního rozhodnutí ovšem podal u Odděle- ní cizinecké policie v Mostě a ze zákona je také tento orgán k vyřízení takové žá- 328 dosti příslušný, jak již podrobně zdůvod- nil městský soud v napadeném rozhod- nutí. Skutečnost, že se stěžovatel obrátil na žalovaného podle $ 50 správního řá- du, nezakládá žalovanému zákonnou po- vinnost vydat rozhodnutí. Ustanovení $ 50 správního řádu umožňuje za stano- vených podmínek odvolacímu orgánu ve věci rozhodnout namísto orgánu prvého stupně; úvaha o splnění daných podmí- nek však přísluší tomuto orgánu. I pokud tedy stěžovatel ve správním řízení učinil podnět podle citovaného ustanovení, ne- přešla v jeho důsledku na odvolací orgán povinnost vydat rozhodnutí v I stupni. Tato otázka je však vedlejší za situace, kdy zákon, podle něhož mělo být o žádosti rozhodnuto, stěžovatele ze své působ- nosti výslovně vylučuje. Namítá-li stěžovatel, že poté, co bylo ve správním řízení o povolení trvalého pobytu dne 2. 8. 2002 pokračováno, ne- bylo toto řízení už pak přerušeno, ačkoli tomu tak být mělo, je třeba s ním souhla- sit. Avšak - jak již uvedl městský soud v napadeném rozsudku - žalobou na nečinnost podle $ 79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat roz- hodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Není tak možné požadovat vydání pro- cesního rozhodnutí, kterým rozhodnutí o přerušení správního řízení podle $ 29 odst. 1 správního řádu bezpochyby je. Stejně tak není možné uložit správnímu orgánu pouze pokračovat v řízení. Usta- novení $ 81 odst. 2 s. ř. s. totiž umožňuje soudu, aby uložil správnímu orgánu vy- dat rozhodnutí ve věci samé nebo osvěďd- čení, pokud je správní orgán nečinný, a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu. Ne- činností pak rozumíme situaci, kdy správní orgán nekoná, přestože mu to zákon ukládá. Jak ale vyplynulo z výše uvedeného, v daném případě byl stěžo- vatel žadatelem o udělení azylu a zákon o pobytu cizinců se na něho nevztahoval. Zákon tak neumožňoval žalovanému v této věci rozhodnout. Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti uvedeného v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, když zamítl jako nedůvodnou žalobu, jíž se stěžovatel domáhal uložit žalovanému povinnost ukončit správní řízení ve věci jeho žádosti o povolení k trvalému poby- tu na území České republiky. Coš) 507 Řízení před soudem: kasační stížnost proti rozhodnutí o odkladném účinku žaloby k $ 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního Rozhodnutí o odkladném účinku žaloby je rozhodnutím, které je podle své povahy dočasné [$ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.].
Jurij Č. v M. proti Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie o ochranu
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby
převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 12. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu